Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Seš bůh, vole! 19. díl

31.01.2010 (08:45) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1745×

Bylo ráno. Tedy už spíše dopoledne. Stále jsem ležel vedle tiše oddechující Belly a přemýšlel jsem, jak může někdo tak dlouho a tvrdě spát. Chtěl jsem jí líbat, povídat si s ní, ale ona byla v totálním komatu. Dělal jsem divné zvuky, mlaskal jsem a snažil se jí nenápadně probudit. Dokonce jsem i hlasitě chrápal. Slyšel jsem, že to občas chlapi ve spánku dělají, ženský to prý deptá, a pak nemůžou spát. Nic. Počítal jsem do deseti, do sta, do tisíce… a po každé další odpočítané desítce jsem doufal, že se už konečně Bella probudí. Byla asi zrovna v nějaké teroristické REM fázi, protože zamručela, převalila se a svojí rukou mě švihla přesně do rozkroku. AU. Teda ta je ale nebezpečná. Chvíli jsem se svíjel, úpěl bolestí a myslel jsem si, že tohle už jí musí zaručeně vzbudit. Ne? No tak to mě po… pověz, jak je tohle možný.

Už jsem se opravdu začínal dost nudit a chtěl jsem přejít k radikálnějším způsobům buzení, když Bella znovu něco zamručela. Okamžitě jsem zpozorněl a kryl si své citlivé partie. Tentokrát mě ale nepraštila. Mírně se ke mně přitulila, usmála se, zašeptala „Edwarde“ a s dlouhým „aaach“ se zase překulila na druhou stranu postele. Tohle mě obměkčilo. Byla tak roztomilá, že jsem se rozhodl nechat jí v klidu spát. Holt si na ní chvilku počkám. Slyšel jsem za dveřmi hlasy a tentokrát už tak, abych ji nevzbudil, jsem vstal.

Alice už musí vědět, že jsme spolu. Jazzovi už to taky jistě řekla, ale v Emmově hlavě jsem nic takového nevyčetl. Nechtěl jsem přijít o jeho překvapený pohled a jeho tvář, dožadující se detailů, když vyjdu z Bellina pokoje. Abych to vše ještě umocnil, nechal jsem si na sobě jen trenky.

Vykoukl jsem opatrně ze dveří a viděl, že sedí u stolu a nad něčím horlivě přemýšlí. Teatrálně jsem kolem něho prošel a pozdravil ho. Dmul jsem se přitom pýchou. Bella už je konečně jen a jen moje.

„Čau Emme, máme to dnes ale nádherně, že?“ stoupl jsem si před něho a protahoval jsem se, abych na sebe ještě upozornil.

„Hmm,“ zabručel jen. Hmmm? On si mě snad skoro ani nevšiml a přitom se díval přímo na mě? Co to s nim sakra je?

„Co je kámo? Seš nějakej divnej,“ zeptal jsem se ho teda. Vypadal, že nutně potřebuje pomoci, jinak mu každou chvíli exploduje mozek a ten svinčík pak? To by se už asi nedokázal poskládat dohromady ani za rok. Místo odpovědi mi podal popsaný papírek, který mačkal v rukou. Stálo tam: Je opravdu škoda, že nejsi na holky. Už jsme se těšily, jak si užijeme dnešní večer. Když je to ale takhle, rušíme to a půjdeme radši na párty. Tvoje sexy roztleskávačky.

„Ty sis to měl dneska rozdat s celým týmem roztleskávaček? No to si děláš…“ ale Emmett se na mě ošklivě zamračil a tak jsem radši pokračoval jinak. „Ok. Tak si asi neděláš… no a proč si myslí, že jsi teplej?“

„Někdo to o mě začal zase rozhlašovat… Já už se na to můžu vážně tento. Proč si všichni vždycky vyberou mě? Vždyť třeba ty vypadáš mnohem víc jako bukvice!“

„No tak to teda dovol,“ musel jsem se bránit. Tomu by přece nikdo neuvěřil. Vždyť já jsem ztělesněním mužnosti. Pomyslel jsem si a šel si nalít trochu krve do svého oblíbeného hrníčku s fotkou Helenky Vondráčkové.

„A víš, kdo to o tobě rozhlašuje?“ zeptal jsem se. „Mohl by sis ho potom podat.“

„Myslíš, že kdybych to věděl, tak bych se tu s tebou vybavoval?“ odsekl Emmett.

Na tohle jsem neměl žádnou odpověď. Živě jsem si dokázal představit, co by provedl tomu, kdo pomlouvá jeho sexualitu.

Zrovna jsem si říkal, jak jsem rád, že takovýhle věci už nemusím řešit, když se začal Emm chovat tak, jakoby dostal nějakej záchvat. Hrozně rychle mrkal, vykulil oči, lapal po dechu a rukou natáhnutou před sebe ukazoval střídavě na mě, na moje trencle a na dveře od Bellina pokoje. Tak mu to konečně došlo.

„Ty… ty… vy… hurá!“ koktal. Já jsem samozřejmě věděl, o čem je řeč a jen jsem hrdě přikývl. Emmett se zatvářil uznale, vstal ze židle a poplácal mě po ramenou.

„Tak alespoň, že jeden z nás skóruje brácho! Já věděl, že jí dostaneš. Vždyť jsem vždycky říkal, že seš bůh vole, ne? Jo, a když už jsme u toho skórování, nezapomněls, že dneska zase hrajeme baseball s těma chlápkama z baru?“

Samozřejmě, že jsem na to úplně zapomněl. Měl jsem na dnešek v plánu taky sport, ale místo chlápků z baru jsem myslel spíš na Bellu a rozhodně jsem si nepředstavoval, že u toho budu mít na sobě dres. I když taková Bella v kraťoučkém dresu…

„Edwarde, tys zapomněl co?“ stál přede mnou Emm s rukama v bok a vypadal, že na mě brzo skočí.

„Ne, ne. Jasně, že s tím počítám,“ zalhal jsem, protože jsem nechtěl být tím, na kom si ten hromotluk vybije dnešní rozčílení.

„Tak Ok. Uvidíme se teda za chvilku na hřišti,“ odcházel.

„Jasně,“ kývl jsem na něj ještě. Za chvíli? To už jako musíme jít hrát hned? Ale no tak… Tak nějak jsem stejně doufal, že stihneme s Bellou dokončit včerejší představení, i když by to měla být jen rychlovka.

Šel jsem se mrzutě převléknout a ještě naposledy jsem zkontroloval, jestli se už náhodou nevzbudila. Byla úplně tuhá. Naškrábal jsem tedy vzkaz, kde jsem a co dělám, aby si pro mě přišla… a vyrazil jsem.

Na hřišti už na mě všichni čekali. Emmett dokonce přemluvil i Jazze, ať jde hrát. Asi si chce ještě užívat svobodného života. Přípravy na jejich svatbu s Alicí vrcholí a tato slavná událost už je za rohem. Potom už se z něho musí stát pan zodpovědný manžel. Navíc ho jeho budoucí manželka poslední dobou docela zaměstnává. No jo, tomu se říká předsvatební syndrom nevěsty a ještě, když je nevěstou Alice. Udělej tohle, udělej tamto… chudák asi potřebuje oddech.

Hra začala. Samozřejmě, že jsme se museli krotit, když bylo kolem tolik smrtelníků. Všiml jsem si, že se v publiku tísní mnohem víc chlapů než normálně a když jsem zjistil, na co myslí, tušil jsem, že přijdou problémy. Když jsme dohráli, zatáhl jsem Emma ihned do šatny, nemusel se hned dozvědět, že půlka pánského publika tu je jen proto, aby ho sbalila. Taky už jsem stihl varovat Jaspera, aby ho když tak uklidňoval, až se to dozví a začne šílet. Nechceme se zase kvůli nějakýmu zbytečnýmu masakru stěhovat. Jenže jsem netušil, že útok přijde úplně odjinud. Do šatny naštěstí diváci přístup neměli a tak se snažili nakouknout dovnitř alespoň malým okénkem.

Byli jsme ve sprchách, ano ve společných sprchách, takových těch, které bývají ve starých tělocvičnách. Nikdy nikomu nevadila přítomnost jiných chlapů. Padaly přisprostlé vtípky o pánech tvorstva, jiných mužských záležitostech a každému bylo jedno, kdo vedle něho stojí pod proudem vody. Dnes jsme se ovšem ocitli ve velice nepřátelském prostředí a jako kdybychom měli lepru, se všichni naši spoluhráči nahrnuli na druhou stranu sprch. Aha. Tak už se asi taky dozvěděli o orientaci jistého muže. Asi se nebáli, jen toho, že vedle nich bude bukvička Emmett stát, ale že mu bude stát jeho mrkvička. Rozhodl jsem se dělat, jako že nic a začal si pobrukovat nějakou píseň. Jasper se ke mě přidal, ale Emmettovi začalo docházet, že něco není v pořádku. Naštěstí nic neřešil, jen bylo vidět, že není ve své kůži.

„Ty Ede, můžu si půjčit tvůj sprcháč? Já si ho zapomněl,“ poprosil mě Emm. A z druhé strany místnosti se ozvalo zhnusené odfrknutí.

„Nechtěl bys ho třeba ještě poprosit, aby ti umyl záda? Nebo bych ti mohl pomoci třeba i já, nelíbím se ti?“ chlápek poslal oběti svého rýpání vzdušný polibek. To neměl dělat. Emmettovi v tu chvíli okamžitě došlo, o co tady jde. Viděl jsem, jak zatnul pěsti, kdyby mohl, tak je rudý vzteky a na čele mu nebezpečně pulsovala naběhlá žíla. Už by se na něj býval dávno vrhnul, nebýt Jasperovy schopnosti a mého slovního uklidňování. Až když jsem říkal, že to nemá cenu, stejně by tak nic nevyřešil, se konečně uklidnil.

„No co,“ řekl a zatvářil se škodolibě. „Umeješ mi teda Edí záda?“ Sledoval jsem ho s otevřenou pusou, až jsem si málem loknul ze sprchy. Čekal jsem, že se bude obhajovat, bránit svou čest a vyvracet falešné domněnky, ale opak byl pravdou. Začal se chovat jako opravdovej teplouš. Zpíval si, kroutil pánví dokola, mrkal na všechny kolem a svojí mrkvičku vystavoval na obdiv. No co. Asi to byl nejlepší způsob, jak se zachovat. Chlapi, když ho najednou viděli „v plné kráse“ zmlkli a úsměvy jim ztvrdly na líci. Dokonce bylo i vidět, že se někteří stydí stát teď před Emmettem nazí.

Bylo mi ho trochu líto, když na to byl sám, tak jsem se připojil k jeho malému divadélku a hned mě následoval i Jazz. Stáli jsme tam a vypadali jak nějakej švihlej boyband. Mezitím se všichni ti velice odvážní chlapi snažili namáčknout do kouta co nejdál od nás. Prali se, o co nejvýhodnější pozici, když najednou jednomu upadlo mýdlo. Měli jste vidět, jak se jejich výrazy změnily na naprosto vyděšené. Jako ve zpomaleném filmu se všechny hlavy otočily k místu dopadu a potom se synchronizovaně všechny páry očí podívaly na nás.

„Co teď?“ myslel si jeden.

„Mám se ohnout a riskovat, že můj zadek, přestane být zadním vchodem a stane se vstupní branou?“ rozhodoval se ve své hlavě majitel mýdla a já zadržoval výbuch smíchu.

Napětí v místnosti by se dalo krájet, každý těkal pohledem od jednoho k druhému, klepala se jim kolena a orosila čela, když konečně promluvil Emmett autoritativním hlasem.

„Tak zvedneš si to mejdlo nebo chceš pomoct?“ Zeptal se a na chlápkovi bylo vidět, že právě té pomoci se obává ze všeho nejvíc. Překonal vlastní strach a pohnul se z místa. Přitisknut zadkem ke zdi se podél stěny opatrně, krůček po krůčku, posunoval blíž k mýdlu, až se konečně ohromnou rychlostí, takovou, že jsem až na chvilku zapochyboval, jestli náhodou taky není upír, sehnul, popadl konečně ten kus růžové hmoty, zvedl ho nad hlavu a zajásal. To už jsme to ovšem v našich teploušských řadách nevydrželi a skáceli se smíchy k zemi.

„Tak, když už nic jinýho, tohle za to rozhodně stálo,“ naklonil se ke mně Emmett, když obnovil svou schopnost komunikace, „ale stejně, až zjistim, kdo to o mě rozhlašuje…“ varovně se rozhlédl kolem sebe. Když najednou mu došlo, že vlastně nebude takový problém to vypátrat.

„Chlapi! Hej! Kdo vám řekl, že sem na kluky?“ zakřičel na ně.

„Taková strašná kočka, blondýna,“ odhodlal se jeden k odpovědi, která Emmetta naprosto šokovala.

„Rose, ty jedna mrcho. Jednou ti to možná prošlo, ale tentokrát… Jen počkej, jak já si tě podám!“ mumlal si pod fousem.

Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Seš bůh, vole! 19. díl :