Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 10. kapitola

23.08.2013 (13:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 5481×

Když jsem konečně vstřebala ten šok, že jedeme za bandou upírů, kteří mě možná zakousnou, otočila jsem se na Emmetta a vypálila: „Cos myslel tím, že se budu muset o Edwarda prát s nějakou šílenou upírkou? Co je zač a proč si něco takového myslíš?“

Emmett se ušklíbl. „Jmenuje se Tanya a ano, je šílená… před pár lety se pokusila sbalit Edwarda.“

Obdivně jsem hvízdla. Tohle začíná být zajímavé… Zvlášť proto, že Emmett řekl: pokusila sbalit – ne sbalila… Pozorně jsem se na Emma zadívala. „A dál?“

„No… Edward nemohl ustát její hříšné myšlenky a tak jí slušně vysvětlil, že nemá zájem,“ pokrčil lhostejně rameny Emmett. Přesto jsem tušila, že ještě pořád Edwardovo chování nepochopil. Stejně jako já.

Bez přemýšlení jsem vypálila: „Takže se s ní nevyspal?!“

Emmett se začal smát. „Blázníš? V té době byl ještě panic…!“

Samým překvapením jsem vykulila oči. „Cože?! Děláš si srandu…“

Emmett chtěl už něco říct, když ho přerušil Edward: „To by stačilo, Emmette…“

Rychle jsem střelila po Edwardovi očima. „V žádném případě! Tohle je velice zajímavý rozhovor… Edwarde, je to fakt pravda?“

Trvalo pár vteřin, než Edward odpověděl. A přitom stále hleděl na ubíhající silnici před sebou. „Jo… Ale nezapomínej, Bello, že tys byla taky ještě před nedávnem panna…“

Zezadu se ozvalo Emmettovo obdivné hvízdnutí. „Rose, sleduješ to? Začíná tu houstnout atmosféra! Škoda že sebou nemám popcorn…!“ posteskl si Emmett, a když jsem se na něj s naštvaným pohledem otočila, zvesela se na mě zazubil. Teď už jsem se neovládla a ten jazyk na něj vyplázla.

Pak jsem se znovu obrátila na Edwarda. Jestli on na mě takhle… Neměl by zapomínat, že tuhle hru můžou hrát dva…

„To máš pravdu, Edwarde, ale mě je osmnáct… ne sto osmnáct!“

Emmett se znovu začal chechtat. „Tak teď ti to nandala, brácho…“

Ušklíbla jsem se, potěšená Emmettovým komplimentem. Znovu jsem pohlédla na Edwarda. „Stoletý panic Edward… no nezní to romanticky? Co říkáš, Edwarde?“ pošklebovala jsem se mu a užívala si ten pohled na něj. Už nic neřekl. Pouze s velice nasupeným pohledem sledoval silnici. Vypadalo to, že tohle kolo jsem vyhrála…

Otočila jsem se na Emmetta a plácla si s ním. Zvesela jsme se na sebe zazubili. Bylo nad slunce jasné, že nás dva už nic nerozdělí.

Po zbytek cesty Emmett vymýšlel samé kraviny, který se ale prostě nešlo nesmát. A tak jsem se smála. Tak moc, až mě z toho začaly bolet břišní svaly. Rose se snažila udržet si vážný výraz, ale občas jsem si všimla, že i jí pocukávají koutky. Napadlo mě, že náš vztah možná nebude tak nepřátelský, jak se na první pohled mohlo zdát.

Když jsme odbočili na lesní cestu a před námi se objevila obrovská vila, dost podobná té ve Forks, smích mě přešel. Hlavou mi běhala jedna a ta samá myšlenka pořád dokola. Vážně bych se měla Tanyi bát?

Edward zaparkoval a já se srdcem až v krku vylezla z auta. Zaraženě jsem zírala na vilu a čekala, až vystoupí i ostatní. Když se všichni vydali k domu, pomalu jsem je následovala. Vážně jsem se dovnitř nijak netěšila. Vlastně jsem ještě nikdy jiné upíry než Cullenovi neviděla. Co když se jim nebude líbit, že bych u nich měla přespat? Co když mě ve spánku zakousnou…? Nehledě na velký háček jménem Tanya…

S těmito ne nějak extra veselými myšlenkami jsem se došourala až ke vchodu. V tu chvíli se otevřely dveře a mezi nimi se objevili dva lidé… teda upíři. Muž a žena – oba tmavovlasí a se zlatýma očima. V duchu jsem si nepatrně oddechla. Nepijí lidskou krev… V letadle se mi od Emmetta také mimo jiné dostalo instruktáže o barvě upířích očí. „Jak jsou červené – je to průser. Zdrhej!“ řekl tehdy.

Prohlédla jsem si je pozorněji. Ta žena mi tak nějak připomínala Esmé. Taky měla takový ten mateřský výraz a milý úsměv. Zrovna se vítala s Carlislem a Esmé. Všichni se objali a prohodili mezi sebou pár slov. Nijak moc jsem to nevnímala. Nenápadně jsem se pokoušela nahlédnout do domu, jestli náhodou nespatřím Tanyu. Ať už bohužel nebo naštěstí – nikoho jsem nezahlédla.

Mezitím se už všichni přivítali a začali mizet v domě. Rychle jsem je následovala. Přesto jsem na chvíli v obří bílé chodbě osaměla. Hned jsem začala pociťovat paniku. Pak jsem ale naštěstí uslyšela hlasy. Vydala jsem se po zvuku a než jsem tomu stačila zabránit, ocitla jsem se ve velké místnosti – očividně obývacím pokoji – se dvanácti páry zlatých očí upřených mým směrem. No super…

Zkameněla jsem a cítila, jak rudnu. „Eh- dobrý den…“ vykoktala jsem a nervózně se porozhlédla po tvářích, které jsem neznala. Kromě onoho muže a ženy, které jsem už spatřila mezi dveřmi, tu byly ještě tři upírky. Všechny tři byly blondýny a velice si podobné. Jak mám mezi nimi sakra poznat Tanyu?!

Chvíli v místnosti panovalo naprosté ticho. Těkala jsem pohledem po ostatních a měla pocit, že jestli se na mě hned nepřestanou dívat, asi tady sebou seknu o zem.

Nakonec promluvil ten upír: „Carlisle, když jsi volal, zmínil ses, že s vámi přijede i lidská dívka… ale že je těhotná, na to jsi nějak zapomněl…“

Ochranitelsky jsem si přikryla vzdouvající se břicho rukou a nedůvěřivě hleděla na toho upíra. Carlisle se už chystal něco odpovědět, ale by přerušen. Samozřejmě Emmettem… což znamenalo, že se rychlostí světla blíží katastrofa.

„To víš, Edward se činil… od posledně tak trochu zdivočel…“ ušklíbl se Emmett a na mě mrkl. V duchu jsem zasténala a měla chuť mu zakroutit krkem. Co si od toho sakra slibuje? Nebo mu nedošlo, co tady právě řekl?!

Najednou jedna z těch blondýnek udělala dva kroky mým směrem a pozorně si mě prohlédla. Pak se obrátila na Emmetta. „Edward? Chceš tím snad říct, že to dítě je jeho?“

Polkla jsem knedlík, který se mi udělal v krku. Už jsem si byla na dvě stě procent jistá, kdo je tato upírka, která si mě tak pozorně prohlíží. Začínala jsem se docela bát, aby se na mě nevrhla…

Pootočila jsem hlavu Emmettovým směrem a pokusila se mu pohledem sdělit, ať volí opatrně slova. Možná na tom závisel můj život. Ale Emmett se jenom zářivě usmál. „Přesně to jsem tím chtěl říct…“

Měla jsem chuť zoufale zasténat. To je takový idiot! Místo toho jsem ho nenávistně propálila očima a pak pohledem vyhledala Edwarda a snažila se mu naznačit, že teď mi jde vážně o krk.

Než jsem stačila udělat něco dalšího, stála přede mnou ta hnědovlasá upírka – předpokládám, že manželka toho upíra, co se na mě tak vyptával. Pochopitelně jsem jako vždy leknutím nadskočila.

Ona si toho očividně všimla, protože se zatvářila provinile. „Omlouvám se… Můžu se zeptat, jak se jmenuješ?“

Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se o co nejvlídnější úsměv. „Bella.“

Upírka se usmála a natáhla ke mně ruku. Nejistě jsem jí ji stiskla a znovu na ni pohlédla. Střetla jsem se s její milým úsměvem. „Těší mě, Bello, já jsem Carmen…“

Než jsem se nadála, představil se mi i ten upír – jmenoval se Eleazar. A pak i ty tři blondýny. Ta s těma dlouhými rovnými vlasy byla Kate, ta s těmi krátkými Irina a ta s těmi lehce vlnitými – jak už jsem ale dávno věděla – byla Tanya. Naštěstí to nevypadalo, že by se mě v nejbližších okamžicích chystala zakousnout. Spíš jsem se začala obávat, aby mě ty tři neumořily svými otázkami k smrti. Všechny tři se totiž kolem mě postavily a nepřestávaly se mě na něco vyptávat. Ať už to bylo na můj život před Edwardem (tak to nazývaly ony!) nebo na miminko. Začínala jsem být zoufalá. V jednu chvíli jsem i střelila pohledem po Edwardovi, doufaje, že mě zachrání, ale ten mě vůbec nevnímal. O něčem se bavil s Eleazarem a Carlislem. Esmé a Carmen zmizely v kuchyni, takže od nich se mi pomoci taky nedostane. Alice s Jasperem taky byli bůhví kde – no, možná jsem ani nechtěla vědět, kde jsou… Zbýval Emmett a Rose – oba seděli na sedačce, a jak jsem záhy zjistila, Rose si četla v nějakém magazínu a Emmett pozoroval náš hlouček. Ale ne že by mě šel zachránit, ne vůbec ne… Ten idiot se mi smál! Měla jsem chuť na něj pořádně po upírsku zavrčet.

A tak jsem byla tam, kde na začátku. Mučená neustálými dotazy, bez jediné šance na záchranu…

Až pak… „Bello, nechtěla bys jít na čerstvý vzduch?“ ozval se vedle mě hlas anděla. Ne, nebyl to anděl, ale bylo to víc než blízko. Rosalie na mě hleděla s nic neříkajícím výrazem a čekala na mou odpověď. Zmohla jsem se jenom na kývnutí a byla vážně ráda, že jsem se dostala z toho sedmého kruhu pekelného…

Když jsme se konečně ocitli na balkóně, dala se do mě hrozná zima. Ale než bych se vrátila do domu, radši bych tu umrzla. Nikdy jsem neměla ráda, když jsem byla středem pozornosti – což platí dvojnásob, když je to společnost upírek.

Vděčně jsem střelila pohledem po Rose, která hleděla do hlubin lesa. „Děkuju… vím, že mě nemáš moc v lásce a proto… děkuju.“

Rose se na mě obrátila a možná se mi to jenom zdálo, po tváři se jí mihl úsměv. „Ne že bych tě neměla ráda… já ti, Bello, závidím…“

Na chvíli se odmlčela, a když si všimla, že na ni tázavě hledím, pokračovala. „Závidím ti lidský život… a taky tohle,“ hlesla a ukázala na moje vzdouvající se břicho. Než jsem stačila něco namítnout, Rose pokračovala: „Vím, že ti Emmett vyprávěl o mé přeměně… ale z jeho úhlu je to trošku jiný příběh. On ani nikdo jiný nemůže vědět, jak se ve skutečnosti cítím…“

Střelila jsem po ní rychlým pohledem. „Je mi to líto.“

Rose se znovu zahleděla do temného lesa. „Ano… mě taky.“

Chvíli jsme mlčky hleděly na stromy kolem nás, ale nakonec se na mě Rose obrátila a teď jsem si už mohla být jistá, že se mi ten úsměv jenom nezdál.

„Už jsi přemýšlela o jméně?“ zeptala se a kývla hlavou k mému bříšku.

Usmála jsem se. „Ano… Sandy.“

Rose na mě zůstala překvapeně hledět. Měla takový ten výraz, kterým mi sdělovala, že tak úplně nechápe, co jsem to právě vypustila z úst. A tak jsem začala vysvětlovat. „Víš, ještě nevím, jestli to bude holka nebo kluk a tohle jméno může být jak pro holku, tak pro kluka…“

„A-aha…“ vyhrkla Rose a střelila po mě rychlým pohledem. Pak se pokusila o úsměv. „Líbí se mi to.“

Úsměv jsem jí oplatila i přesto, že jsem věděla, že se jí moje jméno ani v nejmenším nelíbí. Mě ale ano! Tak ať mi do toho nikdo nekecá! Nechtěla jsem se s ní ale začít hádat, zvlášť když jsme si konečně začaly rozumět. Proto jsem se na ni znovu usmála a řekla: „Ráda bych si tu s tebou ještě povídala, ale už začínám mít hlad – půjdu si něco udělat.“

Rose kývla na souhlas a pak znovu pohlédla mezi stromy, čímž mi dala jasně najevo, že jestli chci, tak můžu odejít – jí to problém dělat nebude. V duchu jsem pokrčila rameny a otevřela balkonové dveře.

Jen co jsem vkročila do obýváku, už přede mnou stála Carmen s úsměvem od ucha k uchu. „Slyšela jsem správně, že máš hlad?“

V duchu jsem si povzdechla. Právě jsem získala novou upíří chůvu. Poslušně jako pes jsem Carmen následovala do kuchyně. Už teď jsem tušila, že na suchý rohlík ji neukecám.

XXX

Nakonec přede mě postavila plný talíř těstovin se sýrovou omáčkou. Bylo to vážně výborný, ale po chvíli jsem už nemohla. Nebyla jsem zvyklá jíst takhle hodně a ta porce, kterou mi kydla na talíř, by vystačila tak půlce fotbalového mužstva.

„Carmen… je to vážně výborné, ale já už nemůžu…“ odhodlala jsem se po chvíli vyjít s pravdou na trh a pomalu se zvedla od stolu. Carmen hned stála přede mnou. „To je v pořádku, Bello… já jenom… už je to strašně dlouho, kdy jsem sama jedla lidské jídlo…, takže ani nevím kolik toho takový člověk sní…“

Vděčně jsem se na ni usmála. „Děkuju za vynikající večeři.“ Zvedla jsem se s úmyslem najít někoho z Cullenů, ale ve dveřích jsem se ještě zastavila. Něco mi vrtalo hlavou.

„Carmen?“

Upírka se otočila od dřezu, kde umývala nádobí a zářivě se na mě usmála. „Ano, Bello?“

Nervózně jsem se ošila. „Já jenom… že jsem si nikde nevšimla Esmé. Nevíš náhodou, kde je?“

Carmen se znovu usmála. „Šla společně s Carlislem připravit dům. No, spíš zkontrolovat lidi, co to tam připravují… znáš Esmé… jak jde o aranžování nábytku, nezná se…“

Zaraženě jsem na Carmen koukala. „Šli?“

Ta se zasmála. „Běželi…“

„Aha…“ hlesla jsem a zadoufala, že náš dům nebude blíž než sto kilometrů od tohoto. Ne že by se mi tady nelíbilo – to ano. Carmen byla velice milá… ale zažít víc takových rozhovorů s blonďatými sestrami…? Ne, děkuju…

Znovu jsem se na Carmen nevinně usmála a pak se vytratila. Šla jsem do obývacího pokoje, ale tam jsem nikoho nenašla. Kde sakra všichni jsou? ptala jsem se sama sebe v duchu a vydala se na průzkum.

Ocitla jsem se v té obrovské bílé chodbě, která se zdála nekonečná. Pomalu jsem šla a prohlížela si zajímavé obrazy visící na stěnách. Najednou jsem ale uslyšela hlasy. Netrvalo mi dlouho, aby mi došlo, že je to Edward… s Eleazarem.

Pomalu jsem se sunula podél zdi a zastavila se těsně u pootevřených dveří, odkud jsem oba upíry slyšela mluvit. Vím, že to není slušné – poslouchat za dveřmi, ale když mi došlo, že se ti dva baví o mně, už jsem nedokázala couvnout.

„Edwarde, má velký potencionál…“ Uslyšela jsem vyhrknout rozhořčeně Eleazara. Srdce se mi rozbušilo a snažila jsem se ani nedýchat, aby mě náhodou nezaregistrovali.

„To už dávno vím…“ odpověděl Edward dutě.

„Pokud ji přeměníš… Mohla by mít velmi silný dar.“

Zatajila jsem dech. Přeměna?

„O tom jsme ještě nemluvili…“ řekl Edward nato rázně.

„Tak začněte – čas se krátí…“ ozval se Eleazar pochmurně.

Po zádech mi přeběhl mráz. Chce tím snad říct…

„Ty myslíš…“ vydechl Edward s malým otazníkem na konci. Stejně napjatě jako Edward jsem čekala na odpověď Eleazara.

„Ano, Edwarde… myslím, že porod v žádném případě nemůže přežít.“

Trhavě jsem se nadechla. Panebože… Zdálo se mi to, nebo mi teď vážně byla předpovězena smrt? Bez přemýšlení jsem hlasitě zaklepala na dveře, které se vzápětí samy pootevřely. Oba upíři na mě strnule hleděli. Možná se mi to jenom zdálo, ale přišlo mi, že Eleazar je pěkně naštvaný, že jsem sem tak vtrhla. Střelila jsem pohledem po Edwardovi – ani ten se netvářil dvakrát nadšeně, že mě vidí. Nápodobně, brouku…

„Edwarde… Už jsem docela unavená, mohl bys mi prosím ukázat můj pokoj?“ zeptala jsem se pevným hlasem a propalovala Eleazara pohledem. Celkem mě naštvalo, když tady mluvil o mé smrti jako o nevyhnutelné.

Edward na mě tvrdě pohlédl. „Jistě.“ Pak bez dalšího slova kolem mě prošel. Pomalu jsem ho následovala ven z místnosti a nemohla se zbavit pocitu, že mi Eleazar očima doslova vypaluje díru do zad. Velice nepříjemné…

Edward naštvaně dupal do patra. Poslušně jsem šla za ním a v duchu mu přitom nadávala. Zase jsem pro jednou byla vděčná, že nedokáže číst moje myšlenky.

Najednou se Edward zastavil před jedněmi dveřmi. „Je to pokoj pro hosty. Kufr už máš tam. Kdybys něco potřebovala, najdeš mě dole…“

Překvapeně jsem povytáhla jedno obočí. „Ty nebudeš dneska spát?“

Edward se na mě zadíval takovým tím svým pohledem, u kterého jsem si nikdy nebyla jistá, co si myslí. Nazývala jsem to Železná maska…

„Ne. Já nemusím vůbec spát – no, vlastně ani nemůžu… jsem ti dvacet čtyři hodin k dispozici…“

Dostala jsem chuť si do něj rýpnout, za to, že mě tady poučuje jako malé dítě. I když… nevypadal jako by mě poučoval. No… to je fuk. Stejně si rýpnu: „No super… takže asi díky a dobrou noc…“

„Dobrou,“ hlesl, otočil se a odešel.

Povzdechla jsem si a vešla do svého pokoje. Všude panovala tma. Nechtěla jsem rozsvěcet, tak jsem po hmatu našla postel a znaveně na ni dosedla. To byl dneska zase den… Znovu jsem si povzdechla, rukou si prohrábla zacuchané vlasy a pak se vydala na průzkum.

„Au!“ zavyla jsem bolestí, když jsem si nakopla palec nepochybně o svůj vlastní kufr.

O pár bolestných vteřin později jsem se konečně dostala k oknu. Roztáhla jsem závěsy a pohlédla ven. Les v tuto noční dobu vypadal vážně děsivě. Rozhodně bych tam teď nechtěla jít sama.

Chvíli jsem jen tak zírala z okna a nechala myšlenky plynout. Myslela jsem na Charlieho. Co teď asi dělá? Jenom doufám, že nevolá FBI…

Povzdechla jsem si. Za několik dní se můj život obrátil o sto osmdesát stupňů. O něčem takovém by se mi snad nezdálo ani v tom nejdivočejším snu.

Otočila jsem se a pohlédla na pokoj osvětlený měsícem. Došourala jsem se ke kufru a vytáhla si z jen potřebné věci. Kartáček, pastu a pyžamo. – Jo, to by mělo stačit. Pak jsem se odporoučela do malé koupelny, kde jsem si dala uvolňující sprchu. Vyčistila jsem si zuby, oblékla pyžamo a vrátila se do pokoje.

Přitáhla jsem si k oknu židli od malého stolku vedle dveří a chvíli ještě koukala do temného lesa. Připadala jsem si tady jako vetřelec. Jak dlouho jsem vlastně Cullenovy znala? Odletěla jsem s nimi do divočiny… nebyl tu nikdo, komu bych se mohla svěřit se všemi svými problémy. Na to jsem ani Emmetta tak dlouho neznala. Možná Esmé… ale té jsem se styděla něco říct. Stěžovat si. Ona se tak snažila, aby se cítila jako doma. Přesto jsem doma nebyla… Neměla jsem žádný domov. Byla jsem tam navíc. A měla jsem pocit, že tou už navždy budu. No… navždy… jestli má Eleazar pravdu, bude to navždy kratší, než jsem si myslela.

Povzdechla jsem si a pohlédla do temnoty neznámého lesa. V tu chvíli jsem si připadala tak strašně malinká a zranitelná.

Změnilo by se to, kdybych byla upír? prolétla mi hlavou zbloudilá myšlenka. Zakroutila jsem nad ní hlavou. O tom teď nehodlám přemýšlet. – Zítra je taky den…

S touhle myšlenkou jsem zalezla do postele a upadla do bezesného spánku.

Obrovské díky za vaše komentáře u minulé kapitoly. Snad se vám tato kapitola líbila a zanecháte nějaké komentáře i tady. :)

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 10. kapitola: