Alexandra se vydá sledovat Davida. Nic však nezjistí, protože se jí cestou něco stane. Nakonec si všimne něčeho velmi podezřelého a divného... P.S.: Opět děkuju za komenty a za to, že mojí povídku čtete. Moc si toho vážim:)
20.04.2009 (15:15) • AliCe015 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 962×
6. Kapitola: Nevydařená sledovačka
Vyšla jsem z pokoje a hledala východ z domu. Byla jsem si téměř jistá, že David běžel někam mimo dům. Pomalu jsem šla chodbou a rozhlížela se, aby mě nikdo neviděl. Když sem došla ke dveřím, které vedly ven, zaváhala jsem. Nakonec jsem ale vzala za kliku a pomalu je otevřela. Zahlídla jsem ještě Davida, jak mizí v lese. Bylo to celkem daleko od domu a nevěděla jsem, jestli tam vůbec dojdu. Pořád mě tělo pálilo a trochu jsem se klepala. Možná jsem měla zůstat ležet, ale přišlo mi, že se něco divného děje. Koukla jsem se znovu k lesu, nadechla se a vyrazila. Přišlo mi, že už jdu celkem dlouho. Nakonec jsem došla k lesu a rozhlídla se.
„Davide?" řekla sem tiše a hledala ho. Nikdo se mi neozval a já nevěděla kudy dál. Zkusila jsem to tedy po cestě. Šla jsem jenom chvilku a najednou jsem zakopla o kořen.
„Au!" vykřikla jsem. Spadla jsem a sedla si na nohu, která byla v nepřirozené poloze. Celkem to bolelo a já se nemohla zvednout. Stačila ta bolest způsobená přeměnou - a teď ještě tohle. Tiše jsem sténala a snažila se zvednout. Vůbec se mi to nedařilo a já pořád seděla na svojí noze a už mi skoro začínali téct slzy.
„Alex?" objevil se za mnou najednou David a díval se podezíravě a vyděšeně na mě.
„Davide já sem... chtěla sem vědět, kam deš... já...já.." koktala jsem a nevěděla, co mám říct.
„Pěkně ses tu rozmázla" zamračil se. „Měla si zůstat v posteli. Vůbec nechápu, jak si sem mohla dojít..." tvářil se spíše smutně a pomáhal mi se zvednout.
„Au" sykla jsem, když jsem se postavila na zraněnou nohu.
„Sakra..co s tim máš?" David byl zřejmě naštvaný a zlobil se na mě. Podíval se na můj kotník a zakroutil hlavou. „Zřejmě sis to zlomila...nebo naštípla.." uvažoval nahlas.
„Davide promiň.." snažila jsem se omluvit - zarazil mě rukou.
„Ty promiň. Chovám se k tobě hůř, než je nutný" podíval se do země. „Nejsem na tebe naštvaný Alex... jsem naštvaný na někoho úplně jiného... zatím né" dodal, když si všiml, že se chci na něco zeptat, a zřejmě i uhodl na co. Zajímalo by mě, co ho tak naštvalo, když ne já. Volala ho máma s jeho bráchou - že by oni? Přemýšlela jsem a ani si nevšimla, že jsme se zatím dobelhali k domu. David mě podpíral, abych si nemusela stoupat na bolavou nohu.
„Takže mi neřekneš, proč tě máma volala?" zeptala jsem se.
„Řeknu ti to...ale teď ještě ne" zavrtěl hlavou. Prošli jsme dveřmi do domu a zamířili do jeho pokoje.
„Počkej tady. Přinesu nějakou dlahu nebo něco, čím to zafixujeme, než přijde máma" řekl a posadil mě na postel. Seděla jsem a čekala, až se vrátí - co ho tak naštvalo? Užíralo mě to a já měla pocit, že se mi mozek od přemýšlení brzy zavaří. Za chvíli se David vrátil a nesl obvaz.
„Opravdu nevím, jak to ošetřit, takže to zatím zafixujeme obvazem" sedl si na zem a začal mi obvazem obmotávat kotník. Když to dodělal, už zase odcházel.
„Musím se tam zase vrátit" řekl a zmizel dřív, než jsem stačila něco namítnout. Všechno mě už zase začalo strašně pálit a bolet, tak jsem si lehla a natáhla se po prášcích na spaní. Teď už jsem opravdu neměla sílu jít sledovat Davida a chtěla jsem si odpočinout. Cítila jsem, jak mi v kotníku buší srdce daleko víc, než kde jinde. Hodila jsem do sebe prášek, zapila ho a zanedlouho jsem usnula.
Za nějakou dobu jsem se probudila - někdo se mnou hýbal a já byla pořád strašně ospalá.
„Neboj Alex. Jenom ti ošetřím tu nohu. Máš to - zdá se - naštípnutý. Klidně spi dál" řekla Davidova máma a já zase usnula.
Když jsem se znovu probudila, byla jsem už vyspalá. Už mě ani nic tolik nebolelo, tak jsem si sedla.
„Už ses vyspala?" zeptal se David a já se ho lekla - vůbec jsem nevěděla, že seděl na mojí posteli (tedy vlastně na jeho, ale ta teď zřejmě patřila mně).
„Myslim, že jo" řekla jsem.
„Co noha?"
„Ani už tu bolest necítím" usmála jsem se.
„To je dobře" usmál se taky, i když ne úplně.
„Už mi konečně řekneš, co se stalo?"
„Ještě ne" zakroutil hlavou.
„Proč mi to nechceš říct?"
„Ještě na to není čas. Všechno ti řeknu. Slibuju" opět se pokusil o úsměv.
„Dobře. Ale nezapomeň, žes mi to slíbil."
„Neboj. Pamatuju na to" zase se usmál. Přisunula jsem se k němu trochu blíž, ale nevšiml si toho. Posunula jsem se ještě o kousek.
„Alex ne... prosím tě.." řekl omluvným hlasem a o kousek se odsunul. Zamračila jsem se a odsunula se zpátky. Určitě jsem musela být rudá.
„Neber to osobně Alex" řekl tiše a pořád se díval do země.
„Mám hlad" změnila jsem rychle téma.
„Pro něco ti skočim" řekl, ani se na mě nepodíval a zmizel ve dveřích. Vzdychla jsem a stoupla si. Tělo mě už téměř vůbec nepálilo a nic mě nebolelo. Došla jsem k oknu a podívala se k lesu. To, co jsem viděla mě dost vyděsilo. Zamrkala jsem, abych věděla, že se mi to nezdá. Nezdálo se mi to. Od lesa šla k domu Davidova máma a jeho bratr a nesli nějaké tělo. Vypadalo to, že nesou mrtvou dívku.
ODKAZ NA SEDMOU KAPITOLU: http://www.stmivani.wz.cz/10-fanfiction-od-vas/sedocerny-pes-7-kapitola-prvni-promena/?PHPSESSID=e4becbc01f100fc779c146c146730f8b
Autor: AliCe015, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Šedočerný pes 6.Kapitola: Nevydařená sledovačka:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!