Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S - S - Stmívání - 1. kapitola

15.06.2010 (15:30) • MilovnikTwilightsagy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1622×

1.kapitola

Nikdo:

Je ráno, těsně před zvoněním na první hodinu. Celá škola stojí na parkovišti, netrpělivě přešlapují a čekají, až přijedou ty dvě nové holky. I Cullenovi čekají. Nikdo neví, jak se ty dívky jmenují. Všude okolo se ozývá šumění a dohadování se, jak asi vypadají anebo jak jsou oblečené.

„Už jedou!“ ozve se vzrušeně Mike Newton a rychle běží za Angelou, Jessikou, Lauren, Tylerem a Erikem.

Parkoviště je zahlceno šeptajícími lidmi a připomíná to spíše výjev z včelího úlu, A za chvilku už vjede na parkoviště černé Volvo…

Edward:

Všude se to hemží myšlenkami,  jak asi ty dvě nově příchozí vypadají. Všichni z mé rodiny se ptají na to samé, budou nás zase obdivovat, tak jako každý člověk, hned jak nás spatří?

Koukl jsem se, a jak jsem byl překvapený, když jsem viděl, jak na nejbližším volném místě zaparkovalo černé Volvo.

Otevřely se dveře auta a já jsem poprvé v životě spatřil anděla. Měla dlouhé, až pod boky rozpuštěné, havraní vlasy. Její oči byly jako dva modré safíry, které bohužel smutně vyhlížely a její pleť měla barvu mléčné čokolády s hedvábnou strukturou.

Té druhé jsem moc nevěnoval pozornost, ale myslím, že byla hodně vysoká, černé vlasy taky až po zadek, zelené oči a vypracované tělo. A třebaže mají tak úžasné auto, ani jedna z nich nebyla přímo přepychově oblečená.

Vystoupily z auta.

Snažil jsem se přečíst její myšlenky, ale nic. Začal jsem být frustrovaný, že nakonec budu muset čekat kdoví jak dlouho, než se dovím jejich jména.

Rychle jsem se snažil nemyslet na lidské myšlenky, ale na mého anděla.

Podívaly se kolem, sklopily oči, otočily se na podpatku a… a byly pryč.

Mrknul jsem okem na zbytek své rodiny, ale ti zůstali stejně ohromeni, jako já. Znovu jsem začal listovat myšlenkami ostatních, abych zjistil,  jak se můj anděl jmenuje.

Edwarde, nevidím jejich budoucnost a Jasper se nemůže dostat k jejich citům, můžeš… Vybafla na mě Alicina myšlenka. Zavrtěl jsem hlavou, jako odpověď pro Alici, že nemůžu.

Zazvonilo na první hodinu a všichni se rozprchli.

Kývnul jsem rodině na pozdrav a šel na biologii, doufajíc, že tam můj cherubín krásy bude. Zasedl jsem ke své lavici, ostatní si již taky posedali a mnou projel smutek, když se objevil učitel a ta kráska nikde.

Smutně jsem začal listovat myšlenkami učitele, tak nějak jsem spoléhal, že tam budou všechny odpovědi ohledně mé krásky.

„Promiňte, pane učiteli, že jdu pozdě, ale jsem tu nová a ještě jsme s kamarádkou musely něco vyřídit,“ ozvala se ode dveří a já jsem se tam okamžitě s úsměvem podíval. Stála tam ona, ve vší kráse a výjimečnosti.

Položila papír na stůl a k mé smůle se nepředstavila a sedla si na jediné volné místo. Rychle jsem se podíval do myšlenek učitele, když se díval na ten seznam. Třeba budu mít štěstí a její jméno se mu objeví v mysli. Doufal jsem zoufale.

Už, už… Nějaké problémy… bla, bla, bla… Ááá – ne, to není ono. Zoufale jsem vzdychl, tak nějak jsem doufal, že se to dozvím…

* * *

Už uběhl týden a ještě nikomu se nepodařilo zjistit jejich jméno, což je docela divné. Začínám ji čím dál víc a víc milovat a ony nás zcela ignorují. Nevydržím se na ni jenom dívat a ani mluvit s ní pořádně nemůžu, achjo.

Už je poslední hodina, no bezva už zvoní, zase se nedozvím, jak se jmenuje. Vstal jsem, snažil jsem si poskládat myšlenky, ale všechno se točilo jen okolo ní. Došel jsem na parkoviště, kde už čekal zbytek mé rodiny.

Hihi, Ed + ta nová holka = srdíčko. Vyskočila na mě Emmettova myšlenka.

„Emmette!“ zavrčel jsem na něj. Pochopil, co jsem tím myslel. Všichni jsme nastoupili do auta, už jsem chtěl nastartovat, když se tam objevil ten anděl v lidské podobě. Vzdychl jsem. Celá rodina se začala smát. Zavrčel jsem a oni raději ztichli.

Počkal jsem, až odjede má kráska a teprve pak jsem se rozhodl odjet taky. Celou cestu domů si ze mě dělali srandu, jak jinak. Doma jsem slíbil, že se jim pomstím a to jsem taky hodlal splnit.

Rychle jsem se rozběhl do jejich pokojů a zničil jim to, co je jim nejmilejší. Pak jsem s úsměvem sledoval, jak chrlí nadávky a vyhrožují mi.

Vyhrožování a nadávky trvaly tak dlouho, že jsem si nevšiml ztemnělé krajiny. Šel jsem se proběhnout. Běžel jsem hodně dlouho lesem, když v tom jsem zaslechl hlas mého andílka a její kamarádky.

„Za chvilku už bude úplněk, pospěš si. Honem!“ Popoháněla má kráska její kamarádku.

„Vždyť máme spoustu času.“ Ale slyšel jsem funění její pospíchající kamarádky.

„Nezapomeň, že nás nikdo nesmí vidět.“ Ach, jak ona má krásná hlas. A rychle jsem šel blíž, abych ji mohl spatřit. Byla nádherná a mně se tajil dech, ovšem, to, co následovalo, mi zbytek vzduchu z plic vyrazilo.

„Uááá!“ Najednou zařvaly, a když jsem se podíval, nemohl jsem tomu uvěřit…

-------------------------------POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ----------------------------