Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samota a zatracení 1

31.08.2010 (12:15) • NewBella • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1486×

Prolog

Věčné zatracení. To je upírství. Samota a věčné zatracení. Samota. Co vlastně tohle malé slovíčko obnáší? Carlisle našel Esmé, ale já? Mám milující rodiče, ale to nemůže zacelit tu díru, co mám tam, kde mi před 15 lety tlouklo srdce. Kde je teď obrovské prázdno.

V okamžiku, kdy mi přestalo srdce bít, zmizela i má duše. Je ze mne pouze kus ledu. Obrovský kus ledu bez citu. To jsem já. Edward Anthony Masen Cullen, upír. Tělo bez duše.

Tak jsem uvažoval, zatímco jsem vysával krev z pumy, která se bezbranně válela na zemi. Když už v pumě nezbyla ani kapka krve, žíznivě jsem ji odhodil.

Když jsem odcházel, hledat další potravu, neubránil jsem se pohledu na její bezvládné tělo. Potlačil jsem žízeň, otočil jsem se a vykopal pumě hrob. Když byla díra dostatečně velká, položil jsem ji na dno hrobu a díru zasypal. Když bylo hotovo, konečně jsem nechal žízeň, aby mě pohltila a vydal jsem se za medvědem, jehož krev tak lahodně voněla.

Nebyl problém medvěda zneškodnit. Když jsem ho vysál, byl jsem dostatečně zaplněný, abych byl nad žízní pánem. I pro medvěda jsem vykopal hrob, a když bylo hotovo, vydal jsem se na cestu domů.

1.kapitolka

Písnička

Byl jsem asi půl míle od domova, když jsem uslyšel Carlisleovy myšlenky a tlumený křik.

„Prosím, zabijte mě, to pálí, prosím!“ křičel hlas, který mi byl velmi známý.

„Omlouvám se ti, už to nebude dlouho trvat, slibuji, omlouvám se,“ šeptal Carlisle, z hlasu mu čišela příšerná bolest.

Přidal jsem v běhu a během minuty jsem stál před domem. Nasupeně jsem vešel dovnitř. „Carlisle?“ zašeptal jsem, abych upoutal pouze jeho pozornost. „Mohl bys na moment?“

Místo odpovědi vstal. V myšlenkách mu vytanul obraz ze včerejší noci. Otřásl jsem se hnusem z tak odporného činu. A znovu při pomyšlení na krev. Carlisle trpělivě čekal, až něco řeknu.

„Co tě to napadlo, Carlisle?“ zašeptal jsem, krocen obrazem v jeho hlavě. „Rosalie Haleová?“ její myšlenky mě tolik dráždily, že to muselo být poznat i v mém hlase.

„Nemohl jsem ji tam nechat jen tak zemřít,“ odpověděl Carlisle tiše. „Bylo to příliš- příliš strašné, tak nešťastně zmařený život.“

„Já vím,“ připustil jsem, znovu si přehrávajíc scénu z ulice.

„Tak nešťastně zmařený život. Nemohl jsem ji tam nechat,“ opakoval Carlisle s bolestným výrazem v potemnělých očích.

„Samozřejmě, že jsi nemohl,“ souhlasila Esmé a představila si, jak se spolu s NÍ držím za ruku.

„Lidé umírají pořád,“ připomněl jsem mu. „Nemyslíš, že ji takhle každý pozná?“ odpověď jsem znal i bez svého daru, a tak jsem pokračoval dál, snažíc se dostat z mysli Esmeniny myšlenky. „Kingovi rozjedou veliké pátrání. Ne, že by někdo podezíral skutečného vraha,“ zavrčel jsem, protože jsem zaslechl JEJÍ myšlenky. Pořád jsem nedokázal, ani v duchu, vyslovit její jméno.

„Co s ní budeme dělat?“ zeptal jsem se odměřeně, Esmé mi začala opravdu vadit.

Carlisle pokrčil rameny a vzdychl. „To je na ní, samozřejmě. Třeba bude chtít jít vlastní cestou.“ Mimoděk si vzpomněl na mě. Zavrčel jsem. V JEJÍCH myšlenkách jsem zaslechl hysterii. Povzdechl jsem si a rezignoval. Její srdce ještě párkrát zaškobrtlo, ozvala se rána, jako by se jí srdce mělo roztrhnout a pak už bylo slyšet pouze pravidelný dech a myšlenky ostatních.

Rosalie začala přerývaně dýchat, i když si musela být vědoma toho, že je to naprosto zbytečné. Myšlenky jí nesrovnaně létaly a mnohokrát se v tom objevoval Carlislův obličej tak, jak ho vidí lidé. Kývnul jsem od něj hlavou směrem k jejímu pokoji. Okamžitě pochopil a lidským krokem odběhl za ní. Nechtěl jsem nic slyšet, tak jsem raději zmizel na velice odlehlé místo, tak daleko od lidí, že jsem neslyšel nic než svůj dech. Žádné hlasy, žádné myšlenky, jen božský klid.

Stál jsem tam na skále a vdechoval tu vůni celý den. V noci jsem se konečně probral z tranzu a vyrazil domů. Moc se mi tam nechtělo, ale neměl jsem na vybranou. Chvíli jsem jenom šel, ale nakonec jsem se rozběhl. Bylo to tak opojné. Nechtěl jsem spěchat tam, kde uslyším kromě slov i myšlenky. Byly okamžiky, kdy jsem svůj dar nenáviděl. Spousty upírů by dalo hodně za dar, jenž jsem si nijak nezasloužil. Přesto jsem ho občas nenáviděl. Ani jsem si neuvědomil, že jsem před domem a už jsem vcházel dovnitř. Ve dveřích do obývacího pokoje jsem se střetnul s Rosalií.

„O-Omlouvám se,“ zakoktala se Rosalie. Panebože, ten je nádherný... Proboha Rose, prober se. I když... přestaň Rose, přestaň!

Kdybych z toho nebyl tolik otrávený, asi by mi přišlo k smíchu, jak se snažila ovládat. Moc dobře věděla, že umím číst myšlenky. „Ne, já se omlouvám. Jsem Edward,“ představil jsem se, ačkoliv jsem věděl, že ví moc dobře, kdo jsem. Aniž bych jí věnoval další pohled, pokračoval jsem v cestě ke klavíru.

Rosalie zůstala stát jako opařená mou odtažitostí. Její myšlenky křičely vzteky. To myslí vážně?! Žádné políbení ruky, žádná snaha o slušně chování a ta arogance!!! Měl by se přede mnou klanět. Snažit se upoutat mou pozornost. To nevidí, jak jsem nádherná?!

Přes obličej se jí mihl úsměv při vzpomínce na krásku, kterou uviděla v zrcadle. Vzpomněla si na své krvavé oči a zaplavila ji žízeň. Přesto byla dost malicherná, aby dál rozebírala mé způsoby a viditelný nezájem o ni. Co si o sobě myslí! To se na to podíváme.

Přes vztek zapomněla na můj dar a mě její vztek přišel velice k smíchu. Postavil jsem ve své mysli zeď, abych nemusel poslouchat její myšlenky. Začal jsem hrát prozatím neznámou melodii, která se mi rodila v hlavě. Asi v polovině hudby jsem uslyšel, jak si Esmé sedá vedle mne. Usmál jsem se a zašeptal: „Ta je pro tebe, Esmé.“

„Děkuji,“ políbila mne do vlasů. Po chvíli si opřela hlavu o mé rameno. Hrál jsem dál. Konečně jsem našel správné zakončení a poslední noty Esméiny pohádky zmizely v nenávratnu.

„Překrásné,“ ozval se za námi Carlisle. „Jak se jmenuje, Edwarde?“

„Esméina pohádka,“ usmál jsem se a Esmé mne láskyplně objala.

„Děkuji,“ opakovala. „Mohl bys znovu?“ prosebně se na mne podívala.

„Jistě,“ začal jsem znovu. Noty nebyly třeba, má paměť byla upírsky dokonalá.

Když dozněly poslední tóny, ozval se potlesk. Koutky se mi povytáhly do šťastného úsměvu. Najednou jsem se zarazil, slyšel jsem totiž TŘI páry tleskajících rukou. Očima jsem jezdil po pokoji, až jsem narazil na Rosaliiny temně rudé oči. Usmála se na mne, ale v tom si  vzpomněla na mou předešlou odtažitost a její obličej zchladl. Otočila se na patě a odpochodovala do svého pokoje.

Zasmál jsem se. Carlisle s Esmé se na mne nechápavě podívali a já jen zakroutil hlavou.  Otočil jsem se zpět ke klavíru. Chvíli jsem hrál staré písničky, když jsem uslyšel, jak se Carlisle domlouvá s Rosalií a Esmé na lovu. Minutu na to se Carlisle objevil ve dveřích. „Edwarde, jdeš s námi?“ optal se, aniž by se snažil dát najevo, o co jde. Moc dobře věděl, že jsem vše slyšel.

„Ne, děkuji, zůstanu tady,“ usmál jsem se na Carlisla.

„Dobře, doufám, že mi také něco složíš,“ lišácky se Caslisle usmál a zmizel.

„Uvidíme,“ odpověděl jsem. Samozřejmě to slyšel. Počal jsem znovu hrát. Po chvíli jsem začal skládat píseň pro Carlisla. Nebylo to lehké, ale na konci jsem byl se skladbou velice spokojen. Několikrát jsem si ji přehrál a odešel do svého pokoje. Postavil jsem se k oknu a pustil hudbu.

Shrnutí