Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rubínové slunce 6. kapitola

28.05.2011 (08:45) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1260×

Měla jsem ještě půl hodiny, tak jsem vběhla do šatny. Nemohla jsem se rozhodnout, co si obleču. Nakonec jsem si vybrala tričko, kraťásky a pak si obula boty. Lehce jsem se nalíčila a vyšla ze dveří. Alice už na mě čekala v kanárkově žlutém porsche. Nastoupila jsem si na místo spolujezdce. Všimla jsem si, že na zadním sedadle sedí vtělení čisté krásy - Rosalie.

„Ahoj. Krásný auto,“ pochválila jsem ji.

„Ahoj. Díky. Nápodobně.“ Zasmála se, když uviděla na příjezdové cestě mé auto. Poděkovala jsem jí a taky se zasmála. Rosalie celou cestu seděla mlčky. Chvílemi mě dokonce propalovala pohledem a pak mi došlo, že si myslí, že jsem člověk. Všimla jsem si, že Alice s Rosalie jsou oblečeny skoro stejně jako já. Došlo mi, že pořád mám štít tak, aby viděla moji budoucnost.

Když jsme dojely před velký nákupní dům, všechny pohledy se stočily na nás. Nic jsme si z toho nedělaly. Jako do prvního obchodu jsme šly do obuvi. Koupily jsme si tam dvacet, nebo i třicet párů bot. Pak jsme vběhly do oblečení a tam byly asi nejdéle. Koupily jsme si všechno možné. Džíny, trička, topy a kraťasy. Vyšly jsme každá s pěti taškami a smály se. Rosalie se smála trošku nejistě. Celou naši „dámskou jízdu" se držela stranou. Šly jsme do bižuterie a tam koupily doplňky k našemu oblečení. Každá odcházela z tohoto obchodu s další velkou taškou.

Asi po dvou hodinách jsme se musely zastavit v restauraci, protože jsem dostala hlad. Dala jsem si jahodový zmrzlinový pohár, který byl velice dobrý. Bylo vidět, že byla Rosalie překvapená, když mi nevadilo, že si ona s Alice nic nevzaly. Asi jí začalo pomaloučku docházet, že vím o tom, kdo jsou. Vypadalo to dokonce, že mě nemá ráda.

Když jsme pokračovaly v nakupování další dvě hodiny, rozhodly jsme se, že už pojedeme domů. Měly jsme dohromady asi třicet nákupních tašek. Byla jsem moc ráda, že mám peněz hodně.

Potom, co jsme daly všechny tašky do kufru a dvě na zadní sedadlo, jsem si uvědomila, že mě strašně bolí nohy. Celé ty čyři hodiny jsem chodila na podpatcích. Protáhla jsem si nohy a pak se pohodlně usadila na koženém sedadle. Alice se zasmála mému výrazu, když jsem si protahovala nohy. Zasmála jsem se taky, protože ona nebyla vůbec zmožená. Rosalie se to zdálo ještě zvláštnější, že mi to nevadí, že Alice není utahaná a ona taky ne.

„To bylo super nakupování,“ zasmála jsem se. Alice se taky zasmála. Byla super kámoška. Nevím, jak jsem mohla bez někoho takového být na světě dobrých sto pět let.

„To musím souhlasit. Měly bychom takhle vyjet častěji,“ řekla Alice nadšeně.

„Souhlasím. Až mi zase začne řídnout šatník.“ Společně jsme se zasmály. Chvíli jsme si ještě povídaly, pak ale už nebylo o čem, tak jsme ztichly. V autě panovala veselá nálada. Rosalie ji přerušila jedinou větou. Na Alici bylo vidět, že věděla, že to Rosalie řekne.

„Ty víš, kdo jsme?“ zeptala se chladně. Řekla to tak nepřátelským tónem, který mě překvapil. Jenže moje odpověď byla klidná.

„Ano.“ Propalovala mě pohledem.

„A jak ses to dozvěděla?“ zeptala se pořád chladně.

„To ti nemůžu říct,“ zašeptala jsem. Podívala se na mě se zdvihnutým obočím, ale víc nic neřekla. Zbytek cesty probíhal v klidu. Rosalie se mě ještě jednou zeptala, jak jsem se dozvěděla, kdo jsou. Nevěděla jsem, proč jsem jí to neřekla. Asi proto, že mě její nepřátelskost překvapila. Nevěděla jsem, proč mě tak nesnáší. Však já se to někdy dozvím, pomyslela jsem si.

Když mě Alice odvezla před dům, pomohla mi vytáhnout tašky z přeplněného kufru auta. Když jsme se rozloučily, vydala jsem se ihned k šatně. Dala jsem oblečení na správná místa, ale byla jsem hodně unavená, tak jsem se převlékla do včerejší košilky, osprchovala se, vyčistila zuby a rovnou si lehla do postele. Další den měl být pátek, tak jsem usínala se šťastnou představou, že tenhle šílený týden konečně skončí. Přemítala jsem, co se mi v tomhle týdnu stalo.

Zjistila jsem, že jsou Edward a jeho rodina upíři. On a Alice ví, kdo jsem já. Rosalie mě z nějakého důvodu nesnáší. Mike se mě snažil pozvat na rande - odbyla jsem ho. Získala jsem nové kamarády. A uvědomila jsem si, že jsem se už tři dny nenabíjela. Začala jsem to na sobě pociťovat. Slíbila jsem si, že se budu nabíjet od soboty od rána, až do nedělního večera. Mezi tím se jen najím a budu spát doma.

Když se delší dobu nenabíjím, začne mě pobolívat hlava. Když se pak nenabíjím dál, hlava mně bude bolet čím dál víc a budu pociťovat i třesavku. To jsem se dozvěděla před padesáti lety od jedné masarky, kterou jsem potkala, když jsem se stěhovala. Řekla mi, že když se nebudu nabíjet i nadále, budu pociťovat bolestnou agonii, která se bude pak dál zvětšovat. Neřekla mi, co se stalo dál, jen to, že se začneme měnit. Ne nijak drasticky, ale změníme podobu, jenže jsem nevěděla, jak to myslela. Když se nebudeme nabíjet dál, umřeme. Otřásla jsem se.

Chvíli jsem ještě přemýšlela, jestli neodvolám zítřejší dámskou jízdu, ale nezměnila jsem nakonec názor. Hlava mně začala bolet ještě trošilinku víc, tak jsem si ještě šla pro prášek. Malilinko pomohl. Hlava mně nebolela strašně moc, ale motala se mi. Ale jenom trošilinku. Rozhodla jsem se, že raději zítra nepůjdu do školy a budu se nabíjet tři dny. Budu mít pak sil víc a bude mi o moc líp. Lehla jsem si do potele a v mžiku usnula.

Strašně se omlouvám, že je tahle kapitolka tak šíleně strašně moc krátká. V minulé kapitolce byl jenom jeden komentář (když nepočítám admina), ale i to mě donutilo psát dál. Doufám, že tady bude komentářů víc. Aspoň o jeden nebo dva. Doufám, že neprosím o moc. :)

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínové slunce 6. kapitola: