Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sbohem, nikdy tvá Isabell 5.kapitolka

12.08.2009 (19:00) • Zlaticko • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1285×

Čas mi s Alexou utíkal mnohem rychleji. S Charlieho nepřítomností v domě jsem se již smířila, můj život prakticky ubíhal úplně stejně jako předtím, jen s tím rozdílem, že jsem prala jen pro sebe. Když zde nebyl Charlie, nejedla jsem. Neměla jsem tu potřebu. Jedla jsem jen ve škole.

Charlie s Amy za mnou jezdili každou sobotu, to byla jediná doba, kdy u mě nebyla Alexa. Zůstali u mě celý den, bavili jsme se, udělali si piknik, grilovali nebo si prostě jen vyšli na procházku a poté se rozloučili.

Amy se pomalu, ale jistě blížil termín porodu, ale její živost to nijak nezměnilo, pořád běhala kolem restaurace, mě i Charlieho. Samozřejmě si, ale dávala pozor, aby se jí, ani miminku nic nestalo.

Pokaždé, když jsme se rozloučili, mi na stole zůstala obálka s penězi, zřejmě na jídlo. Bylo v ní více, než jsem, kdy mohla utratit, a to vlastně vůbec nejím. Mám tu jídlo jen proto, kdyby přišel někdo na návštěvu.

Můj vztah s Alexou byl pořád stejně přátelský. Každý den mě vozila do školy a ze školy, hodinku jsem zůstala doma sama, abych se stihla převléci a „najíst“. Poté dorazila a my se šli projít, zajeli na nákupy, nebo jen zůstali doma a koukali se na film.

Pozdě v noci odjela domů, za tatínkem, aby ho „uložila“ do postele. Sám si prý totiž nikdy nešel lehnout, byl zabraný do práce tak, že si neuvědomoval, kolik je hodin.

Za pár dní budou prázdniny, už je to skoro půl roku, co mě Edward opustil. Moje zlost prakticky opadla, než jsem zjistila, co ještě udělal.

Ubrečená a totálně hotová jsem zhruba ve tři ráno volala Alexe. Za chvíli jsem slyšela motorku a pak jsem cítila, jak mě objímá.

Až do rána mě držela a kolébala v náručí, na nic se mě neptala, jen se mnou byla a já jí byla neskonale vděčná.

Promluvila, až když jsem tiše a vyčerpaně ležela a dívala se na strop.

„Copak se stalo, hvězdičko?“

Hvězdičko, tak mi říkala máma, když jsem byla malá, už je to tak dlouho.

Pohlédla jsem na ni, červené, uplakané oči a mokrý obličej. „Jsem těhotná.“

Alexa ztuhla a její oči ztmavly, myslím, že ani nedýchala. V jejím obličeji jsem spatřila obavy, ale i zlost.

„Kdo to byl? A kde je teď ten hajzl?!“ Vyslovila to s takovou nenávistí a zlostí, kterou jsem já sama cítila.

Znovu jsem se rozbrečela a mezi vzlyky ze sebe dostala: „Ty to nechápeš, já ho milovala, chtěla jsem to. Ale on mě využil, zneužil a zahodil!“

Alexa se tvářila jako bohyně pomsty. „Za to mě i tobě zaplatí, hvězdičko, neboj. Nikdo už ti neublíží, to bude dobrý. Jen mi řekni jméno toho kluka.“

„Cullen, Edward Cullen.“

Alexa zkameněla. „Ten Edward Cullen? Syn Carlislea?

Překvapeně jsem se na Alexu zadívala. „Ty ho znáš?“

Alexa mě pohladila po vlasech. „Ano, už jsem měla tu čest. Teď lituju, že jsem mu nenatrhla prdel, když jsem mohla.“

Proti své vůli jsem se zasmála, představa Alexy, jak bije upíra, jako je Edward mi přišla velmi vtipná.

„Ty víš, že jsou.. ?“ Otázala se mě Alexa.

„Upíři?“  Doplnila jsem. „Vím.“

„Ale když to víš, proč sis s ním něco začala?“

Vykroutila jsem se z jejího náručí a posadila se, rukama jsem si objala kolena. „Nevím, snad jsem doufala, že..“

Alexa na mě umřela oči. „Že tě bude mít rád?“

Sklonila jsem hlavu. „Jsem hloupá viď?“

Alexa mě objala. „Mrzí mě to, hvězdičko, je to moje chyba, měla jsem tě hlídat. Už se to nestane, slibuju.“

Překvapeně jsem zvedla hlavu, konečně mi začalo docházet, že něco není v pořádku. „Ty jsi upír?“

Alexa se krátce a nádherně zasmála. „Jen to ne, nejsem upír“ zvedla prst, když jsem ji chtěla přerušit „ale taky nejsem bezmocná. Jsem strážce.“

Alexa se zasmála mému výrazu. „Víš, že jsi moc roztomilá, když přemýšlíš?“

Její poznámku jsem ignorovala. „Říkala jsi, že jsi strážce. Ale strážce čeho?“

„Hlupáčku, přece tvůj.“ Řekla Alexa a objala mě.

Nechápala jsem, ani po tom, co mi Alexa vše vysvětlila.

Údajně jsem totiž byla z velmi důležitého šlechtického rodu, jedině ženy naší krve  mohli upírovi porodit dítě. A navíc, v každé době to byla vždy jen jedna žena. Další se s touto schopností se nenarodila, dokud ta před ní nezemřela.

To, že přitahuju vše nebezpečné, to není náhoda. Je to součástí prokletí a zároveň daru rodu, do kterého jsem bez mého vědomí patřila. Nikdy jsem se to nemohla dozvědět, několik staletí se nenarodila žádná s tímto darem, neboť má hodně vzdálená babička se rozhodla žít velmi dlouho, a když se vyvolená rozhodne, čas nehraje roli. Vyvolená totiž není člověk, nepodléhá času, stejně tak upíři a další bytosti.

Má hodně vzdálená babička umřela stářím, rozhodla se, že už žije moc dlouho, zestárla spolu se svým strážcem a zemřela.

Alexa říkala, že každá vyvolená má svého strážce, se kterým je spojená poutem silnějším než cokoliv jiného na světě. Jsou stvořeni jeden pro druhého, aby se dokonale doplňovali.  Byla jsem šíleně překvapená, když jsem zjistila, že Alex vypadá takhle, protože jsem jí takovou chtěla. Strážce jako takový nemá stálou podobu, tu získá až dle potřeby vyvolené.

Strážce je dokonalá bytost, která má chránit vyvolenou, aby se k ní nedostal nikdo, kdo by ji mohl ublížit. Když mi tohle Alexa říkala, byla smutná. „Nezvládla jsem to, úkol jsem nesplnila. Narodí se ti dítě, dokonalé dítě. Lidé těmto dětem říkají bohové, protože jejich moc přesahuje cokoliv, o čem si myslíš, že je možné. Dříve těchto dětí bylo mnoho, ale byly marnivé a zlé, bojovaly spolu o nadvládu a mnoho jich zemřelo. Proto tři nejsilnější z nich uvrhly na váš rod klatbu, že vždy jen jedna žena může porodit dítě a zároveň stvořily náš – strážce, anděly, pokud chceš. Abychom uchránili matky před upíry, kteří si chtěli stvořit armádu z božských dětí. Už je jen málo upírů, kteří si tyto časy pamatují, ale pořád existují, proto si v nebezpečí. A já tě navíc ohrozila! Svou hloupostí, nechala jsem tě tu samotnou. Odpustíš mi to?“

Seděla jsem dokonale strnulá a poslouchala, co mi Alexa říká. „Ty jsi skutečně anděl?“

Alexa se pousmála. „Ano, jsem.“

„A kde máš tedy křídla?“ Začervenala jsem se při té otázce, tato otázka byla dětinská.

„Nemám křídla, ale můžu je mít, když je budeš chtít.“

Toužila jsem po tom spatřit křídla, které andělé měli na všech obrázcích, které jsem kdy viděla. A skutečně, z Alexiných zad vyrazila bělostná andělská křídla. Alexa s nimi zamávala a měla přitom šibalský usměv.

„Už dlouho jsem žádná neměla.“ Prohlásila po chvilce zírání na křídla v zrcadle.

„Sluší ti. Ale jak dlouho je neměla?“

Alexa vypadala velmi zvláštně, když stála v pokoji s křídli a pozorovala mě svýma úžasnýma očima. „Pár set let už to bude. Vlastně i pár tisíc.“

Seděla jsem s otevřenou pusou a zírala na ni. „Pár set let? Tisíc? Kolik ti je“?

Alexa se zasmála „Víš, že je neslušné se ptát dívky na věk?“ Pokárala mě s úsměvem. „ Řekněme, že si toho hodně pamatuju, i toho takzvaného božího syna – Ježíše. Nevím, kdy přesně jsem se zrodila. S každou smrtí vyvolené zemřu a s narozením nové se zrodím i já. Mám vzpomínky na všechny životy, které jsem vedla. “

Nedokázala jsem tomu uvěřit. Seděla jsem a snažila se zpracovat vše co mi Alexa řekla.

„Alexa nebude tvé pravé jméno, že?“

„Ne, to skutečně není.  Kdysi dávno mi říkali Michael, pokud ti to něco říká.“

„Ty jsi muž?“

Alexa se usmála. „Dá se říci, že obojí. Budu taková jakou mě budeš chtít. Muž,žena, chlapec, dívka, pes, či kočka. Stačí jen chtít. Díky tomu, že je strážce ztělesnění  přání vyvolené  a spojuje je takové silné pouto se často stává, že se zamilují a zůstanou spolu, napořád. Dokud se nerozhodnou zemřít. Vlastně myslím, že to byl i úmysl mých stvořitelů. Abych byl dokonalý a vyvolená odmítla sdílet lóže s upírem a neplodili tak další děti.“

Alexa mě objala. „Neboj, hvězdičko, všechno dobře dopadne. O to malé se postaráme, bude určitě skvělé, jako ty.  Nemusíš mít strach, byla jsem u spousty porodů a vychovala spousty malých bohů. A většina z nich byla prostě jen kouzelná. Měly velkou moc, to ano. Ale poučeni z dřívějších poklesků božských dětí, jim byla věnována paměť, moje paměť. Aby věděly, co vše se stalo v jejich jménu.“

Tiše jsem seděla. „A není to kruté? To malé nemůže mít žádné dětství.“

„Neboj Isabell, paměť, kterou získají, získají až později. Mají dětství jako každé jiné dítě. Jen jsou, výjimečnější. Bohužel však nesmíme zůstat tady. Musíme se přestěhovat, než se malé narodí. Nemůže vyrůstat tady, neboť by si hned každý všiml, že není vše v pořádku.“

Byla jsem smutná, nechtěla jsem opustit Charlieho, ale vím, že budu muset. Brzy.

Autor: Zlaticko, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sbohem, nikdy tvá Isabell 5.kapitolka: