Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šance pro Rosie - Edwarde? - 15.

14.10.2010 (07:45) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1579×

V minulé části jste četli:

V domě skoro nikdo nebyl, i když škola jim pro dnešek skončila brzo. Alice a Jasper se někam vypařili, Carlisle byl ještě v práci a Esme před domem využívala ještě poslední dny tepla pro její zahrádku. V obýváku byla jen Delilah.

Stála u okna a telefonovala. Mluvila italsky. Asi volá nějaké staré známé. Neměla jsem chuť ji poslouchat a ještě se otravovat s překládáním. Chtěla jsem rychle k nám. Vzala jsem jen háčky a zase odešla. Možná jsem měla chvíli zůstat.

Šance pro Rosie - Edwarde? - část 15.

Bylo kolem poledne, když se Carlisle vrátil... I nemocnice má dnes kratší. Ne, to asi ne. Jen se pro něco doma stavuje. Přeskládala jsem poslední hromádku prádla a šla ho pozdravit. Říct mu, jak jsme zvládli tu školku.

Byla jsem na odchodu, když se od vedle ozvala silná hádka. Carlisle křičel na Delilah něco v italštině, nebo... nejsem si jistá.

Okamžitě jsem vyběhla před dům, následovaná Emmettem.

„To ne!“ křičela Alice, když dobíhali k nám.

„Alice, co se stalo? Cos viděla?“ ptala jsem se, ale sestra byla jako v transu.

„Delilah,“ odpověděl jen Jasper a všichni jsme vešli do domu.

Delilah stála vyděšeně v rohu místnosti, v ruce stále svírala telefon. Carlisle vypadal připravený k boji. Esme ho se zmateným pohledem pevně svírala za ruku a to byl zřejmě jediný důvod, proč ještě nezaútočil. Edward vyběhl na schody a zůstal oněměle stát.

„Co se to děje?“ vykřikla jsem, když jsem celou situaci spatřila.

„Celou dobu jsi nás tahala za nos!“ křičel Carlisle dál a já nechápala.

„Viděla jsem, jak je zpátky ve Volteře. Mluvila s Caiem,“ snažila se mi trochu vysvětlit Alice, ale sama byla příliš zmatená.

„To přece, Delilah!“ Edward se nejspíš jediný měl jak dopídit k jádru situace.

Delilah se narovnala, zaklapla telefon a zatvářila se pohrdavě. Projel mnou mráz. Jako by shodila masku té milé přítelkyně a já se tváří v tvář dívala Volteře.

Otočila se na Edwarda a sladkým hláskem pronesla:

„Promiň, Edwarde, ale přece sis nemyslel, že bych tě vážně měla ráda. Já patřím jen svému pánu.“

V hlavě se mi roztočil kolotoč. Všechno začalo zapadat na nová místa a já pochopila celou situaci. Její časté italské rozhovory vedly do Volterrského hradu. Celou tu dobu, co žije s námi, mu hlásila každý krok. To proto Jaspera pořád přesvědčovala, chtěla ho dostat. A když na ní padlo podezření, našla si výmluvu, Edwarda. Všichni jsme jí to věřili. Celá rodina, nikdo nic nepoznal! A můj syn! Celou dobu byl pod jejím vlivem. Ta odporná čarodějnice!

Vyřítila jsem se po ní. „Ty odporná mrcho! Jak si mohla?“ řvala jsem, když mě Jasper a Emmett silně drželi jen pár centimetrů od její hlavy. Zabiju ji! Zabiju ji!

„Jen klid, Rosalie,“ pronesla zase tím strojeným tónem. „Víš, že mi nemůžeš nic udělat. Ubliž mi a tvoje rodina zmizí.“

„Vypadni!“ rozkřičela se teď už i Esme. Takhle ji vůbec neznám, ale ta věta jí rozproudila oheň v těle. „Vypadni z mého domu! Zmiz!“

Delilah se hrdě pronesla mezi námi ke dveřím. „S radostí. Beztak už tu nemám co dělat. V téhle zabedněné rodině by ani pes nezůstal. Bylo tak lehké vás oklamat.“ Podívala se směrem k Edwardovi a poslala mu polibek. „Ty vaše schopnosti, pche. Jen je mi líto tebe, vojáčku. Mohl bys toho pro svět ještě tolik dokázat a místo toho se schováváš tady.“

Pohladila Jaspera po tváři, načeš ji Alice prudce odstrčila a postavila se před něj.

„Jen se neboj, malá jasnovidko, nevezmu ti ho,“ odbila ji, když se zase pevně postavila na nohy. „Měla bys jim říct, co můj odchod pro ně znamená, Alice.“

„Konečně klid!“ odvětil jí ostře Jasper.

„Ne na dlouho. Na tři roky, Rosalie,“ připomněla mi ještě smlouvu, kterou jsem se tomu ďáblu upsala a otočila se k odchodu.

Cítila jsem, jak mě Emmett pouští a v zápětí ji držel pod krkem. „Mého syna se ani nedotkneš!“

„Nebudu muset,“ odvětila mu bez nejmenšího náznaku strachu a se samolibým úsměvem dodala: „Dej vědět, jak se mu vedlo první den mezi lidmi.“

V tu samou chvíli mi v kapse zavibroval telefon. Číslo na displeji mě vyděsilo snad ještě víc, než celá hádka. Patřilo školce. S rozklepanýma rukama jsem hovor přijala.

„Rosalie Hale, prosím?“

„Dobrý den. Pojďte za námi. Váš syn chce svojí pistolku od tatínka,“ řekla učitelka podivně nepřítomným hlasem. Načež telefon zavěsila.

Zděšením jsem nechala vypadnout telefon z prstů a vyběhla k autu. Emmett mě bez rozmyslu následoval. Musíme okamžitě do školky.

Prudce zabrzdil před školní budovou a já vyběhla z auta. Rozrazila jsem dveře a pozorovala místnost.

Můj syn stál u učitelky, která cosi se zapisovala do bloku. Hlavu měla přitom zvednutou a nepozorovala ruce. Ostatní děti seděly u většího stolu, ani nepromluvily a pozorovaly je.

Dean se otočil směrem ke mně. Oči měl doširoka roztažené a panenky téměř zakryly jejich blankytně modrou barvu.

„Ahoj, mami. Vy už jste tady? Nestihli jsme to dokreslit,“ řekl mi vesele, jako by se vůbec nic nedělo. „Máš tu pistolku?“

„Jakou pistolku? Daene?“ Nedokázala jsem pochopit, co se vlastně děje. Vběhla jsem do třídy a popadla ho do náruče. „Daene, co to děláš? Co to s tebou je?“ ptala jsem se pořád dokola a prohlížela si jeho pohledem nepřítomný obličej.

„Ale nic, maminko. Mám tě rád.“ Usmál se a chytil mě kolem krku. Sevřela jsem ho, jak nejsilněji to šlo. Oči se mi zavřely přívalem zmatení a strachu zároveň.

Emmett zůstal stát vedle učitelky. Ta už nekreslila, jen seděla u stolu s tužkou v ruce. Stejně nepřítomně jako zbytek dětí. Její ruka se zastavila uprostřed tahu.

„Podívej.“ Emmett mi položil ruku na rameno a ukázal mi obrázek.

Pro milovanou maminku, stálo tam napsané a pod kostrbatými písmenky zpola nakreslená srnka.

„Přinesli jste tu pistolku?“ zeptal se znova můj chlapeček.

„Co s pistolkou?“ vrátil mu Emmett a postavil si ho přísně proti sobě. „Tos udělal ty? Co jsi těm dětem udělal?“

Maličký se pod jeho silnými pažemi rozklepal a začal natahovat. „Já jen chtěl tu pistolku od tebe, tatínku. A paní učitelka říkala, že ve školce mám jiné hračky a ať si nevymýšlím. Když já ji moc chtěl. Tak jsem ji poprosil, aby vám zavolala. A když volala, tak si na ni všechny děti ukazovaly a smály se a to jsem nechtěl, tak jsem je poprosil, aby si sedly a byly zticha. No a pak jsem si říkal, že než dorazíte, tak nakreslím mamince obrázek. Paní učitelka umí moc hezké srnky, podívej. Chtěl jsem ji mamince vybarvit. Já jsem nechtěl udělat nic špatného.“

„Miláčku,“ vzdychla jsem a otočila si ho k sobě. „To je dobré, nic špatného jsi neudělal.“ Sevřela jsem ho zase v náručí. Emmett se mračil. Bylo vidět, že tomu nerozumí. Pomalu se ale jeho vrásky narovnávaly. I mně docházelo, co se stalo.

Poprosil, tak tomu říká. Poprosí lidi, aby něco udělali a oni to splní. Jen o tom sami nevědí. Měla jsem od začátku pravdu, on ovládá mysl. Zalil mě mráz strachu. Taková schopnost není zrovna nejlepší. Nepoznala jsem nikdy odpornější pocit, než bát se vlastního dítěte, které držíte v náručí. Ale je čeho se bát. Když dokáže tohle, co může dál?

Emmettovi běžely hlavou tytéž úvahy. Jeho oči mi říkaly, že my to zvládneme. Ohlídáme ho. V tohle směru toho asi on, jako otec, dovede víc. Povolila jsem sevření a nechala Deana se zase otočit k němu.

„Broučku, my víme, žes nechtěl udělat nic špatného. Je to krásný obrázek a pistolku ti příště dáme s sebou, ano?“ Mluvil na něj a já si vzpomněla na tu malou holčičku u školy, které tenkrát vlastně Emm zachránil život. „Ale musíš mi slíbit, že tohle už nebudeš dělat. Vezmeme tě teď domů a pořádně si o tom popovídáme. Nemůžeš lidi nutit, aby dělali něco, co nechtějí, víš?“

Maličký popotáhl a přikývl.

„Dobře,“ dokončil Emmett, vzal ho za ruce a postavil se. „Tak je teď všechny pusť. Půjdeme domů.“

Dean se rozhlédl po třídě, jeho panenky se stáhly a jako na povel se vše zas rozhýbalo. Učitelka si pod tužku podstrčila další papír a cosi začala psát, děti se pustily do her a křiku. Jako by nikdo netušil, že ještě před chvílí byli mimo sebe.

Konečně nás paní vychovatelka zpozorovala.

„A, dobrý den. Vy už jste si pro chlapečka přišli? Ale ještě je dost brzo,“ řekla a šla nás přivítat.

„My víme, ale máme důležitou rodinou akci. Bylo to nečekané. Omlouváme se,“ vymyslela jsem rychle omluvu, vzala Deana do náruče a Emmett nás odváděl k autu. Bude potřeba najít novou školku.

Delilah už byla pryč, když jsme dorazili k domu. To je taky jediné její štěstí. Kdybych ji tu potkala, zabila bych ji.

Jak jsem jen mohla být tak slepá? Byla jsem jí tolik vděčná za to, co pro nás udělala, že jsem si vůbec nevšimla, že to dělala jen pro sebe. Nebo ještě hůř, pro Caia! Teď ví o mém chlapečkovi všechno. Určitě toho budou chtít zneužít.

Tři roky. Slíbila jsem tři roky výchovy, co to může způsobit? Chtěla mě udržet v dojmu, že s Deanem nic není, že nemá žádnou schopnost. Jistě abych ho neovlivňovala a oni ho pak mohli přitáhnout k sobě.

Myslela si, že ji neprohlídneme? Že jí to budeme věřit až do jeho puberty - do doby, kdy měl odejít? Umí lhát až nebezpečně dobře, nikdo to nepoznal. Ani Edward. Jak je to možné, že obešla jeho schopnost? A Jasper, trávil s ní přece tolik času. Jak to, že nerozpoznal její opravdové pocity? Je to proradná zmije!

„Nikdy jim svého chlapečka nedám! To radši umřu, než bych ho poslala do Volterry!“ zapřísáhla jsem se a silně ho objala.

„Neboj, miláčku, to nedovolím,“ odvětil mi šeptem Emmett, políbil mě na čelo a vystoupil z auta.

Nesla jsem malého v náručí. Emmett mě stále podpíral za zády. Potřebovala jsem to. Nebýt té opory, určitě bych omdlela. Můj rozum nebyl schopný řešit problémy, do kterých nás dnešek zavedl. Probíhaly mnou, ale asi už jsem příliš otupělá. Místo, abych přemýšlela, co si teď počneme, chtěla jsem vidět ostatní. Mluvit s nimi.

„Co se stalo?“ ptal se okamžitě Carlisle, když jsme vešli do bytu.

„Posaďte se, tohle bude na dlouho,“ odpověděla jsem a sama si taky sedla s malým na klíně. Emmett se postavil vedle.

„Alice je na tom špatně. Měla několik vizí za sebou a vyčerpalo ji to. Až se trochu uklidní, přijdeme za vámi,“ omluvil se Jasper a vrátil se do svého pokoje.

Carlisle s Esme si sedli na proti nám a čekali na vysvětlení.

Za mnou hlasitě práskly dveře od šatny. Edward si obmotal šálu kolem krku a vycházel z domu. Vůbec na nás nezareagoval.

„Edwarde!“

Postavila jsem se a chtěla ho zadržet. On se jen otočil, podíval se na mě pohledem, který jsem u něj vídávala první dny po příjezdu Belly do Forks a odvětil:

„Vím, žes nechtěla, ale buď tak hodná a už se mi nesnaž pomáhat, Rose.“ Pak odešel.

„Počkej! Cože?“ Emmett mě chytl za ruku a posadil zpět.

„Vrací se do Forks,“ dodala Esme, „nech ho být, Rose. Teď máme větší problémy. Co se dělo ve školce?“

„Dean má speciální schopnost,“ začala jsem vysvětlovat.

Tak a je to. Tohle by mohl být konec. Teď záleží na vás. Na začátku jsem plánovala ještě dopsat ty tři roky ve Volteře a tím příběh definitivně ukončit. Ale přijde mi, že už je toho dost a že takhle otevřeně je to možná lepší. Dopsala bych ještě epilog, aby to mělo nějakou patu, ale už bych dál Volterru neřešila. Můžete si domyslet, jak to s malým a Rose dopadne.

Dejte vědět, prosím, co si myslíte. Já totiž sama vážně nevím a bez vaší pomoci se nehnu z místa. Děkuju moc všem, co to dočetli až sem, vaše Deedee

část 14. Shrnutí

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šance pro Rosie - Edwarde? - 15.: