Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sen nebo skutečnost?! 21. kapitola

22.06.2011 (17:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1322×

21. kapitola

Vyjeveně jsem koukala na to velké seskupení upírů. Napočítala jsem sedmnáct. Tak velký počet jsem nikdy neviděla a dost mě překvapovalo, že spolu vydrží, když se živí krví lidí.
Šli rozdělení do několika malých skupinek. Úplně vepředu šla žena, tak kolem třiceti. Měla dlouhé zrzavé vlasy a temně černé oči. Vlastně všichni měli černé oči. Super. Vypadala, že je něco jako vůdce, a navíc koukala nejvíce šíleně a vražedně.
Za ní šlo asi pět upírů, kteří měli podobné výrazy jako ona. Hned vedle bylo šest upírů, co se tvářili neutrálně, stylem je mi to všechno jedno, dělejte si co chcete. A zbylých pět bylo lehce vyděšených a bylo na nich vidět, že by se nejraději vypařili.

„Zdravíme vás, jsem Carlisle a to je moje rodina a naši přátele,“ řekl slušně Carlisle a my napjatě čekali, jestli se někdo ujme slova. Nepřekvapilo mě, když to byla ta žena vepředu.
„Já jsem Sheena, ale na tom stejně nezáleží, protože vás zabijeme!“ vykřikla zuřivě a už se na nás chtěla vrhnout, ale nějaký jiný upír ji zastavil.
„Počkej ještě,“ řekl jí tiše.
„Smíme se zeptat, co vás k nám přivádí?“ pokračoval ve slušném vyjednávání Carlisle.
„Pomsta,“ plivla jedovatě odpověď.
„Pomsta?“ ptal se naoko překvapeně Carlisle.
„Ano, pomsta! Zabili jste nám snad našeho přítele a vůdce, nebo ne?! Pro někoho z nás znamenal opravdu hodně!“ křičela ta šílená ženská, až ji ten upír musel chytit.
„Tak zabili?“ ptala se klidněji.
„Ano. Zabili, ale ze sebeobrany,“ řekl jí opatrně Carlisle. My ostatní jen přihlíželi a upíři na druhé straně na tom byli podobně.
„To určitě!“
„Opravdu. Thomas přijel, aby se tady Belle,“ ukázal na mě a všechny pohledy se upřely na mě, „pomstil. Bella byla přeměněna jeho družkou Sophií, když jí chtěla zabít. Naštěstí tam byla Esme,“ zase ukázal, „a Bellu zachránila od smrti. Musela Sophii zabít. Thomas byl poblíž a chtěl se pomstít. Počkal si hodně dlouho, než se k nám vydal,“ líčil jim Carlisle příběh. Všichni vypadali zaujatě a poslouchali.
„Když sem přijel, choval se k nám docela přátelsky, ale naštěstí jsme díky našim schopnostem prokoukli, co má za lubem, a tak jsme se postarali o to, aby už nikomu neublížil,“ dopověděl a my se zatajeným dechem čekali, co na to udělají naši protivníci.

Několik minut se nic nedělo, až najednou jsem uslyšela vzlyk. Byla to Sheena.
„Tak on měl družku? On mě nemiloval? On mi lhal?“ vzlykala zničeně a já konečně pochopila, proč se nás zrovna ona snaží tak vehementně zabít. Milovala ho. On ji využíval a nalhával jí svou lásku. Ona mu věřila, ale on byl jen vypočítavý podvodník.
„Je nám to líto, ale je to tak,“ řekl smutně Carlisle.

Najednou se ze zadních řad vynořil vysoký upír s černými vlasy.
„Tak bude boj, nebo ne?“ zeptal se a mně tím naprosto připomněl Emmetta.
„Mně je to jedno! Dělejte si chcete!“ vykřikla zoufale Sheena a utekla pryč. Ten upír, co ji předtím domlouval, se rozeběhl za ní a pak ještě pár dalších upírů. Tak to jsem nečekala.
„Nepůjdeme? Tady jsme zřejmě skončili,“ ozvala se zezadu žena a k ní se přidali i další. Většina kývla, a tak se rozeběhli pryč. Zůstalo tam asi jen pět upírů. Tři vypadali dost naštvaně, ale utekli taky, jelikož věděli, že by stejně neměli šanci. Nemohla jsem uvěřit, že to tak lehce skončilo. Teda skoro. Ještě tu byli ti dva.
Byla to mladá dívka a kluk. Oba vypadali jako novorození.
„Promiňte, ale měli bychom na vás pár otázek. Musíte vědět, že vám nic neuděláme. Thomas nám je ukradený,“ začala dívka. Oba dva vypadali opravdu „neškodně“, tak jsme svolili.
„Co kdybychom se přesunuli domů?“ navrhla Esme.
„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Neznáme je,“ namítl vždy ve střehu Jasper.
„Já myslím, že se nemáme čeho obávat,“ rozhodl nakonec Carlisle. A tak se naše velká skupina rozeběhla k nám domů. Nemůžu uvěřit, že to proběhlo tak lehce! Myslela jsem, že dojde na boj, ale ono nic.

S Edwardem jsme se celou cestu zpátky domů drželi za ruce. Běželi jsme jako poslední, ale nám to nevadilo.
Po chvíli jsme doběhli domů a všichni jsme se nějak nacpali do obýváku. Naši neznámí upíři se posadili na sedačku a my se rozestoupili kolem nich.
„Řeknete nám váš příběh?“ otázal se Carlisle. Dívka se ujala vyprávění.
„Jmenuji se Ashley a to je Jeremy. Oběma je nám sedmnáct. Asi před půl rokem jsem byla s kamarádkami venku. Byl večer a já šla sama domů. Najednou se přede mnou objevila temná postava a já se začala bát. Než jsem se nadála, skočila na mě. Ucítila jsem ostrou bolest na krku a pak začala nekonečná muka. Když to konečně přestalo, probudila jsem se v nějaké místnosti. Po chvíli přišla Sheena a vše mi vysvětlila. Potom jsem potkala Jeremyho a oba jsme v sobě našli zalíbení. Thomase jsme ani neznali, ale zůstali jsme s ostatními, jelikož jsme nevěděli, co jiného bychom dělali,“ dokončila Ashley svou řeč a tím předala slovo Jeremymu.
„Já byl přeměněn asi měsíc před Ashley. Byl jsem sám doma a koukal jsem na televizi. Bydleli jsme ve velké vile uprostřed lesa. Najednou jsem uslyšel hluk a uviděl nějakou postavu. Jako u Ashley se mi vrhla rovnou na krk. Bylo to hrozné, celou dobu jsem se modlil, aby to už přestalo. Když jsem se dočkal, probudil jsem se a Sheena mi vše vysvětlila. Nevěděl jsem, co mám dělat, pořád jsem bloumal s ostatními. Až když přišla Ashley, měl jsem radost, co se ze mě stalo,“ dovyprávěl Jeremy jeho část příběhu.

Zbytek dne utekl rychle, než jsem se nadála, byl večer a noc. Jeremy s Ashley byli moc milí a zjistili jsme, že o upírství toho moc neví. Padli si do oka s Jane, Patrickem, Sebastianem a s Mary. Nakonec se dohodli, že zůstanou s nimi, takže hned zítra odejdou. Denalijští odjeli hned po příchodu domů. Byla jsem docela ráda, i když Tanya už nic nedělala.

„Nepůjdeme na chvíli pryč?“ navrhla jsem Edwardovi, když už mě to nebavilo. Kývl a ruku v ruce jsme se vypařili ven do lesa. Jen tak jsme běželi a já si to užívala. Nakonec jsme doběhli na naši louku, kde jsme si lehli do trávy.
Po chvíli jsem se překulila na Edwarda a s úsměvem ho políbila. S chutí mi polibek oplácel. Líbali jsme se vášnivě a já se jeho rtů nemohla nabažit. Přesunul se rty na můj krk a u toho mi svlékl tričko i s podprsenkou. Přetočila jsem si ho pod sebe a taky mu sundala triko. Potom přišly na řadu kalhoty, až jsme byli oba nazí a oddávali se jeden druhém a naší společné touze.

Spokojeně jsem ležela na Edwardově hrudi a usmívala se. Jak rychle to zlé skončilo a nastává zase krásné, šťastné období po boku mé lásky a rodiny.
„Asi bychom měli jít,“ šeptl mi do ucha Edward. Už začalo svítat, takže Jeremy s Ashley a ostatními za chvíli odejdou. Zvedla jsem se z Edwarda a začala hledat kousky svého oblečení. Naštěstí jsem našla všechny kousky a všechny přežily. Edward už byl taky oblečený, a tak jsme ruku v ruce vyrazili zase zpátky domů.
Přišli jsme včas, naši hosté se akorát chystali k odchodu. Se všemi jsme se rozloučili a oni odešli. Konečně jsme měli zase volný barák jen pro naši rodinu.
Každý jsme se hned vydal do svých pokojů.

Měli jsme jít do školy, ale vůbec se mi nechtělo. Carlisle řekl, že nemusíme, že nás omluvil na více dní. Takže jsme měli pár dní volno. Alice je chtěla strávit na nákupech, Emmett zase chtěl do nějakého klubu oslavit naši výhru. Nemohli se dohodnout, tak Esme udělala kompromis, takže jsme museli jít nakupovat, ale i do klubu. Na nákupy už jsem zvyklá, to mi už tolik nevadí, ale do klubu se mi vůbec nechtělo. A ještě oboje v jeden den? Na další den zase ostatní naplánovali kino, zábavní park a kosmetický salon. Já se z nich vážně zblázním. Nemůžou dát člověku pokoj, aby si ve volnu dělal to, co chce.

První byly na programu nákupy. Alice nás jako obvykle tahala po všech krámech. Museli jsme si koupit oblečení na večer do klubu a samozřejmě spousty na potom.
Když byl nakupovací maratón za námi, doma jsme se všichni připravili do klubu a večer jsme vyrazili. Nebylo to tak hrozné, ale stejně jsme se po chvíli s Edwardem nenápadně vytratili a užívali si podle sebe.

Další den jsme ráno vyrazili do zábavního parku. Bylo to docela fajn. Prolezli jsme snad všechny atrakce a samozřejmě se to nejvíce líbilo Emmettovi. Toho jsme odtamtud museli vytáhnout násilím.
V kině jsme šli na nějakou komedii, kterou vybral Jasper. Smáli jsme se snad celou dobu.
A nakonec nás čekala návštěva kosmetického salónu. Samozřejmě jen dívčí část, chlapská část šla nakoupit potraviny, abychom nebyli podezřelí.
Když jsme se večer vrátili domů, měly jsme každá krásné nehty, ale mně to bylo celkem jedno, hlavně že jsem už měla pokoj.

Když jsme opět nastoupili do školy, vše se navrátilo do stejných kolejí. Do školy, domů, do školy, domů, do školy, domů... Už mě to otravovalo. Sice jsem byla pořád s Edwardem, ale stejně mě už ta neustále se opakující rutina otravovala. No, ještě že jsem pořád s Edwardem, nevím, jak bych to zvládala sama. To bych se z toho asi zbláznila.
Naštěstí už byl květen, skoro konec a všichni jsme se dohodli na tom, že ve škole skončíme o měsíc dřív, abychom si prodloužili prázdniny. Takže v červnu už do školy nepůjdeme. To se mi líbilo. Navíc jsme měli letět všichni někam pryč, ale kam, to věděl jenom Edward a Alice. Samozřejmě, kdo jiný. A ti dva nám vůbec nechtěli nikomu nic říct. Měla jsem pocit, že je v tom zapletená i Esme, ale ta dělala jako by nic. Tak jsem to taky neřešila.

„Konečně!“ vydechla jsem, když jsme 31. května přijeli domů.
„Co konečně?“ zeptal se Edward.
„Přece konec školy!“ řekla a plácla se do čela. On se mému gestu zasmál, ale já to neřešila a radovala se z volna. Pobíhala jsem po baráku a smála se jako malé dítě.
„Bello! Nech toho lítání a běž si sbalit,“ křikla na mě Alice. Já si můžu sbalit sama? Tázavě jsem se podívala na Edwarda, který ke mně mezitím přišel.
„Alice nestíhá balit svoje věci. Měla začít tak před týdnem,“ řekl Edward se smíchem a já pochopila.
„Moc se nesměj, pro tebe to platí taky. Sbalte si toho hodně, pojedeme na dlouho. Ale vždyť ty víš, Edwarde,“ křikla za námi ještě a už se zase věnovala svému balení.
„Na jak dlouho?“ zeptala jsem se Edwarda.
„Nepovím,“ odpověděl mi s potutelným úsměvem. Sladce jsem se na něj usmála a hodlala využít svých ženských zbraní, abych z něj dostala odpověď.
„Na jak dlouho pojedeme?“ zeptala jsem se šeptem a lehce se přitom otírala o jeho rty.
„Na dlouho,“ vydechl. Zkusila jsem to znovu.
„Na jak dlouho? Kolik si toho mám sbalit?“ šeptla jsem mu do ucha a skousla mu ušní lalůček. Vzdychl a já se od něj hned odtáhla a tázavě zvedla obočí.
„Skoro na celé prázdniny,“ šeptl poraženě a přitáhl si mě na polibek. Nenechala jsem se zahanbit a taky ho políbila. Když jsem se odtáhla, šla jsem si sbalit věci na necelé tři měsíce. Super, jsem zvědavá, jak se mi to podaří.

20. kapitola Shrnutí 22. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sen nebo skutečnost?! 21. kapitola: