Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový hlas - 17. kapitola - Začátek konce - 1. část

28.02.2010 (17:00) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1521×

17. kapitola – Začátek konce – 1. část

Edward:

Bella se sbalila velmi rychle a velmi svižně vyběhla ze třídy. Já jsem ještě chvíli stál na místě, ale pak jsem se chtě, nechtě musel za ní vydat. Musím uznat, že na člověka nasadila velmi rychlé tempo. Měl jsem, co dělat, abych jí dohnal a následně zatlačil ke zdi, aby mi opět neutekla. Mračila se na mě jako sto čertů a nervózně podupávala nohou. Povzdechl jsem si a snažil jsem se vymyslet, co jí chci přesně říci. Bella na mě naneštěstí nečekala a snažila se mi utéct, a tak jsem jí tělem přitiskl ke zdi. A to jsem zřejmě neměl dělat. V tu chvíli, jako by se mi moje myšlenky vypařily. Bella lapala po dechu a já jsem měl najednou velké nutkání ji políbit. Bell se z ničeho nic začala krásně červenat. Sledoval jsem fascinovaně, jak se jí krev nahrnula do obličeje a pocítil jsem ještě jedno nutkání. Její vůně byla tak lákavá a s ilná. Musel jsem si opět přiznat, že jsem predátor a ne člověk. Už jsem nemohl dělat to, co jsem chtěl. Bell iny oči si na mě fascinovaně dívaly a pak se najednou ke mně nahnula blíž. To už jsem opravdu neunesl a odskočil od ní, jako by mě popálila.

Sebral jsem si svoje věci a pospíchal jsem ke svému autu. Ani jsem se neohlédl. Věděl jsem moc dobře, že to co se stalo, byla velká chyba, která se už nikdy nemůže opakovat.

„Edwarde, počkej, musíme si spolu promluvit. Edwarde, prosím!“ ozýval se, jako by někde z dálky Bellin líbezný hlas. Ne, tady nemůžu být ani minutu. Nastartoval jsem svoje nablýskané autíčko a nechal jsem za sebou stát dívku, kterou jsem moc miloval.

Bella:

Nechápala jsem, co se mu stalo. Byl tak moc vyděšený, že jsem měla chuť vstát a utěšit ho. Pocítila jsem opět ten smutek, který mi vyvolával fakt, že mi dva se už spolu nebavíme. A teď spolu máme malovat. Nebyla jsem z toho zrovna nadšená. Ale na druhou stranu mi to malý hlásek v hlavě vyvracel. Ano, je pravda, že jsem si přála, aby to mezi mnou a jím bylo jako dřív. Tajně jsem v to doufala každý den. A nyní, jako by se mi ten sen vyplnil.

Stále jsem se dívala na obzor, kde zmizelo jeho auto. Nevím přesně proč, ale přála jsem si být v tom autě s ním.

Edward:

Netrpělivě jsem sešlápl plyn s dojmem, že mě pomůže zahnat moje myšlenky a uklidní mě. Moje tělo se tam za ní tak moc chtělo vrátit i moje mysl, ale já jsem se oběma musel vytrvale bránit, pokud jsem jí chtěl před sebou ochránit. Rychlost mého autíčka však nebyla dostačující. Naštvaně jsem zaparkoval u krajnice a rozběhl jsem se svojí extrémně vyvinutou upíří rychlostí. Ani jsem nevěděl, kam utíkám. Běžel jsem stále na východ a měl jsem pocit, že to tím bude lepší a všechno se vyřeší, pletl jsem se. Nic se nevyřešilo. Samozřejmě, takže jsem se po chvíli opět otočil a běžel jsem domů.

Moje kroky mě však zavedly jinam. Skončil jsem u Belliného domu. Zmateně jsem na něj koukal. Tady jsem přece být nechtěl! Pomyslel jsem si, ale dřív než jsem stačil včas zmizet, se otevřely dveře a v nich stála překvapená Bella.

Bella:

Nejprve jsem vůbec nevěděla, co tu Edward dělá, ale nakonec mi je jedno, proč přišel. Hlavní je, že se konečně můžeme domluvit. Opatrně jsem se na něho usmála a on na mě vyvalil ty svoje krásné, obrovské, topazové oči. To ještě více rozšířilo můj úsměv a já jsem za sebou otevřela dveře a elegantně jsem vešla dovnitř. Edward stál ještě chvíli, jako přikovaný, ale nakonec za mnou přišel do kuchyně, kam jsem pospíchala dodělat jídlo, a zůstal nejistě stát ve dveřích.

„Jsem moc ráda, že ses ukázal! Můžeme aspoň spolu probrat náš malý problém,“ řekla jsem neutrálně, ale přitom jsem cítila, jak se ve mně bijí emoce. Srdce se mi roztlouklo ještě více a já jsem se sklonila k dřezu a začala jsem mít nádobí, abych to trošičku zamaskovala.

Edward se trhavě nadechl a přistoupil ke mně blíž. Já jsem se na něho opatrně otočila a viděla jsem, jak jeho oči světélkovali. Moje mysl, jako by se v tu chvíli úplně odpojila.

Edward:

Díval jsem se do jejích zjihlých očí, které jako by dostaly zpět to dávno ztracené kouzlo, které mi scházelo celý ten čas. Moje tělo, jako by si dělalo, co chtělo a pomalu se k ní přibližovalo. A pak mi najednou vytanul v mysli obrázek Belly a toho psa a v tu chvíli jsem se obrátil a odešel jsem od ní dobré dva metry. Bella se chvilku na mě překvapeně dívala, ale potom se s očima, ve kterých se opět začala blýskat rebelie, otočila k dřezu.

„Tak, kdy začneme? A máš už vybrané místo?“ zeptala se s chvějícím se hlasem.

„Prosím?“ zeptal jsem se překvapeně a setkal jsem se s jejím tvrdým výrazem.

„No, mluvím o tom malováním,“ odpověděla a opět se věnovala nádobí. V mé hlavě blesklo pochopení.

„Přemýšlel jsem o jednom místě, které mám moc rád. Ale nevím, jestli by se ti tam líbilo. Máš jiné návrhy ty?“ otočil jsem se ke stolu, kde jsem si začal hrát se slánkou. Nedíval jsem se jí do očí, a přesto jsem slyšel její zrychlený dech a rychle bijící srdce, které jako by vyplňovalo celou místnost svým tlukotem.

„Ne, žádné místo mě nenapadlo. Zítra ve čtyři hodiny odpoledne se půjdu podívat na to tvoje vybrané místo. Vezmeš mě ty autem, nebo mě má někam odvézt Jake?“ Prudce jsem se na ní podíval a cítil jsem, jak se mnou cloumá vztek. Její hrdost se odrážela v jejím postoji, který jako by mě dráždil k tomu, abych jí řekl pravdu. Její vítězný pohled mě zraňoval.

„Ať tě Black odveze na okraj lesa. Dál budeme muset pěšky. Spoléhám na to, abys svému klukovi zásadně připomněla, aby nás nestopoval!“ Vytasil jsem na ní a po té jsem jí tvrdě sledoval. Její oči na chvíli prozradili žal a smutek. Otevřela pusu, ale já jsem jí předběhl.

„Už musím jít. Uvidíme se zítra.“ A s těmi to slovy jsem vypochodoval ven. Za sebou jsem ještě uslyšel dva kroky, které jako by mě měli zadržet. Nevšímal jsem si toho. Příliš prudce jsem si nasedl do svého autíčka, až jsem si málem utrhl dveře. Z domu se ozvala rána tříštícího skla. Lekl jsem se, ale když jsem uslyšel Belliny pravidelný tlukot srdce a tiché vzlyky nechal jsem své srdce u domu, ale moje tělo odjelo mezi tvory, ke kterým patřím.

Bella:

Rozbitá váza, kterou jsem mrskla, proti zdi ležela stále na zemi, nyní roztříštěná na malé kousky. Moje ruka nebyla příliš zraněná, bylo na ní jen pár kapek krve, ale něco, než tržné rány mě bolelo ještě víc. Bolelo mě Edwardovo chladné chování, kterým mě poslední dobou častoval. Dnešek byl pro mě hodně emociálně náročný. Edwardovi poslední slova se mi vryly, až příliš do srdce a já jsem mu tak moc chtěla vysvětlit, že s Jakem nic nemám. Jake byl jen můj dobrý kamarád. I když se mezi námi nedávno stalo něco víc, nepovažovala jsem ho za svou lásku. Jacob nikdy nemohl nahradit můj milovaný hlas a mého nejlepšího přítele, kterého nikdy nemohl nikdo nahradit. Ten nádherný sametový hlas, který každý den ztrácel svoji zvučnost a nahrazoval ho jiný, přesto neuvěřitelně podobný hlas Edwarda Cullena. Neuvěřitelně mě mrzelo, co se mezi námi stalo a mé přání bylo vrátit vše do pořádku.

A tak jsem seděla v kuchyně s hlavou v dlaních a tiše jsem brečela, ani nevím, jak ale usnula jsem. V mém snu se neustále míhali obrázky Edwarda a Jacoba. Bylo to jako by se ty dva chtěli zabít, ale zároveň jsem cítila, že se pro jednoho z nich musím rozhodnout. A zdálo se, že moje srdce se už dávno rozhodlo.

Celičký následující den, který jsem trávila ve škole, jsem musela neustále přesvědčovat svůj mozek. Snažila jsem se mu říct, že to co udělám je správné. Edwarda se dnes ve škole potkala jen dvakrát. Jeho chování bylo stejně arogantní, jako vždy. A přesto jako by se v jeho očích podepisoval smutek. Jeho rodina se na mě dívala téměř, jako na nejhorší mrchu ze všech.

Den se naštěstí pomalu chýlil ke konci a já jsem měla velkou radost, když jsem před školou uviděla Jacoba s jeho motorkou. Byl dnes jediný, kdo mi po dnešku věnoval úsměv. Nasedla jsem za něj na motorku a ještě než jsme se rozjeli, tak jsem se podívala směrem, kde Edward stál se svojí rodinou a skupinkou holek, které rozesmíval. Povzdechla jsem si a zdělila jsem Jakovi svůj plán.

„To snad  nemyslíš vážně Bello!“ vykřikl téměř naštvaně a já jsem se na něho rozčíleně podívala. On se začal mírně třást a téměř nenávistně propaloval Edwardovi záda.

„Neboj se, Jacobe. Je to jen školní práce. Až jí doděláme, můžeš mě zase vyzvednout,“ řekla jsem mu a snažila jsem se ho uchlácholit.

„Tak mi aspoň dovol Bell, být tam s tebou, budu na Cullena dávat pozor!“ procedil skrz zuby jeho jméno a v tu chvíli se Edward zamyšleně usmál. Byl to spíš vítězný úšklebek. Zmateně jsem zakroutila hlavou.

„Ne, Jacobe! Já se o sebe umím postarat. A jestli mě budeš sledovat, tak se postarám i o tebe.“ Vyhrožovala jsem mu vážně, i když jsem si v hlavě jen představila, jak já proti dvakrát tak velkému Jacobovi Blackovi stojím a chystám se mu nakopat zadek.

Jake se zatvářil vítězně a mě bylo jasné, že má o mě stejné pochyby, jako já. „A ještě s tebou nebudu mluvit.“ Přidala jsem a zamračila se na něho. Jacob si povzdychl a já jsem poznala, že právě kapituloval. Měla jsem z toho velkou radost, ale snažila jsem se jí skrýt. On v mžiku nastartoval motorku a naschvál to vzal kolem Cullenovic rodinky. Tam pořádně zmáčknul plyn, takže je zanechal v dýmu. Od Rosalie bylo slyšet několik nadávek a po té ještě podivné zvuky, jako kdyby zavrčelo zvíře. Z toho zvuku mi předběhl mráz po zádech.

Edward:

Na Bellu jsem nečekal dlouho. S tím psem si to přihnali za chvíli. Z jeho myšlenek jsem vyvodil značnou nelibost ke mě. Musel jsem se tomu usmát. Dnes jsem totiž nad ním zvítězil já. Nebyl pochyb o tom, že jsem Blacka nenáviděl stejně jako on mě.

Čekal jsem, dokud nezastavil a potom jsem pomalu vyšel ze stínu stromů. Zavětřil mě hned, jak jsem se pohnul a jeho tělo se začalo mírně třást. Přitom nakrčil nos, z nelibosti mého pachu. On taky nevoněl nejlépe, a tak jsem mu úšklebek oplatil dřív, než si mě všimnula Bella. Její oči při pohledu na mě začali podivně světélkovat a její koutky se vytáhly do upřímného úsměvu. Nemohl jsem si pomoci, a také jsem se na ní usmál. Pes se zatvářil znechuceně a pohladil něžně Bellu po ruce. Já jsem se napnul ke skoku, ale Bellina reakce mě překvapila. Setřásla jeho ruku a popošla ke mně.

„Ahoj Edwarde. Tak můžeme vyrazit. Musím ještě uvařit večeři, takže doufám, že se tam ještě dnes dostaneme.“ Usmál jsem se na ní. Věděl jsem o způsobu, jak se tam můžeme dostat za pět minut, ale nevím, jak bych pak Belle vysvětloval, že nejsem ten, za kterého mě má.

„Jasně, můžeme hned vyrazit. Sbohem Blacku,“ řekl jsem troufale a otočil jsem se směrem k lesu. Jeho mysl mi prozrazovala jeho jen tak, tak udržené emoce a klid. Za sebou jsem však slyšel Belliny kroky, a tak jsem byl spokojen na nejvyšší míru. Usmál jsem se pro sebe a Blacka jsem v duchu častoval těmi nejhoršími nadávkami, počkat to jsem nebyl já, to ten pes častoval mě. Uchechtl jsem se potichu, ale dostatečně nahlas, na to aby mě slyšel Jacobek. Neotáčel jsem se, i když jsem slyšel jeho zavrčení a plynulými pohyby jsem se posouval hloub do lesa.

Bella:

Po hodině chůze v lesním terénu se před námi konečně otevřel a já jsem spatřila jemně zasněžený palouček. Byl opravdu nádherný, měl kruhový tvar a jediné, co mi chybělo na jeho dokonalosti bylo to třpytivé Slunce. To by naprosto nádherně obohatilo, jinak zimní pustou krajinu. Usmála jsem se zálibně pro sebe ztracena ve svých představách o kráse paloučku. Teprve když jsem otočila hlavu, tak jsem spatřila, že mě Edward zvláštně pozoruje.

„Ehm, no, tak myslím, že tady to bude na malování dokonalé,“ řekla jsem trochu v rozpacích. Edward drobně přikývl a ze stínu stromu vytáhl plátno a barvy. Pokynul mi, abych přišla k němu.

„Bylo by lepší, kdybys začala malovat první mě,“ řekl a usmál se na mě. Vypadalo to, že je naprosto ztracen ve své mysli. Zvědavě jsem si ho prohlížela. Byl tak krásný uprostřed toho paloučku. Byl vždycky nádherný, ale ten palouk, jako by mu přidal jiskru, která mu chyběla. Zatřepala jsem hlavou, abych z ní vyhnala podivné myšlenky. Edward se nyní díval k jednomu stromu. Vypadal velmi staře a byla na něm vyryta podivná písmena. Zvědavě jsem se je snažila rozluštit, ale na tu dálku se mi to nemohlo povést.

„Tak mi nějak zapózuj, ať můžu začít malovat,“ ozvala jsem se opatrně. On sebou škubl, viditelně zaskočen tím, že je zde někdo s ním. Nejistě přikývl a lehl si do sněhu. Jednou rukou si podepřel hlavu a druhou měl volně podél těla. Začali mi s té polohy cukat koutky, ale nakonec jsem se s naprosto vážnou tváří k němu přistoupila.

„Edwarde, tohle je ženská poloha a navíc bude zabírat velkou část obrazu a někam se musím ještě vejít já.“ On se na mě vyplašeně podíval a pak jako by mu všechno pomalu došlo a vstal ze sněhu. Nahodil drsný pohled a opřel se o jeden ze stromů. Byla to sice lepší poloha, ale mě tolik nevyhovovala.

„Víš, co bude lepší, když se mi postavíš s profilu.“ Mrkla jsem na něj a do pusy chytla štětec. Na paletu jsem vymačkávala první barvy. Edward se mi nakonec natočil s mými instrukcemi přesně tak, jak jsem potřebovala.

Bylo neuvěřitelné, jak dokázal stát dlouho bez hnutí. Jemné tahy štětcem mi na plátno vykreslovali dokonalého Edwarda Cullena. Jeho tvář, nyní bez emocí a mírně strhaná, dokonalé tělo s ostře řezanými rysy. Užívala jsem si tuhle chvíli. Edward však vypadal jinak. Od té doby, co jsme vstoupili na tuhle louku, tak jako kdyby na něj padl stín. Byl smutný a ustaraný zároveň. Neptala jsem se ho. Nechtěla jsem ničit to málo, co mezi námi ještě bylo. Snažila jsem se ho pochopit. Co mu může vadit na této dokonalé louce? Brzy začala na les padat tma a já jsem začala pociťovat paniku. Kolem mě se najednou objevovali hrůzostrašné stíny stromů. Edward však vypadal neuvěřitelně v klidu. Naprosto jistě mě vedl úzkými lesními cestičkami. Měla jsem strach a tak jsem se ho jednou, když před námi ulítla sova, chytla nevědomky za ruku. Rychle se mě pustil, jako kdybych ho popálila a ještě více zvýšil tempo chůze.

Edward se v lese vyznal až neuvěřitelně dobře. Brzy jsem spatřila Volvo, které stálo na cestě. On k němu s nezájmem došel a otevřel si dveře. Začala být mi zima. Zuby mi drkotaly a já jsem se celá třásla.

„Bello, chceš svézt domů? Nebo počkáš na Jacoba. Já už musím jet.“ Procedil skrz zuby Jakovo jméno, jako by to byla nadávka.

„P... p... p... prosím tě... ě... ěěěě s... s... svezeš... šššš mě... ě... ě?“ vykoktala jsem a měla jsem, co dělat, abych si nepřekousla jazyk. Edward přikývl a věnoval mi teplý úsměv, který jako by mě ohřál. Najednou tady byl zase ten samý Edward Cullen s dokonale jemným sametovým hlasem, který mě dokázal pohladit na duši a na kterého moje srdce reagovalo zvýšeným tlukotem.

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový hlas - 17. kapitola - Začátek konce - 1. část: