Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rubínové slunce 5. kapitola

24.05.2011 (07:30) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1181×

Bella:

Nevěděla jsem, jestli mám být zděšená, nebo být ráda, že se Edward trošku ovládá. Něco uvnitř mě mi říkalo, že se ho mám bát. Ale moje jiná část mu chtěla být blízko. Otřásla jsem se. Nebezpečně mě to k němu táhlo a já nevěděla proč. Měla bych být alespoň nervózní, ale nic. Jen jsem se těšila, až ho uvidím. Otřásla jsem se znovu.

Nechtěla jsem se nijak vyfintit, protože jsme šli do lesa, tak jsem se oblékla do jeansů, trička a na něj mikinu. Vešla jsem na chodbu a uviděla Vicky, jak netrpělivě přechází u její misky. Nalila jsem jí mléko, pohladila ji, pak jsem dala Moně plátek salátu, který jsem si nechala bokem. Obula jsem se a vyrazila zadními dveřmi do lesa.

Šla jsem ke svému stromu, ke kterému měl dorazit i Edward. Dorazila jsem, ale on tam ještě nebyl, proto jsem si sedla a opřela se zády o můj strom. Zkusila jsem si nabít Síly, ale byla jsem moc nesoustředěná. Za chvíli skutečně dorazil. Měl na sobě tričko a jeansy. Moc mu to slušelo.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj.“ Posadil se vedle mě. Byl ode mě asi třicet centimetrů. Držel si bezpečnou vzdálenost. Nebo se o to alespoň snažil. Byl velice opatrný. Zřejmě nevěděl, že nejsem zas tak zranitelná.

„Mohl bych ti položit několik otázek?“ Jednoduše jsem přikývla.

„Dobře, takže ta první,“ začal, „jak jsi vznikla? Někdo tě stvořil?“ Zasmála jsem se.

„Moje matka byla masarka. Otěhotněla s otcem, kterého jsem nikdy nepotkala, ani neviděla. Matka pak umřela při porodu a otec bez ní prý nechtěl být, tak někam utekl. Vyrůstala jsem sama, ale nevadilo mi to. Rodiče mi zanechali velký majetek, protože oba byli bohatí. Matka byla na světě něco přes sto padesát let, takže si našetřila dost peněz. Otec pracoval na burze a hodně vydělával,“ svěřovala jsem se mu. Upírovi. On vypadal, jakoby mi chtěl položit ještě nějakou otázku, jenže pak dodal: „To s tvými rodiči mě mrzí. Já jsem taky ztratil rodiče.“

„To už se stalo dávno. Já jsem na světě něco málo přes sto let. Taky jsem si naspřádala nějaké úspory,“ řekla jsem mu v klidu. „A co se stalo tvým rodičům?“

„Umřeli na španělskou chřipku. To už se taky stalo dávno,“ odpověděl mi taky klidně. Bylo zvláštní si s ním takhle povídat. Důvěrně a bez tajemství.

„Můžu se dál ptát?“ Znovu jsem přikývla.

„Co máš za schopnosti? Řekla jsi mi, že máš psychický štít, ale co dál? Viděl jsem tě používat i nějakou jinou schopnost.“ Vzpomněla jsem si na den, kdy mě tady uviděl.

„Ten štít mám po matce. Moje vlastní schopnost je něco jako ovládání živlů. Používám to, abych načerpala energii.“ Asi jsem byla opravdu zvláštní, když mi připadalo normální mu vše říkat. Začala jsem pochybovat o svém duševním zdraví. Jenže on se ptal dál.

„Kdy ses narodila?“

„Třináctého v září roku 1905. A kdy ty?“ ptala jsem se. Opravdu jsem chtěla vědět, kolik mu je.

„Dvacátého června roku 1901. Bylo mi sedmnáct, když mě Carlisle proměnil.“ Byla jsem překvapená , že se mnou taky mluví normálně.

Takhle jsme si spolu povídali do večera, dokud se nezačalo stmívat. Nevěděla jsem, jestli si toho všiml.

„Já už budu muset jít. Nevím, jestli sis toho všiml, ale stmívá se,“ řekla jsem mu na rozloučenou.

„Jasně. Tak ahoj,“ loučil se se mnou. Taky jsem se rozloučila a vydala se domů. Byla už téměř tma, když jsem došla domů. Vicky spala a ani můj příchod ji neprobudil. Jenom se zavrtěla a spala dál. Šla jsem se do pokoje převléct do stejné domácí soupravy jako včera. Když jsem došla do kuchyně, udělala jsem si na večeři vajíčka a rychle je snědla.

Bylo mi zvláštně. Vždycky jsem chtěla mít někoho, komu bych se mohla vyzpovídat. Nemohla jsem uvěřit, že někoho takového jsem našla v Edwardovi. Skamarádila jsem se s upírem. Opravdu nebudu v pořádku.

Vicky jsem ještě nasypala granule, kdyby se probudila a šla jsem se vysprchovat. Poté, co jsem si ještě vyčistila zuby a oblékla se do noční košilky, jsem si šla lehnout do postele. Věci do školy jsem už měla dávno nachystané, takže mi zbývalo jen usnout. Za chvíli se mi to podařilo.

Jako každé ráno mě vzbudil mobil. Neohrabaně jsem se posadila na posteli a protáhla se. Zívla jsem si, ale vydala se k šatníku. Vybrala jsem si jeansy, tričko, které jsem si po ranní hygieně oblékla. Šla jsem do kuchyně a cestou jsem si všimla, že je Vickyina miska prázdná. Dala jsem jí tam kapsičku s kočičím masem a pak se šla nasnídat já. Udělala jsem si chleba se šunkou.

V chodbě jsem si obula boty, vzala jsem si stejnou bundu jako včera, zamkla za sebou a nastoupila do auta. Když jsem se oblékala, došlo mi, že budu muset zajet na nákupy. Ve škole jsem byla za pár minut. Kluci si na mě pomaloučku začínali zvykat, ale vždycky se dívali na mé auto a pak teprve na mě.

Šla jsem na hodinu, kterou jsem měla mít s Mikem, ale všimla jsem si, že není ve škole. Když jsem se na to ptala Jess, řekla mi, že je prý nemocný. Všimla jsem si, že tuto hodinu mám mít i s Alicí Cullenovou. Podle včerejšího Edwardova vyprávění byla Alice maniak do nakupování. Já jsem do nich blázen nebyla, ale jako koníček to byla zábava. Edward mi také řekl, že už o mně Alice ví, ale nikdo jiný prý ne. Nesnášela tajemství, pokud do nich ovšem nebyla zasvěcená.

Dala jsem si štít tak, aby Alice měla vidění o tom, že se jí zeptám, jestli se mnou nepojede na nákupy. Když jsem uviděla, že jí vize skončila, podívala se na mě a zajiskřilo jí v očích. Takže se mnou pojede. Učitel vešel do třídy a táhl s sebou starý televizor, který už určitě měl nějaké ty roky za sebou.

Všichni spolužáci se začali přesazovat, ne aby viděli na televizi, ale aby si mohli potichu povídat s kamarády. Alice si nenápadně přisedla ke mně.

„Ahoj. Já jsem Alice. Mého bratra určitě znáš,“ řekla mi velice potichoučku. Nikdo jiný ji nemohl slyšet.

„Já jsem Bella. Nevadilo by ti, kdyby jsi se mnou jela nakupovat? Poradila bys mi,“ říkala jsem jí stejně potichu. Od Edwarda vím, že Alice je velice dobrá kamarádka a že je to jeho nejoblíbenější sestra. Zjistila jsem proč.

„Jasně! To bude super!“ šeptala, ale oči se jí blýskaly a na tváři měla úsměv.

„Stavím se pro tebe po škole. Jo?“ S úsměvem jsem přikývla. Celou hodinu jsme si takhle nenápadně povídaly. Alice se mi moc zalíbila. Povídaly jsme si o nakupování, ale povídalo se s ní, jako kdybych ji znala celou věčnost. Měla jsem o kamarádku navíc. Po hodině jsme se rozloučily a každá se vydala do jiné učebny.

Šla jsem na hodinu biologie, kterou jsem měla mít - jako vždycky - s Edwardem. Ještě ve třídě nebyl. Sedla jsem si na svoje místo a dívala se na své ruce. Za chvíli jsem ucítila jeho přibližující se auru a podívala jsem se na něj. Zase nedýchal, ale stejně si sedl vedle mě.

„Ahoj,“ pozdravil, „slyšel jsem, jak sis povídala s Alicí. Vážně s ní chceš jet nakupovat? Je při nakupování, jak puštěná ze řetězu.“ Zasmála jsem se.

„Vážně s ní chci jet nakupovat. Chlapi tomu nerozumí,“ vysvětlovala jsem mu. Taky se zasmál. Pak už jsme spolu nemluvili, protože přišel do třídy učitel. Po zbytek hodiny jsme si spolu už nepovídali.

Když jsem došla na oběd, holky na mě u stolu poslušně čekaly. Když jsem si k nim sedla, viděla jsem Lauren, jak mě nějak zvláštně pozoruje. To si všimla, že jsem mluvila se dvěma Cullenovými? Pak mi došlo, že všechny ty hodiny měla i ona. A to je špatné s nimi mluvit? Myslím si, že ne.

Když přišli Cullenovi do jídelny, Alice si o něčem živě povídala s Rosalie. Dívala se na ni a poslouchala. Pak střelila pohledem ke mně a já se rychle podívala jinam. Nevšimla si toho, že jsem se na ně dívala.

Holky jsem vůbec neposlouchala, i když o něčem diskutovaly. Angela se přidávala jen chvílemi.

„Tak co, Bello. Pojedeš teda?“ zeptala se mě Jessica. Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Přece do Port Angeles. Na dámskou jízdu,“ vysvětlovala mi.

„Kdy to bude?“ zeptala jsem se.

„Zítra, hned po škole.“ S úsměvem jsem přikývla. Jessica byla hned veselejší.

Když jsem po škole dojela domů, Vicky už na mě čekala. Zasmála jsem se a dala jí do misky celou kočičí konzervu. Musela mít opravdu hlad, ale já jí ještě nasypu, až pojedu nakupovat. Její bříško bylo teď o malinko zřetelnější a já jsem začala cítit radost z toho, že budu mít další zvířecí kamarády. Nevěděla jsem ještě, jestli je rozdám, ale jestli budou tři nebo míň, zaručeně si je nechám.

Šla jsem s batohem do pokoje a udělala si úkoly. Neměla jsem toho moc, takže jsem byla brzy hotová. Alice říkala, že se pro mě staví okolo páté odpoledne. Byly čtyři, takže jsem měla hodně času. Sedla jsem si do obývacího pokoje a začala mé kočičce kartáčovat srst. Za chvíli ji měla hedvábně hladkou, takže jsem ji začala hladit. Po půlhodině jsem se šla připravovat.

Těšila jsem se na nakupování s Alice jako malé dítě na vánoční stromeček.

Vím, že to dělám při každé kapitole, ale zase musím poděkovat, za všechny komentáře. Strašně moc mě těší, že to chcete číst dál. :)

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínové slunce 5. kapitola: