Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sbohem, nikdy tvá Isabell 4.kapitolka

15.07.2009 (11:06) • Zlaticko • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1650×

Byla překrásná, bohyně z dávných časů. Doslova jsem cítila pouto, které se mezi mnou a jí vytvořilo. Zamilovala jsem se. Co na tom, že šlo dívku? O naprosto neznámou dívku? Ona se mi stala vším. Chtěla jsem pro ni udělat cokoliv, co se jí jen mihne hlavinkou. Chci být její alfou a ona aby byla mou omegou.

Zatímco jsem stála ohromena její krásou, ona pohodila dlouhýma blonďatými vlasy a kapky deště zachycené v jejích vlasech házely odlesky, usmála se a zamířila přímo ke mně.

Zavřela jsem pusu a narovnala se, chtěla jsem udělat dobrý dojem, ale to se mi již nepovedlo. Musela jsem vypadat hloupě, když jsem se na ni dívala. Své okolí jsem nevnímala, ale kdybych ano, zjistila bych, že vyvolala vlnu zájmu, ale nikdo se na ni nedíval tak uchváceně jako já. Byla jen další nová hračka.

„Ahoj, promiň, jsem tu nová. V kanceláři jsem dostala plánek všech učeben, ale naprosto tomu nerozumím. Pomůžeš mi prosím?“

Její hlas byl jako zvonkohra, její oči hluboké, modré studánky, které skrývaly něco, čemu jsem nerozuměla. Divokost, která se k tomuto úžasnému stvoření vůbec nehodila. Nevinnost její otázky mě naprosto odzbrojila a já stála a jen jí pozorovala.

„Haló?“ Zamávala mi rukou před obličejem.

Holka, prober se. Protřepala jsem hlavou a pousmála se. „Omlouvám se, moc jsem toho nenaspala. Můžeš mi to ještě jednou zopakovat?“

Nezlobila se, jen se chápavě usmála. „Ptala jsem se, zda by si mi nepomohla s orientací v budově. Dostala jsem plánek, ale moc mu nerozumím.“

Vehementně jsem zakývala hlavou. „Moc ráda ti pomůžu, co nyní máš za hodinu?“

Zadívala se do rozvrhu. „Myslím, že angličtinu.“

„Tak to máš docela štěstí, právě vedle ní stojíš.“ Zasmála jsem se.

Bavili jsme se spolu celou hodinu, zjistila jsem, že se jmenuje Alexa. Přistěhovala se sem ze dne na den, její otec totiž hodně cestuje, pracuje jako architekt a dostal zde zakázku na návrh nového domu. Moc se mi to nezdálo, kdo by ve Forks chtěl navrhnout dům? Ale moc dlouho jsem se tím nezabývala. Většinu mých myšlenek zabralo jen pozorování jejich úst, které se hýbaly v rytmu jejího vyprávění.

Ani jsem nepostřehla zvonění.

„Vstávej šípková růženko. To jsem tě tak nudila?“

Slova Alexy mě probrala natolik, že jsem konečně začala věnovat pozornost i něčemu jinému než jí. Sebrala jsem tašku s učivem, které jsem ani nevytáhla a šla na další hodinu. K mému překvapení jsme měli všechny hodiny spolu. Nechápala jsem, jak je to možné. Osud? Možná.

S Alexou jsme si velmi rozuměli. Byla to má spřízněné duše. Puzzlík z dvoudílné skládačky, který do mě dokonale zapadal. Byla jsem šťastná, opravdu šťastná. Jméno Edward Cullen dočasně zmizelo z mé mysli.

Při obědě jsme si sedli k osamocenému stolu. Angela s Mikem a Benem na nás mávali, abychom si sedli k nim, ale Alexa nechtěla. A já popravdě byla ráda. Nechtěla jsem se o ni dělit. Obávám se, že to na mě bylo trošku vidět, ale jak se zdálo, jí to nevadilo.

Na první pohled vypadala jako anděl, nevinnost sama, ale jak jsem po několika hodinách zjistila, byla úplně jiná. Divoká, nespoutaná. A do školy přijela na motorce. Tatínek jí nedostatek času, který spolu tráví, vynahrazuje dárky. Když jsem se zmínila, že jsem ve škole pěšky a nemám, kdo by mě odvezl, nabídla mi, že mě sveze. A já ráda souhlasila.

Cesta domů byla úžasná, jezdila jako ďábel. Neměla sebou helmu, ale vnutila mi svojí, nechtěla jsem, ale podřídila jsem se, chtěla jsem jí udělat radost. Kombinací rychlé jízdy a možností tisknout se na její teplé tělo jsem byla v sedmém nebi. Nedokázala jsem si představit, že bych kdy mohla být šťastnější.

Mrzelo mě, když cesta skončila. Alexa však slíbila, že si to někdy zopakujeme, když viděla moje nadšení. Předala jsem helmu a se smutným výrazem se s Alexou loučila.

„Neboj Is, zítra se zase ve škole uvidíme. A pokud budeš chtít, můžu se stavit i po škole.“ Mrkla na mě a rychle mě objala.

Kývla jsem hlavou. „Tak zítra.“

Zůstala jsem stát na verandě, dokud nezmizela v zatáčce. Poté jsem zašla dovnitř, převlékla se, protože jsem byla z jízdy na motorce úplně promočená a poté skočila v pokoji na postel.

Trošku jsem neodhadla sílu a postel pode mnou zapraskala, naštěstí však nepovolila. Chudák malá, ta už má za sebou léta.

Nemohla jsem se dočkat zítřka. Až jí zase uvidím. Dala mi své číslo na telefon, kdybych ji potřebovala. Chtěla jsem jí zavolat hned, jakmile odjela, ale bylo mi to hloupé. Navíc by mě vyšlo dost draho. Volání z naší pevné linky na její mobil nebude nejlevnější záležitost.

Abych přišla na jiné myšlenky, začala jsem prát, uklízet, luxovat a různě se lidskou rychlostí ochomýtat po bytě.

Charlie si mezi tím, co jsem byla ve škole, odvezl většinou věcí, které zde měl. Šlo jen o pár tašek oblečení, drobností a fotek. Zbytek zde nechal. V kuchyni jsem našla lístek s obálkou. V obálce byly peníze. V lístku stálo, že jde o peníze na jídlo a na nějaký drobnosti, kterých by se mi zachtělo.

Potěšilo mě to, potřebovala jsem obměnit šatník, jelikož většina těch věcí bylo na „novou Isabell“ moc „usedlých“.

Večer jsem měla všechno hotové a už netušila, co dělat. Pak jsem si vzpomněla, že jsem vlastně nechala auto u Cullenových. Vzala jsem si pláštěnku, abych se pak znovu nemusela převlíkat a vyrazila. Letěla jsem nadpozemskou rychlostí a užívala si to. Dorazila jsem k nim během pár minut. K mému překvapení jsem zjistila, když jsem dorazila, že zde někdo byl. Dveře do domu byli otevřené, i když jsem si byla jistá, že jsem je zavírala. A náklaďáček byl odemčený, ačkoliv jsem jej zamykala. Poděsilo mě to.

Prohledala jsem celý barák, ale po nikom široko daleko ani stopy. Pokrčila jsem nad tím rameny, zřejmě si zde Cullenovic jen něco zapomněli a vrátili se proto. Ale to nevysvětlilo to, proč byl náklaďáček otevřený. Zkontrolovala jsem brzdy, než jsem vyjela, nevěřila jsem, že by mi chtěli ublížit, ale jeden nikdy neví.

Domů jsem jela dlouho, nechvátala jsem a rychleji jsem stejně jet nemohla. Nechtěla jsem, aby se pode mnou rozpadl.

Nechala jsem jej stát před barákem a zůstala ve svém pokoji, kde jsem si až do rána četla. Rozhodla jsem se, že si co nejdřív zaběhnu do knihovny. Náklaďáčkem bych tam nedojela, nebo spíš dojela, ale za velmi dlouho a cestou bych musela několikrát tankovat.

Ráno jsem byla neskutečně nervózní, několik hodin jsem trávila před zrcadlem a malovala se. Činnost, která mi byla naprosto cizí, ale po několika pokusech, jsem byla konečně spokojená. Vlasy jsem si natočila tak, abych zvýraznila nové fialové proužky. Na sebe jsem si vzala kalhoty, které jsem měla včera a černé tílko. Dle mého názoru mi to slušelo, doufám, že si to bude myslet i ona.

Pamatujíc na chybu, kterou jsem včera udělala, vzala jsem si pro dnešek bundu s kapucí. Když jsem vyšla před dům, čekal mě šok. Stála tam Alexa s motorkou a náhradní helmou v ruce.

„Říkala jsem si, že bych tě mohla svézt do školy na motorce, když se ti to tak líbilo. Ale jak koukám, máš auto a bude to pro tebe jistě lepší, když prší.“ Svěsila ruku s helmou.

„Ani náhodou Alex!“ Vehementně jsem se začala bránit. „Náklaďáček stejně spíš nejede, než jede. A déšť mi nevadí. Chci jet s tebou.“

Autor: Zlaticko, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sbohem, nikdy tvá Isabell 4.kapitolka: