Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sbohem, nikdy tvá Isabell 2.kapitolka

10.06.2009 (21:30) • Zlaticko • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2096×

2.kapitolka

 Z mého vzpomínání mě vytrhl příchod Charlieho. Slyšela jsem bouchnutí dveří, jeho kroky, dokonce i jeho tep a dech. Zatímco on si zouval boty a sundaval bundu, já se zkontrolovala v zrcadle a seběhla schody. Dokonce se mi to povedlo i lidský tempem.

 Přišlo mi, že jsem jej neviděla roky, ačkoli to bylo jen pár dní, co odjel rybařit.

 Vypadal pořád stejně, ale můj vylepšený zrak spatřil každý detail tváře, každou vrásku, kterou za svůj život nasbíral. Zastyděla jsem se, pár jich jistě bylo mou zásluhou.

 „Ahoj tati, jak bylo na rybách?"  Charlie překvapeně zvedl hlavu a jeho tep se nepřirozeně zrychlil.

 "Bože Bello, vyděsila si mě! Vůbec jsem tě neslyšel přicházet."

 „Omlouvám se, příště tě varuji" Omluvně jsem se na Charlieho zadívala.

 „V pořádku zlatíčko, jen jsem málem dostal infarkt." Oba jsme se tomu zasmáli.

 „Na rybách bylo fajn, braly. Kdybychom tam byli déle, jistě bychom s Billym vychytali celý rybník."

 Během hovoru jsme se přesunuli do kuchyně, dala jsem Charliemu i sobě ohřát oběd a strčila nové ryby do mrazáku.

 „Už jen s těmi zásobami ryb, co máme v mrazáku, bychom mohli nakrmit celou smečku vlků." Hraně káravým pohledem jsem se zadívala na tátu, ten se však jen pousmál. Šahala jsem pro talíře, když jsem dostala tu nejmíň vhodnou otázku.

 „Kdy přijde Edward?"

 Zavrčela jsem, ale naštěstí dostatečně potichu na to, aby to Charlie zaslechl. Horší je, že se mi povedlo ulomit kousek linky, ale jakžtakž se mi to povedlo zamaskovat.

 „Edward už nikdy nepřijde, tati." Kladla jsem velký důraz na Charlieho oslovení a řekla to takovým tónem, že téma Edward bylo protentokrát zažehnáno.

 Oba jsme se usadili k jídlu a několik dalších minut nepromluvili ani slovo.

 „Nechtěl bys pozvat Billyho na večeři? Mohla bych udělat pár ryb z mrazáku." Prolomila jsem ticho.

 „Víš Bell.."

 „Isabell" přerušila jsem jej.

 Překvapeně se na mě zadíval, ale pokračoval „vlastně jsem si myslel, že bychom mohli zajet na večeři do města, jen my dva. Dlouho jsme spolu nikde nebyli. Znám tam jednu fajn restauraci, myslím, že by se ti tam líbilo. Navíc ty vaříš pořád, nemluvě o uklízení. Vůbec nevěnuješ žádný čas sobě. Zasloužíš si nějaké volno, holčičko."

 Nejdříve jsem chtěla protestovat, ale pak jsem uznala, že má pravdu. A bylo by lepší na chvíli se ztratit z domu, kde mi každá věc připomíná jeho návštěvy.

 Myslím, že Charlie úmyslně lhal, nejspíš tu večeři vymyslel právě teď. Zřejmě si všiml, že mě Edwardovo odchod ranil víc, než si přiznám a chtěl tím dát najevo, že má o mě starost. Těžko říct, ale potěšilo mě to.

 Společně jsme dojedli. Sklidila jsem ze stolu, zatímco táta se šel osprchovat. Vytřídila jsem špinavé prádlo z tašky, kterou si přivezl, a některé rovnou hodila do pračky. Naštěstí je to chlap a vezl si sebou toho jen minimum, a když řeknu minimum, tak je to myšleno doslova. Myslím, že se těch pár dní pomalu ani nepřevlíkal. Sama pro sebe se zasměji. Byl i docela cítit.

 Spokojená sama se sebou jsem dorazila do svého pokoje a hodila sebou na postel. Netušila jsem, že hrát si na pomalého člověka je tak těžké. A já to zvládla na jedničku. A dokonce jsem ani nic nerozbila. Domnívám se, že s tím má něco společného má bývalá nešikovnost. Pořád jsem se musela hlídat a kontrolovat, abych nezakopla, něco neshodila, nerozbila, že už jsem to pak dělala čistě automaticky. Proto mi to nyní nejspíš nedělá takové problémy. Dělám to jen přesně naopak.

 Jsi prostě úžasná Isabell. Sama pro sebe jsem se usmála a dál pozorovala pavouka lezoucího po zdi. Normálně bych nejspíš začala křičet, protože z nich mám od malička hrůzu, ale teď mi to vůbec nepřišlo. Nedostavil se ten správný podnět - strach.

 Po chvíli jsem nechala pavouka pavoukem s tím, že se jím budu zabývat jindy. Až se mi bude chtít, tak jej prostě vyhodím ven, zatím mi tu nevadí.

 Zničehož nic, jako po zásahu elektrickým proudem jsem vyskočila z postele, rozhodla jsem se. Musím zničit vše, co mě pojí s Edwardem Cullenem a to nejlépe ihned. Vím, že to musím udělat. Jinak bude ovlivňovat můj život pořád. A to mu nesmím dovolit.

 První na co přijde, jsou věci, o které se zajímal, věci, které měl rád. Pokud něco z toho, co říkal, byla pravda.

 Rychleji než vítr jsem prolétla celý pokoj a vše z výše jmenovaných, co se mi dostalo pod ruku, skončilo v černém igelitovém pytli. Na dně skončily například mé nejoblíbenější romány, vše bylo moc blízko něj, nebo také cd od Debussyho, modré tričko, nad kterým se tak rozplýval, neslitovala jsem se nad ničím.

 Byla jsem jako hurikán, až když jsem stála v přeházeném pokoji s pytlem s věcmi na zemi před sebou, tak jsem si uvědomila, co to chci vlastně udělat. Bell, to zvládneš.

Ne, nezvládnu. O několik sekund později ležel pytel se všemi těmi věcmi zaházený na zaprášené půdě, kam nikdo nechodí. Žije tam jen pár myší a ty už snad nemají ani zuby. Tam bude v bezpečí do doby, než se odhodlám jej nadobro vyhodit.

 Vrátila jsem se zpět do mého pokoje, který mi teď přišel strašně prázdný, ačkoliv jsem dala pryč jen pár věcí. Jednalo se totiž o ty, které pro mě měly největší cenu.

 Abych zahnala ten tísnivý pocit, pustila jsem si to cdéčko, které mi věnoval Phil, když jsem přijela do Forks. Přijde mi to už jako spousta let. Přitom to je jen něco málo přes půl roku.

 S Charliem jsme se dohodli na pátou, takže mám ještě dvě hodiny. Rozhodla jsem se tedy udělat něco pro dobrou věc a vrhnout se na matematiku, která mi momentálně dělá potíže.  K mému nesmírnému úžasu mi přišlo, že mi vše do hlavy skáče samo. Teorii jsem si jednou přečetla a byla jsem si téměř jistá, že bych ji dokázala bez chyby slovo od slova recitovat. A s příklady? Jako kdybych měla místo hlavy jednu velkou kalkulačku.

 Nadšeně jsem se zasmála a zatleskala. Jako malá holka.

K mému úžasu jsem se s Charliem skutečně a nefalšovaně bavila. Najednou mi přišlo, že mezi námi není žádný věkový rozdíl a neexistuje mezi námi vztah otec-dcera. Byli jsme prostě jen dva kamarádi, co se dobře baví.

 Naprosto spontánně jsme navštívili kino, šli jsme na nějakou komedii, ze které si nepamatuji ani název. Koupili jsme si jeden velký popcorn a celý film jsme strávili tím, že jsme se strefovali do lidí před námi a pak dělali jako, že to byl někdo jiný.

 A pozor! Nebyl to můj nápad - s tím přišel Charlie. Ve skutečnosti by mě to ani nikdy před tím nenapadlo realizovat. Nepřišlo by mi to vhodné, ale teď už nejsem ta samá, slušná Bella.

 Také jsme se vyhecovali a zašli jsme do kadeřnictví, kterému se normálně oba vyhýbáme jako čert kříži. Ujaly se nás dvě mladé slečny, kterým jsme dali do rukou, samozřejmě obrazně, svůj život.

 Nakonec to nedopadlo tak hrozně, jak jsem se obávala. Jen to pro mě byl šok. Mé hnědé vlasy zmizely a nahradil je černo-růžový rozcuch. Sice mě mrzí mé dlouhé vlasy, ale ty sestříhané, polodlouhé nejsou tak špatné. Vlastně se mi to docela líbí.

 A navíc mám za sebou další krok k tomu zbavit se Cullena navždy, udělat za ním jednu velkou černou čáru. Vlasy byla totiž jedna z věcí, kterou měl na mě rád.

 Charliemu slečna vlasy prostříhala, nabarvila také načerno, ale on skončil s fialovými proužky a velmi krátkým nagelovaným ježkem. Kdybych ho někde potkala a neznala jej, řekla bych, že je to prostě kus chlapa. Takto jsem jen uznala, že mu to opravdu sluší.

 Úžasný večer jsme zakončili ve slíbené restauraci. A táta měl pravdu, opravdu se mi tam líbilo. Byla zařízená velmi pohodlně, nic extravagantního. Příjemné, teplé barvy na stěnách a všude kolem, doplňovaly nádherné obrazy lidí, bájných tvorů a přírody.

Sedli jsme si ke stolku vzadu, abychom si při jídle mohli povídat. Obsloužit nás přišla moc milá servírka, na první pohled mi byla sympatická. Připomínala mi maminku, věčně mladá.

Objednala jsem si na doporučení té slečny/paní omeletu s houbami a Charlie si dal steak s americkými brambory. K pití jsme si oba dali colu. Charlie proto, že bude řídit i zpět a já proto, že ji mam ráda.

Po tom, co servírka odešla, se na mě Charlie obrátil s podivnou otázkou.

 „Jak se ti líbí?" Nepřišla mi podivná ta otázka, spíš tón jakým tu otázku položil.

 „Myslíš restaurace? Je úžasná, jsem vážně nadšená. Moc se mi tu líbí."

 Charlie se pousmál. „Vlastně jsem měl na mysli obsluhu."

 „Myslím, že ta paní vypadá moc mile, je mi vážně sympatická. A připomíná mi mámu."

 Charlie se nadechl, když nám servírka přinesla pití a nasadil velmi zvláštní výraz.

 „Dovol mi Isabell, abych ti představil Amy Collinsovou, mojí přítelkyni." Chytl tu paní, která nás obsluhovala za ruku, a přitáhl si jí blíže k sobě. Já jen překvapeně otevřela pusu a zase ji po chvíli zavřela.

 „Tak to je skvělé! Gratuluju!" Na oba jsem se usmála. „Vážně mě moc těší paní Collinsová."

„Amy" Příjemně se usmála a podala mi ruku.

 Ruku jsem jí stiskla. „Těší mě Amy."

Autor: Zlaticko, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sbohem, nikdy tvá Isabell 2.kapitolka: