Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S tebou? Nikdy! - 4. kapitola Miluji

01.08.2010 (08:00) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4585×

4. kapitola: Miluji

Edward:

Vůbec jsem nechápal Bellino přesvědčení, že upíři nemají duši. Jak na takovou hloupost přišla? Každý má přece duši a my taky. Naše duše přijde na onen svět až ve chvíli, kdy naše upíří těla shoří na popel. Prostě jsme ještě jako lidé dostali druhou šanci na život. Sice je to hodně podivný a strašidelný život, ale i tak se v něm můžeme chovat lidsky. Přišlo mi to u Belly hodně zvláštní. Byla přece žena a tvrdila o sobě, že je bez citu? V tom musí něco být. Bella není taková jen tak bez důvodu a já na to určitě přijdu. Svým způsobem se mi líbila a chtěl jsem jí alespoň trochu pomoci.

Za 4 dny budu už ženatý. Moje manželka bude nejkrásnější upírka, jakou jsem kdy viděl a já ji vlastně ani neznám. Přišlo mi to celé absurdní, ženit se v dnešní době z jiného důvodu, než z lásky. Ale co nadělám. Pokud to zabrání válčení, tak to není zase až taková oběť. Už jsem se začínal i těšit, protože všechen ten shon, který vytvořily mé sestry, mě pohltil a navodil příjemnou atmosféru. Vybral jsem hudbu, jak k obřadu, tak i k následné zábavě. Doufal jsem, že se bude líbit i ostatním. Rozhodl jsem se, že na příští dva dny vypadnu s klukama někam na lov. Byli jsme v Evropě, takže vhod přicházelo Rusko. Trošku jim tam pomůžeme se zvěří a já se aspoň od kluků dozvím, co obnáší manželství s upírkou.

Bella:

Začala jsem Edwarda upřímně postrádat. Zítra měla být svatba a on si ještě pořád někde trajdal. Od našeho incidentu jsem ho neviděla. Mrzelo mě, že jsem ho tak rozčílila, ale nemůžu přece za svou přirozenost. Doufala jsem, že se na mě moc nezlobí. Byl pryč už dva dny a vůbec se nezajímal, jestli je na svatbu všechno hotové. Holky se mohly přetrhnout, aby bylo vše dokonalé a podle mých představ. No tedy, spíš to byly hlavně Aliciny představy něž moje. Moc jsem jí do toho nezasahovala. V těch představách se natolik vyznala, že by mi přišlo urážlivé tvrdit, že dělá něco špatně.

Skoro každou hodinu jsem myslela na můj poslední rozhovor s Edwardem. Jeho tvrzení o existenci mé duše mi přišlo hodně divné. Tak on si myslí, že upíři mají duši. Po tom všem, co jsem zažila ve Volteře, vím, co znamená mít a nemít duši. Žádný masožravec duši mít nemůže, protože je to jen obyčejný vrah. A já jsem taky masožravec. Možná jsem lepší v tom, že nezabíjím děti, ale to stejně nic nemění. Teď jsem jen doufala v Edwardovo pochopení. Snad mě úplně nezavrhnul. Bylo mi to líto, protože se mi začínal líbit. Už to nevydržím.

Vydala jsem se za Alice. Našla jsem ji v sále, jak diriguje ostatní ve vyzdobování.

„Alice, můžu se na něco zeptat?“

„Jasně, Bello,“ nespouštěla pohled z růžové girlandy.

„No... nevíš, kdy se vrátí Edward?“ zašeptala jsem rozpačitě. Alice se usmála, ale neodpovídala.

„Alice?“ zamávala jsem jí rukou před očima. Měla takový sklený pohled. Najednou mrkla a otočila se na mě.

„Za 2 hodiny je tady. Měla by ses jít připravit,“ mrkla na mě lišácky.

„Tak fajn. Jo a ještě něco. Jak jsi věděla, že budu potřebovat něco na sebe? A taky kdy to bude?“ položila jsem otázku.

„To byla prostě jen intuice,“ poznamenala a zase dál se věnovala výzdobě. Intuice? To jí nezbaštím, ale teď není čas to zkoumat. Mám 2 hodiny na to, abych ze sebe udělala krásnou upírku. Dneska  chci být pro Edwarda hezká. Nějak mu musím vynahradit svoje chování. Prostě každý z nás věří něčemu jinému. Proletěla jsem Volterrou do svých pokojů a tam přímo do šatny. Hrabala jsem se v tričkách a nevěděla, které si vzít. Nakonec zvítězilo jasně modré s hlubokým výstřihem a stříbrným potiskem. K tomu jsem si vzala úzké bílé džíny a stříbrné tenisky. Snad se mu budu alespoň trošičku líbit. V koupelně jsem se ještě trošku nalíčila a pořádně si pročesala vlasy. Slušelo mi to. Zaslechla jsem kroky a o setinu vteřiny později silné zaklepání. Byl to Edward. Jeho vůni bych poznala všude. Byla tak omamná, až se mi z toho motala hlava.

„Pojď dál, Edwarde,“ zavolala jsem a přešla do pokoje. Stál tam s rukama za zády a smutně se na mě koukal.

„Stalo se něco?“ napadlo mě. Trošku se mu zvedly koutky úst.

„Víš, já ti zapomněl dát menší svatební dar.“ Cože?

„Edwarde, ale... to není nutné...,“ koktala jsem. Naprosto mě odzbrojil. Tohle bych od něj opravdu nečekala.

„Já vím, že není, ale chtěl bych ti trochu vynahradit tu hádku. Neměl jsem tě tak urazit a měl jsem respektovat tvé přesvědčení. Omlouvám se ti, Bello.“ Koukal na mě těma svýma zlatýma očima a štěněčím pohledem, že jsem se v duchu skoro až smála.

„To je v pořádku, Edwarde. Jsem na tohle téma zkrátka přecitlivělá.“ Usmál se.

„Jsem rád, že se nezlobíš.“ Na něj se snad ani zlobit nedá, když se takhle krásně usmívá.

„No a co ten dárek?“ zeptala jsem se nedočkavě. Rozesmál se na celé kolo a podal mi krabičku. Pomalu jsem ji otevřela. Byl v ní náhrdelník, náramek a náušnice a celá souprava byla z pravých perel. Vydechla jsem úžasem. Perly byly překrásné. Uprostřed náhrdelníku byla jedna veliká. Nikdy bych nevěřila, že perla může být tak velká a krásná.

„Děkuju, jsou nádherné,“ zašeptala jsem dojatě. Ještě nikdy jsem nedostala tak krásný dárek.

„To jsem rád.“ Kouzlo našeho okamžiku však přerušilo volání.

„Bello, přijď za mnou do pracovny,“ ozval se Arův hlas z volterrských chodeb. S Edwardem jsme si povzdechli.

„Musím jít,“ řekla jsem smutně.

„Já vím. Takže se uvidíme zítra při obřadu?“

„Jasně. Já budu ta v bílém,“ uchcechtla jsem se a Edward se mnou. Neubránila jsem se pohledu na jeho dokonale vypracovaný zadek, když odcházel. Při každém kroku se mu lehce pohupoval a mně div netekly sliny. Musím se ovládat.

Manželství s Edwardem nebude jednoduché. Nejen kvůli našim odlišnostem, ale především kvůli tomu, jak moc se mi líbí a jak moc mě přitahuje. Budu si muset držet odstup. Nikdy nesmím dopustit, aby mezi námi k něčemu došlo. Zradila bych tím nejen celou Volterru, ale taky svůj postoj a hlavně samu sebe. Cullenovi jsou stále nepřátele a cvoci. Ať je Edward sebe hezčí, nepodlehnu mu. Manžel nemanžel!

Cestou k Arovi jsem přemýšlela, co asi tak může chtít. U jeho dveří jsem se zastavila.

„Tati?“

„Jen pojď, Bello,“ ozvalo se zpoza dveří. Vstoupila jsem a sedla si do křesla.

„Co potřebuješ, tati?“

„Holčičko, zítra je tvůj velký den. Budeš se vdávat a já bych ti chtěl dát pár rad.“ Ach ne, otcovské kázání. To jsem vážně nesnášela.

„Ale tati. Na kázání už jsem trochu stará,“ durdila jsem se.

„Jen klid. Chci ti jen říct, že ta svatba je pro tebe jen kus papíru. Není to závazek a ty si pořád můžeš dělat co chceš. Stále jsi svobodná.“

„To já přece vím. Co přesně chceš říct?“

„No... že si můžeš najít partnera, kterého budeš milovat. K Edwardovi se neupínej. Není to pro tebe vhodný upír. Však ty víš proč.“ Aha, takže táta mi tu naznačuje, že můžu milovat koho chci, jenom ne žádného Cullena. Tak v tom se teda shodneme. I když Edward je... Dost! Není hezký!

„Já to chápu, tati. Žádné pletky s Culleny. Přetrpím s nimi nějaký ten rok, a pak se vrátím zpátky sem,“ usmála jsem se na Ara.

„Už teď se na tvůj návrat těším,“ políbil mě na čelo. Taky jsem se těšila, protože mi bylo jasné, že roky u Cullenů nebudou vůbec jednoduché.

Edward: 

Bella byla nádherná upírka. V těch bílých kalhotách měla tak sexy zadeček. Neudržel jsem se a na malinkou chvilku si představil ten zadeček ve svém klíně. Bože! Ale přes všechnu krásu mi její oči vždy připomněly kdo je. Ať mě přitahovala sebevíc, pořád jsem v ní viděl i kus vražedkyně a především Arovy dcery. To mi vadilo ze všeho nejvíc. Aro byl krutý a nemilosrdný a jeho dcera jistě nebude o nic lepší než on, i když se tváří jako neviňátko. Bylo mi proti srsti, že taková hezká a milá holka patří zrovna k Volturiovým. Možná, že kdyby na ni zapůsobil Carlisle, tak by se přidala k nám. To je blbost. Masožravcem je příliš dlouho na to, aby přešla na zvířata. Ale mohl bych to s otcem alespoň probrat. Jasper to přece taky dokázal. Nechápal jsem, proč ji chci najednou mezi nás. Nikdy jsem nic takového k nikomu necítil a nevěděl jsem si s tím rady. Ona se mi prostě líbila. Víc než líbila. Znal jsem ji sice jen pár dní, ale byl jsem si skoro jist, že ji miluji. Ano, miluji ji, a to je problém. Nesmím milovat někoho z Volturiových. Určitě bych zklamal svou rodinu a nejvíc Carlislea. Byl na nás všechny tak pyšný za to, jak dokážeme odolávat a jsme správnými vegetariány. Tohle by nepřenesl přes srdce. Jenže Alice už to jistě ví a vyžvaní to ostatním. Co jen budu dělat?

„Edwarde!“ objevila se vedle mě má sestra.

„Jak si o mně něco takového můžeš myslet?“ zlobila se.

„Promiň, Alice. Nemyslel jsem to tak. Víš, já jen teď nevím, co dělat.“ A byla to pravda. Jsem zamilovaný do našeho dlouholetého nepřítele.

„Neboj se, Edwarde. Zkus promluvit s Carlislem. Třeba bude vědět, jak ji přimět na naši potravu.“

„Máš pravdu. Carlisle si vždycky ví rady,“ pousmál jsem se.

„Tak se mi líbíš. A Bella taky. I když je Volturiová, je moc hodná a milá. K tobě se hodí!"

„Děkuju, Alice. Já si myslím totéž. Myslíš, že bych jí to měl říct?“

„To rozhodně ne, Edwarde. Řeknu ti, až bude ten správný čas.“ Jak správný čas?

„Jak to myslíš?“ nechápal jsem.

„Bella má teď v sobě zmatek a tímhle bys ji teď spíš vyděsil. Dej jí čas.“

„Dobře, Alice. Děkuju ti. Jsi docela fajn ségra,“ zazubil jsem se na ni.

„Já vím, bráško,“ šťouchla mě do ramene a už byla zase pryč. V myšlenkách mi jen sdělovala, že jde za Jasperem a Emmettem.

Nechám to tedy uzrát a počkám na Aliciny vize. Zatím budu čekat. Až budeme po svatbě doma, proberu s Carlislem Bellinu „převýchovu“. Snad bude mít nějaký nápad, jak ji přesvědčit. Představoval jsem si Bellu se zlatýma očima a strašně se mi po ní stýskalo. Najednou jsem se na naši svatbu těšil jako malej kluk. Budu si brát ženu, kterou miluju. Co víc si přát? Snad jen, aby mě taky milovala. Musím se snažit, aby se do mě taky zamilovala. Ale to čekání bude příšerné. Nejraději bych se hned teď rozběhl, všechno jí řekl a už ji nikdy nepustil ze své náručí. Snad se mi to brzy splní.

Moji milí čtenáři, ze srdce děkuji za krásné komentáře k minulé kapitole. Jste hodní. Snad se vám tenhle dílek také líbil a omlouvám se za to čekání.