Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový slib - druhá kapitola

15.01.2012 (07:00) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1725×

Probuzená

Ráno jsem se vzbudila celá pomačkaná. Jediné, co mi pomáhalo zůstat v klidu, bylo poznání, že Edward je stále u mě. Držel mě za ruku a dělal na ní malinké kroužky. Přesto jsem neotevřela oči. Včerejší noc byla tak krásná, až se mi zdálo, že to všechno byl jenom sen. Ta představa mě děsila. Ale Edward ležel vedle mě. Něco muselo být skutečné. Vzpomněla jsem si na ty slzy, co mi tekly po tvářích. Doteď jsem nechápala, proč jsem vlastně plakala. A vlastně… Znepokojovalo mě to tajemno v Edwardových očích. Bylo to vůbec skutečné? A hlavně. Byl skutečný jeho slib? Určitě bych nezaspala, dokud by nepřišel. Nesmím pořád pochybovat.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě s úsměvem, když jsem otevřela oči, a já jsem se ušklíbla. Tohle všechno se mi možná přece jenom zdálo. Jak jinak by vedle mě mohla ležet tahle osoba? Musela jsem se usmát.

„Pořád si připadám, jako ve snu,“ zasmála jsem se a pomalu jsem si sedla na postel. Udiveně otevřel pusu a zasmál se.

„Opravdu? A proč?“ zeptal se zvědavě a malinko se zamračil. Nelíbilo se mu, že mi nemůže číst myšlenky. Ale co se týče mě, byla jsem velmi spokojená s touhle odchylkou, která zaručovala mé hlavě soukromí. Nedokázala jsem si představit, jak by to bylo, kdybych byla normální. Věděl by o každé obavě, o každém tajném plánu. O každé bolesti. A prožíval by ji ještě s větší intenzitou než já. To by se mi vůbec nelíbilo. Byla jsem vděčná za tuhle chybičku.

„Jsi tu ty. Občas se mi zdá, že jenom sním a fantazíruju. Například o takových večerech jako byl ten včerejší.“ Trošinku jsem zčervenala a Edward převrátil oči. Následně mě políbil na čelo.

„Jsem tady a nejsem sen. A včera to bylo také skutečné,“ zašeptal a já si povzdechla. Narychlo jsem ho políbila a uháněla jsem do koupelny. Sledoval mě pohledem. Když jsem se vrátila, pořád ležel na mé posteli. Zamyšleně na mě koukal.

„O čem se ti zdálo?“ zeptal se najednou a já se pousmála. Zase jsem mluvila? Zdálo se mi, že moc dobře ví, o čem se mi zdálo.

„O tobě,“ přiznala jsem. Moje sny, když u mě spal i Edward, byly vždy stejné. Všude on, jeho tvář. Jeho hlas. Nikdy to nebyly noční můry. Když byl u mě blízko, nedalo se myslet na nic jiného, než na něj. Nechápala jsem, proč se mě každé ráno ptá na to samé, když odpověď zná.

„O mně? Nekřičela si hrůzou ani nic takového. Nebylo to o někom jiném?“ usmíval se lišácky a já zakoulela očima.

„Nebyla to noční můra. Když ve snu vystupuješ ty, je vždy hezký,“ oznámila jsem mu. Nechápala jsem, co s těmi nočními můrami pořád má. Pořád mě tím štval.

„Divné, ale asi bych si měl na ty tvé opačné reakce zvyknout, že?“ ušklíbl se, zjevně potěšený, že noční můra to nebyla.

„Měl, protože mě vytáčí už jen slovo - noční můry - které mají být o tobě. Něco takového v mém světě neexistuje.“ Edward se na mě usmál a políbil mě do vlasů.

„Snídaně? A pak…,“ zamyslel se nad naším denním rozvrhem. Mezitím jsme seběhli do kuchyně a já si uvařila párky. Znechuceně na mě koukal.

„Nevoní ti to?“ zasmála jsem se a on nakrčil nos.

„Voní tady něco jiného, a velmi chutně, ale nechtěj, abych na to myslel,“ zavtipkoval a já si sedla za kuchyňský stůl. S chutí jsem se pustila do jídla.

„Kam bys chtěla jít? Nic mě nenapadá.“ Zamyšleně mě pozoroval a já překulila oči. Napadlo mě jedno místo, které bych velmi ráda navštívila. Ale byla jsem si jistá, že s ním souhlasit nebude.

„Hm, mě něco napadá, ale nevím, jestli se ti to bude líbit,“ řekla jsem mu narovinu a on se zasmál. Až mu svůj nápad řeknu, tak se smát nebude, tím jsem si byla jistá. Pamatovala jsem si výraz jeho očí, když jsem mu připomněla Alicinu vizi. Tu, o které jsem vůbec nic netušila. Byla vůbec skutečná? Otřásla jsem se, abych zahnala pochybnosti.

„Pojďme k vám domů. Chci vidět Alice,“ poprosila jsem ho a koukla se mu prosebně do očí. Modlila jsem se, aby to zabralo. Vůbec se mi nelíbilo, že mě vynechává z takových rodinných věcí. Byli jsme už jako jedna rodina a také jí budeme, doufám ještě hodně dlouho. Měla bych vědět o všem, o čem ví on. O všem, co se týká rodiny. Našpulila jsem rty a hodnotila jeho nervózní výraz.

„Určitě za Alicí? Co tak…“

„Za Alicí?“ dokončila jsem za něj a on se ušklíbl. Nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Za Emmettem. Chci se s ním koukat na baseball. Jdu se oblíct,“ zazpívala jsem a se smíchem jsem utíkala do pokoje. Edward už stál před mými dveřmi a nesouhlasně bručel.

„Proč vždycky vybereš zrovna to místo, které já nemůžu ani vidět?“ zamručel a já jsem zvedla jedno obočí.

„Alice je moje kamarádka. Chci ji navštívit. Oni jsou moje rodina, Edwarde. Je něco špatného na tom, že za nimi chci jít?“ Jen si povzdychl.

„A můžeš mi vysvětlit, proč tam nechceš jít? Kde je důvod?“ zašeptala jsem a pohladila ho po tváři. Poraženecky vzdychl.

„Jsi hrozná potvora, víš o tom? Ale sama uvidíš, proč jsem nechtěl jít domů. Ty si to chtěla.“ Najednou se začal usmívat a já jsem vyvalila oči. Byl to vůbec dobrý nápad? Couvnout už se nedalo. Možná to řekl jen pro to, abych nešla. A to jsem v plánu stejně neměla. Edward mi nechal chvilku na převlečení a se zájmem koukal na žlutý svetr, který jsem si oblíkla.

„Hm?“ zeptala jsem se ho, když jsem spatřila ten pohled. Začala jsem se obhlížet, kde je chyba.

„Bello, vše je perfektní. Jsi překrásná,“ řekl a zvedl oči v sloup.

„Tak proč ten pohled?“ Jemně mě políbil. Mou pozornost to ale neodvedlo.

„Chtěla jsem vnést do dnešního dne trošku sluníčka,“ začala jsem plácat, aby mě nerozptyloval a vlastně to i byla pravda. Venku bylo klasicky zamračeno.

„Na to nepotřebuješ svetr. Ozáříš i ten nejtmavší kout i bez něj,“ zasmál se Edward a já si odkašlala. Naštvaně jsem kráčela dolů po schodech. Už mě štvalo, že mi nic nechce říct.

„Bello, pozor!“ zakřičel zrovna v té chvíli, když jsem zakopla o vlastní nohy a sypala jsem se k zemi. Než jsem se vůbec stihla vzpamatovat, ocitla jsem se v jeho náruči

.„Když jsi naštvaná, vůbec se nedíváš pod nohy,“ frflal a já protočila panenky. Jestli mi neřekne, proč se na mě tak dívá, dnes s ním už nepromluvím. Zkroušeně si povzdechl, jako kdyby zrovna tuhle myšlenku uslyšel.

„Jsi v tom svetru opravdu krásná. Při pohledu na tebe mě napadají samé nekalé věci,“ zasmál se a já jsem se zachechtala taky - nad tou představou. Možná dnes… Musela jsem zahnat tyhle myšlenky. Edward a nekalé věci. Už jen ta představa mě nutila chechat se.

Určitě cítil, slyšel, jak se mi rozbouchalo srdce u téhle nevinné poznámky. Ušklíbal se na mě celou cestu ke Cullenovým. Naštvaně jsem klopýtala ke dveřím a Edward, stojící u auta, se na mě smál.

„No, počkej,“ zamumlala jsem a rychle jsem za sebou zavřela dveře. Pobaveně se na mě koukal. Když se pohnul od auta, rozběhla jsem se do obýváku. Vyjeveně jsem zůstala stát na jeho prahu.

„Mám tě,“ zasmál se Edward a zezadu mě objal. Ani jsem se nepohnula.

„Bello?“ zatřásl se mnou Edward znepokojeně a postavil se přede mě. Zvedl mi hlavu tak, abych viděla do jeho očí, šílících obavami. Němě jsem se na něj dívala.

„Bells, lásko. Co se děje?“ šeptal naléhavě a tiskl si mě k sobě. I když se mi vůbec nechtělo hýbat, malinko jsem sebou cukla. S obavami se na mě díval.

„Nic,“ zašeptala jsem nepřítomně a Edward zvedl jedno obočí. Koukal se kolem sebe, aby našel to, co mě rozrušilo.

„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se, aby se přestal obhlížet a Edward vydechl. Znervózněl. Váhavě se na mě díval.

„Edwarde?“ zeptala jsem se důrazně, když neodpovídal. Už mi bylo jasné, co včera tajil.

„Proč si mi neřekl, že odchází?“ zašeptala jsem, zděšená, a Edward mě objal.

„Alice řekla, že to takhle bude lepší. Určitě se ještě uvidíte, ale všichni chtějí být zase chvíli jen ve dvojce. Nerozčiluj se, Bells,“ šeptal mi naléhavě do ucha. Alice odjela bez rozloučení? Němě jsem zírala ven oknem.

„Promiň, že jsem ti to neřekl. Nemáš ráda loučení, to proto,“ omlouval se a já mu přiložila prst na ústa. Slyšela jsem lehoučké kroky. Že by tady přece jen někdo zůstal?

„Alice?“ zvolala jsem tichoučce. Bylo mi jasné, že mě uslyší, jestli je to ona. Ty kroky mohly patřit jedině Alici.  Byla jsem nevýslovně šťastná, že je tady.

„Ach, ahoj, Bello. Slyšela jsem vás, ale nějak jsem…,“ usmála se na mě a objala mě útlými pažemi. Má malá sestřička. Vypadala velmi šťastná. Možná se teď vrátila z nákupů. Takovýhle výraz totiž zdobil její nádhernou tvář, když se vrátila z obchodního centra. Vlasy měla ovšem o trošku víc rozcuchané než obyčejně a tvářila se velmi rozrušeně. Aspoň, že ona a Jazz tady zůstali.

„Bylas na nákupech?“ zeptala jsem se jí slušně a Alice se ušklíbla. Edward se mi šklebil do ucha. Co je zase špatné na mé otázce? Dnes mě šíleně štval.

„Na nákupech,“ řekla Alice ostýchavě a Edward na ni udělal obličej.

„Prý na nákupech,“ zasmál se a mně do došlo. Celá jsem zčervenala. Vrhla jsem na ni omluvný pohled.

„To nic, Bello, nevšímej si mého narušeného bratra. Chtěla si jít za mnou, ne?“ Vzala mě za ruku a tahala pryč od Edwarda. Jako kdyby se to dalo, nevšímat si ho. Rozhodně mě posadila do velkého křesla a ona se uvelebila na gauči. Edward přišel za námi a usadil se u mě. Alice na něj zírala s vražednými úmysly.

„Neboj, Alice. Budu hodný,“ slíbil a Alice se malinko uklidnila. Pořád na něj ale vrhala naštvané pohledy.

„Spolehni se,“ mrkl na ni a odpověděl na některou z jejích myšlenek. Tenhle druh konverzace jsem nenáviděla. Nikdy jsem netušila, oč jde. A nikdo nepokládal za důležité, říct mi to.

„Kam jeli?“ zeptala jsem se zvědavě, tichým hlasem, a narušila jsem to ticho, které v celém domě panovalo. Vůbec se mi to nelíbilo. Edward vrhl krátký pohled na Alici. Ta krátce přikývla a ušklíbla se na něj.

„Rose a Emmett odjeli na výlet do Afriky. A Carlisle s Esme jeli na krátkou dovolenou. Bylo to tak trochu nečekané rozhodnutí. Jasper je nahoře v pokoji,“ oznámila mi a já jsem vydechla.

„Edwarde?“ zeptala jsem se ho a upřela na něj svůj pohled. Něžně se usmál. Mohl mi to říct.

„Vrátí se. A co se toho týče, já a Jasper dnes jdeme na wrestlingový zápas,“ odpověděla mi namísto Edwarda Alice. Zakoulela očima a tvářila se znuděně.

„A proč se se mnou nerozloučili?“ dolovala jsem z nich informace.

„Alice viděla, že to tak bude lepší,“ řekl mi Edward a Alice přikývla.

„Aha.“ Na víc jsem se nezmohla. Ale v podstatě měl Edward pravdu. Loučení jsem neměla ráda, jak před chvílí řekl. Stejně mi ale bylo líto, že jsem nemohla na rozloučení obejmout Esme a rozloučit se jak s Emmettem, tak Carlislem. Dokonce i s Rosalií.

„Wrestling je fajn!“ ozval se najednou ode dveří Jasper, ale když mě spatřil, udělal pár kroků zpět a zůstal mezi dveřmi. Opřela jsem hlavu o Edwardovo rameno.

„Ahoj, Bello,“ přecedil skrz zuby a já si povzdechla. Jasper se ode mě vždy držel dál a občas mě to štvalo. Byl jediným z Cullenových, který se ke mně radši nepřibližoval. Dál ode mě se držela i Rosalie. I když z úplně jiného důvodu. Chápala jsem Jaspera, a když to šlo, snažila jsem se mu to ulehčit. Malinko jsem se na něj usmála.

„Ach.“ Alici se na tváři zjevil nepřítomný výraz a pak se začala smát. Po očku koukla na Edwarda.

„Když budeš takováhle, nebudu ani já hodný,“ varoval ji, ale Alice se chechtala dál.

„Máš štěstí, že tu není Emmett. A že já s Jasperem večer odcházíme.“

„Co to tu…,“ začala jsem naštvaně já. Pořád mi něco unikalo. Jasperovi zjevně taky, ale netvářil se, že by ho to zajímalo. Jemu to jeho láska řekne. To jen já zas budu ta neinformovaná.

„Edwarde? Jdi s Jasperem na lov. Pak si přijď pro Bellu,“ chichotala se pořád a Edward mě rychle políbil.

„Poslouchej Alici. Jsem zpět, ani se nenadáš.“ Věnoval mi ještě jeden zmučený pohled, abych viděla, jak ho mrzí, že musí teď odejít, když může být se mnou. Já jsem se snažila zklamání překrývat a snad se mi to i povedlo. Když odešli, Alice mě okamžitě vzala za ruku a utíkala se mnou do svého pokoje. Posadila mě před zrcadlo a hrála si s mými vlasy. Celý den mě nutila převlíkat se do nových šatů, které koupila k téhle příležitosti bůhvíkde, česala mě jako trojrozměrnou Barbie a malovala mě.

Neprotestovala jsem. Netrpělivě jsem vyčkávala Edwarda. Byla jsem zvědavá, co měla Alice za vizi. A bála jsem se jí na to zeptat. Bylo mi jasné, že jinak, než zeptáním, se to ale nedozvím.

„Alice? Co si měla včera večer za vizi?“ zeptala jsem se opatrně, na tu část, která mě zajímala o něco víc. Bála jsem se, že to bylo něco bolestivé, že i v jejích očích bude bolest. Ale ona se jen zasmála.

„Včera? Hm, než odešel Edward, měla jsem vizi o wrestlingovém zápase a o tom, že ti čtyři ještě v ten večer odjedou. Proč?“ zeptala se mě a žehličkou na vlasy přejela přes pramínek vlasů.

„Vypadal velmi znepokojený. Nechtěl mi říct, o čem byla tvá vize, a tak jsem se začala obávat,“ přiznala jsem a Alice udiveně vzala do rukou další pramínek.

„Pochybuju, že byl znepokojený mou vizí. Nic špatného pro něj, ani pro nás ostatní, jsem neviděla. Asi tě nechtěl znepokojovat tím, že rodina se rozchází. Občas ho vůbec nechápu,“ zamyšleně přejela přes vlasy a přešla na druhou stranu.

„Nelžeš?“ zeptala jsem se jí velmi opatrně a Alice zvedla jedno obočí. Možná mi nelhala. Vypadla uražená. Ale stejně se mi zdálo, že něco důležitého mi nechce říct. Naneštěstí Alice uměla lhát dokonale. Pokud se dohodla s Edwardem, že mi to neřekne, tak se to nedozvím. Zakousla jsem se do rtu.

„Nevím, co s ním bylo, ale o čem jste se bavili?“ zeptala se lišácky a já jsem v tu ránu zčervenala jako paprika. Alice se zasmála svým okouzlujícím smíchem.

„No, vidíš. Možná se bál tohohle. Možná tušil, jaké máš úmysly. A bál se toho.“

„Myslíš?“ zašeptala jsem nevěřícně a Alice přikývla. Zapochybovala jsem.

„To je celý on. Bells, kdyby to bylo něco vážného, řekla bych ti to. Moc dobře víš, že nesouhlasím s tou Edwardovou ochranou. Vůbec nic ti neříká, ale jen proto, že se o tebe bojí. Neboj, když se něco stane, já ti to řeknu.“ Zvedla jsem jedno obočí.

„A cena za tyhle informace?“

„Jedny malé nákupy.“ Zasmála jsem se s ní, i když u jejího smíchu ten můj zněl jako vrčení motorové pily. Vypnula žehličku ze zásuvky a otočila mě k zrcadlu. Ten odraz nebyl lichotivý. Vedle ní jsem vždy vypadala ošuntěle, nevýrazně, obyčejně. Ale po téhle Alicině proměně… Musela jsem uznat, že vypadám o hodně líp. Dokonce se mi zdálo, že jsem se aspoň maličko přiblížila k té její kráse.

„Vypadá to hezky, Alice. Moc hezky. Ale nechápu - proč?“ šeptla jsem a Alice se usmála.

„Den bez Edwarda ti uběhl rychleji a mě to bavilo. A kdyby se tě Charlie ptal, kde jsi byla… Esme se s ním dohodla, abys tady mohla přespat. Charlie si myslí, že jsi tady jen se mnou a ostatní jsou na výletě. Takže, hezkou noc,“ mrkla na mě a já jsem si ještě na něco vzpomněla. Radši jsem se ani nezamýšlela nad lží, kterou Alice Charliemu řekla. V tuhle chvíli mi to bylo upřímně jedno.

„Alice? Co jsi viděla tam dole v obýváku?“ zeptala jsem se jí, než stihla vyběhnout, a ona na mě opět mrkla. Zatvářila se jak tajemně, tak pobaveně.

„Edward je tady. Já už musím. A myslím, že ti to řekne, nebo spíš ukáže,“ zachichotala se a já jsem němě zírala do dveří, které se otevřely naproti mně.

Tak, další díl je na světě. A asi jste po něm jěště zmatenější než na začátku, že? Tak abych vám to trochu, opravdu jen trošku ozřejmila, teď nás čeká jěště pár kapitol z pohledu Belly. A já doufám, že to chvíli přetrpíte i s Bellou, protože Sofie se objeví asi až v jedenácté kapitole. Mně se ale aspoň začáteční pohled Belly zdal nevyhnutný a snad vám to zas tolik nevadí. Doufám, že se líbilo. Je to celé trochu tajemné, ale to je záměr. Ráda si zase vyslechnu vaše postřehy a kritiku v komentářích.

Tak prosím zanechte komentář. :) Puccinka10

1. kapitola

Shrnutí

3.kapitola

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový slib - druhá kapitola: