Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 14. kapitola

13.09.2013 (07:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 5304×

Zprudka jsem se nadechla a snažila se potlačit bolestný výkřik. Věděla jsem, že milosrdný stav bezvědomí nemůže trvat věčně, ale teď jsem toužila ještě po několika okamžicích temnoty. Celé tělo jsem měla v jednom velkém ohni, který spaloval na prach vše lidské, co ve mně ještě zbývalo. Plně jsem si uvědomovala co se to se mnou děje. – Měnila jsem se v upíra.

Několikrát v minulosti jsem si představovala, jaké to asi bude – pokud se k tomu rozhodnu. Podle Emmettova výrazu v letadle, kdy mi o tom vyprávěl, jsem pochopila, že procházka růžovou zahradou rozhodně ne. Přesto mě intenzita bolesti překvapila. Myslela jsem si, že po všech těch zlámaných žebrech a kopancích od svého miminka to budu snášet lépe.

Přesto jsem se musela držet zuby nehty, abych nekřičela v bolestné agónii. Pod víčky jsem viděla rudě a skoro i slyšela, jak mi upíří jed koluje žilami. Jak dlouho to ještě může trvat? Jak dlouho to už vlastně trvá…? Ta bolest přeci jednou musí dosáhnout vrcholu…

O pár desítek minut později jsem zaznamenala, že se bolest začala stupňovat. Plameny se zdály větší a žár silnější. Srdce mi bušilo jako o závod a já se v duchu modlila k Bohu – ač jsem na něj nikdy nevěřila – aby už byl konec. Kdyby mi teď někdo nabídnul smrt místo tohoto očistce, neváhala bych…

Ne! vyhrklo moje podvědomí. Musela jsem vytrvat. Byla tu jedna věc, která byla důležitější než cokoli na celém světě. Věc, která stála za všechnu tu bolest. Snažila jsem si vybavit do nejmenšího detailu ten pocit, kdy o sobě dalo poprvé vědět moje miminko. Tehdy jsem byla naprosto ztracená a ono mi dodalo sílu dál bojovat. Kvůli němu to teď nemůžu vzdát…

Soustředila jsem se na tu jednu zářnou myšlenku – že když vytrvám, spatřím své dítě… Snad jen díky tomu jsem ani jednou nevykřikla – ani když moje srdce začalo tlouct jako o život. Věděla jsem, že tohle je hvězdné finále…

Ještě několikrát nepravidelně uhodilo a pak vše utichlo. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči do nového života.

Zalapala jsem po dechu. Viděla jsem nad sebou vznášející se částečky prachu a každičkou nerovnost bílého stropu. Nečekala jsem, že se můj zrak o tolik zlepší.

Zhluboka jsem se nadechla, protože jsem byla zvědavá, jestli třeba i vzduch nemá nějakou chuť. Neměl… a když jsem se nadechla, shledala jsem, že to vlastně ani nebylo potřeba. Už jsem nepotřebovala dýchat ani dělat jinou lidskou činnosti. Teď byl ze mě upír… naprosto odlišný druh.

Jakmile mi hlavou prolétla myšlenka se posadit, už jsem seděla. Všechno se to dělo ve zlomku okamžiku. Pomalu jsem zvedla ruku a zadívala se na svou bělostnou pokožku bez jediné vady. Žasla jsem nad každým detailem, kterého jsem si jako člověk nikdy nemohla všimnout.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Všechny přístroje byly pryč. Pouze moje kovové lehátko a obrovské zrcadlo opřené o zeď, o kterém jsem si byla jistá, že tu předtím nebylo. Ne že bych si pamatovala nějak hodně věcí z doby porodu, ale na první pohled bylo zřejmé, že ho sem někdo přidal. – Že by Alice?

Už jsem k němu chtěla zamířit, když jsem si uvědomila, co mám na sobě. Tyhle vzdušné bílé šaty jsem v době porodu na sto procent neměla. – Za ně jsem rozhodně mohla vděčit Alici. Usmála jsem se a postavila se bosýma nohama na chladnou podlahu. Až na to, že mi už ani trochu studená nepřipadala. V duchu jsem nad tím zakroutila hlavou. Tolik nových věcí, tolik změn… zvyknu si na to vůbec?

V další vteřině jsem stanula před zrcadlem a překvapeně koukala na tu krásnou ženu, která mi oplácela stejně překvapený pohled. To jsem přeci nemohla být já… vypadala jsem… ani nedokážu říct, jak jsem vypadala. No… rozhodně jinak. Možná trochu děsivě… napadalo mě, když jsem zaměřila svou pozornost na své krvavě rudé zorničky. V duchu jsem si posteskla, že už nikdy nespatřím ty čokoládové oči, které jsem znala celý svůj život.

Jak jsem se tak dívala do zrcadla a nepřestávala žasnout nad svou proměnou v úplně jinou osobu, upoutal mě jeden zvuk nesoucí se z dolního patra. Třepotavý tlukot srdce. Moje dítě! blesklo mi hlavou a ihned jsem vystřelila ke dveřím.

Na schodišti jsem se ale zarazila. Rozhodně jsem nechtěla, abych ho vyděsila. Proto jsem se snažila ovládnout natolik, abych byla schopná pomalou lidskou chůzí sejít ze schodů až do obývacího pokoje, odkud se zvuk nesl. Kromě něho v domě panovalo absolutní ticho.

Zadržela jsem dech, když jsem vešla do místnosti, kde na mě všichni čekali. Na krátký okamžik jsem pohlédla každému do tváře. Carlisle a Esmé s láskyplným výrazem stáli úplně vlevo. Nejvíce vpravo stál Jasper, objímající za pas Alici, která se na mě šťastně zubila. Přejela jsem pohledem Rose stojící vedle ní, která se k mému údivu mile usmála. Jako další tu byl Emmett s úsměvem od ucha k uchu. Jistě byl rád, že teď už budu nerozbitná, tudíž si se mnou užije víc legrace…

Úplně nakonec jsem si nechala jeho. Pohlédla jsem mu do temných očí a moje mrtvé srdce bezděky poskočilo. Svýma novýma očima jsem nyní zachytila každý detail jeho tváře. To, co jsem při pohledu na něj cítila, mě uvádělo do rozpaků. Proto jsem pohled stočila na malou osůbku v jeho náručí…

Zalapala jsem po dechu. Upřeně jsem hleděla na nadlidsky krásného malého kloučka se smaragdovýma očima a krátkými blonďatými vlásky, stejně rozježenými jako měl jeho otec. Ale to nebylo to, co mě udivilo – udivil mě fakt, že tohle dítě nevypadalo jako novorozence. Tušila jsem, že jsem byla mimo maximálně tři dny… to tak rychle roste? No… neměla bych se divit – celé mé těhotenství bylo dosti urychlené.

Celé mé vnitřní uvažovaní trvalo ve skutečnosti dvě sekundy, takže když ke mně natáhl své ručičky, ani na okamžik jsem nezaváhala a v ten samý okamžik stála těsně u Edwarda.

„Můžu?“ zeptala jsem se nervózně a sama se lekla svého zvonivého hlasu. Znovu jsem střelila pohledem po Edwardovi a ten váhavě kývl na souhlas.

Opatrně jsem si od něj vzala dítě a začala ho chovat. Nepřestávala jsem žasnout nad jeho krásou a tak příjemnou vůní. Ano – měla jsem krk v jednom ohni, ale při pohledu do očí svého syna šla žízeň zasunout až do úplného pozadí mé mysli.

„Ahoj… ty můj malý fotbalisto… tys mi ale dal… A to kousnutí? Ty máš ale ostré zoubky…“ šeptala jsem mu polohlasně a snažila se ignorovat fakt, že se mi dojetím lámal hlas.

Jako by mi rozuměl, co jsem právě řekla, oslnivě se usmál, čímž mi ukázal řadu bílých zoubků.

„Tak… přesně o tomhle mluvím…“ zasmála jsem se a odvážila se ho lehce pohladit po tvářičce. Díval se na mě s takovou inteligencí, že jsem nepřestávala žasnout. Vážně právě teď chovám svého dokonalého syna? Vždyť… ještě před dvěma měsíci jsem byla obyčejná středoškolačka, která nevěděla co se svou budoucností… Co jsem teď? Mystické stvoření, na které jsem do nedávna nevěřila a chovám si v náručí malého anděla, který je z půlky stejně neexistující bytost jako já…

„Takže, Bello… vítej zpět…“ ozval se za mnou zvesela Emmett. Otočila jsem se a úsměv mu oplatila.

Přistoupila ke mně Esmé a zlehka mi položila ruku na rameno. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi v pořádku… teď už když jsi jednou z nás a máš dítě s mým synem, můžu už konečně říct, co jsem ti chtěla říct už dávno…“ s láskou se na mě usmála, „vítej do rodiny, Bello.“

Dojatě jsem na ni hleděla a nenacházela slov. Než jsem stačila vymyslet něco, co by po té její krásné řeči nevyznělo škrobeně anebo úplně nemístně, přitočila se ke mně Alice se zářivým úsměvem na tváři. Podávala mi malou stříbrnou krabičku ovázanou velkou červenou mašlí. Nechápavě jsem po ní střelila pohledem a pak se na Alici zamračila. „Co to je?“

Alice se zasmála svým zvonivým smíchem. „Otevři to a uvidíš.“

Znovu jsem si ji nedůvěřivě přeměřila a pak natáhla volnou ruku po krabičce. Malý andílek v mém náručí se zavrtěl a začal po ní také natahovat ručičky. Očividně ho zajímala víc než mě. O mé osobě bylo všeobecně známé, že nemám ráda dárky. Po mé přeměně v upíra se na tom pranic nezměnilo…

Přesto jsem zatáhla za rudou mašli, kterou jsem pak dala svému synovi na hraní. Hned vypadal spokojeněji… Sama jsem pak zlehka odklopila víčko a pohlédla na věc, kterou jsem nikdy nečekala, že bych mohla dostat. Na jemném řetízku se pohupoval erb rodiny Cullenů…

Věděla jsem, že každý člen této rodiny měl svůj. Že ho budu někdy mít i já by mě ale v životě nenapadlo…

Vděčně jsem se zadívala na Alici, pak na Esmé, Carlislea a ostatní členy rodiny. „Děkuju vám, vážně moc si toho vážím…“

Esmé mávla rukou, jako že to nestojí za řeč. Než mohlo nastat trapné ticho, ozval se zvesela Emmett: „Tak, Bello… nechtěla bys teď náhodou vyrazit na lov?“

Jak to dořekl, plameny v mém krku se začaly dožadovat mé pozornosti. Střelila jsem nervózním pohledem po maličkém v mém náručí, který pořád svíral rudou mašli v pěstičkách a se zájmem si ji prohlížel.

„Neboj se, Alice, Rose nebo Esmé se o Antonyho postarají…“ uklidňoval mě Emmett.

„Antonyho?“ vyhrkla jsem okamžitě. Kdo pojmenoval mého syna?

„Ano. Antonyho…“ ozval se podivně dutým hlasem Edward. Překvapeně jsem na něj pohlédla a on mi pohled bez sebemenšího záchvěvu emocí opětoval.

„Je to moje druhé jméno…“ pokračoval, a když pohlédl na dítě v mém náručí, jeho výraz se naprosto změnil. Zjihl… věděla jsem, že ho miluje a trošku žárlila, že s ním strávil o tři dny víc než já… a ještě mu dal jméno. Ale nechtěla jsem se s ním hned začít přede všemi hádat – včetně našeho syna, takže jsem jen kývla hlavou na souhlas. Ani v nejmenším jsem nechtěla nahlas přiznat, že se mi to jméno vážně líbí. Vlastně ani nevím, proč jsem chtěla, aby se jmenoval Sandy… možná proto, že jsem si vždycky myslela, že budu mít holčičku… ale k tomuhle zelenookému andílkovi se takové jméno ani v nejmenším nehodilo.

Pohlédla jsem na malého Antonyho ve svém náručí a pak na Edwarda. Věděla jsem, že jestli ho teď mám někomu předat, bude to jeho otci. Proto jsem k němu pomalým krokem zamířila a podala mu našeho syna. Naposledy jsem se na Antonyho usmála a zlehka ho políbila na čelo. „Neboj se, zlatíčko… za chvíli budu zpátky a vynahradím ti ty tři dny, kdy jsem u tebe nebyla…“

Nato jsem se otočila a kývla na Emmetta. „Tak pojď – zrovna jsem dostala chuť na nějakého medvěda…“

Emmett se hrdelně zasmál, rychle, ale vášnivě políbil Rose a zamířil ke dveřím. Než jsem se otočila, vrhla jsem ještě jeden starostlivý pohled na svého syna a ač neplánovaně na malý okamžik se i střetla s pohledem Edwarda. Rychle jsem odtrhla zrak, přičemž jsem byla neuvěřitelně vděčná, že se díky upířímu jedu nedokážu červenat a vyběhla ven z domu za Emmettem, který už mezitím stačil zmizet mezi stromy.

Naštěstí se ukázalo, že mi nedělalo žádný problém najít ho – především díky mému výbornému sluchu… dohonit ho a potom i předhonit. Vážně jsem nemohla uvěřit, že jsem byla rychlejší než on.

Zmizela jsem mezi stromy a čekala, až mě najde. Když se přiblížil ke stromu, za kterým jsem byla schovaná, skočila jsem na něj s hrozným řevem a smála se, až se za břicho popadala, když jsem sledovala, jak se leknul. A to jsem si vždycky myslela, že upíra nejde překvapit… V duchu jsem nad tím mávla rukou a běžela dál do hlubin lesa. Tahle dobrou náladu jsem neměla už ani nepamatuju…

Pak jsme začali lovit. Bylo to něco naprosto neznámého, ale jak mi Emmett doporučil – nechala jsem se pohltit instinkty a pak to už šlo samo. Kdyby mi někdo předtím řekl, že sama dokážu skolit rozzuřeného a o dvě hlavy většího grizzlyho, vysmála bych se mu do tváře.

Už jsme byli na zpáteční cestě – odhadovala jsem, že několik kilometrů od vily, když Emmett zčistajasna zpomalil. Nechápala jsem, proč chce jít lidskou chůzí. Už jsem se těšila na Antonyho a proto mě to lehce rozladilo.

„Takže… Bello…“ začal Emmett po chvíli ticha váhavě a já po něm střelila nechápavým pohledem.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat,“ řekl vážně a upřeně mi pohlédl od očí. Začínalo mi to být nepříjemné – takového jsem Emmetta neznala – vždycky byl samá srandička, ale že by s ním šel vést vážnější rozhovor? – Nikdy.

„O co jde?“ zašeptala jsem váhavě.

„Co myslíš…“ ušklíbl se, „o tebe a Edwarda…“

Samým překvapení jsem vykulila oči. „Cože?!“

Emmett se znova ušklíbl. „No… zajímalo by mě, jak to mezi váma vlastně je. Dvakrát ses s ním vyspala a máte spolu dítě – neříkej mi, že ti je úplně ukradený…“

Nechápavě jsem na něj zírala. Vážně teď vypustil z úst to, co myslím? Co si jako myslí… že… že…

„No tak, Bello! Skoro se ti kouří z hlavy, jak ti to v ní šrotuje – mně se můžeš svěřit… já si před Edwardem dokážu myšlenky ochránit – stačí, když budu myslet na Rose v nějaké choulostivé poloze a Edward hned bude moje myšlenky ignorovat – v tom mám už praxi…“ zazubil se a mrkl.

Tak tím mě zrovna dvakrát nepřesvědčil, ale nakonec jsem to vzdala. Byl to Emmett – bylo to stejné, jako bych se pokoušela vyvléct z nakupování s Alicí – naprosto nemožné. Proto jsem si povzdechla a vyhověla jeho prosbám.

„Abych byla upřímná, tak nevím, jestli k němu něco cítím… a jestli jo, tak vlastně nevím co… myslím, že náš vztah je dost komplikovaný sám o sobě – je lepší, když do toho nebudeme ještě zamotávat city…“

Emmett se ušklíbl. „Tak na to je myslím už trošku pozdě…“

Nechápavě jsem na něj pohlédla. „Co tím myslíš?“

„To mi jako chceš říct, že sis nevšimla, jak se k tobě Edward poslední dobou chová?“

Zamračila jsem se. „Chová se ke mně jako vždycky…“

Na Emmettově tváři se objevil úšklebek. „To není pravda. Snažíš si to vsugerovat, protože se bojíš toho, že by se na vašem vztahu mohlo něco změnit.“

Povzdechla jsem si. „Emmette… my vlastně ani žádný vztah nemáme…“

„Tak to byste na něm měli začít pracovat, protože jestli sis ještě nevšimla, máte spolu dítě,“ hlesl, načež se rozběhl. Než jsem se vydala za ním, znovu jsem si povzdechla a zašeptala si pod nos: „Jo, toho jsem si už všimla…“

K vile jsme se dostali o několik málo minut později. Emmett vtrhl do obývacího pokoje jako velká voda a hned se šel vášnivě přivítat s Rose. Taktně jsem obrátila pohled stranou a začala se rozhlížet po svém synovi. Kromě Rose v obýváku ale nikdo nebyl.

Najednou jsem uslyšela nějaké hlasy z kuchyně. Za vteřinu jsem už stála mezi futry a nechápavě hleděla na tu scénu před sebou. U stolu seděl v dětské sedačce malý Antony, kolem krku kdysi bílý bryndák, který byl v tuto chvíli zapatlaný nějakou hustou kaší. Stejně jako pět upírů, těsnících se kolem něj…

Jako první si mě všimla Esmé, která se zastavila se lžičkou na půlce cesty k pusince blonďatého andílka, který okamžitě spustil hrozný křik, když mu došlo, že téhle lžičky se jen tak nedočká. Automaticky jsem během vteřiny překonala celou místnost, sundala mu bryndáček a vzala ho do náruče, abych ho utěšila.

Naštěstí se mi to povedlo na poprvé. Byl asi rád, že mě vidí, protože se na mě zářivě usmál. Pohupovala jsem ho ze strany na stranu a dívala se do jeho světlounce zelených očí, které se najednou začaly přivírat.

„Počkej! Ještě tu má kaši!“ vyhrkla Alice a podala mi misku s nevábně zavánějícím obsahem. Přestala jsem Antonyho pohupovat a sedla si s ním na jednu z židlí. Pak jsem ho pomalu začala krmit. Přitom jsem se obrátila na upíry zamazané od hlavy až k patě kaší.

„To nezvládnete nakrmit jedno malé dítě?“

Alice se na mě zazubila. „Jo, ale Antony si chtěl hrát…“

Pozvedla jsem překvapeně jedno obočí. „Vážně to chceš všechno hodit na malé dítě, které se ani nemůže bránit…? Neměla by ses stydět, Alice?“ řekla jsem naoko vážně, ale když se Alice zarazila, snad aby se ohradila, rozesmála jsem se.

„To byl jen vtip…“

Předvedla mi výstavní úsměv. „To přeci vím, ne?“

Zazubila jsem se na ni. „No… nevypadalas tak.“

Když pokrčila rameny a zadívala se na Antonyho, obrátila jsem k němu také svou veškerou pozornost. Zbývaly poslední dvě lžičky kaše, a když v něm zmizely i ty dvě, chtěla jsem misku odložit na stůl, ale hned mi ji z ruky sebrala Esmé s úsměvem na tváři. „Já to hned umyju… vypadá to skoro jako beton – bojím se, že později by to z toho už nikdo nedostal…“

Zasmála jsem se a nechala ji, aby mi misku sebrala. Sama jsem s Antonym v náručí vstala a prohlédla si ho v natažených rukou. „Ty rosteš doslova před očima…“

Na potvrzení mých slov si pěkně nahlas říhnul. Několik upírů se za mnou zahihňalo. Já se na něj usmála a sevřela ho v náručí. Obrátila jsem se na ostatní upíry v místnosti, přičemž jsem si všimla, už tu je i Rose s Emmettem. Veškerou svou pozornost jsem ale zaměřila na upíra stojícího opodál. Opíral se o kuchyňskou linku a nijak se nesnažil upozornit na svou přítomnost. I přesto, že tento uzlíček byl víceméně jeho zásluha…

„Půjdu ho už dát spát… chceš jít se mnou?“ zeptala jsem se ho a vpíjela se mu do černých očí. Očividně už dlouho nebyl na lovu – napadlo mě, že možná naposledy v den, kdy jsem rodila…

Edward pouze kývl hlavou. Teplota v místnosti jako by klesla o několik stupňů. Ostatním členům rodiny zmizely úsměvy z tváří a pomalu se začali trousit z dohledu. Snažila jsem se to napětí ignorovat a po posledním rychlém pohledu Edwardovým směrem se vydala ke schodům do prvního patra.

Vstoupila jsem do svého pokoje a zamířila k dětské postýlce. Položila jsem Antonyho do modrých peřinek a dala mu pusu na čelo. „Spi sladce, zlatíčko moje… ať se ti zdají samé krásné věci.“

Malý Antony na mě vážně hleděl, a když se mu začaly zavírat očička, odstoupila jsem od postýlky několik kroků a váhavě pohlédla na Edwarda. „Chceš mu taky dát dobrou noc?“

Stejně jako v kuchyni jenom kývl a překonal vzdálenost, která ho dělila od postýlky. Svými zády mi zaclonil výhled, ale byla jsem si na devadesát devět procent jistá, že ho také políbil na čelíčko. Nic neřekl. Pouze na něj chvíli hleděl. Nervózně jsem se ošila.

Když se pak napřímil a pohlédl mi do očí, snažila jsem se na sobě nedat znát neklid. Tohle bylo po dlouhé době, co jsme spolu byli sami v místnosti – když nebudeme počítat našeho usínajícího syna. Nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat…

Nervózně jsem si odkašlala. „Chtěla jsem ti říct… děkuju, že ses o něj ty tři dny postaral.“

Hned jak jsem to vypustila z úst, věděla jsem, že jsem to neměla dělat. Bože, co jsem to plácla?

Edwardův pohled najednou ztvrdl. „Je to taky můj syn…“

„Já vím…“ začala jsem rychle uklidňovat situaci. „Proto jsem se tě chtěla zeptat, jestli ti nevadí, když… no… viděla jsem tě dole v kuchyni… jak jsi stál stranou… to nemusíš dělat… věřím, že najdeme způsob, jak spolu vycházet…“

Nuceně jsem se zasmála. „Přeci jenom spolu máme dítě…“

Edwardův hlas zněl poněkud dutě, když promluvil. „Najdeme způsob jak spolu vycházet…“

Nechápavě jsem na něj pohlédla. Nevěděla jsem, co tím myslel. Mířil s tím snad někam?

Než jsem se ho na to ale stačila zeptat, zmizel. Vypařil se z pokoje, jako by tu nikdy nebyl. Přistoupila jsem k dětské postýlce a chvíli hleděla na svého poklidně spícího syna. Na malý okamžik jsem zatoužila zase být člověkem – mít tu možnost na několik hodin uniknout od reality a snít růžové sny.

Můj život se na první pohled mohl zdát jako jeden z takových snů… ale jenom já sama věděla, že to není tak úplně pravda.

Obrovské díky za vaše komentáře zanechané u předešlé kapitoly. Velice mě potěšily. :) Doufám, že se dnešní kapitola líbila a zanecháte mi tu na ni nějaký názor. ;)

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 14. kapitola: