Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Seš bůh, vole! 10. díl

08.01.2010 (14:15) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1653×

Dobře, nebyla jsem z toho večírku zase tak nadšená jako by se dalo očekávat. Pět telefonních čísel mě hřálo v kapse a já ještě stále nikomu nezavolala. Nemohla jsem přijít na to, proč jsem z toho nebyla ve své kůži.

Zítra měli jet Ed s Emmettem, na dva dny, na nějakou svatbu na Aljašku, Alice s Jasperem spřádali své vlastní plány – pojedou mimo město a Rose… ta si zase s někým užívala.

„Co já budu dělat?“ Přemýšlela jsem si ve svém pokoji. Když jsem nevymyslela nic moc uspokojivého, řekla jsem si, že teda konečně obvolám své ctitele, aspoň mě třeba přivedou na jiné myšlenky. Zvedla jsem telefon a domluvila si pět rande. Bylo to trochu narychlo a já měla absolvovat všechny schůzky ve dvou dnech. No aspoň to stihnu, než se kluci vrátí a já se tak vyhnu výčitkám svědomí vůči Edwardovi a vtipným poznámkám z Emmettovi strany.

Den první. Snídaně. Rande číslo jedna. Člověk.

Sešli jsme se v takové malé roztomilé kavárničce na kafe a něco malého k snědku. Už tam na mě čekal, ale musím říct, že vypadal tak nějak divně. Pozdravili jsme se a on mi vzal kabát. Nezačíná to zase tak špatně… Objednala jsem si dva koláče – borůvkový a malinový, k tomu kafe. Sice mě čeká za chvíli oběd, ale snídaně má být vydatná ne? Povídali jsme si a já stále dumala nad tím, co je na něm tak zvláštního.

„Seš modelka kotě?“ zeptal se mě a bylo vidět, že ho tahle otázka už nějakou dobu pálí na jazyku.

„Ne nejsem, proč?“ Odpověděla jsem hned a došlo mi, že nenaráží jen na můj vzhled.

Ušklíbl se. „No já jen, že ses s jídlem nějak rozšoupla, a to bych do tebe neřekl… ale možná, že si taky něco dám“ podíval se na prázdný stůl před sebou“ já model jsem a musím si hlídat figuru, ale jak se znám tak stejně půjdu hned po jídle zvracet.“ Ehh… to byla zajisté informace, kterou jsem opravdu potřebovala vědět. No… ještě nikdy jsem nebyla na rande s bulimikem, třeba bude aspoň sranda. Jak řekl, že je model, hned mi došlo co je na něm tak divného. Měl takový nerovnoměrný obličej a pusu jako Angelina. Pravděpodobně měl víc plastik než Přemek Podlaha. Jak je možné, že jsem si toho nevšimla dřív? I na tuhle otázku jsem hned měla odpověď. Na párty bylo přítmí a navíc teď se na rande se mnou asi víc připravoval. Obličej měl takový dooranžova a krk světlý, pravděpodobně špatný samoopalovací krém, který teď zvýraznil jeho vyumělkovaný a jistě velice drahý obličej. Chtěla jsem být zdvořilá a nabídla mu svůj borůvkový koláč.

„Chceš teda aspoň ochutnat?“ Okamžitě mi ho vytrhl z ruky a pustil se do něj, jako by nejedl už deset let. Vyjeveně a znechuceně jsem ho sledovala jak má upatlaný celý obličej od marmelády a jedna borůvka se mu zasekla v nosní dírce. Celou situaci ještě více zhnusily jeho funivé vzdechy. Tak tohle jsem neměla za potřebí. Posunula jsem k němu i zbytek jídla, když se znovu začal cpát a i maliny lítali nebezpečně vzduchem, tak jsem se zvedla a odešla.

Den první. Oběd. Rande číslo dvě. Znovu člověk.

Výběr restaurace měl na starost on, a my tedy spolu s mužem číslo dva mířili do proslulé snobské restaurace, asi si chtěl u mě šplhnout. Už jsem začínala mít docela hlad, snídani jsem moc nedala, a proto mě potěšilo, že objednal tři chody. Byl to velmi pozorný a citlivý muž. Čekali jsme, než nám přinesou jídlo, povídali si a k tomu usrkávali aperitiv. Začal mi vyprávět o svých bývalých přítelkyních a hlavně o té poslední. Měla jsem pocit, že je fiasko z dnešního rána zapomenuto a nahradí ho tohle příjemné rande, když jsem najednou uslyšela tiché „Fňuk“. Podívala jsem se na svého společníka a tomu tekla po tváři slza.

„… a ona mě pře týdnem nechala…“ zrovna vyprávěl. Čím déle mluvil, tím víc se prohluboval jeho smutek a ztrácela se příčetnost. Ani za nic se mi ho nedařilo uklidnit.

„… jak mě mohla jen tak nechat, nána jedna pitomá. Já jí přece vůbec nepodváděl!“ Teď už křičel a lidé kolem po nás házeli rozčílené pohledy.

„Hlavně, že ona byla svatoušek. Víš co? VÍTE CO!!!“ Vyhoupl se na stůl povalil tak načančané dekorace i svou sklenici. Periferně jsem viděla partu ostražitých číšníků připravených ho zpacifikovat. Bohužel nestihli zakročit včas. „Muž s pořadovým číslem dvě“ se ke mně naklonil a zakřičel.

„ JÁ JÍ PŘITOM VŮBEC NEPODVÁDĚL, A ŽE JSEM S NÍ MĚSÍC NESPAL? SAKRA JÁ JÍ JEN NECHTĚL ŘÍCT, ŽE SE MI NA PRDELI UDĚLALA BRUTÁLNÍ VYRÁŽKA!!! CHCETE JÍ VIDĚT? JÁ NEKECÁM!“ Vrtěla jsem hlavou jakože v žádném případě nic takového vidět nechci, ale hned na to jsem zkoprněla úžasem. Slyšela jsem jen zděšené výkřiky omdlívajících dam, nadávky mužů, třískot nádobí, jak se k našemu stolu ženou číšníci a rychle jsem si zakryla oči. Můj společník stál teď na stole s kalhotami u kotníků a na všechny vystrkoval svou holou poďobanou zadnici. Ta jeho vyrážka opravdu nevypadala vábně, dokonce mokvala a já se bála, aby na mě nevystříkl sliz. Začalo se mi dělat nevolno. Asi štěstí, že jsem dnes stále ještě nic nejedla. Vstala jsem. Kopla do sebe zbytek aperitivu. Odcházela jsem a nechala za sebou peroucí se číšníky s tím magorem.

Den první. Večeře. Rande číslo tři. Upír.

Tak teď už mi vážně hrozně kručelo v břiše. Za celý den jsem měla jen skleničku alkoholu. A z celého srdce jsem doufala, že další kandidát už bude normální. Když jsem dorazila do smluvené restaurace, můj společník tu ještě nebyl. Číšník mě zavedl k našemu stolu a já si objednala skleničku vína. S jídlem se slušelo počkat, a tak jsem si nic nedala. Čekala jsem a čekala, až jsem zjistila, že jsem o pár promile bohatší a o hodinu „starší“. Byla jsem už pořádně vytočená a umírala po jakémkoliv jídle, když se u mého stolu objevila upírka.

„Promiň, ale nejsem si jistá… myslím, že jsi tu dnes měla mít rande?“ Podívala jsem se na ni pěkně zlým pohledem. Nejen, že mě tu můj „kluk“ nechal samotnou a mám hlad, ale ona si ještě ze mě bude utahovat?

„Jo měla jsem mít rande, ale myslím, že ne s tebou, tak buď tak laskavá a vypadni.“ Byla jsem asi dost přísná na ubohou upírku, ale v mém rozpoložení jsem se ještě krotila.

Ona se, ale mé odpovědi jen usmála a sedla si naproti mně.

„Taky tě ráda poznávám, jsem přesně ta, na kterou čekáš. Víš tvoje - rande - je můj kamarád a on o tobě tak básnil, že jsem tě chtěla poznat sama a nechat si tě pro sebe. Zamkla jsem ho doma.“ Vykulila jsem na ni oči. No to si snad ze mě dělá srandu ne? Takže už jsem dnes měla rande s metrosexuálním prasetem, psychopatem s leprou a do sbírky mi chyběla upíří lesbička? Ani by mě to nepřekvapilo… a tak jsem šla rovnou k věci.

„Takže ty seš jako na holky nebo co?“ Úplně jsem se zapomněla vztekat.

Přikývla, a tak jsem jí jasně osvětlila svou orientaci. „Promiň, ale já jsem určitě na kluky.“

„Aha…tak to snad abych šla.“ Řekla smutně a v jejím obličeji jsem viděla zklamání.

„Nemusíš chodit. Můžeme se spolu aspoň najíst, když už nic jinýho.“ Navrhla jsem. Bylo mi jí trochu líto.

Ona se jen ušklíbla. „ Víš, já ani jíst nechci… možná kdyby tu měli jako specialitku srnku na krvi…“

Oou. Nedošlo mi, že je vlastně upírka. Už jsem z toho všeho asi vážně mimo.

„Tak já budu jíst, ty ne a můžeme si aspoň povídat… co?…“ Po tomhle tragickém dni, by mi bylo jedno, i kdyby tu se mnou seděl třeba papež. Jen jsem chtěla společnost, když doma nikdo nebyl a ona působila docela mile. Jakmile jsem se najedla, moje nálada se vrátila do normálu. Vyprávěla mi o sobě a já jí na oplátku vylíčila svůj dnešní den. Svíjela se smíchy skoro až pod stolem. Bylo to fajn posezení. Vlastně nejlepší rande dneška. Dokonale jsem se uvolnila a ke konci večera jsme se domluvily, že si ještě někdy musíme popovídat.

Den druhý. Snídaně. Rande číslo čtyři. Poslední člověk.

Vzbudila jsem se dobře naladěná a zvědavá, co mě čeká dnes. Včerejšek by se mohl zapsat do historie jako nejhorší den všech dob, kdybych nepotkala novou „kamarádku“. Doufala jsem, že dnešek už bude normální. Pěkně jsem se oblékla a vyrazila na snídani. Tentokrát jsem se však, poučena ze všech předešlých setkání, aspoň trochu najedla doma.

Na téhle schůzce jsem byla pro změnu nesvá už od začátku já. Můj společník nejen, že na mě koukal jak na svatý obrázek a lpěl na každém mém slově, ale když přinesli jídlo, trval na tom, že mne bude i krmit. Abych nezapomněla dokonce ani napít jsem se nesměla sama. Nikdy jsem si moc nepotrpěla na romantická gesta a on se v nich přímo vyžíval. Celou dobu upřeně hypnotizoval mé oči a nenápadně se mě snažil dotýkat. Oslovoval mě sladkými přezdívkami typu cukrblátko, kvítku medový a růžičko voňavá… a když už jsem z toho měla pomalu závrať, významně mě chytl za ruku a započal svůj proslov, naprosto ignorujíc můj zděšený výraz.

„Bella och jak krásné jméno, které zastíní všechny ostatní. Čekal jsem celý svůj bídný život na někoho, kdo se vřítí do mého života jako náklaďák s dálkovými světly a smete mou maličkost někam do škarpy. Teď se sápu na vrchol, zpět na dálnici života a doufám, že se budeš sápat se mnou ve vášnivé euforii.“ OMG ať okamžitě přestane! Přemýšlela jsem kolika možnými způsoby ho můžu na místě zabít, aby umíral pomalu a v mukách, tak jako já při jeho řeči.

„Ach má růžičko voňavá, můj smysle života já tě miluji jako věřící bezmezně miluje svou bohyni a vzývá ji na každém kroku! Ty má Afrodithé! Celý život tobě zasvětím a pokud mi dovolíš, obětuji ti svůj bezcenný život umírajícího plejtváka na slunné pláži, kterého vyvrhlo nevděčné moře.“ Musím uznat, že jeho poslední věta, se mě hluboce dotkla. Myšlenka tohoto individua na pláži, jako mrtvého plejtváka, se mi docela zamlouvala. Nicméně jsem ho potřebovala vrátit zpět do kruté reality, z mořského světa ryb, na suchou zem.

„Ehm, jsi velmi milý, ale nemyslím si, že by nám to fungovalo. Měla bych teď asi radši odejít.“ Chtěla jsem to mít rychle za sebou, šla jsem a ani se neohlédla. Vtom se za mnou ozvalo děsivé zaúpění a něco se mi přisáplo na nohu. Podívala jsem se dolu a viděla mistra plejtváka, jak se mě křečovitě drží a křičí.

„Nenechávej mě tu smysle života! Patřím jen tobě. Klidně si ze mě udělej podnožku na tvé krásné nožky, věšák nebo odkladač deštníků… jsem bez tebe nic má královno. Nemohu žít, dýchat ani existovat bez tvé přítomnosti!“ Snažila jsem se ho zbavit a jít dál, ale vláčela jsem ho za sebou. Vypadali jsem jako komická dvojka z televize. Už jsem na něj neměla nervy, rychlým pohybem ho sklepla z nohy a utíkala pryč.

Den druhý. Oběd. Rande číslo pět. Upír.

Byla jsem už vážně zoufalá a rozhodla jsem se, že poslední rande vynechám. Pak jsem, ale začala přemýšlet. Co kdyby zrovna tenhle byl tím, na kterého čekám? Hlasitě jsem vydechla, sebrala veškerou kuráž, která mi ještě zbyla a vydala se na oběd. Musím říct, že „rande číslo pět“ byl vážně gentleman. Políbil mi ruku, podržel dveře i přidržel židli, když jsem si sedala. Byl vychovaný i okouzlující. Jídlo si koupil jen jako kulisu a ani na mě nezíral znechuceně, když jsem si pochutnávala na svém. Napjatě jsem čekala nějakou chybu, tragédii nebo kolaps, který stále nepřicházel. Bavili jsme se spolu a vše začalo směřovat ke slibnému konci…začátku. Zrovna jsem si říkala, že se vyplatilo počkat si na takového šarmantního upíra, když se k nám jako vichřice přiřítila nějaká upíří žena, která by svým rozčílením strčila do kapsy i zuřícího býka.

„Ty jeden hajzle!“ křičela „Tak já na tebe čekám doma jako poslušná manželka a ty si tady klidně vysedáváš s nějakou flundrou?! Co si o sobě vůbec myslíš! Já tě roztrhám na tolik kusů, že tě ani vlastní máma nepozná!“ - Ještě při tom používala spoustu sprostých slov děti, ale ty si pro autentičnost prosím představte sami. Já bych vás nerada pohoršovala. - Když skončila se svým mužem, obrátila svůj hněv na mě.

„ A co ty… není ti hanba svádět ženatýho! Co ty mrcho, nic mi neřekneš? Budeš jen hloupě čumět?“ Opravdu jsem se nezmohla na odpověď ani na svou obhajobu. Čím jsem si sakra tohle všechno zasloužila? Seděla jsem tam a poslouchala, jak mě uráží, když tu se najednou, vedle té ženy, objevil muž z rande číslo čtyři a začal mě hájit.

„Co ty stará vochechule tady urážíš světlo mého života! Mojí bohyni… se ti ani nedivim, že na ní žárlíš. Vždyť se podívej jak její krása září kolem!“ V tu ránu se strhla mela a všichni se začali prát. Můj lidský ctitel neměl moc šancí a letěl přes celou místnost křičíc:

„Belinko, lásko, miluji tě a položím za tebe holý život, tak jako Romeóóóó...“ Spadl nějaké tlusté paní rovnou do úsměvu a už dostal od jejího muže pořádnou ránu. Tohle způsobilo, že se postupně do rvačky přidala celá hospoda. Bylo na čase se vypařit po anglicku. Kolem mě nebezpečně lítaly židle, stoly, umělý chrup, nohy, ruce… letělo kolem mě i oko napíchnuté na vidličku a na hlavu mi přistála krvavá podprsenka s Mickey Mousem. Masakr.

Přišla jsem domu, sedla si na gauč a seděla. Na nic jiného jsem se nezmohla.

Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Seš bůh, vole! 10. díl :