Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Say Goodbye 2. Díl

14.12.2009 (19:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4371×

Zřejmě jsem musela usnout, protože ta cesta uběhla velmi rychle. A Jess na mě mluvila.

„Bello jsme tady.“

„To už?“ řekla jsem celá rozespalá.

„Tamhle čeká Rose,“ ukázala na ni ukazováčkem.

„Je hezká.“

„Ale hlavně je hodná. Má přítele Emmetta. To je takový klaun celé Cullenovic rodiny,“ a začala se smát.

„Co je tak k smíchu?“

„Ale vzpomněla jsem si, když Emmett hrál poprvé kulečník. Netrefil se do koule a tágem roztrhl plátno které majitel vyměnil zrovna ten samí týden.“

„Aha. A poznám je?“

„Já myslím, že ano.“ Zaparkovala auto před domem a vystoupila. Já jí hned následovala.

„Rose tohle je Bella. Bello tohle je Rose,“ proběhlo představování a Rose se na mě zadívala.

Pořád si mě prohlížela. Kousek jsem poodstoupila a přitáhla si Jess k sobě.

„Co je sní? Proč na mě tak kouká?“ vyjekla jsem překvapeně.

„To tvé těhotenství. Ona děti mít nemůže,“ podívala jsem se na ní a pak na zem.

„To je mi líto,“ šeptla jsem Jessice do ucha.

„Bello?“ zavolala na mě Rose.

„Ano.“

„Půjdeme tě nastěhovat do pokoje. A pak tě zavezu do nemocnice. Tam se tě ujme Carlisle.“

„Dobře. Děkuju Rosalie.“

„Jess slib mi že budeš volat a psát. Bojím se.“

„Budu ti psát každý den. Všechno bude v pořádku. Slibuju!“ objala mě a odcházela k autu.

Sebrala jsem si tašku a šla pomalu do domu. Rose mi byla stále v patách. Když jsme došly dovnitř nestačila jsem koukat, jak to tam vypadalo. Obývák byl sladěný do černo-bílé a nábytek byl velmi moderní na tuhle dobu. Další pokoj byl zřejmě Rose a Emmetta. Tam mě nepustila. Ani jsem tam nechtěla. Byli tam dva pokoje pro hosty. Zařízené v tmavě modré a světle modré barvě. Rose mi dala na výběr a já neváhala a zvolila si ten světlejší pokoj. Hrozně jsem si oddechla. Myslela jsem si, že to neproběhne tak jak má. Ale zmýlila jsem se. Rose byla hrozně milá, ačkoliv působila dojmem nepřístupné a trochu namyšlené holky.

Krásně se oblíkala, asi nepatřila mezi nejchudší. Položila jsem tašku vedle postele, nehodlala jsem si jí ani vybalovat. Stejnak tu moc dlouho nepobudu. V pokoji byli ještě dvoje dveře. Otevřela jsem první. Byla tam velká šatna, trošku menší než pokoj, ale i tak byla velká. Zavřela jsem a došla k dalším, otevřela je. To byla pro změnu koupelna. Nádherná a nablýskaná koupelna, vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. Zhluboka jsem se nadechla, byla cítit čistotou.

Neodolala jsem, svlékla se a napustila si vanu. Vlezla jsem do té horké vody a relaxovala. Bylo to opravdu příjemné, pomohlo mi to alespoň na chvilinku zapomenout na to, co se stalo a co mě teprve čeká.

Zaťukání na dveře mě přivedlo zpátky do reality.

„Bello? Jsi živá?“ Zeptala se Rose.

„Ano jsem. Co potřebuješ?“

„Mám tu pro tebe večeři, nechám ti jí na stole.“

„Děkuju, vůbec sis neměla dělat škodu.“

Víc už nic neřekla. Vylezla jsem z vany a pořádně se osušila. Zabalila jsem se do ručníku a šla do pokoje. Jídlo vypadalo chutně a dokonce i tak vonělo. Rychle jsem se převlékla a začala jíst. Bože, vynikající. Lepší jsem ještě nejedla.

Když jsem dojedla, odnesla jsem talíř do kuchyně, kterou jsem našla po chvilce hledání. Vracela jsem se do pokoje a procházela obývákem, v tom jsem se málem srazila s Rosalií. Jen jsme se na sebe usmáli a každá chtěli jít svou cestou. Ještě než jsem odešla, řekla jsem.

„Děkuju za večeři.“ Usmála jsem se na ní.

„Vůbec nemáš zač.“ Řekla a úsměv mi oplatila.

„Chtěla bych se tě na něco zeptat.“ Čekala jsem, kdy začne, ale jen se na mě dívala stejným pohledem, jako když jsem přijela.

„Tak začni.“ Povzbudila jsem jí.

„Posaď se.“ Řekla a poklepala na místo vedle sebe. Posadila jsem se na místo, na které ukázala.

„Proč si chceš nechat to miminko vzít?“ Zeptala se mě s bolestným tónem v hlase.

„Já…“ Co jí mám říct? „… nikdy bych ho nedokázala milovat tak, jak by si to zasloužil.“

„Ale proč? Co může být hezčího než držet v ruce své dítě?“ Hrozně by mi připomínalo toho grázla, toho úchyláka, ale to ty nemůžeš pochopit. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela.

„Promiň.“ Kuňkla jsem a utekla do pokoje.

Jakmile jsem byla uvnitř, zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně. V tu chvíli to přišlo. Spustil se mi proud slz. Vyčerpaně jsem se svezla po dveřích na zem. Všechno je špatně. Proč se to muselo stát zrovna mně?! Proč?! Bylo hrozné ptát se na otázku, na kterou nikdy nedostanu odpověď.

Asi po půl hodině neustálého a vyčerpávajícího pláče jsem vstala a přemístila se na postel. Zachumlala jsem se pod peřinu a pokusila se usnout. Povedlo se mi to, ale ne na moc dlouho. Ani ne po třech hodinách mě probudila děsivá noční můra. Mnohem horší než ty, co se mi zdály doma.

Seděla jsem úplně sama v budově, kam jsem šla na svou první – a zároveň poslední – diskotéku. Samota a nicota mě obklopovaly ze všech stran. Byl to strašný pocit, jako když víte, že musíte utéct a vy chcete utéct, ale tělo vás neposlouchá. Vůbec nad ním nemáte vládu.

V tom se na konci místnosti objevil člověk. Zaradovala jsem se. Samota s nicotou trošičku ustoupily, ale jakmile jsem poznala, že je to ten grázl, co mi ublížil, zhostilo se mě zděšení a strach. Neuvěřitelný a neovladatelný strach. Nutila jsem se vstát a utéct, ale mé tělo tam sedělo jako přikované. No tak se zvedni!! Zvedni se!! Řvala jsem na sebe v duchu. Ale nic se nedělo.

Ten hnusák ke mně přišel a jen stál přede mnou. Měl na sobě to samé oblečení, jako v ten hrozný večer, ale přece jen něco bylo jiné. Jeho oči změnily barvu. Byly černé a bez bělma. Pustě černé.

Čekala jsem, kdy se ke mně skloní a začne… začne… a znovu mi ublíží. Ale on jen stál a tupě na mě zíral. Bylo to strašné, uvěznil mě svým pohledem a já mu nemohla uniknout jak fyzicky, tak mentálně. Strach a zděšení vystřídala nová emoce. Bezmocnost, která mě začala zevnitř pomalu ale jistě rozežírat.

V tom jsem se s křikem probudila. Celá zpocená jsem vylezla z postele a šla do koupelny, opláchla jsem si obličej a šla zpátky do pokoje. Podívala jsem se na budík, byla jedna ráno.

Zalehla jsem do postele a chtěla usnout, ale nešlo to. Jakoby se uvnitř mě něco zablokovalo a nedovolilo mi to usnout. Pořád jsem byla napjatá a čekala na to nejstrašnější. Na to, kdy se tu objeví a znásilní mě znovu. Nejhorší bylo to, že jsem se nemohla uvolnit, dopřát tělu klid a odpočinek, který potřebuje.

Asi po dvou hodinách tupého zírání do stropu jsem začala být zoufalá. Proč sakra nemůžu usnout?! Co jsem komu udělala?

Po další hodině už to bylo k nevydržení. Jsou čtyři hodiny ráno, musím usnout. Musím! Musím!

„Usni Bello, usni!“ Vrčela jsem na sebe. Vstala jsem, došla na druhou stranu místnosti. Zhluboka se nadechla, došla zpátky k posteli lehla si a přikryla se.

„Tak a teď zavřeš oči a budeš spát.“ Pomalu jsem zavřela oči. 10… 9… 8… 7… 6… 5… 4… 3… 2… „Nespíš, jak to, že nespíš?! Ty musíš spát!“ Začala jsem vzlykat. Asi po půl hodině mě začalo bolet celé tělo. Cítila jsem se jak spráskanej pes.

„Dobře, dobře, vzdávám to. Vzdávám snahu usnout.“ Založila jsem si ruce pod prsa a v tu ránu byla tuhá.

„Bello, Bello vstávej.“ Říkal něčí sametový hlas. Pomalu jsem otevřela oči, byla to Rosalie.

„Co se děje?“ Zachraptěla jsem.

„Ty si vůbec nespala že?“ Zeptala se. „Nechceš jít na ten potrat až zítra? Carlislovi by to určitě nevadilo.“

„Ne, ne, ne. Já to zvládnu.“ Stála jsem si tvrdě za svým. Rychle jsem vstala, ale nedostatek energie si vybral své, mně se zamotala hlava a spadla jsem zpátky na postel.

„Jsi v pořádku?“ Zeptala se starostlivě. „Opravdu si to nechceš rozmyslet?“ Ach bože!

„Ne… už jsem se rozhodla.“ Poraženě kývla a odešla.

Já se došla osprchovat, vyčistila jsem si zuby, oblékla se, vzala si tašku a šla dolů. Tam už na mě čekali Emmett s Rosalií.

Cesta do nemocnice trvala jen chvíli, v autě byla nepříjemná atmosféra, Rosalií se na mě každou chvilku otáčela a probodávala mě nechápavým pohledem. Bylo to hrozné.

Přijeli jsme k nemocnici. Vzala jsem si tašku, ještě než jsem stihla vykročit Emmett mi jí vzal z ruky a šinul si to k hlavnímu vchodu do nemocnice.

„Děkuju.“ Zavolala jsem.

„Nemáš za co.“ Oba dva šli celou dobu přede mnou a já je následovala. Bála jsem se, hrozně jsem se bála, co když se to nepovede? Co když umřu?

Ani jsem si nevšimla, že jsme už v nemocničním pokoji. Rosalie mi podala takový ten hábit, který nosí pacienti.

„Oblékni si to. Za chvíli za tebou přijde Carlisle a vše ti vysvětlí. Hodně štěstí.“ Řekla.

„Děkuju.“ Oba odešli a já zůstala sama. Rychle jsem si oblékla hábit a čekala na doktora.

Během pěti minut přišel.

„Dobrý den Isabello. Jsem doktor Carlisle Cullen.“ Byl krásný a bledý, stejně jako Rosalie s Emmettem.

„Dobrý den, prosím, říkejte mi Bello.“ Kývnul. Podíval se do papírů.

„Ty si tu kvůli tomu potratu?“ Zeptal se. Teď jsem kývla zase já.

„Nechceš si to rozmyslet?“ Už zase.

„Ne, jsem pevně rozhodnutá, takhle to bude lepší.“

„Ale vždyť si ho nemusíš nechat, pak ho přeci můžeš dát k adopci.“ No jo, ale jak bych vysvětlila rodičům, že jsem najednou těhotná, začali by to řešit a to nechci. Chci to mít co nejdřív za sebou. Zapomenout na to jednou pro vždy. I když, na tohle asi nikdy nezapomenu.

Nikdy nezapomenu na to, jak se mě jeho surové ruce dotýkaly, nikdy!

„Ne, já vím, co musím udělat a mám k tomu své důvody.“ Měla jsem na kahánku. Asi to vycítil.

„Dobře, takže, nebudeme na nic čekat. Dojdeš na sál sama?“ Zeptal se.

„Ano.“ Doktor vyšel a já šla za ním. Došli jsme na sál.

„Lehni si.“ Poslechla jsem.

„Teď tě uspíme a pak nic neucítíš.“ Kývla jsem.

Napíchli do mě kanylu a já pomalu začala být malátná. Naposledy jsem se podívala kolem sebe, vše bylo rozmazané. Cítila jsem, že se stane něco hrozného. Chtěla jsem něco říct, ale tělo mě neposlouchalo, přesně jako v tom snu, až na to, že tentokrát přestal fungovat i můj mozek.

V narkóze jsem jen vnímala sama sebe, a věděla jsem, že až se probudím ta noční můra bude pryč. Ne moje vzpomínky, ale ty následky. Měla jsem slabou chvilku a přemýšlela, že si dítě nechám nebo ho dám k adopci. Ale co bych řekla doma? Prostě jsem to nechtěla řešit, ne teď a už vůbec ne v tomhle věku. Modlila jsem se k bohu, i když na něj nevěřím, abych přežila!

Slyšela jsem tichý vzdálený hlas, který volal mé jméno. Nerozuměla jsem mu, ale cítila jsem, jak moje duše pomalu vyhasíná. Nechápala jsem proč, ale jen jediný důvod mi přišel na vědomí. Něco se pokazilo a já teď bojovala o život.

„Isabello, vrať se!“ volal ten hlásek.

Cítila jsem pod sebou povrch, který se najednou pohyboval. Slyšela jsem dva hlasy. Jeden jsem znala, ale ten druhý ne! Vedli mezi sebou rozhovor a já si nějakým způsobem vnímala okolní svět.

„Carlisle, proč jsi mi zavolal? Děje se něco?“ zeptal se ten sladký hlásek.

„Edwarde, potřebuju pomoc. Musíš Isabellu vzít k nám domů. Musím něco udělat nebo zemře.“

„Jak jí mám pomoc?“ zeptal se zoufale.

„Vezmi ji domů a kousni jí. Já tu musím zůstat! Nebo se to prozradí. Prosím pospěš si, než bude pozdě.“

„Já na to, ale nemám dostatečnou sebekontrolu,“ podíval jsem se na Carlisla a ten se zamračil.

Pohled Edwarda

Nebyl jsem si jistý jestli dokážu kousnou a nezabít jí! Jak to mohl Carlisle udělat?  Věděl moc dobře, že nemám na to dost vůle. Vůli abych přestal je to hrozně velké riziko.

Musím to udělat a pokusit se. Má umřít teď nebo potom. Budu věřit, že to zvládnu. Na JIP ji Carlisle nějak odnesl, takže to nevypadalo tak podezřele. Tam jsem ji oblékl. Naklonil jsem se k ní a vzal do náručí. Když mě někdo uvidí,  řeknu že to je přítelkyně a že jí je špatně. Nic jiné mě zrovna nenapadá.

Pospíchal jsem k autu, které stálo u zadního vchodu. Cestou jsem nikoho nepotkal, takže jsem nemusel nic vysvětlovat. Přišel jsem k autu otevřel zadní dveře a položil ji tam. Zavřel jsem dveře a sedl si za volant. Vložil klíčky do zapalování a jedním škrtnutím nastartoval. Rozjel jsem se a vydal se domů. Cesta mi trvala rekordních 15 minut. Akorád doufám, že mě nikde nenaměřili. To, bych se asi nedoplatil.

Zaparkoval jsem auto, a rychlostí blesku jsem popadl Bellu, a odnesl jí do svého pokoje. Položil jsem ji na postel, kterou mi Carlisle přikázal koupit. Vypadala jako, kdyby spala. Ale já věděl, že to tak není.

Přistoupil jsem k ní blíž a vzal její zápěstí, které jsem si přiložil ke rtům. Přivoněl jsem a ruku si vložil do úst tak, abych ji mohl jen kousnout. „Proboha co to dělám? Nemám takovou vůli jako Carlisle.“ Bezva už tu mluvím sám se sebou. „Musím, musím, musím!“ opakoval jsem si. Přiložil jsem si znovu její ruku k sobě a pomalu protrhával její jemnou kůži. Nevěděl jsem, co to s ní udělá, ale z nějakého důvodu jsem chtěl, aby žila. Doufal jsem, že by tu mohla být semnou. Zvláštním způsobem mě přitahovala. V duchu jsem si říkal „DOST! DOST!“ zavřel jsem oči a soustředil se na jednu věc „Nezabít Bellu!“ a povedlo se mi to.

Už můžu jen čekat, až bude po proměně. A budu jí moc vysvětlit, co se to s ní stalo!

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Say Goodbye 2. Díl: