Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samota 5

14.08.2009 (15:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5996×

SAMOTA

5.KAPITOLA

Probrala jsem se. Byla jsem nejspíš v nemocnici, protože takovouhle místnost jsme doma neměli. Najednou jsem postřehla, že mě drží za ruku něčí studená ruka. Prudce jsem otočila hlavou. To jsem neměla dělat. Sykla jsem bolestí a zavřela oči.

Ozval se hlas. „Buď opatrná, rozbila sis hlavu.”

Takže to je Edward. Vykroutila jsem svou ruku z té jeho. Nechtěla jsem, no spíš jsem nemohla křičet, tak jsem zašeptala. „Buď tak laskavý a vypadni!!” Otevřela jsem oči.

„Bello, já se ti chci omluvit, já to tak nemyslel.”

Nahmatala jsem tlačítko a zmáčkla ho. „Vypadni!!”

Edward se jen tak nenechal odradit. „Bello prosím.” Přišel doktor. Taky byl bledý a měl blonďaté vlasy. Byli si hrozně podobní.

„Dobrý den pane doktore.”

„Dobrý den Bello, já jsem Carlisle, copak potřebuješ?”

„Mohl by jste prosím vás téhle osobě říct, že chci, aby odešla a aby už za mnou nikdy nechodila?” Požádala jsem ho.

„Slyšel jsi Edwarde? Máš odejít.” Takže oni se znají? Moment, vždyť to je vlastně jeho adoptivní otec. Charlie, pardon, táta s ním mluvil.

Edward se zvedl a odešel.

„Co mi je?” Zeptala jsem se hned, jak se za Edem zaklaply dveře.

„Máš otřes mozku.”

„To musela bejt pecka.”

„To nejspíš ano. Asi si tě tu do zítřka necháme.”

„Cože?? Ale mně už je líp.” Snažila jsem se posadit, ale byla jsem hrozně vysílená, takže jsem padla zpátky na postel. „No tak dobře. Máte pravdu.”

„Kdyby si cokoliv potřebovala, tak zase zmáčkni tlačítko.

„Pane doktore?”

„Carlisle.”

„Carlisle, mohl by jste mi prosím vás říct, jak jsem se sem dostala?”

„Edward tě sem přinesl.”

„Aha a mohl by jste zavolat mým rodičům?”

„Jistě a teď odpočívej.”

„Děkuju.” Asi po pěti minutách někdo přišel. A ten někdo byl Edward. Ukázala jsem na dveře jako znamení, aby odešel.

„Prosím, dovol, abych ti to vysvětlil.”

„Dobře.” Zachraptěla jsem. Nechtěla jsem se znovu hádat. Nejspíš bych to ani nezvládla a omdlela bych znovu.

„Takže, když jsme se tam začali hádat a ty jsi mi řekla, že tě chci znásilnit, to mě naštvalo. Já a znásilnit tebe? Takové božské stvoření jako jsi ty přece nejde znásilnit. Dost mě to naštvalo, že si tohle o mně myslíš. A pak jsem řekl to o tobě a tvých kamarádech, ale vůbec mě nenapadlo, že by se tě to mohlo, takhle dotknout. A potom, když jsem uviděl tvůj zničený pohled a uplakané oči, mi došlo, co jsem udělal. Chtěl jsem se ti omluvit, ale ty už si ležela na zemi v bezvědomí. Rychle jsem tě dopravil do nemocnice.” Byla jsem v šoku. On o mě řekl, že jsem božské stvoření? Co je na mě božského? „Odpustíš mi prosím?”

„Dobře, ale odpověz mi na jednu otázku.”

„Na jakou?”

„Co je na mě tak božského?” Podíval se na mě nechápavě, ale nestihl nic říct, protože do místnosti vstoupily moji rodiče.

„Bello.!” Zavolala maminka. Edward jí uvolnil místo a mamka si sedla.

„Edwarde to ty jsi sem Bellu přinesl?” Zeptal se Charlie

„Ano.”

„To jsi hodný. Bello měla….” Nedořekl to. „Chtěl bych se ti omluvit za ten včerejší večer. Hrozně mě to mrzí.”

„To je dobrý tati.”

Taťka se začal bavit s Edwardem.

„Už o tom taťka ví?” zeptala jsem se šeptem.

„Už jo.”

„A co to vlastně bude?”

„Já nevím, nechám se překvapit. Plod je zatím příliš malý.”

„Aha.” Začala jsem se soustředit na to, co si povídají táta s Edwardem.

„Ještěže jsi tam byl.”

„No víte, Bella je tu díky mně, ale taky kvůli mně.” Charlie se na něj nechápavě díval. „My se s Bellou pohádali a já jsem to se slovy trochu víc přehnal a ona omdlela. Je mi to hrozně líto.” Teď se Charlie na Edwarda koukal naštvaně.

„Ale já mu odpustila, takže je to v pořádku.” Charlie přestal házet na Edwarda vražedný pohledy. A on odešel.

„Jak dlouho tu máš být?” Zeptal se mě otec.

„Prej do zejtřka.”

„A už se cítíš aspoň líp? Nerada bych, abys na ten ples nešla.” No jo, mamka by přišla o pokusnýho králíka. Já zas budu vypadáááát

„Neboj, zítra je středa, to je ještě spousta času.”

„Hlavně odpočívej.”

„Opravdu se nemusíte bát, vždyť jsem jenom omdlela. Nic víc.”

„Tak dobře, ale teď už spi.” Spi?

„Kolik je hodin mami?”

„Už je půl desáté.” Cože? Tolik? To jsem byla asi hodně dlouho v bezvědomí. „Tak mi ještě zavolejte doktora Cullena.”

„Dobře. Ahoj.” 5ekl táta.

„Ahoj tati.”

„Hezky se vyspi zlato.” Mamka se ke mně občas chovala jak k malýmu dítěti, ale dalo se to vydržet.

„Ty se taky hezky vyspi.” A odešli. Ani jsem se nestihla vzpamatovat a už tu byl Carlisle.

„Copak potřebuješ Bells?”

„Jen jsem se chtěla zeptat, jak dlouho jsem byla v bezvědomí? Vždyť jsem se probrala ani ne před hodinou a teď už je půl desátý.”

„V bezvědomí si byla asi tak 4 hodiny.”

„Co?” To přece není možný. „Vždyť jsem jen omdlela.”

„Ale nezapomeň, že si dostala pořádnou ránu do hlavy. Klidně si se mohla probrat a nic si nepamatovat. Máš veliké štěstí.”

„Aha.” Až teď jsem si všimla Carlisleových zlatých očí. Měly úplně stejnou akorát trošku tmavší barvu než Edwardovy. Asi si všimnul, že si je nějak moc dlouho prohlížím a tak se zeptal.

„Stalo se něco?” Asi věděl na co se ho chci zeptat.

„Ale nic, já jen že vy a………..” Nenechal mě domluvit.

„Víš co? Už by jsi měla spát. Dobrou noc.” Než jsem se stihla vzpamatovat, odešel. Tak moment, když jsem se ptala na tohle téma Edwarda, nechtěl se o tom bavit a tahle samá reakce byla vidět i na Carlisleovi. Asi se stydí za kontaktní čočky. Víc jsem na to namyslela, protože jsem vyčerpáním usnula.