Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sen nebo skutečnost?! 22. kapitola

24.07.2011 (19:30) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2632×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

22. kapitola

Nakonec se mi podařilo zabalit si vše potřebné, teda doufám. No, přinejhorším si někde něco koupím, když mi bude něco chybět.

Takovýho oblečení, stejně to neunosím, ale musela jsem si to vzít, kvůli Alici. To ale nebyl takový problém. Větší starosti mi dělalo, že mi nikdo neřekl, kam jedeme. Byla jsem zmatená. Nevím, jestli to taky nevěděli, nebo mi to jen nechtěli říct…? Netuším. Ale mám pocit, že to ví jen Alice, Edward a Esme.

„Edwarde?“ zkusila jsem to asi po padesáté.

„Ne, Bells, neřeknu ti, kam letíme,“ odpověděl mi znovu.

„Fajn, tak jo. Už to vzdávám! Já jen že… Fajn, fajn, to je jedno. Už mlčím,“ řekla jsem a otočila se zpátky ke kufru.

„Lásko, má to být překvapení,“ řekl Edward a objal mě kolem pasu.

„Vždyť já vím,“ povzdechla jsem si a políbila ho.

Potom jsme všichni nastoupili do aut a vyjeli na letiště.

„Edwarde! Tak už mi to řekni!“ Nevydržela jsem to po cestě.

„Bells.“

„Edwarde, lásko, prosím, moc moc tě prosím, řekni mi, kam letíme,“ žadonila jsem jako malé dítě, ale stejně mi to bylo k ničemu.

„Neřeknu, ale brzo to zjistíš, už jsem na letišti,“ řekl a hledal místo na parkování. Fajn, tak jo. Vystoupili jsme z auta a vytahali kufry. Oba jsme měli dva.  Došli jsme k ostatním a všichni společně jsme se přesunuli do letiště. Alice zařizovala letenky a já mezitím, uvelebená v Edwardově náručí, přemýšlela, kam bychom mohli letět.

Když jsme se vydali do letadla, už jsem věděla, kam máme namířeno díky letence.

„San Francisco?“ zeptala jsem se překvapeně. To mě vážně nenapadlo.

„Jedna z našich malých zastávek. A jelikož máme čas, Alice to chce využít,“ vysvětloval Edward. Nákupy. Doufám, že se jich nebudu muset účastnit. Nastoupili jsme do letadla.

Let byl pohodlný a poměrně krátký. Celou dobu jsme si s Edwardem povídali a celkově jsem si užívala.

Než jsem se nadála, byli jsme na letišti v San Francisku a vystupovali jsme z letadla.

Alice nás odvedla do nějaké místnosti, kde jsme si nechali kufry, ještě něco dohodla s letištním personálem a už jsme se šli projít.

Procházeli jsme se po městě a všichni jsme si to užívali. Teda myslela jsem, že všichni, ale asi po hodině jsem si všimla, že s námi není Alice. Vypařila se jako pára nad hrncem. Ničeho jsem si nevšimla a to jsem upír. Ach jo. No, alespoň jsem s ní nemusela jít nakupovat.

Asi za tři hodiny jsme se vydali zpátky na letiště, abychom se připravili na další let, mně neznámo kam. Před letištěm na nás čekala Alice a měla nový malý kufr. Určitě plný oblečení. By mě zajímalo, jestli může mít jeden cestující tolik kufrů.

Alice celou dobu, co jsme byli na letišti, vyprávěla, jak tady mají krásné oblečení, mnohem lepší, než v Seattlu a než v Olympii.

Naštěstí jsme brzo nastoupili do dalšího letadla, se kterým jsme letěli do Los Angeles. Odtamtud do Las Vegas, pak do Dallasu, do New Orleans, St. Luis, do Chicaga, Toronta, Bostonu, poté do New Yorku, Philadelphie, do Atlanty a nakonec do Miami. Proletěli jsme spoustu velkých měst v Severní Americe a já netušila, že je v Americe tolik pěkných měst. Byla to součást dovolené a mně se to opravdu líbilo. Většinou jsme bydleli v malých městečkách a ty velká jsme příliš nevyhledávali. Ale tohle bylo úžasné. Nejvíce se mi asi líbilo v New Orleans a v Miami. A když to Alice naplánovala tak, že zrovna nesvítilo slunce, tak to byla vážně, vážně paráda. Všichni jsme si to užívali, jako jedna velká šťastná rodina, všichni spolu.

Z Miami jsme měli motorovým člunem dojet na nějaký malý ostrůvek v Karibiku, na kterém jsme se měli řádně ubytovat a zůstat zde déle. Moc jsem se na to těšila.

Když jsme tam dorazili, byla jsem ohromená tou nádherou. Nikde nebyl jediný člověk. Bylo cítit jen pár živočichů. Jemná, písčitá pláž, teplé moře, palmy a menší prales, jelikož ostrůvek byl opravdu malinký. Byl tam akorát veliký dům, ve kterém jsme měli bydlet, jinak nic.

Ten dům byl taky krásný. Byl to takový složený dům. Skládal se ze čtyř bytů a společné části.

Vešli jsme tam a hned jsme byli v prostorném obýváku, který byl propojen s obří a moderně vybavenou kuchyní a jídelnou. Z obývacího pokoje potom vedla chodba, na které byly čtyři dveře, každé vedly do jednoho bytu. Pro každý pár byl jeden byt.

Hned jsme s Edwardem vešli do našeho. Nevím, jestli to bylo schválně nebo to byla náhoda, ale náš byt byl zařízen v modré barvě. Byla tam ložnice, koupelna, šatna a menší obývák, ze kterého se šlo na terasu, kam jsem zamířila.

„Páni, to je nádhera,“ rozplývala jsem a nechala jsem se obejmout Edwardem. Společně jsme se kochali nádherným výhledem.

Pak jsme si vybalili věci, převlíkli se do plavek a šli se vykoupat. Moře bylo krásně teplé a čisté. Plavali jsme sem a tam. Cákali po sobě vodu. Po chvíli se k nám připojili ještě Alice, Jasper, Emmett a Rose. Cákali jsme tam po sobě, jako malé děti. Dováděli jsme ve vodě, potápěli se navzájem, honili se. Esme s Carlislem nás jen pozorovali a kroutili nad námi hlavou.

Ve vodě jsme byli hodně dlouho, ale asi po třech hodinách jsme s Edwardem vylezli a šli jsme se převlíknout. Když jsem byla v šatně jen ve spodním prádle, sebral mi Edward šaty, které jsem si chtěla obléknout.

„Edwarde, dej mi ty šaty,“ vybídla jsem ho a dala si ruce v bok.

„Lásko, takhle ti to ale sluší mnohem víc,“ namítl Edward.

„To je sice hezké, ale to mám takhle jít na procházku po ostrově?“ zeptala jsem se a tázavě nadzvedla obočí.

„Tak můžeme zůstat tady, mám nápad, jak se jinak zabavit,“ navrhl a blýsklo se mu v jeho už tak černých očích.

„Vážně? Mně teda nic moc nenapadá,“ řekla jsem znuděně.

„Opravdu ne?“ šeptl mi do ucha. Chytla jsem ho kolem krku a vášnivě ho políbila. Přitáhl si mě těsně na sebe a zapojil se do polibku. Využila jsem jeho nepozornosti a vzala mu z ruky šaty. Pak jsem se od něj hned odtrhla a upíří rychlostí popoběhla na druhou stranu, kde jsem si hned nandala šaty. Než se Edward vzpamatoval, byla jsem už zase u něj.

„Jdeš se projít nebo mám jít sama?“ zeptala jsem se a cukaly mi koutky, když jsem viděla Edwardův výraz.

„A třeba si najdeme pěkné místečko, kde budeme sami,“ šeptla jsem mu do ucha a chytla ho za ruku.

A tak jsme se vydali na procházku. Ostrůvek byl opravdu malý, lidskou chůzí jsme ho měli asi za půl hodiny po obvodu prošlý. Pak jsme se ještě procházeli pralesem. Narazili jsme na menší vodopád s jezírkem, ve kterém byla voda jako z křišťálu. Zůstali jsme tam skoro celý den a užívali si jeden druhého.

Když jsme se vrátili k ostatním, všichni jsme si sedli do obýváku a koukali jsme se společně na film.

„To byla ale nuda!“ poznamenal Emmett na konci filmu.

„Mně se to líbilo,“ namítla Rosalie.

„Byla to pěkná kravina, dejte tam nějakej zápas.“

„To teda ne, teď bude módní přehlídka, přímý přenos z Francie!“ vykřikla Alice a vyskočila na nohy.

„Co kdybychom podnikli něco jiného, než koukání na televizi?“ navrhla Esme. Všichni jsme se na ni podívali.

„A co?“ vyhrkl Emmett.

„Já nevím, třeba se můžeme jít projít, nebo… Zkuste něco vymyslet,“ řekla a každý se zamyslel.

„Dáme si turnaj v páce!“ navrhl nadšeně Emmett.

„Ne!“ odpověděli jsme všichni najednou.

„Boj!“

„Ne, Emmette!“

„Závody!“ navrhl nadšeně, ale podle našich výrazů hned poznal, že se jeho „úžasný“ nápad nikomu nezamlouvá.

„Půjdeme do baru! Do Miami!“

„Ne.“

„Proč ne, to by šlo!“ zastala se Rosalie Emmetta.

„Já jsem taky pro,“ souhlasila Alice.

„Má někdo ještě jiný nápad?“ zeptal se Carlisle. Nikdo nic neříkal.

„Tak kdo chce jet do baru?“ otázala se Esme.

„My půjdeme,“ řekla Rose.

„My s Jasperem taky,“ přihlásila se Alice. Podívala jsem se na Edwarda, jestli se mu někam chce.

„Půjdeme taky?“ zeptala jsem se ho.

„Mně je to jedno, jak chceš, lásko.“ Hm, tak to mi toho teda řekl. No, jak chce, rozhodnu za něj.

„My půjdeme taky,“ řekla jsem a všimla si, jak se Alice rozsvítila. To ne, bude mě zase oblékat a upravovat, jako kdybych šla na předávání cen a ne jenom do obyčejného baru. Co se dá dělat.

„No dobrá, děti, my zůstaneme tady,“ řekla Esme. To už Alice moc nevnímala.

„Všichni připravovat!“ vykřikla Alice a hnala pryč. Ach jo, co jsem to zase udělala. Že já neřekla, že zůstaneme tady.

A tak jsme se museli jít připravit. Šla jsem do vany a umyla si vlasy. Pak jsme se dle pokynů přesunula k Alici, která mi líčila obličej. Ona už samozřejmě upravená byla. Nevím, jak to dělá. Potom na mě přišla Rose a dělala mi něco s vlasy. Ona už taky byla nalíčená, i vlasy měla upravené. Proč já si to taky nemůžu nikdy udělat sama?!

Když jsem byla hotová, hodila po mně Alice šaty a boty se slovy, ať si to oblíknu a za půl hodiny máme s Edwardem být v obýváku. Došla jsem k nám, kde už v našem obýváku seděl Edward v černých džínech a modré košili. Sedla jsem si k němu a opřela se o něj.

„Sluší ti to, víš to?“ šeptl mi do ucha.

„Vážně? Já se ani neviděla,“ řekla jsem po pravdě. Zvedla jsem se a doběhla se na sebe podívat do zrcadla. Moje vlasy byly zvlněné ještě více, než normálně a měla jsem v nich stříbrnou čelenku, která se přesně hodila k šatům a k botám.

„Docela to ujde,“ řekla jsem, když jsem se vrátila a přitulila se zpátky k Edwardovi.

„Docela ujde?“ řekl jen a zakroutil hlavou. Já se zasmála a dál to neřešila.

Za půl hodiny jsme nasedali do člunu a vydali jsme se do Miami, kde jsme našli nějaký bar. Bylo to docela fajn, tancovali jsme, smáli se a bavili se. Nakonec jsem byla ráda, že jsme s Edwardem šli a nezůstali jsme na ostrově.

Na ostrově se mi mimochodem moc líbilo a byla jsem ráda, že budeme trávit prázdniny zrovna tady. Ale to byly ukvapené závěry, jak jsem o několik dní později zjistila…

21. kapitola Shrnutí Epilog

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sen nebo skutečnost?! 22. kapitola: