„Jsem Volturiová,“ řekla jsem pevným hlasem, a obdivovala jsem sama sebe za to, že se mi netřásl. Čekala jsem, že přestane, a taky přestal. V mé hrudi zasvítil plamínek naděje. A stejně rychle, jako se rozsvítil, zhasl.
04.02.2012 (07:00) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1733×
Ještě v ten den, co jsem přijela do Chicaga, jsem si našla krásné ubytování s výhledem na oceán, který jsem si okamžitě zamilovala.
Stačil mi jeden jediný pohled na tu obrovskou modrou plochu, lesknoucí se ve třpytu slunce.
Vyspala jsem se tam do růžova a až polední sluníčko, svítící mi do očí, mě donutilo probrat se.
Líně jsem otevřela oči a zachumlala jsem se hlouběji do sněhově bílé peřiny. Svoboda se mi zdála pořád sladší a sladší.
Dnešní den jsem mohla strávit, jak jsem jen chtěla. Nejdřív sprcha, pak snídaně? A potom hurá do města?
Lehce jsem se posadila a zasmála jsem se při pohledu na hodiny. V jednu po obědě si asi snídani dávat nebudu. Měla bych se spíš rychle probrat a jít si koupit něco na sebe.
Z Volterry jsem si vzala minimum věcí, protože volterská kreditka měla neomezený limit, a to se mi zrovna dnes hodilo. Nikdy jsem nebyla nakupovat oblečení ani nic podobného. Vlastně byla.
Když jsem si na to fiasko vzpomněla, začala jsem se šklebit. Tohle bude jiná, tohle si užiju.
Těšila jsem se jako malé dítě.
Rychle jsem se oblékla, slupla něco málo, co bylo v malé ledničce, umyla jsem se, a za půl hodiny jsem už kráčela po chodníku ke svému autu.
Když už bylo sedm hodin, začala jsem přemýšlet o tom, kolik toho ještě dokážu koupit. Zdálo se mi, že jsem v nebi.
Všude kolem bylo tolik lidí, a tak rychle se hemžili, že mě málokdo pořádně viděl, a to bylo úžasné. Konečně jsem měla pokoj. A tak jsem obchody procházela dál a kupovala nové a nové věci.
V osm jsem se už doopravdy zarazila a přikázala jsem si jít k autu. Kolem desáté jsem chtěla přijít do toho baru a už mi moc času nezbývalo. Bylo to pro mě jiné, dívat se na hodiny.
Když jsem byla ve Volteře, čas nic neznamenal. Nikdo nepotřeboval vědět, kolik je hodin, nikdo nic neplánoval. Tohle byla pro mě příjemná změna a celý svobodný den byl nepopsatelný.
Těšila jsem se na večer. Bylo to divné, ale těšila jsem se. Doma jsem všechny věci vybalila, dala prát a pak nasoukala do skříní.
Venku už byla tma. Lampy osvětlovaly tajemně vypadající chodníky a v oknech se také svítilo. Bylo to krásné město. Lákalo mě.
Tajemství skrývající světla, vysoké budovy mě učarovaly. Znovu jsem se podívala na hodiny. Půl deváté. Bavilo mě sledovat čas.
Měla jsem hodinu na to, abych vypadala co nejlépe.
Sice bych byla nejradši, kdybych mohla jít ve vytahaném, starém, bílém tričku nad kolena, ale tak by mě tam asi nepustili.
Netěšila jsem se na tu pozornost, kterou jistě vzbudím, ale dnes jsem musela své krásy využít. Myslím, že Cullena nenajdu hned v té chvíli, co vstoupím do baru. Něco mi říkalo, že to dnes nebude jednoduché.
A tak jsem se do toho pustila. I když nebylo mým zvykem malovat se, a tak přitahovat pozornost, jemně jsem si nalíčila oči, a tak prodloužila svoje stejně nenormálně dlouhé řasy.
Sepnula jsem si vlasy do vysokého, dlouhého culíku, a usmívala jsem se nad tím, že i sepnuté vlasy mi sahají do půli zad.
Ofinu jsem si nechala spuštěnou, a musela jsem uznat, že vypadám víc než dobře. Dnes večer budu okouzlující a krásná. Snad mě to k mému cíli dovede.
Všichni mě jistě budou považovat za krásnou, ale hloupou blondýnu. Do opravdových blond vlasů jsem měla sice daleko, a hloupě jsem možná taky nevypadala, ale mezi muži to bylo tak.
Když je hezká, není moudrá. Mezitím, co jsem se česala a malovala jsem se, mé myšlenky neustále běhaly sem a tam.
Byla jsem zvědavá, jestli tam opravdu někoho z Cullenových najdu. Vlastně jedinou tvář, kterou jsem znala, byla ta Carlisleova.
To jsem si předtím neuvědomila. Mohla bych potkat celou jejich rodinu, ale bez Carlislea bych si to nikdy neuvědomila, to by mohl být problém.
Ale snad někdo v tom baru bude znát Cullenovy. Mezitím jsem se už dostala ke skříni a vytahané, bílé tričko jsem vyměnila za obtáhnuté, bílé tílko.
Dala jsem si kožené kalhoty a přes tričko koženou bundu a byla jsem spokojená. Vypadala jsem úžasně. Nikdo mi neodolá.
Každý, ke komu promluvím, mi dá, co chci. Tohle bylo poprvé, co jsem takhle uvažovala.
Nikdy jsem své krásy nevyužívala, ale teď jsem se na to celkem těšila. I tohle chci ochutnat.
Zahodila jsem za hlavu svou nenávist k obdivu a k poutání pozornosti a obula jsem si boty na vysokých podpatcích. Snad toho nebudu litovat.
Naposledy jsem se koukla do zrcadla a usmála jsem se sama na sebe. Možná, až se sem k ránu vrátím, budu mít nějaké odpovědi na moje otázky.
Zamkla jsem a vydala jsem se pěšky k nedalekému baru. Bylo to od mého nového bytu kousek.
V baru mě přivítal hluk a hudba. Na chvíli jsem se zarazila a vzpomněla jsem si, že s tímhle nemám žádné zkušenosti.
Nikdy jsem na takovémhle místě nebyla. Netušila jsem, co budu dělat. Mohla bych si hrát na trochu podnapitou, potom by mi byly některé přestupky určitě odpuštěny.
Na základě toho jsem si za pohybu vymyslela docela dobrý plán a namířila jsem si to rovnou k baru. Barman si mě prohlédl s otevřenou pusou a s obdivem zůstal očima v mém výstřihu.
Netrpělivě jsem mlaskla, když ten pohled trval moc dlouho. Byla jsem mírně zhnusená, ale držela jsem se. Tohle jsem přece čekala a doufala jsem v to.
Musela jsem to nějak přetrpět. Vymyslela jsem si takovýhle plán, tak se ho budu držet, ať to stojí, co chce.
Barman, vcelku hezký chlapík na člověka, se na mě usmál.
„Co to bude, slečno?“ otázal se mě a já jsem mu věnovala zářivý úsměv, který musel vypadat slabomyslně, a mezitím, co si ho on vychutnával, tak jsem horlivě přemýšlela.
Sakra, co si mám objednat k pití?
Já se v tom přece nevyznám! Vzpomněla jsem si však, že Aro si občas lil do krve whisky, prý aby to mělo říz. Děkovala jsem bohu za to, že jsem si vzpomněla.
„Whisky,“ vyhlásila jsem, ačkoliv jsem absolutně netušila, co to ve skutečnosti je, a mrkla jsem na něj. S úsměvem mi nalil zlatavé tekutiny z flašky, která nesla jméno Jack Daniels.
No, bože, to bude něco. Doufám, že Jack bude stát za to. Trochu jsem upila a naštěstí to chutnalo dobře. Moc dobře. Tohle by se mi mohlo líbit.
Znovu jsem barmana obdařila úsměvem. Trochu jsem se nahnula přes pult, aby měl lepší výhled, s myšlenkou, že je to strašné prase.
Cítila jsem se strašně, když jsem viděla, co si myslí, ale potlačila jsem to.
Potřebuješ najít Cullenovy.
No, už jen šílený hlas v mé hlavě mi chyběl ke štěstí. Chtělo se mi vzlykat. I přesto jsem se stále usmívala, protože se zdálo, že se mu to líbí, a mluvila jsem k němu hlasem, který mu připadal svůdný.
Snad si nemyslí, že ho chci svést! Trochu jsem se lekla a cukla jsem sebou, ale naštěstí si toho nevšiml. Bylo jasné, že si to myslí na sto procent. Kam jsem se to dostala?
„Na někoho tady čekám,“ prohlásila jsem a jeho úsměv trochu povadl. Och, myslím, že když bude šťastnější a bude si myslet, že má naději, řekne mi toho víc. Tak jsem se do toho pustila.
„Vůbec ho tu nemůžu najít. I když jsem za to v podstatě ráda, protože mě s ním čeká nepříjemný rozhovor, ale je to pro mě důležité. Pomohl byste mi ho najít? Odměním se vám.“ Vyjeveně se na mě koukal.
Svými slovy jsem asi dala jasně najevo, jaké úmysly s ním mám. Netušila jsem, že jsem tak dobrá herečka.
Překvapilo mě to. Doufala jsem, že se ho potom stejně lehce zbavím. Snad to bude taky tak lehké.
„Řekněte jeho jméno,“ vypadlo z něj.
„Cullen,“ řekla jsem prostě a on se zamračil. Bylo mi jasné, že ho nezná, a to jméno nikdy neslyšel. Můj úsměv pohasl.
Celá tahle maškaráda byla marná? Nějak jsem doufala, že tady budou Cullenovy znát. A mýlila jsem se. Barman se na mě ale usmál.
Očividně byl rád, že Cullena nezná. Mohl mě mít pro sebe, aspoň to si myslel. V duchu jsem se ušklíbla.
„Děvče, pořád tu jsem já.“ Usmíval se na mě úsměvem, o kterém si myslel, že je okouzlující. Byl by to opravdu pohledný člověk, kdybych už nevěděla, co je zač. Vzhled jen plete a zavádí. Zvedal se mi z něj žaludek.
„Škoda, že ty jsi to poslední, o co mám zájem,“ broukla jsem tiše a s úsměvem jsem se otočila. Na pultě jsem nechala bankovku a našla jsem si volný stůl, který ten barman vidět nemohl.
Cítila jsem se mnohem líp, když jsem byla před ním skryta.
Bohužel, nebyl to jediný muž, který se mi hnusil. Proseděla jsem v baru, pořád u stejné sklenice whisky, skoro celou noc. Muži mě vyhledávali, snažili se se mnou bavit, a já jsem s nimi koketovala.
Můj úsměv se vždy ztratil ve chvíli, když mi každý jeden, a nebylo jich málo, řekl, že žádné Cullenovy nezná. Když mi tohle řekl muž, který tu byl prý každý den a každého znal, ztratila jsem naději.
Došla jsem k závěru, že jsem byla obelhána. Nějaký Arův známý si ze mě vystřelil. Se sklopeným pohledem jsem nenápadně, kolem třetí, vyšla z baru a mířila jsem domů.
Byla to ztráta času. Celý večer jsem byla obklopena nechutnými muži, trpěla jsem je jen proto, abych se dozvěděla tu nejpodstatnější informaci, a ono nic.
Šla jsem tam úplně zbytečně a ještě k tomu jsem se nechala obelhat. Jsem hloupá.
„A pořádně hloupá,“ šeptla jsem si sama pro sebe.
Po ulici se nesl zvuk mých bot na podpatcích.
Lampa, pod kterou jsem akorát stála a která osvětlovala dlouhý úsek ulice, zhasla.
„Dneska ti jde karta, Sophie,“ poznamenala jsem a měla jsem zlost. Strašně mě to štvalo, že se mi nic nepovedlo. Neměla jsem štěstí. Zítra odjedu do Forks.
Jestli nebudou tam, vrátím se do Volterry. Chtělo se mi plakat a byla jsem zoufalá. Nemám šanci je tady najít. Pokud nebudou ve Forks, skončila jsem.
„Svoboda bude pryč.“ Smutněji se to už povědět ani nedalo. Zatočila jsem doprava a tam, k mému velkému překvapení, lampa nesvítila taky. Viděla jsem docela dobře, ale necítila jsem se tak. Něco mi tu nehrálo. Něco bylo špatně.
Zdálo se mi, že slyším vítr, ale necítila jsem ho. Zvláštní. Byla mi zima, a tak jsem se pořádněji zamotala do koženky.
Třásla jsem se. Když se to nezlepšovalo a pořád sebou mé tělo cloumalo, došlo mi, že mi není zima.
Třásla jsem se kvůli něčemu jinému. Zatočila jsem znovu a lampa opět nesvítila. Začínala jsem se trochu bát. Nebyla jsem nezničitelný upír.
Měla bych utíkat? Asi bych spíš mohla zkontrolovat situaci.
Možná jsem jen přehnaně paranoidní. Než jsem se stihla kouknout za sebe, něco do mě strčilo a silně mnou uhodilo o zeď. Tiše jsem vykřikla. Co to, ksakru, bylo?
Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu a nevšímat si bolesti v boku. Pomaloučku jsem se zvedla ze země a měla jsem v plánu utíkat.
Ale nedalo se utéct. Mohutné, tvrdé, chladné ruce mě bolestivě uchopily za zápěstí a tvrdě mě přitiskly ke zdi, až jsem znovu musela zalapat po dechu.
Nedokázala jsem rozumně přemýšlet. Všude byl jenom strach. Cítila jsem jemnou, pěknou vůni a mužné tělo. Muž mě začal líbat po krku a mně došlo, k čemu se schyluje.
Zběsile jsem přemýšlela, co udělat. Použít sílu?
Nahnula jsem se a zakousla jsem se mu vší silou do ramene. Bylo to první, co mě napadalo. Čekala jsem nějakou reakci, nějakou otevřenou cestu, skulinu k útěku, ale zdálo se, že si mého kousnutí ani nevšiml.
Je silnější než já!
Tohle je konec? Jednou za rok vyjdu ven a hned se mi tohle stane?
Vtom mi to došlo. Ta sms.
Někdo mě chtěl vylákat ven. Nebyla jsem tady náhodou. Tohle nebyla náhoda, ale plán. A dobrý plán. Bohužel.
Věděl, jak na to, věděl, co hledám. A počkal si, až půjdu domů. Mými žilami tekla hrůza. Netekla, valila se, a srdce mi zběsile bušilo.
Bála jsem se. Serval ze mě koženou bundu a já jsem se zhnuseně otřásla, když polibky zasypával mou hruď.
Metala jsem sebou, kopala jsem, škrábala, ale jemu to nevadilo. S klidem a vášní v černých očích pokračoval.
S člověkem bych si poradila, ale s tímhle ne. Můj osud byl zpečetěn. Začala jsem plakat a prosit. Někde na kraji svého vědomí jsem doufala, že tohle zabere. Nezabralo. Slzy začaly být opravdové.
Nereagoval. Byla jsem zoufalá a modlila jsem se, abych byla zachráněna. Věděla jsem, že je pozdě. Měla bych se smířit s tím, jak dopadnu.
Ale nechtěla jsem. Už jsem na sobě neměla ani tričko a začala mi být zima. Pořád jsem se třásla od zimy i od hnusu. Neustále jsem se bránila.
Když se mi ho podařilo pořádně kopnout a vypadal, že ho to aspoň trochu zabolelo, jednu mi vrazil.
Vzlykla jsem od bolesti a on mi hnusným polibkem sestřel krev ze rtu a vrazil mi jazyk do pusy. Bylo to nechutné a málem jsem se pozvracela.
Napadala mě jak fyzická, tak psychická bolest. Šílela jsem. Hned, jak se přestal věnovat mé tváři, zhluboka jsem se nadechla.
„Pomoc!“ zařvala jsem, a očekávala jsem další facku, která okamžitě taky přišla. Křik. Napadlo mě ještě křičet. Poslední, úplně marný výkřik zoufale vyletěl z mého vyschlého hrdla.
„Zlatíčko, teď tě nikdo neuslyší, je půl čtvrté ráno,“ pošeptal mi do ucha s jistým potěšením a já jsem se úplně vážně rozplakala.
Napadla mě ještě jedna věc, která mě mohla zachránit. Ale všechno mi už připadalo marné. Za pokus to však stálo. Byl upír. Čeho se asi nejvíc bál? Byla to má poslední možnost.
„Jsem Volturiová,“ řekla jsem pevným hlasem, a obdivovala jsem sama sebe za to, že se mi netřásl. Čekala jsem, že přestane, a taky přestal. V mé hrudi zasvítil plamínek naděje. A stejně rychle, jako se rozsvítil, zhasl.
Se zájmem se mi podíval do očí.
„Tak takovouhle kořist jsem já ulovil. Volturiová. Z tohohle Aro radost mít nebude,“ zašklebil se a já jsem zavřela oči.
Tohle je konec. Postavil se za mě a hladil mě po celém těle.
„Jsi kus,“ šeptal. Ani jsem si neuvědomila, že nemám kalhoty.
„Jsi dokonale krásná,“ vzdychl mi do ucha. Ještě chvíli jsem se držela a bránila se, ale pak jsem to vzdala. Neuteču mu. Není možnost. Ochabla jsem mu v rukách.
Poddala jsem se zoufalství a cítila jsem, jak mě položil na tvrdou zem.
Tohle je můj konec. Určitě mě potom zabije, abych nic neřekla Arovi.
Slzy mi stékaly po tvářích. Cítila jsem jen čiré zoufalství.
Jak tenhle den krásně začal? Hodiny jsem bezstarostně nakupovala. Pak jsem v baru šálila muže kvůli mé úloze. A teď?
Ležela jsem dobitá a nahá na chodníku a zahalovala mě pouze noc. Takhle končí můj život? Takhle umřu? Musela jsem přiznat, že jsem nikdy nad smrtí ještě neuvažovala.
Teď jsem už ale věděla, že smrt bolí. Bolelo mě úplně všechno, hlava mi mohla prasknout a přesto… Cítila jsem jemný vánek, asi pravděpodobně odhodil nějakou část svého oblečení.
Zaťala jsem zuby a čekala jsem bolest.
Všechno se změní na bolest. A pak snad i bolest pomine, i když s ní odejde i můj život. Bože, smiluj se nade mnou.
Proč to tak dlouho trvá? Na co čeká? Chtěla jsem už umřít. Toužila jsem po tom, aby tenhle život, který neznal štěstí, neznal lásku, neznal skoro nic, skončil. Možná ani nemělo cenu dál žít.
Když jsem uslyšela zvláštní praskot, který přerušil divoký proud mých zoufalých myšlenek plných bolesti, a fyzická bolest nepřicházela, otevřela jsem jedno opuchlé oko. Nechápala jsem, co by se mohlo dít.
Co by ho dokázalo ode mě odehnat? Nechat mě tak? Nejspíš blouzním a sním o věcech, které se nestanou. Můj osud se přece ještě před chvíli zdál zpečetěný.
Pak jsem to ale spatřila. A něco málo jsem pochopila.
Viděla jsem anděla v boji s démonem. A pousmála jsem se. Najednou jsem byla malátná. Bylo mi slabo. Bůh mě zachránil. Pomohl mi.
Prosby byly vyslyšeny. Poslali mi anděla. Blouzním, nebo ne? Je tohle sen? Anebo jsem v nebi? I v mojí potlučené hlavě do sebe myšlenky vrážely, pravděpodobně proto, protože tam byla ta hrozná mlha.
Tušila jsem, kdo vyhraje. Byla jsem zachráněná. Nebo ne?
Najednou mi bylo krásně. Už jsem nevnímala okolní svět.
Zavřela jsem víčka a usmívala jsem se. Budu žít. Jestli už na zemi, nebo i někde jinde. Bolest ale pominula, to je teď hlavní. Byla to má poslední myšlenka.
Pak jsem už jen padala a padala.
Tak co? Jak se vám to pozdává? Máte nějaké tipy? Snad se vám i další kapitola líbila.
Do toho bílého okýnka, prosím, napište svůj názor.
Jestli jste se dostali až sem, ta minutka vás nezabije a mě to moc potěší. Když je to teď tak málo komentované, opravdu nevím, co si myslet.
Díky.
Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Sametový slib - sedmá kapitola:
NancyWhite: vlastne máš pravdu, sorry 
myslela som to tak, že zle využila svoj talent na mňa 
zle si pochopila...
77Alex77: četla jsem tvůj komentář a pochopitelně respektuji, že ta povídka není podle tvého gusta, ale nelíbí se mi ta formulace, že má talent ale špatně ho využila.
Není to _špatně_ využitý talent, jen ne tak, jak by sis to představovala. Podle mě by sis měla trošku dávat pozor na to, co píšeš, protože je rozdíl mezi objektivní kritikou a hloupostí. Ne, nechci se s tebou hádat, máš právo na svůj názor a to já umím respektovat, jen nemám ráda, když jsou věci špatně formulované. (Snad mi, Pucci, odpustíš, že jsem to sem napsala... )
Podľa mňa máš talent na písanie, no príbeh sa mi nepáči a to je škoda...ty máš naviac, a ja som si myslela, že príbeh bude o niečom inom....stále som z toho len viac zmätenejšia a chýba mi Bella Viem, som len další blázon, ktorý je E+B, no každému sa páči niečo iné a ja patrím medzi ľudí , ktorým sa páči táto dvojica....
Možno ťa moje koemntáre veľmi sklamali, no ja si trúfam povedať, že ma táto poviedka veľmi sklamala....čakala som úplne niečo iné....vôbec nejde o to, že som čakala zaľúbený prríbeh dvoch osob, to nie, ale ja sa z toho tvojho nevyznám... neviem, či mám vôbec čítať dalej....
Možno aj preto si stratila čitateľov, že sa v tom nikto nevyzná...na začiatku to bolo tajomné a ja som čakala, že všetky tajomstvá odhalíš postupne, no ty to ešte viac zamotávaš
Bola som tak šťastná, že som sa znovu pustila do tejto poviedky, no mne sa páčila len pokiaľ to bolo E+B...oni boli proste v tvojom podaní neskutočne krásny párik
Sofia je skvelá, to áno, ale ja ju nemám veľmi rada... Jednoducho sa mi nepáči... 
Je škoda, že sa to takto skončilo, pretože ty píšeš neskutočne pekne a to dokonca tak dobre, že málo kto má taký talent ako ty....ty si ho na mňa ale zle využila čo je strašná škoda, lebo sa mi páči E+B 
teraz to už nezmeníš, ale tvoju dalšiu poviedku si prečítam, ak to teda bude dobrý nápad...
Je mi ľuto, že som ťa takto skritizovala, ale ja si vždy poviem svoj názor a rozhodne je to lepšie, ako hrať sa na to, že sa mi to páči.. 
Váham, či mám dalej čítať...
Je len na tebe, či si kritiku zoberieš k srdcu ale sama vidíš, že ostatní majú asi ten istý názor ako ja, preto máš málo čitateľov...neboj sa, všetko sa dá napraviť...
Až na to, že z Chicaga neuvidíš oceán, to bylo skvělé. Moc dobře napsané.
Bomba, ale tuším, že mi jí nakonec bude líto.. :/ Já jsem ale proto, aby byla Bella s Edwardem.. :/ :D
Pořád nic,žádné sympatie.Jo je to chudák holka,ale svede Edwarda,no ne???Moc hezky píšeš. 
Super :) Jsem zvědavá kdo a jak mohl poslat tu sms. Taky kdo je ten zvrhlej upír :) Určitě pokračuj. A jestli kapitolu rozdělíš? To si asi musíš určit sama :)
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!