Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S Tebou, nebo bez Tebe - Prolog a 1. kapitola

02.11.2010 (20:00) • Sangue • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1239×

Připomínalo to probuzení z příliš dlouhého spánku. Adrenalinovou injekci vstříknutou přímo do srdce. Amerika pro mě představovala osvěžující pramen vody v jinak nekonečně suché poušti. Nezapadala jsem sem, domovem počínaje, lidmi kolem sebe konče. Byli tu přátelé, po kterých se mi bude stýskat. Ale změnu jsem potřebovala. A tím, že jsem konečně našla něco, k čemu jsem se upínala, se mi zvláštně ulevilo. A nejen mně. Nadějný úsměv na tvářích rodičů mi připomněl, že jsem svým neštěstím ubližovala i jim.

V posledních pár letech jsem se potácela od ničeho k ničemu. Neutišitelný zdravotní stav, absence „skutečného“ života, zábavy jako takové, chuti udělat cokoliv nového, cokoliv, co by mě vytrhlo z letargie. Nejvíc času jsem poslední dobou strávila nad studiem angličtiny, což se po mém plánu s Amerikou stalo nutností. Potřebovala jsem se domluvit ve svém „novém životě“ za mořem, nechtěla jsem být za outsidera jen kvůli tomu, že nebudu rozumět. Těch příležitostí být jím bude víc, nač tomu napomáhat hned od začátku.

Moje vyčnívání mezi ostatními mělo své opodstatnění. Uvědomovala jsem si, že jsem se možná měla narodit v jiném století. Moje představy a sny byly v tomhle století nereálné. Úsměvné. Trapné. Týkalo se to především mých představ o mužích, které se daly charakterizovat jedním slovem – staromódní.

Navzdory svým utopistickým představám jsem měla přítele. Měli jsme společnou řeč, věděla jsem, že mě má rád tak, jako já jeho. Nějakou dobu mi to stačilo. Postupem času, kdy počáteční okouzlení vyprchalo, mi začalo docházet, že jsme každý někde jinde. Několik týdnů před odjezdem jsem vztah ukončila. Nejen kvůli dálce, která by nás dělila. Měla jsem pocit, že jsme každý ve svém světě, i když jsme seděli těsně vedle sebe.

Loučení bylo dlouhé a neomezilo se na jeden den. Poslední měsíc jsme se bavili o mém odjezdu stále dokola. Rodiče se báli, hlavně maminka. Nedivila jsem se jí. Byla jsem její churavé dítě, bála se mě vyslat „bezbrannou“ do světa. Táta byl vždy víc nad věcí a viděl možná víc dopředu než já. Cestu do Ameriky mi přál a viděl v ní východisko z mé současné situace.

1. kapitola

Na Olympijském poloostrově na severozápadě státu Washington existuje městečko jménem Forks, schované pod téměř neustálým příkrovem mraků. V tomhle bezvýznamném městě prší víc než na jakémkoliv jiném místě Spojených států amerických. Mohlo by se to zdát jako naprosto nepochopitelná volba. Ale já nikdy neměla ráda sluncem zalité pláže, cvrkot, horký písek nebo spalující vedro.

Vysoká škola ve Forks, kam jsem měla nastoupit, měla poměrně málo studentů – celkem pouze tři sta padesát sedm. Všichni tady vyrůstali společně, jejich rodiče a prarodiče se znali od plenek. Já budu ta nová holka z Evropy, kuriozita, atrakce. Mojí podmínkou, kterou jsem si stanovila, když jsem se rozhodovala, co budu v Americe dělat, bylo, že ať budu kdekoliv, musím se vzdělávat a zdokonalovat jazyk. Když padla volba na Forks (pro všechny kolem mě naprosto nepochopitelná volba), zjišťovala jsem tamní možnosti vzdělávání. Žádná samostatná jazyková škola. Jediná škola, která nakonec přišla v úvahu byla Forkská vysoká škola. Se svými kurzy a pro mě srozumitelnými studijními programy se jevila jako to nejlepší (jediné), co mi Forks mohlo nabídnout.

Bála jsem se. A zároveň se strašně těšila. I kdybych si s nikým ze školy nepadla do oka, i kdybych byla za největšího outsidera, nemusím zůstat na jednom místě. Amerika je pro mě nekonečně veliká, obrovská příležitost, abych mohla poznávat stále nové lidi a neděsit se komunikace s těmi, se kterými si nesednu. Bude jich hodně. Nejsem ten zářivý, všem sympatický typ. Happy face. Jsem přemýšlivý člověk, který se zaobírá svým nitrem až příliš. Vím to. Přesto s tím nedokážu cokoliv udělat, pouze umím sama sebe skrýt maskou „normálnosti“. Dokážu předstírat, že se dobře bavím, že si užívám společnosti. Málokdy je tomu tak ve skutečnosti.

Co se týče fyzického vzhledu – sama sobě jsem největším kritikem, ale z druhé strany většinou slyším, že se rouhám. Lidem připadám přinejmenším normální. Některým z nich připadám možná i hezká, ale to jen proto, že vidí masku. Neznají můj skutečný obličej, znají tvář, kterou si každé ráno pečlivě vytvářím. Kdybyste mě potkali po ránu, s tváří nedotčenou líčidly, měli byste možnost vidět moji průsvitně bílou pleť, namodralé kruhy pod očima, mdlé, nevýrazně modré oči, lemované světlými kraťoučkými řasami, nesouměrné rty a nikterak zajímavý, malý nos. Obličej mám orámovaný blonďatou hřívou hustých dlouhých vlasů, které jdou dost těžko zkrotit.

Pokud byste mě potkali o chvilku později, kdy jsem už měla šanci na sobě trochu zapracovat, viděli byste v rámci možností výrazné oči orámované pečlivě nalíčenými řasami, díky make-upu příjemný odstín pleti se zamaskovanými kruhy pod očima a uhlazenou záplavu vlasů. Není to dokonalé, se základem, který mám k dispozici to ani dokonale vypadat nemůže, přesto to stačí k tomu, aby lidé říkali, že jim připadám hezká. I přes tato ujišťování mám velice nízké sebevědomí.

Můj vnitřní boj se odráží na mém výrazu, protože lidem paradoxně připadám sebejistá. Kdyby odkryli slupku, která mě obklopuje, poznali by, že je to jen sveřepý výraz člověka, který se nemá rád.

---

Let byl dlouhý a já ho téměř celý prospala. Konečně jsem se ocitla na místě, kam jsem se tak dlouho těšila.

Forks bylo přesně takové, jak jsem si ho představovala.

Přivítala mě zima, zamračená obloha, déšť, mokro, sychravo…

Rodinu, u které jsem měla bydlet, nakonec tvořil pouze jeden člen. Charlie Swan.

Informace jsem měla jiné. Pan Swan na tom byl s komunikací podobně jako já, tudíž mi jen neochotně vysvětlil, že žena s dcerou narychlo odešla, a že tu teď zkrátka žije sám. Tím ale můj pobyt zde jaksi postrádal smysl. Měla jsem se starat o jejich dceru a část času trávit ve škole. Charlie ale řekl, že s mým pobytem počítá a rozhodně mám zůstat. Řekl to spíše ze zdvořilosti, nadšený ze mě evidentně nebyl. Nebyl to jeho výmysl s au-pair. Celou dobu jsem komunikovala s jeho ženou. Nicméně, nastalou situaci jsem nekomentovala, přestože mě více než rozhodila. Zprávu jsem s trochu křečovitým úsměvem přijala a nechala Charlieho, aby mě provedl domem. Vlastně to nakonec jednu výhodu přece jen mělo - celé horní patro jsem teď měla sama pro sebe. Charlie mi byl sympatický svou nejistotou a zřetelně se zračícím smutkem ve tváři, proto jsem celý první večer strávila nad sklenkou vína u krbu, kam mě po večeři usadil, a vyprávěla mu to málo o sobě, co by ho neuspalo. O České republice a svojí rodině. Rozuměla jsem bez problémů, mluvil na mě jako na malé dítě. Vyjadřování bylo znatelně horší, ale Charlie na sobě nedal nic znát, chválil mě a poslouchal.

Kolem druhé hodiny ráno jsem nasávala při pootevřeném okně chladný vzduch a vstřebávala své první dojmy. Navzdory mé pesimistické povaze byly veskrze pozitivní.

Autor: Sangue, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S Tebou, nebo bez Tebe - Prolog a 1. kapitola: