Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rudebox - I. Chapter

06.01.2010 (17:15) • Jigsaw • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1203×

„Bello! Přišla ti pošta!“ Zakřičela moje mamka Reneé přes celý dům. Měla při tom takový potutlený hlas. Rychle jsem vyskočila s postele a založila si záložku do mé oblíbené knihy Na větrné hůrce, kterou sem už četla po několikáté. Jakmile sem seskákala schody do dolního patra a přiběhla ke vchodovým dveřím zahlédla jsem pošťáka s velkou červenou obálkou.

„Tady to prosím podepište.“ Oznámil mi pošťák a předal mamce obálku letmo jsem zahlédla, že je z Dartmothu. Univezrity, na kterou jsem se šprtala celý minulý rok. Pošťák nám pokynul a odporoučel se k odchodu.

„Páni! Bello, doufám, že tě přijali! Jinak si za ty ušetřený peníze s Philem koupíme pěknou dovolenou v Caribicu.“ Zasmála se mamka a podala mi obálku. Celá nedočkavá jsem jí trhnutím roztrhla, až mamka zaskučela. Začala jsem pomalu vytohovat list papíru, který se vevnitř ukrýval. Rychle jsem sjela pohledem až k onomu osudnému řádku.

Univesity of Datmouth, United Kingdom

PŘIJATA

Řádnou dobu sem na papír civěla a nemohla jsem pochopit jak mě, věčnou rebelantku, problémistku a nevím co ještě mohly přijmout na tak prestižní univerzitu jako je Dartmouth. Měla jsem smíšené pocity. Jedna část byla radostí bez sebe. Ta druhá byla naopak hodně smutná. Budu muset opustit rodinu, přátelé a svoje nynější zaměstnání. Pracovala jsem jako asistentka obchodu jedné modní značky v Jacksonvillu.

„Teď je s tebe velká holka, Bello. Stále tomu nemůžu uvěřit!“ Zaječela mi Reneé radostně přímo do ucha. Málem sem ohluchla, ale nechtěla sem jí kazit radost šťouravýma poznámkama.

„Stále tomu nemůžu uvěřit. Moc děkuju!“ Políbila jsem mamku na tvář. Ta se tvářila chvíli zaraženě, ale pak se lehce otřásla.

„Proč mi skara děkuješ Isabello Marie Swan? Je to přece jen a jen tvoje zásluha, že ses dostala tam kam si chtěla. Postivě si dřela tak teď tu je výsledek.“

„Dík mami.“ Znovu jsem odpověděla, nechápala jsem proč, ale věděla jsem, že se musím zbavit toho pocitu zavázanosti za tohle všechno k ní a Philovi. Vlastně mě v zápětí napadlo, že bych měla jít zavolat tátovi a oznámit mu to.

„Asi bych měla zavolat tátovi.“ Řekla jsem rozjařeně. Byla jsem radostí bez sebe.

„Jo asi bys měla.“ Přikývla mamka.

Rychlostí blesku sem vystartovala k telefonu a zmáčkla dvojku pod, kterou jsem měla Charlieho uloženýho. Telefon začal vyzvánět. Píp. Píp. Píp. Niko to nezvedal. V tu ránu jsem se pleskla do čela a uvědomila si, že taťka je nesjpíš v práci. Zaklapla jsem telefon a vysprintovala o patro výš do svého pokoje. Radostí jsem začala skákat po posteli a řvát na celý kolo, že sem česrtvá studentka Dartmouthu. Po chvilce mě to přestalo bavit a začala jsem volat všem mým známým a kamarádům abych jim tu novinu oznámila.

***

„Bello?“ Ozvalo se v telefonu. Konečně ! Zaradovala jsem se.

„Ahoj tati! Myslim, že jsem si stoprocentně jistá, že neuhodneš co mám za novinku.“ Začala jsem ho škádlit.

„Novinku? No tak u tebe bych to tipoval na nějaký zlomeniny, pětku ve škole nebo ti snad vzali řidičák?“ Začal sarkasticky Charlie. Tak to mě naprdnul, takhle o mě smýšlet i když to byla hodně často pravda.

„No tati. Tak v tom případě ti to asi neřeknu.“ Teď jsem ho zas naštvala já, ale po chvilce začal škemrat abych mu to pověděla. Asi se budu muset smilovat, pomyslela jsem si a hodila oči v sloup.

„Tak dobře no.“ Na chvilku sem se odmlčela. „Vzali mě na Dartmouth tati! Chápeš to? Mě!“ Na druhé straně srátu bylo ticho.

„Tati? Si v pořádku?“ Zaptala jsem se opatrně. Začínala jsem o něj mít strach přece už má nějaký ten věk na infarkt.

„Jo už jo, jen jsem si nahazoval srdce. Bello? Tebe opravdu vzali na Dartmouth? Mojí Bellu? Neděláš si se mě srandu, že ne? To už bych asi nerozdýchal.“

„Ne neboj tati, nedělám.“ Zasmála jsem se.

„Heleď Bello, mám tu nějakej nedořešenej případ, tak bdu muset zas jet, ale ještě jednou ti strašně moc gratuluju dobře?“

„Jo jasný tati. Tak čau.“ Zaklapla jsem telefon.

***

Do odjezdu na Dartmouth my zbývalo už jen pár hodin. Začala jsem překontrolovávat jestli mám všechny věci. Rychle jsem si přešla seznam jestli jsem ještě něco nezapoměla odškrtnout. Po chvilce sem zjistila, že mi nic nechybí. Prudce jsem zaklapla kufr a rychle si na něj sedla abych ho vůbec zavřela. Po pár minutách bojování se mi to konečně podařilo a já mohla začít nakládat. Bylo my líto, že mě nikdo nemohl jet vyprovodit na letiště. Reneé měla nějakou směnu v práci a Phil zápas. Jakmile jsem všechno naložila do auta, nasedla jsem na místo řidiče a vydala se směr letiště.

Po půl hodince jízdy jsem zajížděla do podzemního parkoviště. Bylo pozdní odpoledne tak jsem řádnou chvilku kroužila než jsem našla místo. Připadala jsem si jak sup nad mršinou. Jakmile auto zabrzdilo, vytáhla jsem kličky ze zapalování a vyložila si věci. Vydala jsem se vstříc letištní hale TERMINAL 3 odkud odlétala většina letů do Evropy.

Na světelné tabuli jsem našla let EZY567, letěla jsem se společností Easy Jet aby mě letenka vyšla co nejlevněji. Rychle jsem přejela seznam a zjistila jsem, že mám jít do Gatu č. 37. Když jsem dorazila většina cestujících už byla na cestě do letadla. Jak jsem se snažila splynout s davem, zakopla jsem o svoje vlastní nohy a přistála jsem přímo před nějakým postarším pánem, který se na mě jen pohradavě podíval. Rychle jsem se zvedla abych nepoutala i ten zbytek lidí, kteří se na mě ještě nedívali. Rychle jsem podala letušce letenku a ta mě ochotně pustila do letadla. Vydala jsem se vstříc novému životu.

Jakmile letadlo přistálo na letišti, zabalila jsem si svoje věci a vystoupila z letadla. Nastoupila jsem do nejbližšího vlaku do Dartmouthu. Byl to cestovní rychlík. Hodně pohodlný.

Vlak s hučením zabrzdil na nástupišti. Mezitím jsem si stihla připravit klíčky od mého nového auta. Nikdy bych nevěřila, že je to možný, ale vyhrála jsem ho v nějaké soutěži.

Na parkovišti jsem chvíli bloudila než jsem ho našla, ale nakonec jsem ho objevila v tom nejzapadlejším rohu, který snad může existovat. Musela jsem říct, že auto vypadalo krásně. Mělo čistě řezané tvary a tmavě stříbrnou barvu. (pozn. autora: BMW M6). Věci jsem naházela do kufru. Potom jsem zamířila na místo řidiče. Lehce jsem strčila klíček do zapalování a nastartovala. Auto spokojeně zamručelo a vydalo se na cestu. Z počátku jsem měla s řízením trochu potíže. Furt přidávalo moc rychlosti nebo moc brzdilo, ale po chvilce jsem si na něj zvykla a dojela jsem šťastně do cíle. Univerzita Dartmouth.

Začala jsem bloudit po areálu než jsem našla svojí kolej. Zaparkovala jsem a vypla motor. Z příruční přihrádky jsem vytáhla nějaké informace a klíček od pokoje. Pokoj č. 263 v druhém patře. Vystoupila jsem z auta a zamířila ke vchodu.

V budově bylo jen pár lidí, bylo ještě brzy. Někteří odvážlivci mě nesměle pozdravili. Když jsem dorazila ke dveřím svého pokoje tak jsem se zastavila. Bude to velký krok do mého života. Tak doufám, že to nezvořu. Strčila jsem klíč do zámku a pootočila. Západka se pootočila a mě se naskytnul pohled na opravdu nádherný obývák a kuchyň. Celé to byla v podstatě jedna místnost oddělená pouze krátkou zídkou. Prostředku pokoje dominoval velký moderní černý kožený gauč na ještě krásnějším koberci. Vypadal jako by byl s pravé vlny. Později se o tom budu muset přesvědčit. Zamířila jsem k prvním dvěřím na pravo. Byly vyrobeny z mahagonového dřeva. Tam byla koupelna o pokoj vedle byl vymalovaný na růžovo.

„Ne, to nebude pro mě.“ Zahuhňala jsem si pod nos a koukla se do pokoje na proti. Místnost měla celou jednu stranu prosklenou s výhledem na univerzitní park. Stěny byly vymalovány na příjemný odstín oranžové. Tenhle pokoj jsem si obsadila. Celou výbavu tvořila postel, psací stůl, křeslo, koberec, skříň a plazmová televize v rohu. Ještě jsem letmo nakoukla do třetího pokoje. Musela jsem uznat, že byl taky moc pěkný, ale stejně jsem zůstala u pokoje číslo dva. Začla jsem si vybalovat. Hygoenické potřeby do koupelny, nějaké jídlo do kuchyně, oblečení do skříně a pak ještě nějaké drobnosti do obýváku.

***

Ozvalo se klepání na dveře. Hned na to vešla do pokoje už na pohled milá holka. Byla snědší barvy a menší postavy. Byla moc pěkná. Černé vlasy jí splývaly na ramena.

„Ahoj, já sem Bella Swan. Ty asi budeš...” Podívala jsem se do papírů. „Jannye O'Connel?“ Zeptala jsem se a potom jsem se na ní umsála.

„Jo to jsem já. Koukám, že už jsi si zabrala nejlepší pokoj.“ Zasmála se. „Co budeš studovat?“ Zepatal se mě. Vypadala při tom strašně srandovně horlivě až jsem se musela potichu zasmát.

„Obchodní managment, co ty?“ Zeptala jsem se.

„Škoda! Doufala jsem, že budu znát alespoň někoho ve třídě, já jdu na práva.“ Zaskučela.

„Hele já se teď asi budu muset jít zapsat, dojít si pro rozvrh a mapku.“ Omluvně sem se na ní usmála, popadla bundu a vyrzaila do chladného podzimního rána. Prošla jsem přes park až jsem se konečně dostala k hlavní budově. Zamířila jsem k budově s názvem PŘIJÍMACÍ KANCELÁŘ. Bylo hodně brzy tak tu ještě nikdo nebyl.

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem postarší paní, která seděla zavalená za hordou papírů.

„Ahoj, copak si přeješ slečno?“ usmála se na mě zdvořile paní.

„Jmenuju se Isabella Sawa a přišla jsem se zapsat.“ Oznámila jsem.

„Jo dobře.“ Pokynula mi ať si sednu do křesla. Poslušně jsem se posadila zatímco se přehrabovala v papírech. Po asi pěti minutách mi podala několik papírů.

„Takže, tady máte mapku školy, rozvrh, nějaké materiály, seznam učebnic a tady mi to prosím podepiště, že jste si to převzala.“ Spustila na mě paní.

„Jo jasně.“ Zabručela jsem, vzala si od ní dokumenty a podepsala jí ten papír. Potom jsem se lehce usmála a s pozdravením jsem odešla z kanceláře.

Jakmile jsem zase dorazila na kolej začla jsem studovat plánek a můj rozvrh. Měla jsem několik zajímavých předmětů, takže jsem se už celkem těšila. Každý den jsem měla mít asi 3 různé přednášky.

Zaslechla jsem nějaké hlasy z předsíně. Nejspíš dorazila moje poslední spolubydlící. Vystrčila jsem hlavu ze dveří.

„Ahoj, já sem Bella Swan a ty asi musíš být Lissie Mouthband, že?“ Zeptala jsem se.

„Jo to jsem já, snad jste mi nechali alespoň trochu pěknej pokoj.“ Zasmála se dívka. Byla výšší, hubená s blonďatými vlasy. Byla taky moc pěkná. Náš pokoj asi bude hodně oblýbený u kluků. Tomu jsem se musela zasmát. Vždycky po mě jeli ti nejhezčí frajírci ze školy. Já o ně však neměla zájem. Chtěla jsem nějakýho milýho vtipnýho kluka. Ale ty o mě nestáli.

Lissie už zapadla do svojeho pokoje kde si pravděpodobně začala vybalovat.

Dneska jsem se probudila opravdu brzy ráno. Než se ostatní probudili abych jim mohla říct o mém plánu jít obkouknout místní kluky, vysprchovala jsem se a nasnídala. Právě když jsem dojídala cereálie vešla do místnosti rozesapalá Lissie.

„Dobré ráno ospalče.“ Pozdravila jsem jí a dál se věnovala snídani.

„Jakej ospalec? Vždyť je teprve deset!“ obořila se na mě a uraženě na mě koukala. To už sem, ale nevydržela a začla se smát na celé kolo. Lissie se ke mě za chvilku přidala.

„Pudu vzbudit Jennye, pro dnešek už mám plán tak se běž připravit.“ Oznámila jsem jí a vyrazila do pokoje Jenny.

„Jo dobře.“ zaslechla jsem ještě z kuchyně.

„Vstávat! Dneska máme spostu práce!“ Zakřičela jsem do pokoje. Odpovědí mi byl polštář, který mi ladně přistál na obličeji.

„Jo, vždyť už du.“ Zachraptěla mi rozespale.

Nechala jsem holky ať se připravý a zatím sem se bežela sama obléct a nalíčit. Zvolila jsem uplé tmavé jeany, tričko s velkým výstřihem a bílou mikynu, kterou sem si nechala rozepnutou. Namalovala jsem si jen linky pod oči a použila řasenku.

Za deset minut už jsem Lissie s Jenny obeznámila s mojím plánem a ty jen nadšeně souhlasily. Zamířily jsme do školní kavárny kde jsme se posadily k velkému stolu kdyby si někdo nhodou chtěl přisednout. Objednaly jsme si jen kávu.

Na nápadníky jsme nemusely čekat dlouho.

„Můžu si přisednout?“ Otázal se poměrně pěkný kluk. Mohlo bu být tak sedmnáct let a jedním očkem pokukoval po Lissie, která mu pohledy oplácela.

„Jo jasně, sedni si.“ Řekla jako první Lissie, ani sem se jí nedivila. Byl to vážně kus.

Zjistily jsme, že se jmenuje Chris Prexton a, že bude taky studovat managment. Aspoň sem konečně někoho znala. S Jennye jsme uvážily, že bychom je měli asi nechat o samotě a šli jsme se projít do parku se slpovy, že nám je ve vnitř teplo abychom jim dopřáli trochu soukromí.

„Taky bych chtěla potkat někoho tak milýho a aby o mě měl zájem. Ach jo.“ Povzdychla si Jenny.

„Určitě někoho potkáme. Nevěš hlavu.“ Soucitně jsem se na ní podívala.

„Jo jen aby.“ Zabručela. Zbytek cesty na kolej už jsme šli v tichosti. Když jsme dorazlili na pokoj každá už jsme si zařídila svůj vlastní program. Já jsem se rozhodla, že musím něco nakoupit, protože lednice vypadala žalostně prázdně. Jak jsem plánovala tak sem taky udělala.

Nastartovala jsem svoje BMW. Několik lidí se za mnou obdivně podívalo. Zaparkovala jsem ve velkém obchodním centru a vyrazila do supermarketu. Do vozíku sem házela všechno co mi přišlo pod ruku. To bych, ale nemohla být já kdybych už zase nezakopla. Očekávala jsem tvrdý dopad, ten však nepřišel místo toho mě zachytili něčí ruce. Jakmile se mi podařilo postavit vzhlédla jsem abych se podívala na mojeho zachránce. Byl to opravdu nádherný kluk. Zahleděla jsem se do jeho karamelových očí a začla jsem se v nich utápět.

„Příště dávej bacha.“ vytrhl mě z transu nádherný sametový hlas.

„Jo jasný, děkuju. Promiň.“ Cítila jsem jak rudnu  koukala jsem už jen na vzdalujícího se kluka. Chvíli jsem tam stála jak otupělá a nemohla jsem uvěřit, že sem potkala někoho tak nádhernýho. Jen jsem potřásla hlavou abych se zbavila přebytečných myšlenek a dál se věnovala nákupu.

Když jsem se vrátila z nákupu byla jsem totálně grogy. Ani jedna z holek se ještě nevrátila, tak jsem si začala chystat večeři. Rozhodla jsem se pro špagety. Mezitím než se uvařily jsem si zapla televizi. Nestihla jsem snad ani přepnout kanál když dovnitř vrazila Jennye s nějakým klukem v závěsu.

„Bello! Kde jsi? Pojď představim ti Tylera!“ Řekla značně přiopitým hlasem. Pomalu jsem se k nim došourala a natáhla k tomu blonďákovi ruku. Musím uznat, že holky si uměli vybrat.

„Ahoj, já jsem Isabella Swan, ale říkej mi Bello.“ Oznámila jsem mu. Tyler uchopil mojí ruku a taky se představil.

„Tyler Vollen.“ Potom už jen zatáhl Jennye k ní do pokoje. Nechtěla jsem je rušit tak jsem si jen dala sprchu a šla spát.

***

Jakmile jsem ráno vstala holky už byly asi ve škole, protože jsem je nikde v pokoji nenašla.Měla jsem asi 2 hodiny čas do mojí první přednášky. Jako první jsem se došourala do koupelny a dala si studenou sprchu aby mě to probudilo. Když mi začla naskakovat husí kůže přehodila jsem před sebe ručník a šla do svého pokoje. V tom někdo zazvonil. Vyrazila jsem ke dveřím abych otevřela. Za dveřmi stál ten kluk se supermarketu. Spadla mi brada.

„Ehm, ahoj. Nevíš náhodou kde bydlí Emmet Cullen?“ Vypadal kapánek nervozně, tak jsem se jen usmála a zakr outila hlavou. On se jen usmál.

„Možná bych se měl představit, když se tak často potkáváme. Já jsem Edward Cullen.“ Podal mi ruku. Já sem zas natáhla tu mojí a potřásla si s ním.

„Bella Swan.“ V tom sem si uvědomila, že tam před ním stojím jen v ručníku. Určitě sem byla právě červená až na zadku. On se jen usmál.

„Tak já už budu muset. Kdyby jsi mě někdy chtěla navštívit tak bydlím v třetím patře. Pokoj číslo 5.“ Podíval se na mě takovým zvláštním pokřiveným úsměvem.

„Jo jasně.“ Zaklapla jsem mu dveře rovnou před nosem. Bylo to tak zvláštní. Vzbuzoval ve mě smíšené pocity.

Když jsem se podívala na hodinky ukazovali půl desáte.

„Sakra! Kruci!“ zaklela jsem. Měla jsem jen půl hodiny na to abych se připravila a našla správnou učebnu. Vysprintovala jsem do svojeho pokoje kde sem na sebe hodila nějaké oblečení. Schrnula jsem věci ze stolu do tašky a cestou ven sem si ke snídani dala jen sklenici mléka.

Jakmile jsem našla učebnu kde vyučoval profesor Green. Bylo už deset minut po začátku přednášky. Zaklepala jsem na dveře a když se ozvalo dále vešla jsem.

„Dobrý den, moc se omlouvám, ale ztratila jsem se.“ Omluvila jsem se učiteli, který jen pokynul ať si sednu. Rozhlédla jsem se po třídě. Jediné volné místo bylo vedle toho kluka ze supermarketu. Edwarda. Zamířila jsem k němu a posadila jsem se. Úplně jsem cítila jak mě většina holek ve třídě probodává pohledem. On se jen uchechtl. Ignorovala sem to. Do konce hodiny jsme ani jenou nepromluvili. Jakmile přednáška skončila Edward se na mě otočil. Já sem se na něj rezignovaně podívala pohledem: Co zas chceš?. Nechápala jsem samu sebe, proč se k němu chovám tak nepřátelsky. Otočit se na něj bylá velká chyba. Když jsem se podívala do jeho očí začala jsem se v nich utápět. Byly tak dokonale krásné. Viděla jsem v nich, ale nedokázala jsem popsat co. Rychle jsem pohled odtrhla a zbalila si věci. Vypálila jsem ze třídy rychlostí blesku abych mu utekla než se mě stihne na cokoliv zeptat.

Rychle jsem pospíchala na oběd. Vydala jsem se do nějaké místní restaurace. Objednala jsem si jen těstoviny a k tomu čistou vodu. Jakmile mi čísník jídlo přinesl přestala jsem mít hlad. Začla jsem se v těstovinách jen nimrat. Asi o pěti minutách sem poprosila o účet, zaplatila a odešla. Zbytek dne už jsem ho nepotkala.

***

Večer když jsem dorazila na kolej už Lussie s Jennye živě konzultovali dnešní den. Obě si včera našli kluka, který se jim líbil. Mě se taky v podstatě někdo líbil. Nechtěla jsem si to přiznat. Proto jsesim si pověsila kabát na áček v předsíni a zamířila k těm dvoum.

„Ahoj Bello.“ Pozdravily mě sborově.

„Čau Lussie, Jennye. Jakej byl první den ve škole?“ usmála jsem se na ně a vypálila na ně otázku.

„Naprosto bombasticky! Tyler mě pozval na rande tak už budu muset za chvilku vyrazit! Skvělý viď?“ Jennye úplně zářila když mi to povídala. Byla jsem ráda, že je šťastná. I Lussie se na mě jen usmívala.

„A co ty Bello? Už sis našla někoho kdo by se ti líbil?“ Zeptala se mě Jennye vzápětí. Chvíli jsem váhala jestli jim to můžu říct. Nakonec jsem se rozhodla pro.

„No tak, nenapínej nás.“ Zapískla Jennye svým jihamerickým hláskem.

„Tak dobře. No, je tu jeden kluk, který je moc pěkný. Možná už jste ho vyděli. Jmenuje se Edward.“ Holky se okamžitě napřímily a zasmály se.

„Promiň Bello. Já to tak nemyslela. To sis ještě asi nevšimla, že po něm jede většina dívčí části školy?“ Tohle mě bodlo u srdce.

„Ne nevšimla.“ Zachovala jsem neutrální masku. Musim se hodně snažit jestli na něj chci nějak zapůsobit. V mozku mi začal šrotovat plán jak se s ním seznámit.

„Asi už pudu spát.“ Řekla jsem holkám a odešla do svého pokoje. Začla jsem přemýšlet jak to zrealizovat než jsem usnula.

« | •Shrnutí• | »

Autor: Jigsaw (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rudebox - I. Chapter: