Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S nimi rodina? Nikdy! - 6. kapitola

04.02.2012 (20:15) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1690×

6. kapitola - Škola

„Iz, co to máš na sobě?“ ptala se Al a mračila se na mě. „Kalhoty, top, bundu a teď si s dovolením obuji své conversky a vezmu kabelku a můžeme jet!“ odpověděla jsem jí a obdarovala ji jedním zářivým úsměvem.

„Tak to teda ne!“ okřikla mě.

„Dneska jdeme poprvé do školy, musíš udělat dobrý dojem a to v kalhotách neuděláš!“ dořekla a už mě táhla zpátky do šatny.

„Al, ne! Kdykoli, ale do školy ne!“ Byla jsem naštvaná, protože si nechci oblíkat jenom krátké šaty.

„Proč?!" ptala se ublíženě Al.

„Protože nebudu chodit do školy v krátkých šatech nebo něčem podobném a konec diskuze, jedeme do školy!“ odbyla jsem ji a vydala se do garáže.

„Sluší ti to,“ ohodnotila mě Esmé a já se na ni usmála. Aspoň někomu nevadí, že chodím stále v černé a červené a sukně jsou mým úhlavním nepřítelem.

„Tak jedem! Musím vám podepsat nějaké papíry ve škole, takže jedu s vámi,“ popohnala nás mamka a já rychle nastartovala své Ferrari. Mamka už seděla ve svém BMW. Al si sedla k mamce a Rose ke mně. Když se zavřely dveře do garáže, mohly jsme vyjet. Jely jsme asi dvě stě kilometrovou rychlostí, ale náramně si to užívaly. U školy jsme byly samozřejmě s předstihem a tak jsme si ještě v autě trochu pokecaly.

„O půl deváté začíná první hodina, měly bychom jít, je osm, než vyřídíme ty papíry a tak," mluvila na mě a Rose Al z vedlejšího auta a my s ní to souhlasily. Otevřela jsem dveře a všechny pohledy se odvrátily od mého auta na mě. Ach ne! Zaklela jsem a otočila se na zrovna vylézající Rose. Když si i ona všimla, že se na ni všichni dívají, začala se usmívat a nakrucovat. Al ji po ani ne minutě napodobila. Když vystoupila mamka, napodobila můj škleb a chytla je každou za jednu ruku a táhla do kanceláře. Holky se jí vysmekly, ale následovaly ji.

Já zamkla auto a vydala se za nimi. Všichni byli potichu a nebýt Lamun se skvělým sluchem, myslím si, že ani nedýchají. Ani jsem si nevšimla, že naproti nám stojí u auta Cullenovi a pozorují mě. To až myšlenka jedné dívky, které se očividně líbil Ed, mě na to upozornila. Otočila jsem se jejich směrem, Emm a Ed protočili oči a vydali se i s Jazzem, který se na rozdíl od nich usmál, ke mně.

„Ahoj kluci!“ pozdravila jsem je zdvořile a Jazz mi odpověděl.

„Ahoj, sluší ti to!“

„Dík, Jazzy. Tobě taky!“ oplatila jsem mu to a prohlídla si ho. Měl na sobě obyčejnou košili a džíny, ale i tak.

„Nechte toho a pojďte do třídy!“ zavelel Emmett a rozesmál se. Já se k němu, ani nevím proč, přidala.

„Iz! Tady máš ty papíry, když si odmítla jít s námi!“ okřikovala mě mamka, která zrovna přišla z kanceláře. Já se na ni provinile usmála.

„Promiň,“ omluvila jsme se. Ona jen zakroutila hlavou a rozloučila se. Když vyjela z parkoviště, rozešly jsme se s holkami ke škole. Kluci nás neochotně následovali. Otevřela jsem dveře a nechala je všechny vejít. Když procházel Edward, usmíval se.

„Díky bohu, že jsou tady, konečně nějaké holky, před kterýma nemusíme nic předstírat, ani pít nějaké hnusy a pobavit se s nimi,“ mumlal si pro sebe. Emmett ten se taky usmíval.

„Mají úžasné auta a postavu, to je skvělá kombinace!“ radoval se, docela nahlas, takže po něm Rose hodila vražedný pohled a kluci se začali chechtat. Když procházel Jazz, usmál se na mě a zastavil se.

„Co máš první hodinu?“ zeptal se a já začala hledat rozvrh. Holky už odešly a kluci taky, takže bych byla stejně úplně ztracená.

„Tady, já se v tom moc nevyznám, tak posuď sám.“ Podala jsem mu papírek s rozvrhem, on si ho chvilku prohlížel a pak se usmál.

„Mám s tebou všechny hodiny.“ Zasmál se a já s ním, ale pak mi to došlo a úsměv zmizel.

„Já ji zabiju!“ křikla jsem a už se rozcházela po Alicině vůni, když mě Jazz chytil za ruku a stáhl zpátky.

„To nemůžeš, ať je to kdokoliv a co se děje?“ ptal se a snažil se mě uklidnit.

„To Alice zařídila, abych měla všechny hodiny s tebou, protože si myslí, že jsme skvělí páreček,“ šeptala jsem a při tom se dívala do jeho zlatavých očí, stále mě to udivovalo.

„Tak ji nech, ať si myslí, co chce! A teď pojď, jinak přijdeme pozdě!“ Pustil moje rameno, ale chytil dlaň. Když jsem se na něj nechápavě dívala, tak mě pustil, ale já jsem jeho ruku odhodlaně chytla a usmála se. Usmál se zpátky a rozešel se chodbou mě neznámým směrem.

Vedl mě mezi mnoha studenty, kteří si nás se zaujetím prohlíželi. Hlavně je zaujalo to, že se držíme za ruce. Vím, že Jazze skoro neznám, ale už tak si myslím, že je to skvělý kamarád. Jenže to si nemyslí moje sestry. Al si myslela, že budu zuřit, protože ho nesnáším stejně jako ona a teď mi přes myšlenky nadává.

Abych vysvětlila, Al společně s Rose nenávidí všechny Culleny, ale mně nijak nevadí, proto zaprvé nechápu, co jim na nich vadí a zadruhé mi nevadí, že mám všechny hodiny s jedním z nich.

„Jsme tady!“ probral mě z mého uvažování Jasper a vešel do učebny, která byla skoro plná. Jak nás uviděli, zmlkli. Jazz mě pustil a šel si sednout do poslední lavice. Než jsem stačila něco udělat, do třídy vešel učitel.

„Dobrý den, já jsem Timsová a jsem tady nová,“ řekla jsem a jeho pocity mluvily za vše. Obdivoval mě a mě to docela štvalo. Jak jsem hned zjistila, nebyla jsem sama. Jazz se mračil a jeho pocity, jako byla zlost a nenávist, doplňoval strašlivý škleb a vráska mezi obočím. Když si všiml, že ho pozoruju, trochu se uvolnil, ale ta vráska mu na čele zůstala. Usmála jsem se na něj a mrkla. Zmizela i ta vráska.

„Dobrý den slečno, můžete se nám představit a říct nám něco o sobě?“ zeptal se mě učitel, který už si sedl za katedru.

„Samozřejmě.“ Podala jsem mu papír na podepsání a otočila se ke třídě.

„Jmenuji se Izabella Timsová a přistěhovala jsem se sem z Aljašky. Je mi sedmnáct a jsem nejmladší ze tří sester. Rosalie a Alice mají osmnáct. Moje matka je Esmé Timsová a je to architektka. To je asi všechno.“

„Děkujeme, můžete se posadit!“ řekl mi učitel a podal mi papír a učebnici. Bylo tu více volných míst a všichni mi ho i nabízeli, ale já se odhodlaně vydala za Jazzem.

„Mohu?“ zeptala jsem se a hned na to se strhla vlna domlouvání, všichni mi začali říkat, že to nestojí za to, že s nikým nechce sedět, ale já je úspěšně ignorovala.

„Samozřejmě,“ řekl, usmál se a poodtáhl volnou židli, abych si na ní mohla sednout. Úsměv jsem mu opětovala a sedla si. Pár holek udiveně zalapalo po dechu a všichni ostatní na nás vyjeveně koukali, ale já si vytáhla sešit a začala si dělat poznámky z výkladu, i když jsem toho věděla mnohem víc. Hodina utekla docela rychle a my už šli na angličtinu do učebny na druhém konci školy.

Celý den jsem chodila s Jazzem z učebny do učebny. Všude jsem se představila a sedla si vedle Jaspera, který seděl všude sám. Když jsem se ho ptala proč, řekl mi, že je na tom z Cullenů nejhůř s ovládáním, a taky proto, že nechce slyšet žádné otravné řeči spolužáků. Některé hodiny jsme měli i s Edem nebo Emmettem, ale byla to biologie, matematika a angličtina. Ve všech učebnách ale byly lavice pro tři, a tak jsem nemusela sedět s nikým cizím, a byla jsem za to ráda, protože dotěrné dotazy mi kladli naprosto všichni.

Zazvonilo a my se vydali na oběd. Tentokrát jsem Jazze chytla za ruku já. Hlavně proto, že jsem se bála, že se mi někde ztratí, a já se nedostanu do jídelny, ale i proto, že kluci, kteří mě s ním neviděli ráno, mě pořád zvali na rande, do kina a vůbec otravovali. Došli jsme do jídelny a hned si šli vybrat jídlo. Pustila jsem Jazzovu ruku a vzala si salát a vodu a Jazz sendvič a colu. Celou dobu jsme se bavili o rodině a o vtípcích, které u nás obstarává Al a u nich Emmett. Rozhlédla jsem se po volném stolu, ale místo toho se na mě koukaly dva páry naštvaných očí.

<<<--->>>

Moc děkuji za všechny komentáře! Jsem ráda, že se vám moje povídka líbí a komentuje te ji. Znovu připomínám, že čím víc komentářů zde bude, tím rychleji přídám další kapitolu. Děkuji!

AnnieS

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S nimi rodina? Nikdy! - 6. kapitola: