Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S tebou? Nikdy! - 14. kapitola Záchrana

19.04.2011 (20:45) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3017×

14. kapitola: Záchrana

Bella:

„Aro, ne! To mi nemůžeš udělat! Nemůžeš mě připravit o moje dítě!“ křičela jsem zoufale. Přece mě nepřipraví o to nejcennější v mé existenci. Dostala jsem ten nejúžasnější dar z nebes. V mém lůně roste nový život, zázrak, který je odepřen každé upírce. Nesmí mi sebrat mé dítě!

„Já můžu všechno!“

„Aro, jsi přece můj otec. Proč mi chceš tak ublížit?“

„Proč? Ty se ptáš, proč?“ zaječel na celý hrad, až jsem sebou trhla. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak rozčíleného.

„Zradila jsi celý nás rod! Zradila jsi mě, svého otce a já hlupák ti chtěl svěřit trůn! Vždyť ses spustila s tím mrchožroutem! Pošpinila jsi celou Volterru!“ hulákal jako smyslů zbavený. Pak se mu najednou rozsvítily oči a on se ďábelsky zachechtal.

„Ale mám za tvůj čin dostatečnou kompenzaci.“ Ukázal prstem na moje břicho.

„Tvé dítě bude čistokrevný upír, jediný svého druhu a absolutně nepřemožitelný, který bude moci rodit další čistokrevné upíry,“ zašklebil se. Mozek mi zpracovával Arova slova. Čistokrevný – jediný svého druhu – nepřemožitelný – plodný... Bože. Jak to všechno může vědět?

„Počkej! Jak to všechno víš?“

„Nikdy tě nenapadlo, proč jsem králem?“ zeptal se a mě cvaklo. Takže Aro je čistokrevný...

„Vidím, že jsi to pochopila. Otěhotnět může pouze velmi nadaná upírka s mocným darem. Jako třeba ty. Tvé dítě, pokud bude chlapec, může snadno oplodnit lidskou ženu, avšak narozený upír nebude čistokrevný. Jestliže se ti narodí děvče, může otěhotnět s jakýmkoli upírem,“ vysvětlil mi. Jakoby mě v tu chvíli polil studený pot. Tak proto chce mé dítě. A když to bude holčička, tak... z ní bude mít rodičku. Ale Aro je přece taky...

„A když oplodní čistokrevný čistokrevnou?“ zašeptala jsem. Aro se mi podíval do očí s úsměvem.

„Upír, kterého nezabiješ ani ohněm. Vznikne nová éra naší vlády. Čistokrevní upíři si podmaní celý svět. Budeme nepřemožitelní!“

„Ne!“ vykřikla jsem zděšeně. Přece nezneužije moje dítě ke svým odporným plánům. To se mu nesmí podařit! Těkala jsem očima kolem sebe v naději, že se snad najde někdo normální, ale mýlila jsem se. Všichni hleděli oddaně na Ara. Pohladila jsem si bříško. Pomoz mi, maličký. Dej mi sílu, abych nás odtud zachránila. Jako by mne slyšelo, koplo do mé dlaně. Ach, Edwarde, zachraň nás. Myslela jsem na svou lásku a modlila se k jeho duši.

„Už bylo dost tlachání. Odveďte jí zpátky do hladomorny,“ rozkázal Aro. Felix se Sebastianem mě popadli a splnili svůj úkol. Zase jsem byla zavřená v hladomorně. Seděla jsem na vlhké zemi a propadala se do beznaděje.

Edwarde, Edwarde! Volala má mysl a dlaně objímaly vzdouvající se bříško. Mé děťátko se za pár dní narodí a stane se Arovou loutkou, hračkou v rukách mocí posedlého Ďábla. Něco takového nemůžu dopustit! Aro nesmí dostat mé miminko! Jenže jak, když jsem zavřená v hladomorně, bezmocná a slabá? Z celého srdce jsem se modlila v sílu, odvahu a lásku svého manžela, když najednou...

Edward:

Stáli jsme v temném koutě náměstí a chystali se k útoku na Volterrský palác. Někde uvnitř toho prohnilého hradu věznili mou Bellu, která nosila pod srdcem naše dítě.

Edwarde! Zazněl mi v hlavě milovaný hlas. Co to... ?

„Bello?“ zašeptal jsem. Ostatní ke mně udiveně přistoupili.

„Co se děj, Edwarde?“ ptal se starostlivě Carlisle.

„Slyším v hlavě Bellu,“ odpověděl jsem a vysloužil si udivený výraz celé rodiny. Nevěnoval jsem jim pozornost. Soustředil jsem se na svou mysl.

Bello? Jsi to ty, lásko? Zeptal jsem se v duchu a vyčkával odpověď.

Edwarde? Jak to, že tě slyším?

Nemám  ponětí. Jsi v pořádku?

Ach, jsem, ale naše děťátko je v nebezpečí. Vzlykal hlas mé ženy.

Aro ho chce využít, jako zploditele čistokrevné rasy.

Bože, tomu musíme zabránit. Kde přesně jsi?

V hladomorně, jenže sem se nedostaneš. V gardě je nový člen, jmenuje se Sebastian a má nepřekonatelný dar.

Jaký dar?

Dokáže svázat naše schopnosti a sebrat nám všechnu sílu.

Takže musíme zlikvidovat jeho.

Ale já nevím jak, Edwarde. Bella byla na pokraji zoufalství. I když byla upír, její hlas se třásl. Jak moc jsem chtěl být s ní a utěšit ji.

Neplakej, lásko. Promluvím s ostatními a na něco přijdeme. Zvládneš to tam ještě chvíli?

Zvládnu, Edwarde.

Miluji tě, Bello.

Miluji tě, Edwarde.

„Edwrade, co je to s tebou?“ třásla mnou Alice ve snaze probudit mě.

„Uklidni se! Mluvil jsem s Bellou,“ zastavil jsem ji.

„Jak mluvil?“ kroutila hlavou Alice. Ostatní na mě koukali s nevolí.

„Nevím, jak je to možné, ale můžeme spolu mluvit pomocí myšlenek,“ objasnil jsem jim. Šest párů očí hledělo vytřeštěně do těch mých, mysl nechápala. Nikdo této situaci nerozuměl, ani já sám. Z tichého údivu se jako první probral Carlisle.

„Jediné rozumné, co mě napadá, je vaše dítě,“ pronesl vševědoucně. No jistě! Jaktože mě to nenapadlo samotného? Jsem hlupák!

„Takže naše děťátko předává svůj dar Belle. Jak dlouho tahle situace může trvat?“ napadlo mě.

„Nejspíše do porodu.“ Přimhouřil oči.

„Dobře, takže musíme jednat co nejrychleji. Poslouchejte... ,“ začal jsem vyprávět myšlenkový rozhovor s Bellou. Rodina zaujatě poslouchala, vráska na jejich čele se prohlubovala čím dál tím víc.

„Jediná šance je tedy zlikvidovat nejdřív toho Sebastiana,“ zhodnotil Jasper, jemuž se hlavou začal honit plán. Soustředil jsem se jen a jen na něj. Plán na vylákání Sebastiana byl výjimečně skvělý, ale nebyla žádná záruka úspěchu.

„Co když to nevyjde?“ zeptal jsem se svého bratra. Jeho tvář se stočila k Alice. Sledovali jsme mléčný odstín zlatavých očí naší sestry.

„Vyjde to,“ probrala se Alice z transu a prudce zamrkala.

„Jsi si jistá?“ zapochyboval jsem, „mám tam ženu a dítě, Alice.“ Hlas se mi zlomil a zdrceně jsem sklonil hlavu. Styděl jsem se za svoji slabost. Alice mě chytila za bradu a podívala se mi do očí.

„Já tam mám sestru, Edwarde. Víš dobře, že se nemýlím. Viděl jsi to!“

„Promiň, sestřičko. Já to všechno vím, jen mám strach,“ šeptl jsem do ticha náměstí. Obstoupila mě celá rodina a táta mi položil ruku na rameno.

„Jsme s tebou, Edwarde. Dostaneme je zpátky domů.“ Věřil jsem mu. Věřil jsem v úspěch našeho plánu, protože kdybych přestal věřit, třeba jen na kratičký okamžik, přišel bych dočista o rozum.

Nejprve jsem zavolal Eleazarovi, aby nám poskytl informace o tom Sebastianovi. Eleazar věděl vše o upířích darech či schopnostech. Díky svému bratru jsem měl dobrou představu o fungování daru našeho nepřítele. Jediná šance, jak ho donutit k „vypnutí“, je ho vykolejit. Jakýmkoli způsobem zpřetrhat jeho urputné soustředění. Jenže jak? Za celou svou existenci jsem nenarazil na situaci, která by dokázala vyvést z míry upíří soustředění.

„Možná bych o něčem věděl, Edwarde,“ řekl Eleazar, když jsem pochyboval o jeho plánu. Telefonem se rozneslo hrobové ticho.

„Sakra, Eleazare! Nemáme čas!“ Povolily mi nervy.

„Klid, Edwarde. Musel jsem chvíli přemýšlet. Sebastian je hodně starý upír, přinejmenším 300 let. Kdysi měl dívku, Elizabeth, kterou zabili vegetariáni. Když na něj zavoláte její jméno, určitě znervózní a ztratí klid, ale půjde o vteřinu,“ nastínil mi Eleazar.

„Díky, brácho.“

„Hodně štěstí.“ Zaklapl jsem telefon a obrátil se k Alice, která celou dobu poslouchala můj rozhovor stejně jako ostatní.

„Zvládneš to, Alice?“ zeptal jsem se jí. Jemně kývla na souhlas.

„Vysvětli plán Belle, bez ní jsme ztracení,“ upozornil mně. Zahleděl jsem se na Volterrské zdi. Pohroužen ve vlastní mysli jsem volal jméno své milované.

Bello! Slyšíš mě?

Ticho.

Lásko! Ozvi se!

Zase ticho.

No tak, Bello!

Edwarde? Obrovský kámen mi spadl ze srdce.

Miláčku, už máme plán. Až tě Sebastian pustí ze své moci, okamžitě musíš lusknout a zastavit celou Volterru kromě nás.

Ale jak mě Sebastian pustí?

To už je naše starost. Budeš připravená? Půjde o vteřinu, nanejvýš o dvě.

Budu připravená, Edwarde.

Už brzy budeme spolu, lásko.

Pospěš si, prosím.

Za chvíli jsme spolu.

Dobře, miluji tě.

A já tebe, Bells. Ukončil jsem náš rozhovor. Obrátil jsem se k rodině.

„Všechno je připravené. Alice, můžeš začít,“ pokynul jsem na jmenovanou. Mrkla na mne a vyhoupla se na hradby. Jakoby na kuráž se zhluboka nadechla a svým zvonivý, hlasem zavolala:

„Sebastiane, Sebastiane! To jsem já, tvá Elizabeth.“ Počkali jsme několik vteřin, než jsme zaujali místa vedle Alice. S úsměvem hleděla na hradní nádvoří, na němž několik upírů strnule postávalo. Děkoval jsem Bohu za náš první úspěch.

„Vyšlo to! Rychle za Bellou!“ zavelel jsem. Popoháněn láskou a touhou po své ženě a dítěti jsem se rozběhl do hradu s rodinou v patách.

Všem čtenářům děkuji za přízeň a hlavně za komentáře. Moc pro mne znamenají. Doufám, že Vás touto kapitolou nezklamu, protože určitě některým se bude zdát uspěchaná, ale mně se tak prostě líbí. Vaše AlizieCullen

Autor: AlizieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S tebou? Nikdy! - 14. kapitola Záchrana: