Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S nimi rodina? Nikdy! - 9. kapitola

11.02.2012 (12:30) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2417×

9. kapitola - Kdo ti to udělal?!

„Moc se omlouvám, nechtěl jsem do tebe vrazit, ale nečekal jsem, že se otočíš,“ omlouval se, ale já se jen vyjeveně koukala. Nade mnou se skláněl Jazz a starostivě si mě prohlížel.

„Jsi v pořádku?“ ptal se a v očích jsem viděla starost a… ještě něco, ale to už jsem nepoznala.

„Jo jasně, jen jsem si trochu narazila zadek, ale to je v pohodě,“ řekla jsem mile a usmála se.

„No, na to, že jsi na mě tak vyjela, asi nejsi úplně v pohodě,“ konstatoval Jazz a pomohl mi vstát.

„Křičela jsem na Emmetta, ne na tebe!“ obhajovala jsem se.

„Ale to jenom proto, že jsi nevěděla, že jsem to já, ale myslela sis, že je to Emmett,“ mlel si Jazz stále svou. Měl pravdu, ale to mu přece nemůžu říct! Isabello myslí trochu! Okřikovala jsem se v duchu a vymýšlela nějakou výmluvu.

„Ne, křičela jsem na Emmetta, protože on tě musel vidět, ale i tak mě nic neřekl, proto jsem nedávala pozor.“ Usmála jsem se a došla k zadním dveřím auta. Za volantem seděl mračící se Emmett, ale kupodivu nic neříkal. Koukla jsem se na Eda a hned pochopila. Díval se na Emma vražedným pohledem a tím ho držel zticha. Usmála jsem se na něj a v myšlenkách mu poděkovala.

Chvíli se nechápavě díval do prázdna, a když si uvědomil, že to bude asi můj dar, zase se zadíval na Emma. Jazz si sedl vedle mě a trochu se pousmál. Emm se rozjel a já jsem zjistila, že jsem vlastně hrozně unavená. V obchodě jsme strávili čtyři hodiny a já si ani nesedla. Opřela jsem se o Jazzovo rameno a zavřela oči. Jednou rukou mě objal a já se spokojeně usmála. Dojeli jsme před dům a já vystoupila.

Když jsem zabouchla dveře od Jazzova auta, Emmett otevřel okýnko a ještě na mě zavolal: „Zítra si tě ráno vyzvedneme tak v devět, protože odpadá první hodina a ty budeš mít s sebou nějaké věci, protože zítra se jde do klubu a budeš spát u nás!“ Než jsem stihla zareagovat a odmítnou, byli pryč. No super, takže mě mamka zabije…

„Ahoj!“ zavolala jsem do domu.

„Ahoj zlato, zítra jsme plánovaly jít do toho klubu, půjdeš?“ zeptala se mě s úsměvem. Dolů nakráčely i mé sestry a posadily se na gauč. Podle úsměvu, co měly na tváři, jsem věděla, že slyšely o pozvání do klubu od kluků a teď čekají, co řeknu mamce. Ale já jí nebudu lhát, nikdy bych jí nelhala.

„Mami, moc se omlouvám, ale kluci mě nevyslechli a odjeli, takže jsem nemohla odmítnout jejich pozvání, promiň. Zítra už jedu s nimi.“ Dívala jsem se na ni s omluvným výrazem a ona jen kývla.

„Dobře, zajdeme si společně ven nějaký jiný den, běž s nimi!“ řekla a usmála se.

„Díky a mohla bych u nich přespat? Víš, nevíme, kdy se vrátíme, a tak bych přespala u nich, ráno si zajdeme na lov a pak se vrátím. Prosím!“ Udělala jsem psí oči a holky se pochechtávaly. Asi si myslí, že mi to mamka nedovolí, ale já ji přesvědčím! Dodávala jsem si odvahu v duchu a čekala, co z mamky vypadne.

„Jsi dospělá, takže ano, můžeš, ale opovaž se mi pak vykládat, jaké to bylo!“ upozornila mě a já se zasmála.

„Nebudu, slibuju! Děkuji ti, mami!“ Vrhla jsem se jí kolem krku. Chvilku jsme se objímaly a já se pak vydala do pokoje. Slyšela jsem holky, jak nevěřícně diskutují o tom, co mamka všechno dovolí. Vzala jsem si malou tašku a šla si vybrat šaty. Zabalila jsem je do tašky, přihodila kartáček, ručník a nějaké oblečení na sobotu. Pak jsem si sedla ke stolu a začala dělat úkoly. V sedm jsem si šla do kuchyně pro večeři. Mamka dneska uvařila, takže jsem si k nim jenom přisedla a spořádala svoji porci rizota.

„Bylo to skvělé mami!“ pochválila jsem ji to a odešla zpátky do pokoje. Dala jsem si horkou sprchu a lehla si. Musím se vyspat, protože zítra toho asi moc nenaspím.

Ráno mi zadrnčel budík, jako vždycky o půl sedmé. Kruci! Dneska odpadá první hodina a já stejně vstanu takhle brzo. Jsem pitomá! Nadávala jsem si a hrabala se z postele. Došla jsem do šatny a nepřítomně zírala do skříní.

„Co to provádíš?“ zeptala se Rose. Kde se tu vzala? Ona se mnou mluví? Co se děje? V hlavě jsem měla plno otázek, ale rozhodla jsem je ignorovat.

„Vybírám si oblečení.“ Vzala jsem do ruky první top a pásek, který jsem našla, černé kraťasy, které ležely na vrchu hromádky, první černou kabelku, kterou jsem spatřila, a vypadla do svého pokoje. Tam jsem se upravila.

Stáhla jsem si vlasy do drdolu, nalíčila tmavé stíny a dala si jemný lesk. Pak jsem si oblékla připravené oblečení a přehodila věci do kabelky. Chytla jsem do jedné ruky ještě kabelu s věcmi ke klukům a do druhé černou koženou bundu.

Věci jsem hodila do předsíně a šla si nachystat snídani. Moc často to nedělám, ale dneska mám čas, takže jsem si uvařila vajíčka a pak si je v klidu snědla. Při umývání talíře se do kuchyně přihnala Rose a začala si kuchtit vlastní snídani. O půl deváté před domem zatroubilo auto. Mamka už byla dávno v práci a holky se ještě chystaly. Obula jsem si boty, vzala kabelku a tašku a při cestě k autu si oblékla bundu.

„Ahoj kluci!“ pozdravila jsem je s úsměvem a nastoupila do černého Vanguishe.

„Ahoj kočko!“ pozdravil mě Emm a já se zasmála.

„To určitě, já a kočka. Hahaha, moc vtipné!“

„Hej, to není vtip! A ty máš být ráda, neříkám to na potkání,“ řekl ublíženě a otočil se uraženě k oknu.

„Vážně ti to sluší,“ podporoval ho Ed, ale stále mě nepřesvědčil.

„Uvěříš tomu, když ti to řeknu já?“ zeptal se mě Jazz. Ed se vzadu pochechtával, ale najednou ztuhnul a zmlkl. Pochopila jsem, že na něj Jazz vyslal vlnu bolesti nebo něčeho podobného, ale to mi teď bylo jedno. Musela jsem pouvažovat nad odpovědí.

„Ano, když to bude upřímně,“ řekla jsem nakonec a sledovala při tom Jazze. Po tváři se mu rozlil úsměv a pak se na mě otočil.

„Takže upřímně, sluší ti to.“ Otočil se zpátky na silnici a já se rychle přeměnila na upíra, protože jsem začala rudnout.

Všichni tři se na mě nechápavě otočili, ale já jen mávla rukou. Jenže pak jsem uslyšela vrčení Jazze. Ježíš, co se mu zase nelíbí?! Udělala jsem mu něco, že je takový?

„Co je?“ zeptala jsem se tiše.

„Kdo ti to udělal?!“ ptal se mě tichým hlasem a v rukou drtil volant.

„Co? A uklidni se, ten volant budeme ještě potřebovat,“ upozornila jsem ho.

„Co? Ty se ptáš co? A mám být klidný? To určitě! Koukni se na své nohy!“ mluvil hlasem s podtónem zlosti. Koukla jsem se nechápavě na své nohy a pak si to uvědomila. Mám je celé pokryté jizvami. Z misí, které se pořádaly na hradě. Z bojů s upíry a vlkodlaky. Mluvila jsem jen v duchu, nechtěla jsem jim to teď říkat.

„Vysvětlím to, ale teď ne,“ odpověděla jsem a přeměnila se zpět na člověka, teď už jsem se nečervenala.

„Jazzi, vysvětlím ti to, ale teď ne! Uklidni se, nic mi není!“ uklidňovala jsem Jazze dál, protože už jsme sice stáli u školy, ale volant budeme potřebovat k cestě zpátky.

„Dobře, jsem v pohodě,“ odpověděl tiše a vystoupil. Kluci mu byli v patách a já taky na nic nečekala a vyskočila z auta. Jazz auto dálkovým ovládáním zamknul a rázným krokem odcházel ke škole. Proběhla jsem kolem Eda a Emma a běžela za ním.

„Jazzi, počkej na mě, prosím!“ mluvila jsem na něj v myšlenkách, abych nemusela křičet přes celé parkoviště. Viditelně ho překvapilo, že mu mluvím do hlavy a zastavil se. To jsem sice nečekala, ale aspoň jsem měla čas ho doběhnout. Chytla jsem ho za ruku a otočila směrem ke mně. Dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí. Když jsem se vydala ke škole a rozhlídla, nikdo na parkovišti nebyl.

<<<--->>>

Děkuji za všechny komenty! Chci se vás zeptat, jste spokojeni s délkou kapitol? Nevím, jestli je nemám třeba trochu zkrátit, protože většina ostatních povídek je kratších, ale záleží na vás...

AnnieS

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S nimi rodina? Nikdy! - 9. kapitola: