Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S nimi rodina? Nikdy! - 10. kapitola

15.02.2012 (07:15) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3980×

10. kapitola - Další den

„Musíme jít,“ zašeptal a vydal se znovu ke škole. Následovala jsem Jazze do třídy. Sedli jsme si vedle sebe a hned na to přišel učitel. Táhl za sebou vozík s televizí tak z roku raz dva.

„Dneska si pustíme Romea a Julii a pak mi z toho vypracujete esej,“ řekl nám, pro mě velmi špatnou zprávu, a já si jen povzdychla. Bože, za co mě trestáš! Naštvaně jsem drtila tužku ve své ruce a za chvíli se z ní začaly sypat piliny.

„Klid,“ šeptal mi do ucha Jazz. Chytil moji ruku a jemně mi roztahoval prsty. Nechala jsem ho. Tužka už byla nepoužitelná, tak ji Jazz rychle schoval, ale moji ruku už nepustil.

„Promiň, že jsem byl takový, ale nechci, aby ti někdo ubližoval,“ šeptal mi během filmu do ucha.

„V pohodě,“ odpověděla jsem mu šeptem a opřela se o jeho rameno. Přitulila jsem se k němu a zavřela oči. Myslím, že kdyby mě Jazz každou chvilku neříkal nějaké poznámky, usnula bych, ale mně osobně by to nevadilo. Romea a Julii už jsem viděla a se seminárkou mi bude stejně muset pomoct mamka, protože na to jsem úplně levá a dopadlo by to katastrofálně.

„Sluší ti to,“ řekl Jazz na konci hodiny, když už jsem si myslela, že už vážně nevydržím vzhůru.

„Hm, dík,“ odpověděla jsem a zívla. Zazvonilo, učitel rozsvítil a my se vydali na další hodinu.

Celý den se nic nedělo. Já se probrala hned, jak jsem narazila na Emmetta a jeho vtípky. Celou matematiku jsme se smáli. Učitel nás několikrát všechny tři vyvolal, ale kdo by nevěděl odpověď, když jste se probíranou látku učili už desetkrát, ne-li víckrát? V biologii jsme psali test. Všechno jsem věděla, takže další dobrá známka – můžu potěšit mamku. Jásala jsem v duchu. Na obědě jsem snědla salát a jako celý týden jsem se smála.

„Emme, nech toho!“ okřikovala jsem ho po cestě na tělocvik.

„Bolí mě celé tělo, jak se furt směju!“ nadávala jsem, a tím rozesmála Eda i Jazze.

„A vy se nesmějte!“ uzemnila jsem je a uraženě odkráčela do šatny. Dneska jsem měla výjimečně tělocvik i s kluky – to bude něco! A jako bych to neříkala. Hráli jsme vybíjenou a oni celou dobu bili mě. Samozřejmě se jim to nakonec podařilo, protože ubránit se třem upírům s míčem je takřka nemožné. Po tělocviku jsem se rychle převlékla a vyšla před šatnu. Nikde nebyli. Měli na mě čekat! Kde je jako mám hledat? Nadávala jsem v duchu a koukala do davu, jestli je někde neuvidím. Najednou mi na očích přistály dvě ledové ruce.

„Hledáš někoho?“ zeptal se mě dotyčný sametovým hlasem.

„Už ne, protože ti, které jsem hledala, na mě měli počkat, protože jsou mnohem rychlejší, ale nakonec na ně musela čekat já, ale má to své plus. Mám důkaz, že jsem rychlejší!“ zajásala jsem a shodila Jazzovy ruce a zářivě se na všechny tři usmála.

„Vtipné,“ prohodil Ed, když kolem mě procházel.

„No co, taky jsem se chtěla pobavit,“ vrátila jsem mu to a vydala se za ním. Emm a Jazz mě následovali. Nasedli jsme do auta a rozjeli se k nim domů. Nebyla jsem tam, a protože jsem zvědavá, byla jsem jak na trní a pořád koukala do lesa, jestli někde nezahlédnu jejich dům.

„Náš dům neuvidíš, nejde vidět ze silnice. A uklidni se, prosím!“ smál se mi Ed.

„Tak jsem zvědavá, no!“ odpověděla jsem uraženě a opřela se o okýnko. Zabočili jsme na lesní cestu a po několika stech metrech jsme zastavovali na louce, na které stál obrovský dům. Byl ve tvaru trojúhelníku, část byla prosklená a zbytek obložený dřevem. Zírala jsem na něj a představovala si, jak to asi vypadá uvnitř.

„Nezírej a pojď! Ukážeme ti vnitřek, převlečeme se a pak se pojedeme bavit!“ oznámil mi Emmett, chytl mě do náruče a nesl k hlavním dveřím.

„Emmette Cullene, okamžitě mě postav na zem!“ křičela jsem na něj, ale on se mi jenom smál. Najednou se hlavní dveře otevřely a stál v nich Carlisle.

„Emmette, takhle se vítají návštěvy? Postav ji na zem!“ řekl mu přísným hlasem a Emmett ho s povzdechem poslechl.

„Dobrý den, pane Cullene,“ pozdravila jsem ho a podala mu ruku.

„Ahoj Iz, prosím, jenom Carlisle,“ opravil mě a podal mi ruku.

„Dobře.“ Usmála jsem se a vešla do domu. Zula jsem si boty, sundala bundu a vydala se do obývacího pokoje spojeného s kuchyní a jídelnou.

Byl krásný a i přesto, že zde bydleli čtyři chlapi, byl čistý. Ale je pravda, že když nejíte, nezbývá moc možností na znečištění pohovky a zaneřádění podlahy. A kuchyně s jídelnou - k čemu jim to je? To si dělají krev na studeno, na tvrdo nebo si ji jen tak převařují? Nedalo mi to, musela jsem se zeptat.

„Jsi vtipná, ale nic z toho neděláme. Pořádáme tady porady ohledně lovu, počasí a podobně,“ odpověděl mi Ed a zasmál se mým nápadům, ale bylo to pořád lepší, než Emmovo válení se po zemi smíchem. Jen jsem přikývla a pokračovala do patra. Dole byly sice ještě dvoje dveře, ale to prý je pokoj s pracovnou Carlislea a koupelna, tak tam nepolezu. Byla tam chodba, ze které vedly troje dveře. No super, pokoj pro hosty zřejmě nevedou.

„Můžu?“ zeptala jsem se u prvních dveří. Ed přikývl, a tak jsem vešla. Jeho pokoj byl sladěn do hněda. Měl tu postel, pohovku, malou knihovničku a CD přehrávač se spoustou CD.

„Sice ne můj styl, ale hezké,“ pochválila jsem mu pokoj a vyšla z něj. Ed za námi zabouchl a už tam zůstal. Vešla jsem do dveří vedle. Tenhle pokoj vypadal útulně, ale vůbec ne na to, že je Emmetta, který se na mě s očekáváním díval. Byl sladěn do šedo bílé a moc toho tu nebylo. Postel, pohovka, televize a několik obrázků medvěda.

„Emmette, sice vůbec nechápu, jak tohle může být tvůj pokoj, ale to je jedno. Máš to tu hezké, vážně.“ Zasmála jsem se jeho výrazu, který jasně říkal, že je na to hrdý a vyšla na chodbu. Emmett se tam taky zavřel, takže už jsem byla sama s Jazzem.

„Můžu?“ zeptala jsem se znovu, když jsem stála u protějších dveří, na které ukazoval Jazz.

„Určitě,“ odpověděl a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila a otevřela dveře do jeho pokoje. Zůstala jsem užasle stát.

Pokoj měl sladěný do černo-červené. Uprostřed mu dominovala postel. U stěny byla pohovka, knihovnička, pracovní stůl a židle. Na zdech vysely obrázky rodiny. Přímo proti dveřím byl obrovský obrázek Jazze, Emmetta a Eda. Po bočních stěnách vysely obrázky, na kterých byli kluci na z lovu, dovolené, u maturity a jiných významných událostí. Taky tu byly fotky z minulých domů.

„To je úžasné!“ vyhrkla jsem.

„Vážně si to myslíš? Nezdá se mi to –“

„Nepřesvědčuj mě o opaku, je to vážně krásné. Nikdy by mě nenapadlo, že kluci jako jste vy tři, budou mít tak hezké pokoje.“ Rozhlížela jsem se po stěnách a prohlížela si všechny ty fotky. Jazz mě pozoroval a komentoval každou fotku, na kterou jsem se dívala. Najednou do pokoje vtrhli kluci.

„Převlíkat! V šest se Iz nají a pak odjíždíme!“ křikli na nás a pak se smíchem prohlásili, že mi ty fotky zabalí jako prémii z pobytu, jestli budu chtít. Pak zabouchli a my zase osaměli.

„Nechci tyhle fotky, já si pořídím vlastní a lepší!“ okomentovala jsem jejich nabídku a slyšela tlumený smích z protějších pokojů.

„Měla by ses převléct,nebo tě oblečou násilím.“ Jazz se ušklíbl nad touhle myšlenkou, pak mě chytil za ruku a táhl ven z pokoje. Otevřel vedlejší dveře a mě se naskytl pohled na moderní koupelnu. Na mysl mi přišla jen jediná otázka:

Proč jsou tu schody???

<<<--->>>

Děkuji za všechny kometáře, moc mě potěšily. Kapitolky teda budou přibližně stějně dlouhé nebo i delší. Budu moc ráda, když zde zase zanecháte nějaký koment, byla bych ráda, i kdybyste mi napsali vaše názory na to, jak se povídka vyvíjí. Mám sice už něco napsané, ale budu ráda za další nápady, takže cokoliv by se vám líbilo, napište!

AnnieS

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S nimi rodina? Nikdy! - 10. kapitola: