Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S tebou? Nikdy! - 15. kapitola Nový začátek + Epilog

25.05.2011 (13:45) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3669×

15. kapitola - Štěstí

Bella:

Stále jsem nechápala. Jak jen je možné, že spolu s Edwardem mluvíme pomocí myšlenek? Moje schopnosti se přece nijak nerozvíjejí a navíc je Sebastian drží pod kontrolou. Nebo že by je nedržel? Tak jak...

„Auuu!“ vyjekla jsem. Viděla jsem vyboulenou nožičku na svém bříšku, jak mě bolestivě kopla. Pohladila jsem tu krásnou bouličku a v tom mi došly všechny souvislosti. Nejsou to mé schopnosti, ale schopnosti mého miminka! Předává mi svůj dar! Bože, jak úžasné bude naše děťátko. Nebýt mého malého upírčátka, neslyšela bych hlas svého muže, své jediné lásky, neměla bych naději na záchranu a nejspíš bych už byla dávno mrtvá. Při myšlence na smrt mě přepadl nový strach, jemuž jsem se snažila uniknout. Kroužil kolem mě jako sup číhající na svou oběť. Co když mě Edward nedokáže zachránit? Co když už o něm Aro ví? Co když... ? Dost!!! Nesmím takhle přemýšlet! Musím věřit a doufat. Cullenovi jsou přece úžasně talentovaní a... mocní. Určitě nás odtud dokážou dostat.

Neustále jsem hlídala každý mrtvý pór svého těla. Očekávala jsem malinkou a třeba i nepatrnou změnu. Nesměla jsem promeškat tu jedinou vteřinu, která může zachránit mě a mé dítě.

Najednou, jako by mi žilami místo jedu proudila nová síla. Síla, jež mi dává moc nad časem. Nemeškala jsem ani zlomek vteřiny. Luskla jsem prsty a můj zrak padl na prach poletující kolem mě. Každé zrnko zastavilo svůj pohyb čekající na chvíli, kdy je opět probudím k životu.

Má upíří síla byla zase se mnou. Teď jsem mohla dokázat cokoliv, avšak, přála jsem si jediné. Edwarda. Jako robot zkázy jsem prolétla dveřmi a nechala se vést svým srdcem. Vůně mé lásky vedla mé kroky neomylně k svému cíli.

„Edwarde!“ zvolala jsem, když už byly jeho kroky patrné mým uším. Kroky zrychlily a zpoza rohu vyběhl ten nejkrásnější upír na světě.

„Bello!“ Popadl mě do náručí a líbal každý milimetr mé tváře. Zasypával mě horkými polibky a já se s každým dalším propadala do sladké euforie štěstí.

„Ach, Edwarde. Konečně jsi se mnou,“ šeptala jsem z hloubi srdce. Edwardovy horké dlaně mě jemně přiměly podívat se do jeho černých očí, v nichž se zračila vroucí láska.

„Už tě nikdy nenechám samotnou, tebe ani to malé. Slibuju,“ dušoval se, nepřestávajíce mě líbat na lačné rty.

„Budeme pořád spolu, všichni,“ obrátila jsem se k naší rodině, jež vyčkávala s radostí v očích. nepotřebovala jsem Edwardův dar, abych poznala, co se jim honí v hlavách. Všichni jsme byli šťastní ze shledání.

„Ehm,“ odkašlal si Jasper, aby upoutal naši pozornost.

„Nerad kazím tuhle chvilku, ale čas se rozběhne a...“

„A musíme vyřešit Ara,“ přerušila jsem ho. Edward mě starostlivě objal.

„Nemusíš tam, zvládneme to za tebe, miláčku,“ zakroutila jsem hlavou.

„Ne, Edwarde. Tahle pomsta je moje. Půjdeme?“ a vyběhla jsem do trůnního sálu.

Ve strnulé pozici tam seděli tři bratři Volturriovi obklopeni svou gardou, mezi kterou se skrývali i mí dlouholetí přátelé a rodina. Najednou mi došlo, jak velká tíha osudu sedí na mých bedrech. Měla jsem rozhodnout o budoucnosti celé Volterry a jejích obyvatel. Mám však zrovna já právo na takové rozhodnutí? Vždy jsem byla přece jen obyčejná figurka v rukou králů, ale teď by se mělo všechno změnit.

Probírala jsem v paměti zážitky z mého života. Všechny ty hry, skopičiny, boje, výcviky, plesy... Každý z těch okamžiků zůstane v mém srdci, ale důležitější je bezpečí mého dítěte a dokud bude Volterra žít, vždy bude hrozit mému miminku nebezpečí v podobě Ara a jeho mocenských choutek.

„Emmette, došel bys pro Sebastiana?“ požádala jsem svého švagra. S lišáckým úšklebkem na 3 vteřiny zmizel, aby se vrátil se zmrzlým Sebastianem.

„Tady je, sestřičko.“

Mrkla jsem na Emmetta a bez okolků utrhla Sebastianovi hlavu. Můj čin doprovázelo obdivné hvízdnutí Edwarda.

„Jsi úžasná, Bello,“ políbil mě na čelo.

„Jak chceš naložit s Arem a ostatními? Budeme se prát, že jo?“ natěšeně brebentil Emmett, za což si vysloužil pohlavek od Rosalie.

„To je moc nebezpečné, Emme. Měla jsem na mysli spíš takový veliký požár,“ vyslovila jsem nahlas svůj nápad.

„Výborně, Bello,“ souhlasil se mnou Carlisle a vyzval své syny: „Kluci, sežeňte rychle dostatek benzínu.“

Pak už běželo všechno jako na drátkách. Polití hradu benzinem byla pro nás otázka okamžiku. Seskupili jsme se u vrat. Edward mi beze slov vložil do dlaně zapalovač. Kratičkou chvíli jsem si ho prohlížela, ale pak mé odhodlání dosáhlo vrcholu a zapálila jsem veliká vrata. Plameny olizovaly staré dřevo a líně se přesouvaly na silné zdi. Naše upíří oči hleděly do žluté záře, každý pohroužen ve vlastní mysl. Pro naši rasu znamenal oheň smrt, zkázu, konec věčného života. Hledět smrti do tváře nebylo nikdy jednoduché, obzvláště teď.

„Sbohem,“ zašeptala jsem do plamenů. Edward mě vzal do náruče a vydali jsme se do místa, které pro mě znamenalo domov.

Epilog

„Mami, mami! Strýček Emmett mě nechce pustit na houpačku,“ fňukala moje dcerka. Pohladila jsem jí po tvářičce.

„A zkusila jsi ho poprosit?“

„Jo, ale on se mi jenom směje,“ smutnil ten nejkrásnější hlásek na světě.

Podívala jsem se na Emma, jak vítězně zabírá houpačku, kterou koupila Esmé.

Chtěla jsem udělat malé radost, tak jsem luskla prsty. Nadšeně zavýskala a vystřelila k houpačce. Bronzové vlásky se jí vlnily kolem pasu a ručičky mávaly radostí. Často, když jí Emmett s Jasperem takhle zlobili, pomáhala jsem jí svým darem. Někdy mi přišlo, že z toho má škodolibou radost, když vypeče své strýčky.

Naše dcera byla úžasná. Naše malá Nessie. Pokaždé nás něčím překvapovala, tedy skoro každý den. Postupně se u ní objevovaly další a další schopnosti. Aro měl pravdu, bude jednou velice mocná. Jednou, až bude dospělá.

„Ahoj, lásko,“ políbil mne na krk Edward, až jsem se zachvěla vzrušením.

„Edwarde, tady ne,“ zasmála jsem se a pohladila ho po usměvavé tváři.

„Emmett zase provokuje?“ zeptala se a kývl, hlavou k houpačce. Nessie se na nás zubila, vlásky vlály pod náporem větru.

„Pořád. Někdy přemýšlím, kdo z nich je vlastně dítě,“ uchechtla jsem se. Edward do mě krapet šťouchnul.

„Probuď ho, bude legrace,“ nabádal mě. Poslechla jsem ho. Jen co se Emmett rozkoukal, začalo rodeo.

„Já se tady na to vykašlu. Jak má být z Nessie pořádný upír když ji pořád rozmazlujete!“ vyváděl. Všichni tři jsme se mu smáli, což ho vytočilo ještě víc.

„Zříkám se odpovědnosti za její výchovu!“ zařval a vydal se k lesu. Vybuchla jsem smíchy a nebyla k udržení. Edward mě držel, abych nespadla ze židle.

„Snad z toho jednou vyroste,“ zadoufala jsem. Snad jednou naše dcera pobere víc rozumu než její povedený strýček a koneckonců má na to celou věčnost stejně jako my.

Líbilo? Pevně věřím, že ano a ráda bych poděkovala všem, kteří věnovali svůj čas k napsání i kratičkého komentáře. Moc to pro mne znamená. A všem, kteří začali číst Zoufalou duši, oznamuji, že se opět vracím k jejímu psaní. Vaše AlizieCullen.

Autor: AlizieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S tebou? Nikdy! - 15. kapitola Nový začátek + Epilog: