Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sbohem, nikdy tvá Isabell 1.kapitolka

07.06.2009 (21:00) • Zlaticko • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3764×

Edward, už jenom to jméno ve mně vyvolává vlny pocitů, které jsem nikdy před tím nepocítila - zlost, vztek, nenávist. To vše mi bylo neznámé. Milovala jsem ho, potřebovala jsem ho k životu. Tak jako potřebujeme k životu kyslík.

Ale už tu není, opustil mě. Zneužil mě, zahodil mě, jako použitou hračku, se kterou si už nikdo nechce hrát.

A tak jsem se naučila žít bez kyslíku. Jsem teď šťastnější než kdykoliv předtím, neboť můj život už na ničem nezávisí. Na vzduchu, na vodě ani na jídle, dokážu bez toho žít. Nezáleží na ničem jiném než na mě samotné.

Celý den po tom co mě opustil, jsem proležela v slzách a bolesti, blouznila jsem. Napůl ve snách napůl v realitě.

Cítila jsem se pošpiněná, zneuctěná, zrazená.

Druhý den byl stejný jako ten první, Charlie byl naštěstí pryč celý víkend, takže jsem nemusela nic vysvětlovat.

V sobotu večer jsem se, alespoň fyzicky, cítila lépe než kdy před tím. Bolest zmizela a mé slzy vyschly.

Cítila jsem se jiná, změněná. Věděla, že je to pro mě to nejlepší, co se mohlo stát. Je ze mě nová Bella, Isabell, ta, která si již znovu nenechá nikým ublížit.

Vstala jsem z postele pevně rozhodnutá navštívit koupelnu, neboť jsem nutně potřebovala sprchu.  Šokovaně jsem se však o setinu sekundy později zastavila ve vzduchu. Pohla jsem se mnohem rychleji než je vůbec možné, tedy, alespoň jsem se tak domnívala a spolu se mnou i spousta vědců.

Překvapeně jsem se nadechla a vydechla, poslouchajíc zběsilý tlukot svého srdce. Jen se ti něco zdálo Isabell. Udělala jsem další krok, opět mnohem rychlejší než cokoliv co jsem kdy viděla, tedy, samozřejmě krom upírů. Ale já nemohu být upír, nebyla jsem kousnutá. Nebo snad ano?

Rukou jsem si prohmatala krk, ačkoliv jsem sama věděla, že je to hloupost. Nemohla bych být upír, když mi bije srdce. Dokonce ani nemohu být vlkodlak, neboť, jak jsem mohla posoudit, byla má teplota kůže naprosto v normě.

Posbírala jsem si nějaké oblečení a vyrazila jsem do koupelny s tím, že jsem se zbláznila a i jako blázen si zasloužím vanu plnou teplé vody.

Nesebrala jsem odvahu se na sebe podívat do zrcadla, bála jsem se toho, co tam spatřím. Co kdybych přece jen měla rudé oči? Tak jako všichni novorození? Co bych dělala? Co by bylo s Charliem?

Další hodinu ve vodě jsem přemílala vše, co se za posledních pár dní událo. Rozhodně to nebylo více jak dva dny, co Edward a jeho rodina odjeli, Charlie se totiž ještě nevrátil. Takže nemohu být upír, proměna přece trvá alespoň tři dny.

Nakonec jsem nalezla jednu teorii. Myslím, že ten zmetek Edward, nemá jedovaté jen zuby.

Nechtěla jsem na něj myslet, patřil Belle, já nejsem Bella. Já jsem Isabell a v mém životě nikdy nebyl, ani nebude žádný muž, krom mého otce a přítele mé matky.

Nezvykle rychle jsem vyskočila z vody, usušila se a oblékla.

Musela jsem se na sebe podívat do zrcadla. Do mého srdce se vkradl strach, ale já jej zahnala. Já se nebojím ničeho.

S pochmurnými myšlenkami jsem přistoupila k zrcadlu a podívala se na sebe. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Byla jsem to pořád já - ta stará Bella, alespoň fyzicky. Žádné červené oči, ani neskutečná krása, jen můj starý, dobrý odraz v zrcadle.

Nadšená z tohoto poznatku jsem si musela ověřit ještě jednu věc. Co má žízeň? Mohu ublížit Charliemu?

Necítila jsem žádný žár v hrdle, který bych měla cítit, pokud bych skutečně byla upír. Ale potřebovala jsem si být jistá. Nejdříve zkusím zvířata. Nejsem z toho nadšená, ale lepší ublížit zvířátku, než člověku.

Nelidskou rychlostí jsem vběhla do svého pokoje a oblékla jsem si bundu. Pohlédla jsem na okno. Ne Isabell, možná později. S úsměvem na rtech jsem vyběhla z domu a zamířila jsem do lesa, kde jsem se snažila najít něco „na zkoušku". Zavětřila jsem a šokovaně zjistila, kolik toho můžu cítit. Ale k mému překvapení žádná žízeň. Možná přeci jen, nejsem upír. Možná jsem jen trošku lepší člověk. Sama jsem tomu nevěřila.

Seděla jsem doma na posteli a přemítala nad tím, co budu sama se sebou dělat. Nemohu připustit, aby se někdo dozvěděl to, co se se mnou stalo. Báli by se mě a já nechci nikoho ztratit. Navíc by se o mě mohli zajímat Volturiovi.

Již několik hodin chodím po obývacím pokoji sem a tam a snažím se jít lidskou chůzi. Moc mi to, ale nejde. Jednou jdu moc rychle, jednou zase moc pomalu.  Představila jsem si svoje tělo jako počítač a do svého podvědomí si přidala poznámku, jak moc rychle můžu chodit. Pomohlo to. Také jsem musela vyřešit problém s tím jak silně co můžu chytit. Rozdrtila jsem několik svých pastelek, než jsem zjistila, jak je mohu vzít, aniž bych je poničila.

Za dvě hodiny přijede Charlie, mám strach. Pevně věřím, že jsem se nespletla. Neublížím mu. Je to přeci můj otec!

Uklízím, je to jediná činnost co mě uklidňuje. Také jsem uvařila Charliemu oběd. Příjemným překvapením pro mě bylo, že jsem neztratila chuť. Dále jsem mohla jíst lidské jídlo. Snad jej nebudu muset vykašlávat.

Zbývá ještě půl hodiny do příjezdu Charlieho. Sedím u sebe na své posteli a myslím na Edwarda. Na to jak mě opustil.

Jako vždy na mě čekal opřený o své auto, zatímco já naprosto zničená z tělocviku jsem se ploužila k němu. Na tváři měl ten svůj neodolatelný úsměv, který jsem tak moc milovala. Charlie už ve čtvrtek odjel s Billym na celý víkend na ryby. Tak jsme se s Edwardem dohodli, že víkend strávím u nich.

Až u nich jsem zjistila, že doma nikdo není. Zeptala jsem se, kde všichni jsou a Edward mi řekl, že nám chtěli nechat soukromí. Byla jsem nadšená. Ale trošku mě mrzelo, že ostatní uvidím až zítra, až se vrátí z lovu.

Celý den byl úžasný, skvěle jsem se bavila. Edward mi zahrál na klavír, pustili jsme si nějaké filmy, vařili jsme spolu. Večer, když jsem si lehla do postele, kterou koupili speciálně jen pro mě, jsem myslela na to, že je to ten nekrásnější den, který jsem kdy prožila.

Zavřela jsem oči, ale věděla jsem, že Edward mě stále pozoruje.  Najednou jsem ucítila jeho rty na svých, líbal mě, laskal mě. Ale jinak než kdykoliv před tím, divočeji. Drtil mě ve svém náručí a já byla dokonale šťastná. Miloval mě.

Ráno jsem se probudila ve své posteli orosená potem, nejspíše jsem měla i teplotu. Na stolku jsem nalezla vzkaz, poznala jsem Edwardovo písmo, tak jsem se na něj celá nadšená vrhla.

„Byla jsi dobrá, lepší, než jsem si myslel, že kdy budeš. Ale pořád jsi jen člověk. Tanya je hezčí a v posteli mnohem lepší než ty, vrátím se k ní."

Autor: Zlaticko, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sbohem, nikdy tvá Isabell 1.kapitolka: