Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový slib - čtvrtá kapitola

17.01.2012 (21:00) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1417×

„Promiň!“

Slunce mě hladilo po zavřených víčkách mých očí a já se blaženě usmívala. Nebylo pochyb, že tahle noc byla ta nejdokonalejší v mém životě. Hlavu jsem měla pořád položenou na Edwardově chladné hrudi a jeho kůže mě pálila. Jako ve snu jsem se k němu přitiskla ještě blíže a rukou jsem objala jeho dokonalé tělo. Bála jsem se, že když otevřu oči, dokonalý pocit zmizí. Že se všechno ztratí. Spokojeně jsem zapředla a Edward mě pohladil po stehně. Celým tělem mi proběhlo vzrušení a já jsem se tetelila blahem.

„Bello? Jsi v pořádku?“ zašeptal Edwardův sametový hlas a já se s chutí nadechla jeho šeříkové, slunečno-medové vůně. Tak blízko. Tak blízko mi byl, nejen dnes, ale i v noci. Pocit jeho blízkosti mě naprosto omamoval.

„Hmm,“ zapředla jsem a vychutnávala jsem si dotyky jeho chladných rukou na mém nahém těle. Rukou jsem poslepu nahmatala jeho ústa a přejela po nich prstem. Znepokojeně se zatřásl.

„Co se děje?“ zašeptala jsem pořád poslepu a představovala jsem si jeho dokonalé, třpytivé tělo, zářící na slunci. Možná bych přece jen měla otevřít oči a vychutnat si ten pohled.

„Měl jsem o tebe starost,“ přiznal Edward něžně a já otevřela víčka. Do očí mě udeřilo ostré sluneční světlo. Šokovaně jsem vyskočila. Ten nevinný pohyb mě nějak divně zabolel. Edward si povzdechl.

„Je už poledne? Sakra! Charlie mě zabije!“ křičela jsem hystericky a pohlédla jsem do Edwardovy tváře. Vypadal… smutně.

„Chci tu s tebou ještě zůstat,“ přiznala jsem a naklonila se, abych dosáhla na jeho rty. Krátce mě políbil.

„Máš tu zůstat až do zítra, Bells, ale možná bys měla jít,“ řekl trošku ostřeji a já vyvalila oči. Co se to tady děje? Nějak mi nešly do hlavy jeho slova. Opravdu řekl, že by bylo lepší, kdybych odešla?

„Ty mě tady nechceš?“ zeptala jsem se, pořád udivená, a nevěřícně jsem koukala do jeho alabastrové tváře. I když sluníčko nebylo až tak jasné, tvář mu pokrývaly tisíce ledových drahokamů. Neusmíval se.

„Edwarde?“ Hlas mi vyletěl o dvě oktávy výš. Pořád nic neříkal. Oči se mi naplnily slzami.

„Lásko, neplakej,“ najednou změkl a prstem mi setřel neposlušnou slzu. Zafňukala jsem.

„Když nechceš, abych plakala, neříkej takové věci,“ zašeptala jsem a stočila se do klubíčka na kraji jeho obrovské postele. Vyvalil oči.

„Samozřejmě, že tě tady chci ale…“

„Co jsem udělala špatně?“ otázala jsem se a Edward se na mě udiveně koukal.

„Ty jsi nic neudělala špatně. To já,“ špitl a smutně si sedl do vzdáleného rohu postele. Pozorovala jsem jeho smutnou tvář, plnou obav, a zamračila jsem se. Co si zase vymyslel?

„Edwarde, já nevím, o čem mluvíš,“

„Víš,“ zašeptal a já podrážděně přelezla k němu na druhou stranu postele. Odvrátil ode mě pohled a koukal ven oknem. To mě zarazilo. Chápala bych, kdyby tohle udělal cizí muž, když vidí téměř nahou ženu. Ale Edward? Ten mě nejen takhle viděl ale … Co se s ním děje? Úplně mě tím dostal.

„Nebudu se k tobě přibližovat, když nechceš. A moc dobře víš, že nevím, co máš na mysli,“ křikla jsem uraženě a schovala jsem svou tvář do dlaní. Jak dokonale mi před chvílí bylo. A teď… Teď jsem se cítila dost mizerně.

„Nepřibližuj se ke mně. Měla by ses od takové zrůdy, jako jsem já, držet dál.“ Ta slova mě rozzuřila. Celá jsem v tváři zčervenala a ruce se mi roztřásly.

„Co máš pořád se zrůdami? Co tě nutí myslet si o sobě, že jsi zrůda? Nejsi! A je jen tvá vina, že si to o sobě myslíš. Samé hlouposti!“ Naštvaně jsem vrčela a Edward zvedl hlavu. Oči se mu třpytily jako dva kusy ledu. Když jsem ten pohled, krutý a ledový, viděla, scvrkla jsem se. Poprvé v životě mě Edward děsil.

„Nejsem zrůda? Bello, koukni se na sebe!“ Rukou ukázal k velkému zrcadlu v rohu pokoje a já se v něm zahlídla. Jen letmo jsem přejela přes obraz otisků Edwradových rukou na mých zádech a na ruce. Já jsem si nepamatovala ani na jednu chvíli, ve kterou by se mohly modřiny udělat. Byla jsem opojená rozkoší. Ty modřiny mě nezajímaly. Lhostejně jsem pohodila hlavou. Edwarda by taky neměly trápit, samozřejmě, že jsem pochopila, proč je tak nepřístupný. Ale byly to jen modřiny, o kterých jsem vůbec nic nevěděla. Věděli jsme, že to bude obtížné, tak nač se s tím teď trápit? Vrhla jsem na něj tázavý pohled.

„Kromě rozcuchaných vlasů a oteklých rtů nevidím nic, co by mi vadilo,“ řekla jsem rozhodně a Edward si mě k sobě zuřivě přitáhl.

„Nevidíš? Nevidíš, co jsem ti způsobil? Jsi snad úplně blbá, Bello?“ křičel na mě surově a v očích mu plály plamínky hněvu a nenávisti, kterou se sžíral.

„Já jsem blbá? Koukni se na sebe, kvůli jaké absurditě mi nadáváš a zabíjíš všechno, co mám,“ odsekla jsem a zabořila jsem tvář do peřiny. Cítila jsem jeho chladnou ruku na mé modré pokožce. Nechápala jsem, o čem tohle všechno je. Až do té doby, dokud jsem neotevřela oči, všechno bylo dokonalé. A teď... Edward ke mně nikdy nebyl takovýhle. Nikdy. Opravdu ho tak štve, že mi ublížil? Nebo je v tom něco jiného? Jeho dotyk byl chladný jako kus ledu. Nejen, že modřiny tak nebolely, dotkl se mě. Možná se všechno urovná. Kdybych jen včera věděla, co se stane. Tušila jsem, že pokud vše nebude v naprostém pořádku, Edward bude vyvádět. Snad bych to teď měla odvážně snášet, když jsem si to sama udělala.

„Já myslela, že mě miluješ. A že mě milovat budeš, ať se stane cokoliv. Čekali jsme to, Edwarde. A i když si snažím vzpomenout na chvíli, kdy jsem cítila bolest, žádnou takovou nemůžu najít,“ přiznala jsem a kousla jsem se do rtu. Modlila jsem se, aby ho má řeč nerozrušila ještě víc. Nepokojně se otřásl a podíval se mi do očí. Jeho zlost trošku polevila, když jsem přiznala, že jsem nic necítila. Hned mi bylo aspoň o trošku lépe.

„Nikdy jsem neřekl a ani neřeknu, že tě nemiluju. Je to navždy. Není cesty zpět a já ji ani nehledám. Ale pochop, Bello, i když si bolest necítila, vše není v pořádku. Čekala si snad něco víc? Jsi s modřinami náramně spokojená jen proto, protože se mi podařilo nezabít tě? Je to hloupé, já jsem hloupý, že jsem něco takového slíbil. Ty si včera nechtěla, to já jsem…Tvá chyba to není,“ šeptal zkroušeně, hledajíc ta správná slova, a já si povzdechla. Můj blázen.

„Když mě miluješ, proč nedokážeš uvěřit, že mi nic z tohohle nevadí? Nedokázal bys mě zabít, víš to! A modřiny bys měl i ty, kdybys byl člověk, a zažil něco takového.“

„A k tomu všemu, jediný, kdo je tady pitomý, jsem já. A možná ani ne. Já nelituju toho, žes mi to slíbil. Nic lepšího se mi stát nemohlo. A jsem schopná obětovat za to pár modřin,“ říkala jsem rozhodně a Edward mě, s hlavou zabořenou v mých vlasech, tiše poslouchal.

„Edwarde,“ řekla jsem po chvíli.

Nehýbal se.

„Edwarde?“ s obavami jsem se k němu naklonila a pohladila ho po bronzových vlasech. Zvedl ke mně zmučeně svoje oči a přitiskl si mě na svou nahou hruď. Sklopila jsem zrak.

„Isabell,“ začal a já se trošku lekla, když začal s mým celým jménem. Tohle bude vážné a dlouhé. S tím jsem počítala a v téhle chvíli jsem byla odhodlaná vyslechnout si cokoliv, jen aby bylo vše zase normální.

„Já moc dobře vím, že tobě tohle nevadí, a stejně tak vím, že tě nedokážu zabít. Ale tady jde o to, že jsem riskoval tvůj život z těch nejsobectějších důvodů,“ zašeptal a přilož mi na ústa svůj prst, když jsem je vzdorovitě otevřela, abych mu něco řekla. Letmo se usmál.

„Já nelituju svého slibu. Já vím, že si včera chtěla počkat, a že ti ani zdaleka nevadí, že jsem tě přesvědčil. A taky neříkám, že to nebyla nejlepší noc v mém životě. Možná bych měl říct, že jsme to zvládli dobře, nebýt těch modřin,“ povzdechl si a já se šťastně usmála. Všechno bude v pořádku. Nic víc mě teď nezajímalo.

„Nemyslím si, že to bylo sobecké a ty si to taky nemysli. Prosím,“ špitla jsem a Edward se pousmál. Pohladil mě po tváři.

„Budu se snažit. Myslím, že i když se na to nedá zapomenout a ani se o to nechci snažit, že bych na tom mohl mít stejnou vinu jako ty,“ zasmál se svým sametovým hlasem a já se k němu přitiskla.

„Díky,“ šeptla jsem vděčně a Edward se znovu usmál. Hrál si s mými rozcuchanými vlasy a hladil mě po zádech.

„Opravdu si myslíš, že jsme to zvládli dokonale?“ zeptala jsem se ho najednou a on nechvíli zkameněl. Nervózně jsem se kousla do rtu.

„Až na ty modřiny,“ souhlasil a já protočila panenky. Takovouhle odpověď jsem nechtěla.

„Nejlepší noc ve tvém životě?“ zeptala jsem se znovu a Edward si zamyšleně lehl na postel. Zlehka jsem se posadila k němu a hladila jsem po tváři. Spokojeně přivřel oči.

„Ta nejúžasnější,“ přiznal a já jsem ho nadšeně políbila. Hlasitě se rozesmál. Našpulila jsem rty.

„Co pořád chceš?“ zasmál se lehce. Byla jsem hrozně šťastná. Všechno špatné bylo zapomenuto. Všechna ta dnešní negativa zmizí spolu s mými modřinami. A to hezké, to zůstane u každého z nás schované navždy.

„Podrobnosti,“ ušklíbla jsem se na něj a on si mě k sobě přitáhl. Něžně mě políbil. Lehce mi přejel prstem přes rty. Spokojeně jsem se nadechla.

„Netušila jsem, že to bude až takhle dokonalé,“ přiznala jsem ostýchavě a on mě pohladil po rudé tváři. Chytila jsem ho za ruku a položila ji vedle na postel.

„Co pořád?“ Tvářil se velmi uraženě.

„Já se něco ptala. Asi třikrát,“ zazpívala jsem a musela jsem se ušklíbnout.

„Rušíš mě, víš. Přemýšlím nad dnešní nocí,“ osopil se na mě se smíchem a já na něj naštvaně koukla.

„A co tak rekapitulace?“ zasmála jsem se, ale Edwardovi úsměv z tváře zmizel.

„Dokud budu člověk, tak nic nebude, že?“ zeptala jsem se s obavami a on jen přikývl.

„I když tohle považuju za dokonalost, nebýt těch modřin… Chci si ten pocit spolu s tebou vychutnat. Nechci na tebe být zlý kvůli modřinám. Už nikdy na tebe nechci být zlý. Už ti nikdy neublížím,“ pousmál se trpce. I když se mi nelíbila jeho slova, upírství se ke mně nezadržitelně blížilo. Možná…

„Pro tvůj pokojný spánek to vydržím.“

„To jsi moc hodná, když je to pro můj spánek, a abych nezapomněl, promiň. Promiň za to všechno.“ Pokřiveně se usmál a já ho objala.

„Odpuštěno,“ zazpívala jsem. Vystrašená jsem nadskočila, když dole v obýváku bouchly dveře. I Edward se zamračil.

„Bello, támhle je Alicina šatna. Jdi se obléct, vyber si cokoliv, co se ti bude líbit,“ řekl mi a usmál se na mě. Když si natahoval kalhoty, věnoval mi ještě jeden omluvný a přesto srdečný pohled, a pak zmizel. Slyšela jsem, jak Edward s někým diskutuje naštvaným hlasem.

No, tak tohle není dobré.

Jak tak vidím, tahle povídka se líbí čím dál tím míň, což dáváte jasně najevo, a je mi to dost líto. Čím víc se vzdalujeme od prologu, tím míň čitatelů tahle povídka má. Doufám, že vám, co to ještě čtete, se tahle kapitola líbila, i když je dost o ničem. Byla bych ráda, kdybyste zanechali nějaký komentář, moc by mě to potěšilo. Takhle vidím, že se vám to přestalo líbit. A nevím, jestli vůbec pokračovat. Puccinka10

3.kapitola

Shrnutí

5.kapitola

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový slib - čtvrtá kapitola: