Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 16. kapitola

05.10.2013 (20:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 4797×

Zaraženě jsem zírala na Alici, která byla stále ještě v jakémsi transu. Bála jsem si i nadechnout, abych ji náhodou nevyrušila. Můj názor ale rozhodně nesdílel Antony, který nepřestával usedavě plakat. Hned jsem ho vzala do náručí a s jedním okem stále upřeným na Alici se ho pokusila utěšit.

Najednou se v místnosti objevil Jasper a pevně sevřel Alici za paže. „Alice? Alice!“ vykřikl a prudce s ní zatřásl.

Po zádech mi přeběhl mráz.

O jednu nekonečnou vteřinu poté se ale Alicin zrak zaostřil a ona zmučeně pohlédla Jasperovi do tváře. Ten se tvářil, jako by se každou chvíli měl zbláznit, jestli mu Alice okamžitě neodpoví, co viděla. Nepřestával to opakovat…

Moje předtucha ještě zesílila, když mi Alice smutně pohlédla do tváře.

„Alice? Co jsi viděla?“ zeptala jsem se tiše a rychle předala Antonyho do náručí zaražené Esmé.

Alici se tvář stáhla do bolestné masky. „Bello…“ zašeptala zlomeně.

Moje obavy již dosáhly nejvyššího stupně. Bylo mi nad slunce jasné, že to, co Alice viděla, se týkalo mě. A nic příjemného to očividně nebylo…

„Alice… co jsi viděla?“ zopakovala jsem svou otázku tiše a přitom si všimla, že mezi dveřmi stojí Emmett ochranitelsky svírající Rose v náručí.

„Bello… já… je mi to tak líto… já… nemůžu…“ zalykala se Alice s tváří pokřivenou bolestí. Jasper ji rychle objal a začal ji utěšovat.

„To je v pořádku, Alice… byla to jenom vize… ne skutečnost… vůbec se to nemusí splnit…“

Zaraženě jsem zírala na scénu před sebou. Byla jsem neuvěřitelně vyděšená. Ačkoli jsem nevěděla, co Alice viděla, ani v nejmenším jsem nevěřila Jasperovým slovům. Že to není skutečné… že se to nestane.

Nechtěla jsem na Alici tlačit – viděla jsem, v jakém je stavu. Ale vážně jsem nutně potřebovala vědět, co viděla. Už jsem se nadechovala k otázce, když se do mého zorného pole postavil Edward, který se v místnosti znenadání objevil.

Jeho tvář byla stažená bolestí – stejně jako Alicina. Okamžitě jsem si uvědomila, že on ví, co Alice viděla… přečetl jí to v myšlenkách.

Zpříma jsem se mu zahleděla do očí, a co nejpevnějším hlasem pronesla: „Edwarde, co Alice viděla?“

„Bello…“ začal pomalu a natáhl ke mně obě ruce. Kdyby moje srdce ještě mohlo tepat, jistě by mi už vyskočilo z hrudi. Jako novorozená upírka jsem se dokázala mimořádně ovládat – možná proto, že jsem věděla, co mě čeká… ale jednou musela přijít chvíle, kdy můj pomyslný pohár trpělivosti přeteče.

„Edwarde!“ zavrčela jsem na něj a bylo mi jedno, že všichni členové mé nové rodiny ke mně obrátili své překvapené tváře. Měla jsem pocit, že jestli se okamžitě nedozvím, co Alice viděla, asi zešílím.

„Řekni mi to!“ pokračovala jsem rázně. Hlas se mi už ani netřásl.

Edward ke mně pořád natahoval ruce, ale jeho výraz se změnil. Poznala jsem tu chvíli, kdy rezignoval. Adrenalin prostoupil mým tělem. Čekala jsem na konečný verdikt.

„Bello… jde o Charlieho…“ začal váhavě a nespouštěl mě z očí.

Jeho slova mě srazila k zemi. Charlie? Můj otec?

„Co se stalo?!“ vypálila jsem okamžitě a vrhla rychlý pohled po Alici.

Místnosti se nesl Alicin zvonivý hlas: „Bello… nejde o to, co se stalo, ale co se stane…“

S nechápavě nakrčeným čelem jsem se obrátila k Edwardovi. Doufala jsem, že se od něj dozvím víc. Přeci jenom Alice pořád vypadala, že by se každým okamžikem mohla psychicky zhroutit.

„Bello, tvůj otec zemře…“ pronesl ta osudná slova mrtvolným hlasem Edward. Překvapeně jsem na něj koukala a nemohla popadnout dech. Někde kousek ode mě se ozvalo tiché Antonyho zasténání.

„Cože?“ zašeptala jsem po chvíli, protože mi ještě pořád nějak nedocházel význam Edwardových slov.

„Omlouvám se, že jsem ti o tom dřív neřekl, ale už nějakou dobu po tobě Charlie pátrá. Nepřijal ten fakt, že jsi ho opustila. Jen tak se nevzdává, i když už policie označila tvůj případ za uzavřený. Začal pátrat na svou vlastní pěst…“

Trhavě jsem se nadechla, když se Edward odmlčel. Samozřejmě by mě to nemělo udivovat. Charlie nebyl jedním z těch, kdo by se jen tak vzdali…

Pohlédla jsem Edwardovi do temných očí. „Jak?“ dokázala jsem ze sebe jenom vypravit.

On ale okamžitě pochopil, na co se ho ptám. Jeho obličej se stáhl do bolestné masky.

„V lese na něj narazí nomádi…“

Ozvaly se čtyři překvapené nádechy. Já se zamračila. Pořád jsem to nechápala. „Nomádi…?“

„Potulní upíři…“ řekl Edward dutým hlasem a pozorně se na mě zadíval.

Trhavě jsem se nadechla. Všechno zapadlo na své místo. To poznání mě málem zevnitř roztrhalo na kusy. Charlieho zabijí upíři? Měla to být snad nějaká zvrácená odplata? Kvůli tomu, že se ze mě stala nadpřirozená stvůra, musí Charlie umřít rukou jedním z nich?

Ne! To nemůžu dopustit! Trvalo mi dvě sekundy, než jsem se rozmyslela. Vrhla jsem jeden rychlý pohled na Edwarda, který mi ještě pořád zatarasoval cestu. A pak jsem po něm skočila…

„Bello, ne!“ vykřikla hned Alice, ale já to nevnímala. Celou svou pozornost jsem soustředila na to, dostat se kolem Edwarda. Což nebylo zas tak jednoduché. I přes to, že nedokázal číst mé myšlenky, hned mu bylo jasné, co se chystám udělat. Sevřely mě dvě pevně paže kolem pasu, čímž mi zabránily jakémukoli pohybu.

Zuřivě jsem zavrčela a snažila se mu vykroutit. Neříkal mi náhodou Emmett, že budu po přeměně silnější než starší upíři? Tak proč jsem se teď nemohla Edwardovi vytrhnout?

Když trochu opadl krvavě rudý opar, který se mi vytvořil před očima, všimla jsem si, že Edward není jediný, kdo mě drží. Za paže mě z každé strany držel Emmett a Jasper. Z hrdla se mi vydralo prudké zavrčení. Tak proto!

Kousek ode mě se ozval pláč. S trhnutím jsem otočila hlavu a pohlédla na Antonyho, který celou tuto scénu sledoval z Esménina náručí. Teď po mě zoufale natahoval ručičky a nepřestával ze sebe vydávat ten srdcervoucí křik.

Najednou se mi v zorném poli objevila Alicina tvář. Přinutila mě pohlédnout jí do očí.

„Bello! Poslouchej mě! Máš malé dítě! Vážně chceš, aby Antony musel vyrůstat bez matky? Je to sebevražedná mise! Je jich víc… to bys nikdy nemohla přežít! Navíc vůbec neumíš bojovat! Jsi novorozený upír – nezapomínej na to!“

Z hrdla se mi vydralo další nekontrolované zavrčení. Věděla jsem, že má Alice pravdu, ale přesto jsem nemohla dopustit, aby mého otce zabili upíři. Bylo by ode mě sobecké se mu nepokusit pomoct, když jsem měla možnost…

„Bello… mysli na našeho syna. Prosím…“ ozval se za mnou hlas Edwarda a jeho ruce mě sevřely pevněji. „Prosím…“

Až jeho hlas mě dokázal vrátit zpět. Podvolila jsem se. Už jsem se nesnažila utéct. Odevzdaně jsem zavřela oči, a když jsem je znovu otevřela, krvavý nádech byl pryč. Klidně jsem pohlédla Alici do očí. „Už jsem v pohodě…“

Ale silné paže mě ještě pořád nepouštěly z ocelového sevření.

„Alice… věř mi… už se o nic nepokusím… řekni jim, ať mě pustí…“ řekla jsem co nejvyrovnanějším hlasem a upřeně se zadívala na Alici.

Alice přede mnou chvíli stála jako socha a pozorně si mě prohlížela. Tušila jsem, že přemýšlí, jestli to není jenom nějaký trik a jestli v okamžiku kdy mě pustí, neuteču vstříc jisté smrti.

„Jestli změníš rozhodnutí… poznám to a zastavím tě. Bello… mám tě ráda jako svou sestru… nedovolím, aby ses nechala dobrovolně zmasakrovat,“ pronesla rázně Alice a zpříma mi přitom hleděla do očí.

„Já vím… neudělám žádnou pitomost, Alice… slibuju.“

Alice na mě ještě několik vteřin nedůvěřivě hleděla, ale nakonec kývla hlavou a já cítila, jak se ocelové sevření uvolnilo. Otočila jsem se čelem k Edwardovi a narovnala si paže, které mi jeho bratři pravděpodobně úmyslně vykloubili.

Nic jsem neřekla. Pouze jsem se na něj s nic neříkajícím výrazem zahleděla a pak obrátila veškerou svou pozornost na svého syna, který nepřestával usedavě naříkat. Tušila jsem, že je v šoku. Vážně jsem zatoužila po tom, aby ho Esmé odvedla, když se to všechno semlelo. Neměl mě takhle vidět…

Teď jsem k němu natáhla ruce, stejně jako je on po mě natahoval předešlých pár minut. Esmé mi ho hned dala a já ho pevně sevřela v náručí. „Nemusíš se bát, zlatíčko… nic se ti nestane…“ mumlala jsem k němu polohlasně a pomalým krokem s ním zamířila do obýváku. V této místnosti bylo moc napětí. Nehledě na střepy a všechnu tu kaši, která brzo určitě rozleptá podlahu.

Věděla jsem, že mě následuje několik párů očí. Všichni se báli, že bych mohla udělat nějakou pitomost. A já jim teď svým chováním musela dokázat, že se mílí.

Sedla jsem si s Antonym na sedačku a posadila si ho na klín. Něžně jsem ho vískala ve vláskách a polohlasně mu začala vyprávět pohádku, kterou jsem si pamatovala ze svého dětství. Můj táta mi ji vždycky říkal na dobrou noc…

Píchlo mě u mého mrtvého srdce. Proč musí být svět tak nespravedlivý? Nežila jsem život, tak jsem si ho vysnila. Dalo by se říct, že jsem ani toho štěstí moc neměla… Samozřejmě kromě svého syna. Byl vlastně to jediné dobré, co mě potkalo. Bylo i to příliš? Zažila jsem přespříliš štěstí? Tolik, kolik by žádný člověk zažít neměl? Nemyslela jsem si… A přesto mě někdo takhle trestá…

Nevěřila jsem, že je to pouhá náhoda. Věřila jsem, že všechno co se ve světě děje, má svůj důvod. Jaký důvod mělo tohle? Netušila jsem… a to vědomí mě naprosto ničilo.

Najednou jsem uslyšela tiché vzlyky. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je vydávám já sama. Antony se na mě pozorně díval. V očích takovou inteligenci, až jsem se rozvzlykala ještě víc. Byl tak dokonalý. Byl to ten důvod, proč se to všechno dělo? Byla snad porušena nějaká bilance?

Měla jsem tolik otázek a na žádnou z nich jsem neznala odpověď.

Ucítila jsem, jak se sedačka vedle mě lehce prohnula. Pomalu jsem pootočila hlavu doprava, takže jsem spatřila Rose, jak se na mě nervózně kouká. Tušila jsem, že jí připadám jako načasovaná bomba. Stačí jedno šlápnutí vedle a všechno vyletí do vzduchu…

„Poslal tě Edward, abys mě hlídala?“ zeptala jsem se dutým hlasem a střelila po ní pohledem.

„Ne,“ zněla nejistě její odpověď.

„Alice?“ zeptala jsem se znovu.

„Ne.“

Povzdechla jsem si a zahleděla se na svého syna, který mě tahal za vlasy. „Tak kdo?“

„Nikdo.“

Její odpověď mě překvapila. Zvedla jsem pohled a pozorně se na ni zadívala. „Tak proč?“

I přes to, že jsem svou otázku nedokončila, Rose okamžitě odpověděla. „Myslela jsem, že jsme přítelkyně… nechci, abys udělala něco, čeho bys pak do smrti litovala…“ pokrčila rameny.

Podtext byl jasný. – Hlídá mě, protože nechce, aby musela cítit vinu za to, že jsem se nechala zabít. Chápala jsem ji. Být na jejím místě, zachovala bych se asi stejně. – Kéž bych mohla být na jejím místě…

Povzdechla jsem si. „Dobře… nevíš, kde bych mohla najít něco, s čím by si mohl Antony hrát?“ zeptala jsem se a pohlédla jí do tváře, přičemž jsem se pokusila o úsměv.

Rose mi úsměv oplatila. „Jasně, to víš, že jo,“ řekla, hned aktivně vyskočila ze sedačky a pak zmizela. To mě udivilo. Pootočila jsem hlavu, abych mohla vidět do kuchyně. Mezi futry stál Edward a pozorně na mě hleděl.

V duchu jsem si odfrkla. Jasně, jak jsem si vůbec mohla myslet, že by mě nechali chvíli o samotě? – Jsem přeci šílený upíří sebevrah…

Než jsem se mohla začít utápět v depresi, Rose se vrátila a v náručí svírala velkou plastovou krabici. Vrhla jsem po ní překvapený a trochu nechápavý pohled, ale když se na mě zazubila, koutky se mi samovolně vytáhly k úsměvu.

Položila krabici na zem, klekla si a začala z ní vytahovat různé hračky. Plyšáky, dřevěné kostky, autíčka i vláčky… Pozorně jsem se dívala na Antonyho, aby mi neunikla jeho reakce. Nejprve se mu rozzářily oči a pak začal natahovat ručičky po tetičce Rose, která právě svírala v ruce plyšového pejska. Takže spíš po tom pejskovi…

Zasmála jsem se a sedla si na bílý chlupatý kobereček před sedačkou, kam Rose vyskládala všechny hračky. Vyměnila jsem si s ní rychlý pohled a úsměv, načež jsme se obě dvě začaly věnovat Antonymu. Ten byl v sedmém nebi. Tolik hraček snad ve svém dosavadním životě ještě neviděl… Měla jsem z toho radost. Aspoň jeden z nás dokázal tak rychle zapomenout na ranní incident.

Hrála jsem tu komedii společně s Rose až do oběda a snažila se ignorovat pohled, který mi do zad doslova propaloval díru. Edward ještě pořád stál mezi dveřmi a upřeně mě pozoroval.

Když nadešel čas jít jíst, vzala jsem Antonyho do náručí a bez jediného pohledu na Edwarda prošla do kuchyně. Rose mě poslušně následovala.

Posadila jsem se v kuchyni ke stolu a tupě pozorovala Esmé, jak Antonymu ohřívá jídlo. Tentokrát to byla nějaká výživa, která ale zapáchala naprosto stejně jako ta kaše. S touhle myšlenkou jsem se porozhlédla po pokoji a shledala, že tu nezbyl ani jediný střep. Samozřejmě až na mé srdce, které bylo rozdrcené doslova na milion kousíčků…

Esmé přede mě postavila misku s jídlem a já začala Antonyho automaticky krmit. Ten měl očividně hlad jako vlk, protože během několika minut v něm zmizelo naprosto všechno.

Po jídle se vedle mě objevil Edward s bílým hrníčkem. Hned jsem po něm natáhla ruku, ale Edward mi ho nepodal. Zatvářil se nervózně. „Eh… Bello… tohle asi udělám já sám…“

Okamžitě mi došlo, co se v tom hrníčku nachází. Ta vůně mě najednou doslova praštila do nosu, takže jsem se musela vážně ovládnout, aby se po něm nevrhla. Byla to krev… lidská krev.

Přikývla jsem na souhlas a podala Antonyho Edwardovi. Přitom jsem se snažila polknout jed, který se mi nahromadil v ústech a přemoct tu hroznou a spalující žízeň, kterou jsem až doposud měla pod kontrolou.

Stoupla jsem si co nejdál od něj a závistivě sledovala jak krmí našeho syna.

Když bylo po všem, vzala jsem si ho zase do náručí a společně s Rose se opět přesunula do obývacího pokoje. Hrály jsem si s Antonym stejně jako dopoledne a já se na sobě snažila nedat znát nervozitu. Ta především pramenila z toho faktu, že nám zase dělal společnost Edward, stojící mezi futry. To ze mě už po zbytek věčnosti nespustí oči? Nebo si počká, až bude po všem? Za tuhle kousavou poznámku jsem si musela v duchu vynadat. Edward nebyl nelida. Věděl, jak moc trpím. Ale také věděl, jak moc by trpěl Antony, kdybych se nevrátila. Tušila jsem, co z toho pro něj bylo důležitější…

Antonymu se asi po hodině, kterou jsme strávili stavěním hradu z kostek, začaly zavírat oči. Vzala jsem ho do náručí a začala se s ním procházet po pokoji a zlehka s ním pohupovat. Netrvalo snad ani pět minut a už spal, jako když ho do vody vhodí.

Stála jsem s ním u prosklené stěny několik hodin a dívala se do temně zeleného lesa. Tak moc mě to tam táhlo. Věděla jsem ale, že na to ani nemůžu pomyslet. Alice by to zjistila. Proto jsem tam jen tak stála a nechala svoji mysl plynout. Jen tak… všechno nechat daleko za sebou. Na nic nemyslet.

Kolem čtvrté hodiny odpolední se Antony zavrtěl v mém náručí a o několik vteřin později na mě upřel svá zelená očka. S láskou jsem se na něj usmála a políbila ho na čelíčko. Pak jsem znovu šla do kuchyně, kde jsem ho opět nakrmila. Tentokrát mi dělala společnost jenom Esmé a samozřejmě Edward, který ovšem pořád dělal, jako by tam nebyl. Nechtěla jsem si to připouštět, ale pěkně mě s tím vytáčel. Jsem snad nesvéprávná…?! No… podle toho, jak jsem vyváděla ráno možná ano… Ale to mu přeci nedává žádné právo se stát mým hlídacím psem!

Po svačině jsem se s Antonym vrátila do obýváku a posadila se na sedačku. Všechny hračky byly uklizené v krabici, za což jsem asi mohla vděčit Rose. Pouze na stolu zůstala ležet jedna knížka. Automaticky jsem ji otevřela a začala číst první pohádku, která tam byla. Neuniklo mi, jak na mě Antony vážně hledí a pozorně poslouchá. Vyvíjel se vážně rychle. Až mě to trošku děsilo…

„A žili šťastně až do smrti…“ zakončila jsem své vyprávění poslední pohádky a zaklapla knížku. Usmála jsem se na Antonyho a políbila ho na růžovoučkou tvářičku. „Líbilo se ti to?“

Na souhlas roztáhl rty do širokého úsměvu a pevně mě sevřel za prst. S láskou v očích jsem se na něj dívala a nepřestávala žasnout nad tím, že tohle je vážně můj syn. Můj dokonalý syn, který nikdy nepozná svého dědečka… dodala jsem posmutněle v duchu. Znovu mě píchlo u srdce. Copak s tím vážně nejde nic dělat? Splní se Alicina vize do posledního detailu? Pamatuju si, jak mi říkala, že její vize se mění podle toho, jak se člověk rozhodne. Jak moc je tedy pravděpodobné, že by se Charlie rozhodl do toho lesa nechodit? Jak velká je pravděpodobnost, že se Alicina vize nesplní? Tušila jsem, že moc velká ne…

Byl čas na večeři. Tentokrát se v kuchyni mačkala celá rodina. Cítila jsem na sobě několik ustaraných pohledů. Proto jsem se snažila co nejvíc usmívat a nedávat najevo svou nervozitu. Vypadalo to, že mi to všichni uvěřili. Proto, když jsem se po večeři rozhodla, že na chvíli půjdu s Antonym do našeho pokoje, nikdo nic nenamítal.

Pomalým krokem jsem vystoupala po schodech a dlouhou chodbou zamířila do pokoje. Věděla jsem, že nemám moc času. Jak dlouho jim bude trvat, než zjistí, že něco chystám? Ještě jsem neučinila rozhodnutí, ale kolik pak budu mít času?

Nevěděla jsem. Proto jsem hned svého syna položila do postýlky a políbila ho na čelíčko. Pak jsem se přesunula ke stolu, na který mi Emmett nechal připojit notebook. Ten mě ale teď nezajímal. Vytáhla jsem z jednoho šuplíku čistý list papíru a vzala do ruky tužku.

Bylo obtížné zachytit své zmatené myšlenky na papír. Připomnělo mi to můj dopis na rozloučenou pro Charlieho. Napadlo mě, jestli jsem tam napsala něco, kvůli čemu teď jde mému otci o život. Něco, co ho přimělo pochybovat…

Uběhlo několik minut. Položila jsem tužku a list papíru přeložila na půl. Pak jsem ještě jednou stanula před Antonym, který mezitím usnul. Chvíli jsem se dívala na jeho líbeznou tvář a snažila se zapamatovat každý její detail. Bylo dost možné, že je to naposledy, co ji vidím…

Povzdechla jsem si a vydala se k oknu. Věděla jsem, že pode mnou je garáž, což znamená žádná prosklená stěna, která by mohla upozornit na můj útěk. Rychle jsem si sundala z nohou balerínky, které mi vnutila Alice. Hned mě napadlo, jestli Alice dostane další vizi. Tušila jsem, že ano. Určitě teď kontrolovala každé mé rozhodnutí.

Kolik se mi dostane vteřin náskoku? Musela jsem jednat opravdu rychle. Co nejtišeji jsem otevřela okno a pak se zhluboka nadechla. Teď jsem činila rozhodnutí – nehodlám svého otce nechat jen tak umřít… musím se ho aspoň pokusit zachránit – i kdyby mě to mělo stát život…

Zavřela jsem oči a skočila.

Doufám, že se vám tato kapitola líbila a zanecháte na ni zde nějaký názor. Dále bych vám chtěla velice poděkovat za vaše komentáře u minulé kapitoly - neuvěřitelně mě potěšily. ;) A nakonec bych se chtěla omluvit, že mi to trvalo tak dlouho. Neměla jsem moc času a když jsem ho už měla, vůbec jsem nevěděla jak začít... Nakonec jsem to ale zvládla, takže opravdu doufám, že se vám to líbilo. :D

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 16. kapitola: