Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sacrifice 7. kapitola

02.07.2010 (10:15) • Elushkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2144×

Edward v chatce nebyl. Pravděpodobně si to žehlil u Belly, hádala jsem. V tašce jsem začala hledat něco na sebe na tu „párty“ – nebo co to vlastně bude. Našla jsem ucházející top a sukni. Nic, z čeho by ostatní dívky omdlévaly závistí, to nebylo, ale nevypadalo to zas tak strašně. Teda aspoň podle mě.

K večeru dorazil Edward, přesně jak bylo domluveno. Byl celý neklidný a v řeči se dost zadrhával. Přemítala jsem, co se asi mohlo stát. Něco s Bellou?

„Starej se prosím tě, o sebe, buď tak hodná!“ vyštěkl na mě a já zůstala jako opařená. Za celou dobu jsme si řekli akorát tak Ahoj a jak bylo. Toť vše.

„Prosím? Říkám snad něco?!“ nasadila jsem stejný tón jako on.

„Ne promiň, to mi jen tak ujelo,“ omlouval se. Nasadil ten svůj otřepaný psí výraz a čekal na odpuštění.

„Myslím, že bude lepší, když tam půjdu s někým jiným.“ Popadla jsem kabelku a klíček. „Ahoj.“ A vypadla jsem, sama jsem se vydala do tmy najít tu zatracenou klubovnu. Přiznávám, že moje reakce byla trošku jak z telenovely, ale vážně mě to naštvalo.

V klubovně byla zábava v plném proudu. Nikdo by si ani nevšiml, že jsem přišla, nebýt Alexova trapného úvodu na mou počest. Představoval mě svým ožralým kamarádům, jednomu po druhém. Snažila jsem se mu vymanit a jít si po svém, jeho železný stisk mi to ale neumožnil.

„Přiznejme si to, Alexi. Nikoho nezajímám, musíme tady tropit takové divadlo?“ zamračila jsem se.

„Ale houby, sestřičko. Už jsem o tobě všem vyprávěl, chtějí tě poznat.“ Aha, takže proto jsem tak populární, jak říkal Emmett. Paráda.

Oslnil mě svým zářivě bílým úsměvem a protahoval mě skrz hloučky pro mě neznámých lidí. Teda až na jednoho. Zahlédla jsem toho kluka, jak dnes se mnou seděl u rybníka. Byl sám na baru, obracel do sebe jednoho panáka za druhým. Byla to moje naděje, jak to celé peklo ukončit.

„Alexi, mám támhle kamaráda, nech mě jít. Uvidíme se za chvíli,“ slibovala jsem. Než stihl jakkoli protestovat, vytrhla jsem se mu a utíkala za „svým“ neznámým.

„Ahoj!“ řekla jsem až příliš hlasitě. On se na mě jen podíval a zamrkal.

„To jsi ty jo?“ zasmál se a objednal dva panáky.

„Annie.“ Představila jsem se. „A ty?“

„Ben.“ Podal mi ruku a potřásli jsme si. „Je tu nuda. Nejradši bych vypadnul. Co ty na to?“ šibalsky se usmál. Znala jsem moc dobře ty triky, ale plánovala jsem mu utéct. Budu třeba předstírat bolest hlavy nebo tak. Nic se nestane.

„Tak jo, jdeme“ souhlasila jsem nadšeně. Konečně pryč z téhle noční můry!

Vyšli jsme ven přede dveře a spustil se opravdový liják. Naoko jsem začala nadávat a v duchu se radovala, že se mi naskytla neprůstřelná výmluva, proč se vrátit do chatky. Ben nic nenamítal a nabídl se mi jako doprovod. No co, to jsem ho měla odmítnout? Možná jsem měla…

Když jsme se prodírali hustým křovím – prý to byla zkratka – sáhl mi na zadek. Myslela jsem, že to bylo omylem, ale vzápětí, když mě silou vzal za ruku, mi došlo, o co se tady snaží.

„Nesahej na mě!“ zasyčela jsem.

„Nebo?“ vysmál se mi a sápal se na mě. Napřáhla jsem se a dala jsem mu tu největší facku, jakou jsem dokázala. Otřel si rudou tvář a  z očí mu koukal hněv. To nebylo dobré…

„Ty malá…“ nedopověděl. Zůstal civět na místo za mnou. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, kdo za mnou stojí. Ucítila jsem tu strašně krásnou sladkou vůni. Byl to Edward. Právě včas, pomyslela jsem si. Udělala jsem asi dva kroky dozadu.

„Ještě jednou a přelámu ti všechny kosti v těle!“ zařval. Byl to mžik a najednou stál těsně u Bena. Z očí mu šla hrůza. Začala jsem se ho sama bát, i když jsem si přece mohla být na sto procent jistá, že mně by nikdy neublížil.

Edward ho popadl jednou rukou a zvedl ho do výšky, asi metr nad zem. Pusu jsem měla dokořán. Zavrčel a hodil s ním o kmen stromu. V tu chvíli zrovna zahřmělo, takže jsem díkybohu neslyšela ten náraz. Ben se svezl k zemi a začal fňukat. Edward se otočil na mě a zuřivost vystřídala lítost. Viděl moje zděšení.

To nemohlo být možné! To co jsem viděla… to se nestalo, že ne?! Proboha. Jak mohl s někým hodit o strom? Jak vůbec může normální člověk házet s někým o strom? Jednou rukou… A bylo vidět, že mu to nečinilo kdovíjak velkou námahu. Proboha…

Cítila jsem, jak mi zmodraly rty. Dala se do mě zima a dešťové kapky se zvětšovaly a zvětšovaly.  Začala jsem se třást a tekly mi slzy. Byla jsem zděšená. Z něho.

„Annie,“ zašeptal a pomalinku se ke mně přibližoval. Vyvaroval se prudkých pohybů – jako by to mohly zhoršit.

„Jdi ode mě dál! Slyšíš?“ zaječela jsem hystericky. Zastavil se. Pomaloučku jsem se vysoukala z bot na podpatku a dala se na útěk. Klopýtala jsem o kameny a do chodidel se mi zabodávalo jehličí. Neustále jsem se otáčela, jestli neběží za mnou, ale pravděpodobně tam ještě stál. Vzlykala jsem a hlasitě oddechovala. Bylo mi jedno, kam běžím, trmácela jsem se rovně bez přemýšlení, kam ta cesta vede. Po několika minutách se les rozestoupil a odhalil krásnou mýtinu s bublajícím potůčkem. Déšť mezi tím trošku ustal. Posadila jsem se a krvavé nohy, plné škrábanců a ranek, jsem namáčela ve studené vodě. Když pominu zvuk vody, panovalo tu hrobové ticho. Do chvíle než…

„Neboj se mě, prosím,“ promluvil na mě sametovým hlasem, ze kterého dívky padají na kolena.

„Já se tě nebojím,“ řekla jsem pevně. Nechtěla jsem dát najevo svůj strach.

„Možná bys měla…“ zamumlal si pro sebe.

„Ale já se nebojím. Nebudu.“

„Tak proč si utekla?“ zeptal se.

„Nevím, co od tebe můžu čekat,“ podívala jsem se na něj.

„Budu se snažit ti neublížit. A zabránit každému, kdo by se o to pokusil. Jako dnes…“ dodal.

„Bylo by nejlepší, kdybychom si jeden druhého nevšímali.“ Při té představě mi projel mráz po zádech.

„Na to už je trošku pozdě, nemyslíš?“ Zvedl obočí a něco si pro sebe špital. Posadil se vedle mě na trávu. Zlehka se dotkl mé ruky a mnou projel elektrický šok. Ucukla jsem a začala se červenat. Krev se mi nahrnula do tváří a zastavil se mi dech.

„To co se dnes stalo, bylo skutečné?“ snažila jsem se dovést jeho pozornost jinam.

„Ano,“ povzdechl si. Vzal mě za ruku a svoje prsty propletl s mými. Nebránila jsem se.

„A vysvětlíš mi to?“

„Možná.“

< 6. kapitola │  8. kapitola >

Shrnutí

Autor: Elushkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sacrifice 7. kapitola: