Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sbohem, miluji tě! - Prolog + 1. kapitola

25.02.2011 (16:00) • • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2154×

Sbohem, miluji tě!

Prolog

Nesnáším mužskou pýchu! Vždycky si myslí, že mají pravdu. Nesnáším spisovatele a ty jejich stupidní knihy! Nejvíce nesnáším jejich romány, kdy dívka sní o lásce, nakonec ji najde a žijou spolu šťastně, až do smrti.

Tak zaprvé, jako malá jsem si vždycky přála, aby si mě vzal nějaký bohatý, urozený mladík, který mě bude milovat a budeme spolu žít, mít děti.

Zadruhé, když už jsem konečně takového mladíka poznala, stejně jsem s ním nemohla být, protože jsem byla pro jeho rodinu méněcenná. Jedno mi ale smysl dává. Jak jsem si mohla myslet, že by si mě někdo takový vzal? Nikdo si mě nikdy nevšímal, teda pokud po mně něco nechtěl. Maminka mi vždycky radila, abych si jich nevšímala, že je to přestane bavit.

A zatřetí, nemám ráda nafoukané dámičky v drahých šatičkách, takže si nevšímejte mých neustálých narážek a posmívání, ale kdo říká, že být služebná znamená být slušná?

1. kapitola

Jako každou neděli ráno jsem chodila pro potraviny na trh. To proto, abychom měli dost jídla na celý týden. Ale stejně se našla nějaká záminka, kdy jsem musela během týdne znovu nakoupit. Upřímně jsem nesnášela, když přes večer pršelo a já se potom musela brodit bahnem. Šaty, pokud se tomu ještě dalo říkat šaty, jsem měla celé umazané. A právě takové počasí dnešní noci bylo.

„Au,“ zanaříkala jsem. V blátě mi uvízla noha. Povzdychla jsem si a snažila jsem si vyprostit nohu. Položila jsem košík na trávu, kde se místo zdálo suché. Vytáhla jsem nohu a špinavýma rukama si ji snažila co nejlépe očistit. Vzpomněla jsem si na maminku. Ráda chodila ven, milovala přírodu. Nesnášela příkazy, ale kupodivu se jí na zámku líbilo. Po její smrti jsem ji zastoupila. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli dělám správně, ale nakonec jsem pochopila, proč maminka zbožňovala paní Esme. Ke všem se chovala vlídně, neměla ráda posměch a ráda všem pomáhala. Když zjistila, že maminka zemřela, s námi ji oplakala.

Dnešek se zdál jako ten nejdůležitější den v našem životě. Měl se k nám vrátit její syn. V životě jsem ho neviděla, ale všichni jsou nadšení, a proto jsem se snažila vypadat nadšeně i já.

Popadla jsem košík a pokračovala dál v cestě. Moc lidí jsem nepotkávala, ale chodívala jsem zkratkou, takže jsem potkala pana Mortera, který vlastnil farmu, a taky paní Hungerovou, od které jsme kupovali vejce. Nejraději jsem, ale potkávala kluky Mensrovi, kteří nám chodili vypomáhat na zámek. Známe se už od malička, hráli jsme si spolu, když naše maminky spolu kuchtili v kuchyni. Maminka vždycky říkala, že jsem se měla narodit jako kluk. Měla jsem jí to za zlé.

Hned jak jsem došla k zámku, zamířila jsem přes trávník do kuchyně.

„Dobré ráno, Bells!“ pozdravila mě Eleanor, naše nejlepší kuchtička. Má taky zlaté srdce, to se musí nechat, bez ní bych nepřežila. Všichni na zámku ji mají velice rádi. Její šedivé vlasy a křišťálově modré oči způsobovaly, že se každý musel na chvíli zastavit a prohlédnout si ji.

Položila jsem košík s jídlem na dřevěný pult a otočila se čelem k ní.

„Tobě také, Eleanor,“ opětovala jsem jí pozdrav. Od srdce se na mě usmála. „Potřebuješ pomoc?“ pokračovla jsem.

Přikývla a ukázala na hrnec nad ohněm. „Dokonči, prosím, tu omáčku, já se vrhnu na knedlíky.“

Prošla jsem kolem našich chlapců, kteří si přivstali a chystali snídani. Omáčka byla z čerstvých hub, takže krásně voněla. Trochu jsem zkusila a potom přidala pár bylinek a soli. Začala jsem omáčku míchat.

„Eleanor,“ křikla jsem, „máš dneska čas? Olivie by tě chtěla ráda znovu vidět a určitě zase něco dobrého upeče.“ Zásmála se.

„Ráda bych přišla, zlatíčko, ale nemám čas. Určitě si to užijete i beze mě. Možná to tak bude i lepší.“ Zamračila jsem se. Tohle vždycky říkala, když si myslela, že je moc stará. Já se ale nedala, ještě jednou jsem promíchala omáčku a vydala se k Eleanor.

„Proč myslíš? Olivie říkala, že jste si dobře rozumněly.“

„To ano, ale opravdu nebudu moct. Dobře víš, že dneska přideje sir Edward a zítra se koná první uvítací ples. Nebylo by dobré, aby se něco pokazilo. Znáš našeho pána.“ Povzdechla jsem si. V tomhle měla pravdu.

„Tak dobrá, ale příště určitě příjdeš.“

„Snad,“ uslyšela jsem od ní.

Vrátila jsem se ke své omáčce, která se mi ze spod trochu přichytila. Zaklela jsem a uslyšela malé syknutí od skupinky chlapců, kteří mě uslyšeli. Rychle jsem se snažila zamaskovat nahořklou chuť omáčky, někdo ale do mě šťouchl a trocha omáčky vyšplíchla ven. Vztekle jsem si vzdychla.

„Jacku, Antone, ihned toho nechte! Tady nemáte, co dělat! A vůbec, co tu děláte? Nemáte být náhodou doma s Olivií?“ rozkřikla jsem se. Asi jsem se ještě nezmínila, že mám dva bratry, dvojčata. V této době je zázrak, že přežili, ale jsem za ně ráda, ikdyž mi někdy lezou na nervy, jako třeba teď. Podle vzhledu by nikdo neřekl, že to jsou dvojčata a ještě k tomu moji bráškové. Jack má krátké černé vlasy a zelené oči, zatímco Antone delší plavé vlasy a modré oči. Jako jediná mám hnědé vlasy i oči. Každý jsme úplně jiný. Jejich chování je ale naprosto stejné. Jednoduše bratři jako stvoření pro sebe.

„Olivie nám chtěla dát zase svoji medicínu, tak jsme utekli,“ řekl Antone. Při slově „Medicína'' se zaškaredil.

Zasmála jsem se. „Medicína'', směs bylinek, která měla sloužit k tomu, abychom nebyli tolik nemocní. Někdy to zabralo, někdy ne. Jako malá jsem ji taky dostávala, ale když už mi je sedmnáct, Olivie usoudila, že už ji nepotřebuju.

„Stejně si vás najde a ten sirup dostanete.“ Vzala jsem hrnec a postavila ho na kamenný pult. Jack s Antonem za mnou chodili jako mí ocásci.

„To ano, ale kdyby ses přimluvila, tak by dneska mohla jednu dávku vynechat,“ zašeptali, aby to nikdo neslyšel.

Naklonila jsem se k nim a taky začala šeptat. „Jenže já jsem natolik zlá, že vám medicínku nechám dát.“

„Prosím!“ Andělsky na mě pohlédli.

„Ne!“

„Prosím, prosím, prosím!“

„Hm, možná bych se přimluvila, kdybyste pro mě něco udělali,“ vyjednávala jsem.

„Cokoli,“ slíbili. Rukou jsem jim naznačila, aby šli blíž. Napnuli uši a poslouchali každé mé slovo. Vždycky byli spolehliví. V jednu chvíli si vyměnili pohledy a pak přikývli.

Další

Shrnutí