Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samota 19

14.09.2009 (23:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4712×

SAMOTA

19.KAPITOLA

Po chvíli mě probralo lehké zaštípání na mé levé ruce. Otevřela jsem oči a uviděla Edwarda, jak si zděšeně prohlíží to W. „Co to děláš?!“ Trhla jsem s rukou zpátky. Držel ji pevně. Vytrhla jsem mu z ruky sterilní polštářek, dala si ho zpátky na ránu a zavázala si to.

„Kdo ti to udělal?“ Zeptal se vyděšeně.

„Co tě to zajímá? To je jen moje věc.“ Odsekla jsem. Pořád si mě zděšeně prohlížel. Začalo mi to vadit. „Budem tu stát až do rána, nebo co?!“ Nastartoval a vyjel. Po chvíli jízdy jsem znovu usnula.

Probudila jsem se s hroznou bolestí tam dole. Myslela jsem, že umřu. V tuhle chvíli bych vlastně smrt i docela přivítala. V křečích jsem se zvedla z postele. Žiletku ani prášky jsem neměla. Třeba budou mít něco v koupelně. Udělala jsem krok, ale div jsem nevykřikla bolestí, jak to bylo hrozný, předklonila jsem se a udělala další krok, to už bylo lepší. Dobelhala jsem se tam a prohledala skoro všechny poličky. Začala jsem být zoufalá. Ta bolest byla tak nesnesitelná, že jsem si ani neuvědomila, že brečím. Prohledávala jsem poslední skříňku a našla ji. Moje záchrana. Zamkla jsem dveře. Rozbalila žiletku a vytáhla rukáv. V tom někdo naléhavě zaklepal na dveře.

„Bello? Jsi tam?“

„Jo, jdu se sprchovat.“ Řekla jsem otráveně a zapla sprchu.

„Bello, prosím, otevři.“ Ježiši proč zrovna teď.

„Vydrž, jsem nahá.“ Přiložila jsem žiletku na ruku a řízla. V tom Edward rozrazil dveře. Jeho oči byli černé jako uhel. „To je u vás zvykem vyrážet dveře?“ Přešla jsem k umyvadlu a ruku opláchla.

„A u vás je zvykem řezat se do ruky?“

„Drž hubu!!!“ Vyšla jsem z koupelny a stáhla si rukáv. „Kde to jsem?“

„U nás doma.“

„Hmm, pěkný.“ Řekla jsem poté, co jsem si pokoj prohlédla. Zničeho nic jsem ucítila bolest tam dole. „Tak já pojedu.“ Chtěla jsem ho obejít. Potřebovala jsem se co nejdřív dostat domů. Stoupl mi do cesty.

„Já tě pustím, až mi řekneš, co se ti stalo.“ Bolest se začala stupňovat.

„Tohle ti fakt říct nemůžu.“

„Tak tě nikam nepustím.“ Cítila jsem, že se dlouho na nohou neudržím. Ta bolest začala bát nesnesitelná.

„Edward, já potřebuju co nejrychleji domů.“

„Ne, nikam nepudeš, dokud mi to neřekneš.“ Nadechla jsem se, abych mu něco řekla, ale nohy mě zradily a já se svalila na zem.

„AAAU!!“ Zařvala jsem. Bolelo to strašně moc. Začala jsem brečet.

Rychle se ke mně sklonil. „Bello, Bellinko! Co se stalo?“ Bolest byla tak děsná – co děsná? Děsná je slabý slovo – až jsem se musela nutit dýchat

„Pot – řebuju…..ÁÁÁU“ Zhluboka jsem se nadechla a vydechla tak rychle, až to vytvořilo vrčivej zvuk. Znovu jsem se nadechla. „……prášky na bo – lest.“ Znovu jsem vykřikla bolestí. To už ale u mě Edward nebyl.“ Zase jsem udělala ten vrčivej zvuk. Prosím, já chci umřít!! PROSÍM, PROSÍM. Bolest prostupovala celým mým tělem, ale nejvíc se soustředila na mé nejintimnější místo. Za chvilku přišel. Dal mi do pusy prášek a já ho zapila vodou, kterou mi taky přinesl. Lehla jsem si, takhle jsem tam zůstala hodně dlouho, jen jsem vnímala, jak prášek pomalu zabírá. Edward mě vzal do náruče a odnesl mě na postel. Bylo to nepříjemný, ale proti tý bolesti, kterou jsem prožívala před chvíli, to byl máček. Jen jsem zamumlala. „Tohle už nikdy nedělej.“ A propadla jsem spánku.

Probudil mě pocit, že mě někdo sleduje. Otevřela jsem oči. Vedla postele stál Edward s Emmettem a skláněli se nade mnou.

„Konečně se probrala.“ Řekl Emmett.

Edward se na mě starostlivě podíval. „Už je ti lépe.“

„Jo, mnohem…..To jsem asi pořád u vás, že jo?“

„Ano.“ Odpověděl Emmett a strhl ze mě přikrývku. „Vstávej, Alice na tebe dole čeká.“ Vstala jsem a podívala se na sebe.

„Proboha! Co to mám na sobě?“ Měla jsem noční košilku, – pokud se tomuhle dá říkat noční košilka – která byla pod zadek a svoje kalhotky. „Ještě že mi je nepřevlíkali. „Kde je Alice?“

„Je dole.“ Řekl Edward. Otočila jsem se k nim zády a chtěla odejít, jenomže mě někdo plácl přes zadek. NE, UŽ ZASE. Zhluboka jsem se nadechla a odehnala tak děsivé vzpomínky, ani jsem se neotočila a řekla. „Tohle už nikdy, opakuju NIKDY nedělej, Emmette.“ Odcházela jsem a ještě jsem zaslechla.

„Jak uhodla, že jsem to byl já?“ Zeptal se Emmett.

„Protože mě už to párkrát řekla.“ Odpověděl Edward