Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový slib - třetí kapitola

16.01.2012 (07:30) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1527×

Už se stmívá

Postel. Viděla jsem postel. Byla to obrovitánská, celou místnost zabírající, postel. Nevěřícně jsem na ni zírala. Co to toho Edwarda napadlo? Tohle už přestává být normální. Vstala jsem ze stoličky a jako náměsíčná jsem kráčela do Edwardova pokoje. Všechno bylo natisknuté na stěně, aby se sem vešla tahle obludnost. Přesto tady bylo ještě dost místa.

Nebyla ošklivá. Byla krásná. Ebenově černá, s modrými polštáři a peřinou. Ale přesto mi vadila ta velikost. Snad tohle nekoupil Edward pro tuhle jednu noc. Celá jsem zčervenala.

„Co se děje?“ zašeptal Edward a zezadu mě objal. Rázně jsem se otočila a koukla jsem se mu do očí. Byl nervózní.

„Co si to udělal?“ ptala jsem se já a hodila jsem nevěřícný pohled na modro-černou obludnost. Edward se kousl do rtu.

„Ehm, no, neměla bys kde spát. Tak jsem si myslel…“

„Že by bylo vhodné koupit obrovskou postel, která je stejně velká jako můj pokoj?“ dokončila jsem naštvaně a Edward se ušklíbl.

„Přesně tohle jsem si myslel. Ale vážně, Bello. Tobě se nelíbí?“ zeptal se s obavami v hlase a já jsem překulila oči.

„Je krásná. Ale o to nejde. Na co kupuješ postel na jeden jediný večer?“ ptala jsem se znovu a Edward mě objal. Zadíval se mi do očí.

Šokovaně jsem vydechla.

„Co plánuješ dělat?“ zeptala jsem se úzkostlivě. Pochopila jsem jeho úmysly i bez těch slov. Srdce vynechalo jeden úder.

„Možná později splním svůj slib,“ řekl a udělal na mě obličej, ale stejně jsem viděla tu nervozitu, která z něj přímo sálala. Zatím ji úspěšně ovládal.

Mé srdce se nedočkavě třáslo a Edward se na mě pobaveně díval.

„Já za něj nemůžu,“ bránila jsem se, Edward semkl rty na znak toho, že se nesměje. Mě ovšem neobelhal. Celou cestou do obýváku měl potíže ovládnout smích. Koutky nádherných úst se mu pořád cukaly.

„Hm, co si dělala celý den?“ zeptal se nezaujatě a pohledem hodnotil můj nový vzhled. Mykla jsem rameny.

„Alice si se mnou hrála.“ Edward se rozesmál.

„Je to neskutečné, ale vypadáš ještě líp než ráno. Jak to děláš?“ Zatřásl hlavou a já jsem se ušklíbla.

„To víš, přirozený talent.“

„Edwarde?“ zeptala jsem se, když nic neříkal, a on zvedl svůj pohled od zapnuté televize.

„Neříkej, že tě až takhle zajímají seriály. Půjdu domů, jestli máš naplánovaný seriálový večer. Nemám ráda ani Divokou ďáblici nebo jak se jmenuje ani…“

„Divokého anděla,“ opravil mě Edward se smíchem a já vykulila oči.

„Ty to vážně sleduješ? Tak tohle si mi nikdy neřekl,“ začala jsem se chichotat a Edward převrátil oči.

„Na co budu koukat na Divokého anděla, když jednoho takového mám doma?“ vyhlásil hrdě a já se ušklíbla.

„Když už jsme u divokosti…,“ začala jsem a Edward na mě zvědavě koukal.

„Napadlo mě jedno téma, které s ní vůbec nesouvisí,“ přiznala jsem a Edward se zachichotal. No dobrá. Uvidíme, jak se bude smát, až vyslovím svou otázku.

„Proč si včera večer vypadal, jako kdyby tě něco bolelo?“ vyhlásila jsem vítězoslavně, vědíc, že se hned přestane usmívat. Na mou radost spustil koutky dolů. Když se mračil už přes dvě minuty, má radost povadla.

„Prosím, Edwarde?“ šeptla jsem a ukazováčky jsem mu zvedla koutky úst. Usmál se.

„Bál jsem se tvých úmyslů. Nebo spíš těch svých,“ zašeptal zahanbeně a já otevřela ústa. Edward to myslel vážně? Chtěl to samé, co já? Bylo to včerejší odmítnutí pro něj velkou obětí? Alice nejspíš přece jenom měla pravdu. Ale stejně mi pořád něco na tom nesedělo. Mohlo mě to napadnout. V čem se ona mýlila? Všiml si mého údivu a křečovitě se usmál.

„A proč si mi nechtěl říct o té vizi?“ Přitulila jsem se k němu a on se ušklíbl. Hned mi bylo lépe.

„Nechtěl jsem nám kazit hezký večer a Alice mi řekla, že ti to nemám říkat, prý by tě to moc rozrušilo.“

„Alice!?“ nadskočila jsem naštvaně. Kde bylo to: Nemusíš se bát, já ti všechno řeknu a nesouhlasím s tou Edwardovou ochranou? Jestli se mi Alice ukáže na očích, vypije si to. Pokud o té vizi, o které mi teď říká Edward vím. Co když se stalo ještě něco jiného co mi tají?

„Alice,“ zasmál se Edward a já naštvaně překřížila ruce na hrudi.

„To opravdu přestává být fér. Každý mi říkáte něco jiného. Komu se tu dá věřit?“ sykla jsem a zírala jsem před sebe. Edward se chichotal.

„Nikomu z nás se věřit nedá.“

„Hlavně ne tobě. Dělala jsem si o tebe starost, včera večer. Myslela jsem si, že tě bolí něco s Alicinou vizí. A ty takhle. Neříkala jsem už jednou, že si lhář?“ tázala jsem se. Edward se ke mně naklonil a krátce mě políbil. Zalapala jsem po vzduchu a pokračovala v monologu, snažíc se ho ignorovat.

„Už jsem se tě na něco chtěla zeptat, ale bohužel… Stejně mi buď budeš lhát, nebo mi neodpovíš, tak na co zbytečně mluvit. Ach jo,“ povzdechla jsem si a Edward se ke mně znovu naklonil, aby mě políbil. Neprotestovala jsem. Poznámku jsem si ale neodpustila.

„Ach. Zapomněla jsem na možnost třetí. Buď lhaní, mlčení, anebo odvádění pozornosti. Promiň,“ ušklíbla jsem se a Edward s úsměvem převrátil oči.

„Jsi neskutečná, Bello. Já se tady snažím něco plnit a ty…,“ zasekl se, když viděl můj pohled směřující ven oknem a pobaveně na mě koukal. Zamyšleně jsem se dívala do korun stromů. Dnes bylo opravdu krásně. Sluníčko, i když se mi to zdálo nemožné, svítilo a já jsem se roztápěla blahem. Nejen proto, že deštivý den byl pryč, ale i proto, že slunce zapadalo a blížila se noc. Bála jsem se jí a zároveň jsem se na ni neskutečně těšila. Celá jsem se chvěla.

„Na co myslíš?“ zeptal se mě celkem obvykle Edward a pořád sledoval můj zamyšlený pohled. Jemně, zamyšleně, jsem se usmála.

„Přemýšlím nad počasím a pak…“ Kousla jsem se do rtu. Nechtěla jsem, aby couvl. Ale já couvnout už nemohla. Bylo mi jasné, na co se teď zeptá.

„A pak?“ Musela jsem se zasmát. Edward mě okouzleně sledoval a pak si mě přitáhl na hruď. Vydechla jsem.

„A pak jsem přemýšlela nad dnešní nocí,“ přiznala jsem upřímně a Edward si povzdychl. Na chvíli úplně zkameněl. Zesmutněla jsem.

„Edwarde, jestli nechceš, to je v pohodě. Nevadí mi to,“ řekla jsem smutně a sklonila jsem hlavu. Milovala jsem ho. A on mě též. Možná bude ještě chvíli trvat, než se sblížíme i takhle. A já s tím nic nenadělám. Přestože se mi nelíbilo to odkládání a jeho ctnost, slíbila jsem si, že na něj nebudu naléhat.

„Bells, tak to není. Já tě miluju a jsem na tom stejně jako ty, ale... Bojím se toho. Koukni se na sebe. Jaká jsi. Měkká, křehká. Nechci ti ublížit,“ řekl smutným hlasem a já ho konejšivě objala. Chápala jsem ho, i když mi jeho obavy připadaly hloupé. On by mi nikdy nedokázala ublížit.

„Víš, že mi nedokážeš ublížit,“ nesouhlasila jsem. Zakousla jsem se do rtu. Nějak se mi nedařilo plnit svůj slib, nenaléhat.

„Nedokázal bych se sebou žít, kdyby se ti něco stalo. Promiň, že ti tím ubližuju. Ale já slib dodržím, dnes,“ zašeptal a já sebou cukla.

„Edwarde, možná, možná bychom měli počkat,“ navrhla jsem ale on si mě nevšímal. Díval se ven oknem a v duchu jistě přesvědčoval sám sebe.

„Miluji tě. Neublížím ti, slibuju,“ zašeptal mi do ucha, ale znělo to, jako kdyby pořád přesvědčoval sebe, ne mě. Já mu věřila. Nemohl mě už přesvědčit. Ale přesto jsem se o něj bála. Co se stane, když se na mém těle ukáže nějaká modřina? Co udělá? Ublíží mu to tisíckrát víc než mně. To jsem nechtěla.

„Tady nejde o mě, ale o tebe. Chci abys to udělal, až budeš chtít,“ špitla jsem a i když jsem nechtěla, abychom čekali, usmála jsem se na něj. Zavrtěl hlavou.

„Já chci, Bello!“ zakřičel a já jsem nadskočila na gauči. Agresivně mě objal a přitiskl svoje rty na moje.

„Nechceš,“ šeptala jsem přes jeho polibky, které byly čím dál agresivnější a vášnivější. I když jsem ho chtěla zastavit, opájela mě jeho blízkost. Pohladila jsem ho po zádech a on si mě přitiskl ještě blíže.

„Edwarde!“ zakřičela jsem, když svoje rty přisál na můj krk. Zvědavě povolil sevření.

„Chci, Bello. Věř mi. Miluji tě víc, než cokoliv jiného na světě. Věřím, že ti nedokážu ublížit. A ty chceš také, Bello. Splním ti každé přání,“ špitl a podíval se mi do očí. Ty jeho doteď zlaté čím dál víc tmavly. Byly plné odhodlání a vzrušení. Mé odhodlání počkat opadlo. Vrhla jsem se na něj a hladově jsem ho políbila. Omotala jsem mu nohu kolem pasu a Edward si povzdechl. Jemně a něžně mě objal. Nemělo cenu odporovat. Ne, když já sama jsem se chvěla od vzrušení. Když je on odhodlaný, když on chce, nebudu vzdorovat. Poddám se mu, a to velmi ochotně. Zdrcující silou mě políbil. Už ne tak měkce a jemně, jako obvykle. Celá jsem se roztřásla.

„A co postel?“ zašeptala jsem přes polibky a Edward se pousmál. Vzal mě do náruče a nesl mě po schodech nahoru. Ani na chvilku mě nepřestal líbat. Musela jsem se usmát nad tím, co jsem si ještě před chvilkou myslela. Co jsem ještě před minutkou odkládala. Bylo hloupé, přesvědčovat samu sebe, že nechci. Nechtěla jsem odporovat. I když jsem se bála toho, jak to dopadne, zoufale jsem si přála, aby vše bylo dokonalé, aby Edward nebyl ze všeho nakonec smutný. Mé obavy byly hloupé. Věřila jsem mu, jako nikomu jinému na světě. Ani jsem si neuvědomila, že ležím na posteli, téměř nahá. Edward ležel nade mnou a hladil mě po celém těle.

„Miluji tě, Bello. A budu, ať se stane cokoliv. Navždy,“ zašeptal a já jsem se překulila nad něj. Jeho rty drtily ty moje - novou, zničující sílou.

„Navždy,“ souhlasila jsem a ruku jsem zabořila do jeho bronzových vlasů. Jeho oči na chvíli zůstaly jemné, něžné. I polibky byly něžnější, měkčí.

„Ať se stane cokoliv,“ špitl mi do ucha těsně předtím, co se mělo stát. Už nebylo cesty zpět a nikdo ji nehledal. Byli jsme tu sami.

Jen já a on. Nikdo jiný.

Celá jsem se ponořila do jeho lásky. Ten pocit mě úplně omámil.

Tak, další kapitola je na světě a mně se vůbec nelíbí. Kdyby se to dalo, lítám někde po městech se Sophií a Bellu někam zavřu. Přesto je tahle kapitola důležitá, a snad se vám líbila víc než mně. Ještě to prosím chvíli s Bellou vydržte. Vím, že je to dost zamotané a hodně věcí se z toho zatím chápat nedá, ale pochopíte. A taky jsem si všimla, že nechápete Bellino chování. Bude to ještě nepochopitelnější. Snad vás to kvůli tomu nepřestane bavit.

Koukejte psát komentáře, ať můžu pokračovat, a vím, jak se vám to líbí. Bez nich pokračování nebude tak brzo. 

Puccinka10

2.kapitola

Shrnutí

4.kapitola

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový slib - třetí kapitola: