Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S tebou? Nikdy! - 3. kapitola Duše

22.07.2010 (10:15) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5137×

3. kapitola – Duše:

Bella:

Během plesu jsme si s Edwardem povídali snad o všem. Vyprávěl mi o své rodině a já jemu o Volteře. Oba jsme měli spoustu předsudků k životu toho druhého, ale tím, že jsme všechno probrali a mohli to vidět z jiného pohledu, nám pomohlo ty předsudky moc neregistrovat. Samozřejmě jsme pořád měli výhrady, ale nebyly už tolik patrné. Dokonce jsme si i hodně rozuměli. Neměli jsme rádi všechny ty boje a dohady, které panovaly mezi Culleny a Volturiovi. Taky jsem zjistila, že Edwardovi je 109, kdežto mě je teprve 78. Edward mi taky slíbil, že mi pomůže s lovením zvířat a naučí mě, která jsou víc podobná lidské krvi. Popravdě jsem se na to těšila. Ještě nikdy jsem zvířecí krev nezkusila.

Po ránu jsem se konečně dostala k sobě do pokoje a mohla se umýt a převléknout. Napustila jsem si vanu a pohodlně se do ní uvelebila. Ve vodě mi vždycky bylo neskutečně příjemně. Přemýšlela jsem o Edwardovi. Byl nádherný. Když šplhal z toho stromu, nemohla jsem si nevšimnout, jak má vypracované tělo. Nebyl to sice žádný kulturista, ale i tak měl tělo samý sval. Měla jsem chuť, rozepnout mu košili a kochat se pohledem na jeho hruď a břicho. Určitě ho měl vypracované. Ještě se mi snad žádný upír tak nelíbil jako tenhle Cullen. A to je ono. On je Cullen. Ve Volteře znamenalo tohle příjmení v podstatě něco jako nadávku. Jeden čas jsem se tu necítila nejlíp, a tak jsem se tu snažila veškerou činnost sabotovat. Felix s Demetrim mě měli na starost, takže tím nejvíc trpěli oni. Pokaždé na mě řvali: „Zase ty, Cullenko!“ Při té vzpomínce jsem se pousmála. Byly to krásné roky a teď... teď opustím Volterru a ani nevím, kdy se sem budu moci vrátit. Všichni mi budou chybět a nejvíc asi Jane. Je to moje nejlepší kamarádka a můžu se jí vždycky se vším svěřit. U Cullenů budu úplně sama. Tam se nebudu mít komu svěřit. Ach jo. To manželství není ani trochu dobrý nápad.

Někdo hlasitě zaklepal na dveře.

„Dále,“ zavolala jsem a vyskočila z vany zamotaná do osušky. Zaslechla jsem lehké kroky a ucítila vůni vegetariánských upírů, tedy upírek.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě malá tmavovláska.

„Ahoj. Co tady děláte?“ Udiveně jsem koukala na pět zlatookých upírek.

„Přišly jsme ti pomoct,“ usmála se ta nejhezčí z nich.

„Ale já nechápu, s čím mi chcete pomáhat.“ Já snad mám něco dělat?

„Přece s přípravou svatby, drahoušku,“ usmála se na mě další a asi z nich nejstarší žena.

„Omlouvám se, my se ti ani nepředstavily, viď. Já jsem Esmé, manželka Carlislea. Tohle je Alice,“ ukázala na tu malou tmavovlásku.

„Její manžel je ten blonďatý, Jasper. Tohle je Rosalie,“ Aha, takže ta kráska je Rosalie.

„K ní patří Emmett. Největší upír, jakého jsem kdy viděla. A dvojčata Carmen a Kate,“ ukázala na dvě dívky, které nevypadaly ani trochu jako dvojčata. Carmen byla blondýnka, krásně oblečená a trošku i namyšlená. Za to Kate měly vlasy tmavé, nijak upravené a oblečení měla sportovní. Jediné, co měly společné, byl obličej.

„Carmenin manžel je poslední z našich synů, Eleazar,“ dokončila představování Esmé.

„Moc ráda vás všechny poznávám, ale myslím, že pomoc opravdu nepotřebuji. Všichni víme, jaká je situace. Není to svatba, je to jen mírový akt, takže bych z toho nechtěla dělat nic velkého,“ pokoušela jsem se jim to vymluvit. Všechny se na mě podívaly uraženě a Alice pronesla.

„Je to svatba našeho bratra, takže chceme, aby byla ta nejkrásnější na světě. A navíc, určitě přijede spousta těch nomádů, aby se přesvědčili, že je mír skutečný.“ Měla bohužel pravdu.

„No, to je asi pravda. Tak dobře, budu potřebovat pomoc, ale ještě nejsme všechny. Jane!“ zakřičela jsem, aby mě slyšela. Hned se mezi námi zjevila moje nejlepší kamarádka a oslnivě se usmívala.

„Všechno jsem slyšela. Aby bylo jasno. Z té svatby radost nemám, ale je naší Belly, takže vám pomůžu,“ přišla ke mně a objala mě.

„Je mi to líto, ale nesměla jsem ti nic prozradit,“ omlouvala se.

„To je v pořádku, Jane. Já vím.“

„Takže bychom mohly začít. Máme na to jenom 144 hodin!“ zapištěla Alice.

„Počkej! Stačí přece jenom objednat hudbu, kytky a šaty, ne? To je za pár hodin hotové.“ Alice se usmála jako ta největší vládkyně.

„Potřebujeme spoustu dalších věcí a šaty se budou šít. Už jsem volala návrhářce a za 2 dny je tady.“ Už jsem se chtěla nadechnout, ale zastavila mě.

„Neboj, je to taky upírka.“ Došlo mi, že Alice se jen tak odporovat nedá, takže jsem rezignovala.

„Dobře, tak jdeme na to,“ hlesla jsem a ona radostně zatleskala.

Nikdo na světě si neumí představit, co všechno jsem s Alice a její rodinou musela absolvovat. Naše první cesta byla do velikého květinářství, kde Rosalie div nezaškrtila prodavačku za to, že nemá nějaký druh růží. Nakonec to zachránila Esmé, která vybrala jiný druh a já jí ho nadšeně odsouhlasila. Další cesta byla do butiků, kde se vybíraly šaty pro družičky. To zabralo zatím snad nejvíce času. Pak jsme vybíraly šaty Jane, kterou jsem si vybrala za svědka. Edwardovi, jak jsem se dozvěděla od Kate, půjde za svědka Jasper. Hudbu měl na starosti Edward. Alice z toho byla nesvá, ale i tak mu to dovolila. Říkala, že Jasper s Carlislem na něj dohlídnou.

Během toho všeho proběhlo setkání s návrhářkou. Byla to sice upírka, ale i přes všechnu krásu na ní už bylo patrné stáří. Chvíli se nepřítomně dívala na mojí tvář a postavu, pak se usmála a její ruka s tužkou vzlétla k bílému papíru. Během pěti vteřin se na něm objevily naprosto úžasné svatební šaty. Alice okamžitě vyrazila spolu s tou návrhářkou pro látku. Ostatní vybíraly židle a stoly pro hosty, ubrusy, všelijaké ozdůbky, stuhy, mašle a kdoví co ještě. Smutně jsem se podívala na Esmé. Ta pochopila a poslala mě odpočívat, dokud se nevrátí Alice.

Zapadla jsem do své ložnice a padla na postel. Svlékla jsem se a chtěla si dát sprchu, jenže mě vyrušilo zaklepání. Snad ne Alice?

„Kdo je?“ zeptala jsem se.

„Tvůj budoucí manžel.“ Znatelně jsem si oddychla a hodila na sebe župan.

„Pojď dál, Edwarde.“ Vešel do ložnice a usmíval se na mě.

„Ahoj, Bello. Esmé mi líčila vaše třídenní řádění, tak se jdu zeptat, jestli nemám Alice nějak krotit. Na tyhle věci je ona tak trochu praštěná, víš.“

„Cože? To už to martýrium trvá tři dny?“ To snad ani není možný. A já si myslela, jak bude všechno rychlé a snadné.

„Ani sis nevšimla, že?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Z toho si nic nedělej. Zítra ji neuvidíš celý den. Holky jdou na lov.“

„A co ty?“ Zase se tak krásné usmál.

„Já byl dneska s klukama.“ Odkývla jsem jeho vysvětlení a dál jsme rozpačitě mlčeli. Edward se tvářil nervózně. Zajímalo mě, co ho trápí.

„Bello, já... no víš... chtěl jsem se zeptat... ehm jestli by ses se mnou nechtěla dívat třeba na nějaký film.“ On se chce dívat na film? A proto je tak nervózní?

„Dobře, ale chtěla jsem se vysprchovat. Počkáš na mě vedle v pokojí?“

„Jistě. A nechceš třeba utřít?“ šibalsky na mě zamrkal. No jasně, to jsou zase vtipy.

„Kdepak. Ještě nejsi ani můj manžel a už bys mě chtěl vidět nahou. Jsi pěkně drzej, víš to?“ A odcházela jsem do koupelny. Tam jsem svou očistu ani moc neprodlužovala. Nechtěla jsem, aby na mě Edward čekal dlouho. V ložnici jsem rychle zalítla do šatny a zuřivě se přehrabovala v oblečení. Rozhlížela jsem se kolem sebe a na židli uviděla hromádku oblečení a na ní ležel malý lístek.

Bude ti to slušet.

Alice

Jak mohla Alice vědět, že za mnou Edward přijde a já nebudu vědět co na sebe? Tohle bylo fakt hodně podivné, ale nechtěla jsem to řešit, když vedle čeká Edward. Oblékla jsem si rudé triko a černé úzké džíny. Dokonce mi tu Alice nechala i červené balerínky a s černým páskem, takže jsem dokonale ladila. Musela jsem uznat, že Alice měla výborný vkus. Stoupla jsem si před zrcadlo a usmála se na svůj odraz. Ještě jsem si projela vlasy rukou a šla za Edwardem. Seděl na starobylé pohovce a v ruce držel hromádku filmů. Modlila jsem se, aby v nich nedržel nějakou sladkou romantiku. Některé mě totiž dojímaly skoro k pláči a vážně jsem před Edwardem nechtěla vypadat jako nějaká pubertální husička.

„Nevěděl jsem, co bys chtěla vidět, tak jsem jenom trochu zúžil výběr,“ promluvil na mě, než jsem si stačila sednout k němu.

„Tak ukaž,“ usmála jsem se. Proletěla jsem očima celou hromádku a potěšilo mě, že měl v rukou vesměs samé komedie. Taky jsem je měla nejradši, protože byly nenáročné a nemusela jsem se na ně tolik soustředit. Mezi tím, co jsem vybírala film, Edward mě po očku sledoval a pohledem zkoumal moje křivky. Snažil se být nenápadný, ale já to poznala. Vždycky mi pohledu upírů na moje tělo vadily. S Edwardem to ale bylo jiné. U něj jsem o ty pohledy stála a dělalo mi dobře, že se mu líbím.

„Tohle,“ podala jsem mu film. Koukla na obal, usmál se a vložil film do přehrávače. Na obrazovce se rozletěly titulky a úvodní melodie. Celý film jsme oba nehnutě seděli s očima přišpendlenýma k obrazovce. Zase mě přepadla ta touha se na něj podívat, takže jsem luskla prsty. Film se zastavil a s ním i Edwardovo tělo, i když to nebylo ani trochu patrné. Prohlížela jsem si každý detail jeho nebesky krásné tváře a měla jsem chuť políbit ty nádherné rty. Dost! Je to přece vegetarián a ještě pořád je to náš nepřítel! Vrátila jsem se do své pozice,  luskla prsty a čas se opět rozběhl. Když už běžely závěrečné titulky, zaslechli jsme na chodbě kroky a spoustu tlukoucích srdcí. Srdcí? No jo, byl čas našeho krmení. Podle vůně jsem poznala, že tentokrát vede naše smrtelníky Heidi. Zrovna se kroky blížily k mému pokoji, Heidi ani neklepala a strčila hlavu dovnitř.

„Bello, půjdeš taky jíst? Dneska mám pěkné mladé kousky,“ mrkla na mě černýma očima. Při té představě se mi začaly sbíhat sliny a oči mi určitě taky zčernaly.

„Hned tam budu, Heidi,“odpověděla jsem a otočila se zpátky k Edwardovi. Nenávistně si mě měřil a skoro se třásl hněvem. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem nechápala, proč tak zuří. Vždyť jsou to jenom lidi. Každou vteřinu se narodí alespoň 20 nových, tak o co jde?

„Co je ti, Edwarde?“ nechápavě jsem se ptala.

„Nic. Jen se mi z vás dělá zle!“ rozkřičel se na mě a to mě dopálilo.

„A to jako proč?“ opáčila jsem nakvašeně.

„Nemáte úctu k ničemu! Jenom vraždíte nevinné lidi!“

„Á, promluvil pan šlechetný, že? Ten, který lidem neubližuje. Dovol, abych ti připomněla, kdo jsi. Jsi upír a upíři pijí lidskou krev! Pít zvířecí krev je ohavné, hnusné, slabošské, nedůstojné a nepřirozené!“ Edward se zhluboka nadechl, aby něco řekl.

„Jsi odporná! Ty si neuvědomuješ, že jsi taky byla člověk?“ zařval na celou Volterru.

„No a? Já umřela. Lidská Bella je v nebi a teď jsem jenom upír, bez svědomí a s osudem zatracení. Stejně jako my všichni.“ Chvíli na mě koukal jako na zjevení.

„Ale ty máš duši, Bello. Všichni ji máme,“ promluvil a jeho hlas byl najednou zase něžný jako předtím.

„To je nesmysl. Jsme jen mrtvá těla a dál o tom nehodlám diskutovat. Na moje stravovací návyky si budeš muset zvyknout. A teď, když dovolíš, se půjdu najíst.“ Došla jsem ke dveřím a ještě se otočila.

„Zavři za sebou dveře.“ A běžela jsem do sálu. Heidi zrovna uváděla turisty, takže jsem přišla právě včas. Vztekle jsem skočila na prvního člověka, zlomila mu vaz a už jsem hltala tu rudou a teplou tekutinu. Pila jsem a pořád neměla dost. Pak jsem se vrhla ještě na další dva. Po jídle jsem se vrátila k sobě a zavřela se v koupelně. Pořád jsem byla naštvaná na Edwarda. Blbeček jeden si snad myslí, že řečičkama o duši, mě přemluví k vegetariánství! Já mu na to kašlu. Upíři duši nemají, jdou zatraceni, a proto se chováme jako zrůdy. A jestli si Edward myslí, že Cullenovi jsou nějaká výjimka, tak se šeredně pletou!

Takových komentářů k 2. kapitolce! Jste opravdu strašně hodní. Děkuji! Tahle kapitolka už je krapet zajímavější, tedy mě tak připadá. A ti, kteří se těší na svatbu, upozorňuji, že se k ní dostaneme až v 5. díle.