Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rubínové slunce 7. kapitola

29.05.2011 (14:00) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1536×

Ráno mi bylo jenom trošičku líp. Když jsem se chtěla posadit, zamotala se mi hlava a spadla jsem zpět do polštářů. Když jsem se pak opatrně posadila, rozhlídla jsem se po místnosti. Všechno bylo v pořádku jen... okno bylo otevřené. Zasekla jsem se pohledem na okně a pozorovala, jak záclony vlají ve větru, který vane z okna. Já jsem včera okno ani neotevírala. A předtím bylo zavřené pořádně. Zabývala bych se tím déle, kdyby mi nebylo špatně. Zatelefonovala jsem do školy, že dnes nepřijdu, že je mi špatně. Byla to silná pravda.

Odloudala jsem se do koupelny a tam provedla ranní hygienu. Odloudala jsem se k otevřenému oknu. Předtím jsem si ani nevšimla, že svítí slunce. Na obloze byli jen beránci, takže by nemělo pršet. Pousmála jsem se. Přešla jsem ke svému šatníku a vytáhla jsem si šatky a legíny. Boty jsem si obula později. Protože jsem věděla, že budu venku dlouho, vzala jsem velkou mísu a na kousek dala obsah plechovky s masem pro kočky, pak granule a do misky na granule jsem nalila mléko. Věděla jsem, že to bude Vicky stačit. Moně jsem dala dva plátky salátu, rajče a plátek melounu.

V kuchyni jsem se nasnídala. Udělala jsem si toasty. Když jsem se vyloudala ven, protáhla jsem se. Snažila jsem se o svižný krok, ale bylo mi ještě hůř. Přesto jsem ten krok vydržela. Když jsem došla k mému stromu, usmála jsem se. Byl pořád krásný. Začala jsem vyvolávat vzduch, ale málem jsem při tom omdlela. Bylo velice obtížné vynést se až do úrovně větví, ale dokázala jsem to. Když jsem se posadila a začala vstřebávat první Síly, zalapala jsem po dechu. Byl to tak úžasný pocit cítit, jak do mě proudila energie.

Začala jsem pociťovat, jak se mi dělá lépe. Asi po dvou hodinách, jsem úlevně vydechla. Už mi nebylo špatně. Síly do mě proudily pomalu, ale silně. Tak úžasný pocit při nabíjení jsem ještě nikdy necítila. Slyšela jsem foukání lehkého větru, zpívání ptáčku, ťukání datla a mnoho dalších úžasných přírodních zvuků. Byla to ta nejkrásnější hudba pro uši. Kolik lidí si ve Forks neuvědomuje, že žije v krásné přírodě? Asi mnoho.

Vůbec jsem nevěnovala pozornost tomu, že se začalo stmívat. Zjistila jsem, že i z měsíce se dají čerpat Síly. Trošku tajemnější, ale mocnější. Nakonec jsem nespala, jen se nabíjela. Začalo se rozednívat. Mraky byly velice tenké. Vytvořily se teprve teď. Byla jsem velice ohromená, že bude znovu slunečný den. Zjistila jsem, že mám ohromný hlad. Snesla jsem se na zem, překvapená, že to šlo tak hladce. Rozeběhla jsem se domů. Chvilkami jsem ještě použila vítr, takže jsem si chvíli vznášela. Byla jsem překvapená, kolik mi dal měsíc Sil. Pár hodin záření měsíce mi dalo více Sil než za celý den.

Vběhla jsem se širokým úsměvem do domu a rychle si udělala pizzu. Snědla jsem ji velice rychle. Dala jsem talíř do myčky a zapnula ji. Dnes měl být úplněk. Budu se znovu nabíjet. Když jsem si všimla, že Vicky nedočkavě sedí u dveří do zahrady, zasmála jsem se.

Šla jsem jí otevřít a ona se rozeběhla k menšímu dubu, který na zahradě rostl. Zasmála jsem se a sedla si do trávy a pozorovala ji. Rychle vyšplhala na strom a posadila se na jedné větvi. Protáhla se a začala škrábat kůru stromu, pak ztuhla. Přikrčila se, divoce pohazovala ocasem a zasyčela. Ve stromu se něco pohnulo, ale pak už jenom pofukoval větřík. Vicky se uvolněně protáhla a připravila se ke skoku na jednoho ptáčka, který si prozpěvoval na stejné větvi. Vyrazila po něm, ale ptáček byl rychlejší. Vyletěl o větev výš, ale Vicky vylezla za ním. Znovu se připravila ke skoku, ale ptáček uletěl. Vicky podrážděně švihla ocasem a pomalu slezla ze stromu. Rozeběhla se do trávy a začala na něco číhat. Pak z trávy vyletěl motýlek a ona po něm začala švihat packami. Byla tak roztomilá, že jsem se musela smát. Dělala salta ve vzduchu a snažila se motýlka chytit. On se pak usadil na jedné kytce, ona se připravila ke skoku, jenže motýlek jí uletěl pryč.

Vicky přiběhla ke mně a začala mňoukat. Pohladila jsem ji po hlavě a cítila, jak se jí jejím lovem zacuchala srst. Vešla jsem do domu a dala jí tác plný jejího oblíbeného jídla jako včera. Vzala jsem její kartáč a začala vyčesávat malé uzlíčky. Když se mi to povedlo, šla jsem dát jídlo i Moně. Vystrčila hlavu z krunýře a podívala se na jídlo, které jsem jí tam dala. Zamyslela jsem se a šla na zahradu. Přivezla jsem si takovou menší ohrádku, která se jen rozloží a do ní se dá Mona. Rozložila jsem ji a Monu do ní dala. Do jednoho rohu jsem jí dala jídlo s mističkou na vodu a vrátila se domů.

Osprchovala jsem se, vyčistila zuby a oblékla jsem se. Chtěla jsem se jít dál nabíjet, jenže mi zazvonil mobil. Podívala jsem se na volajícího. Alice. Co asi bude chtít?

„Ahoj Alice. Co se dejě?“ zeptala jsem se jí.

„Bello! Kde jsi?“ Byla jsem překvapená, že zněla vystrašeně.

„Doma. Co se děje, Alice?“ zeptala jsem se nervózně.

„Já jsem viděla, jak -“ začala. Vzpomněla jsem si, že na sobě nemám celý den psychický štít a rychle si ho natáhla.

„Co jsi viděla?“ přerušila jsem ji.

„No já… jsem měla vizi, jenže teď zmizela. Už je to v pořádku,“ řekla a pak zavěsila. Jistě, že vize zmizela. Vždyť jsem si natáhla štít. Už jsem se tím nechtěla zabývat a vyšla jsem z domu.

Běžela jsem rychle a znovu si pomáhala větrem. Za chvíli jsem doběhla. Byly teprve tři hodiny odpoledne, takže jsem měla čas. Vynesla jsem se na svůj strom, překvapená, jak to šlo hladce. Nabíjela jsem se dlouho a poslouchala jsem krásné zvuky přírody. Milovala jsem je. Přidali se do toho ještě cvrčci a bylo to dokonalé. Na stromě jsem si lehla a zůstala jsem tak. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že spím - zavřené oči, vyrovnané dýchání. Bylo mi krásně, ale včerejšku se to nemohlo vyrovnávat. Za chvíli jsem doopravdy usnula. Probudila jsem se, až když začínalo zapadat slunce. Byla to krásná podívaná.

Když vyšel měsíc, namířila jsem tvář k němu a nabíjela ještě mocnější Síly. Všechny krásné zvuky v noci utichly a zbylo jen foukání větru v listech mého stromu. Byly to takové tajemné zvuky. Bylo to tím, že byl úplněk. Síly, které jsem nabíjela, byly dvakrát tak mocnější než včera. Nabíjela jsem se ještě další hodinu, jenže pak jsem uslyšela jiné zvuky. Byly to něčí velmi tiché kroky. Člověk by je nemohl slyšet. Kroky se pomalu přibližovaly a s nimi i aura jejich majitele. Když jsem ji ucítila, málem jsem pocítila strach. Jenže ten moje podstata prostě cítit neumí.

Aura byla upírova. O tom jsem nemohla pochybovat. Jenže jiná než Edwardova, Alicina nebo Rosaliina. Tato byla zlověstná, tajemná, nejhorší a krvelačná. Viděla jsem ji jako tmavou s blesky a jeho rukou prolita cizí krev. Byla strašná. Kroky se pořád přibližovaly. Prudce jsem se otočila a… ztuhla jsem v šoku.

Plížil se za mnou jako stín. Jeho krvavě rudé oči byly stejné jako jeho aura. Krvelačné. Měl tmavé vlasy až po ramena a plížil se za mnou. Když zjistil, že jsem ho uviděla, nebezpečně se usmál. Pořád se přibližoval. Opatrně jsem začala couvat. Co nejopatrněji jsem ze stromu slezla - nechtěla jsem, aby viděl moje schopnosti. Když jsem byla na zemi, couvala jsem, ale nespouštěla jsem z něho pohled. Dál se ke mně přibližoval. Když promluvil, měl sametový hlas. Jenže smrtelně nebezpečný.

„Jé, copak to tu máme?“ mluvil velice potichu.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se. Byla jsem ohromená, že jsem si udržela klidný hlas.

„Alex, jméno mé,“ představil se, „a já ti řeknu, co jsi právě teď ty.“

„Co teda?“ zeptala jsem se.

„Moje svačinka.“ Blýskl nebezpečným úsměvem.

„Myslíš?“ zeptala jsem se vyrovnaně. Z úplňku, který na mě svítil zezadu, jsem vstřebávala Síly. Teď bych ho mohla klidně zabít.

„Nemyslím. Já to vím.“ Přibližoval se stále víc. Já jsem dál couvala.

„Ne, to teda nevíš,“ řekla jsem mu. Zasmál se a přiblížil se. Zezadu jsem narazila do stromu. Byla jsem zahnána do kouta. Teda, to si myslel on. Už byl ode mě jen tři kroky. Natiskla jsem se na strom a začala jsem vyvolávat element, který byl velice ničivý. Dokázal zabít i upíra. Oheň.

„Já se nepletu nikdy.“ Znovu se usmál a přikrčil se ke skoku. Když už chtěl vyskočit, použila jsem Síly. Najednou kolem Alexe vzplanul oheň. Najednou hořel i on. Bolestivě zavřískal, ale pak už jsem uviděla jen šmouhu, jak utekl.

Použít oheň mě neunavilo, ale prošla jsem si šokem. Pak už mou mysl zahalila tma...

Prosila bych aspoň o jediný komentář... Tato kapitolka je věnována všem, co mi vždy jeden ten komentář zanechají. Díky, že mi pomáháte tím, že mi ten komentář zanecháte.

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínové slunce 7. kapitola: