Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rubínové slunce 2. kapitola

15.05.2011 (21:45) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1794×

Po krátké době mě probudilo nebezpečně známé cink cink cink vycházející z mého mobilu. Ospale jsem si na posteli sedla a pořááádně se protáhla. Poté jsem se vydala ke své skříni a přemýšlela, co si vezmu na sebe, a bude to muset udělat dobrý dojem. Nakonec jsem si z velkého šatníku vybrala mé nejoblíbenější, které tvořilo krásná halenka a k tomu kalhoty. Vydala jsem se do koupelny a provedla řádnou denní hygienu. Pak jsem šla do kuchyně a udělala si míchaná vajíčka. Po dojedení jsem šupla talíř a příbory do myčky a zapnula ji.

„Vicky, čičičiči!“ zavolala jsem na svoji kočičku, která doteď ležela před oknem. Dala jsem jí do misky kapsičku s masem pro kočky a Moně čtvrtku rajčete a nalila jí do mističky vodu. Měla jsem ještě pět minut na cestu, tak jsem si šla obout krásné botky. Vyšla jsem ze dveří, zamkla, šla k mému autu a odemkla si. Mám asi moc luxusní auto na tohle malé městečko, pomyslela jsem si.

Do školy jsem dojela právě včas a viděla, že trošku víc nápadná asi budu. Zaparkovala jsem na školním parkovišti, na tváři si roztáhla milý úsměv a vystoupila si. Většina kluků, co se dívala na mé auto, vykulili oči, když mě uviděli. Musela jsem potlačit povzdech.

Už vidím, jak se mě kluci ve frontách vyptávají, jestli s nimi půjdu na večeři, ale nevšímala jsem si toho. Vydala jsem se k hlavnímu vchodu, a tak tak jsem si tipla, kde tady najdu sekretářku. Naštěstí jsem ji našla hned na první pokus. Dala mi rozvrh hodin a malý plánek školy, který jsem si ihned zapamatovala. Uff, takže první hodina by měla být biologie.

Šla jsem ke správné učebně, ale všichni kluci se na mě dívali a já se bála, jak se z toho všeho vymluvím. Když jsem vešla, byla tam polovina žáků, kteří tam asi měli být, a nebyl tam učitel. Přesto se i ty pohledy stočily ke mě. Od holek zvědavé a k mému naprostému úžasů i nějaké závistivé.

Sedla jsem si co nejvíc dozadu a doufala, že si mě tam moc lidí nevšimne. Jenže když se zbytek třídy nahrnul do dveří, jakoby ostatní pohledy někoho hledaly, a když se stočily ke mě, zůstaly se na mě dívat. No, to bude opravdu skvělý den, pomyslela jsem si sarkasticky.

Učitel vešel do třídy zároveň ještě s někým.

Byla to ta nejdokonalejší bytost na planetě. Měl krásné, rozcuchané, bronzové vlasy, ten nejdokonalejší obličej, jaký jsem kdy viděla, a zlaté oči. Nikde jinde nebylo místo, tak si musel sednout za mě. Ale když se posadil vedle mě a nadechl se, celé jeho tělo se napjalo, oči mu zčernaly a odtáhl se ode mě co nejdál. Vypadalo to, že chce odejít, ale ve třídě byl učitel, takže nemohl. Pootočila jsem hlavu a viděla, že se na mě dívá tak nějak... nenávistně a frustrovaně. Když jsem se koukla do jeho tmavých očí, došla mi jedna zásadní věc. Je to upír.

Masarky to dokážou poznat kvůli jejich zvláštní auře a teď jsem poznala, proč se na mě dívá tak frustrovaně. Celý den mám na sobě psychický štít. Asi má nějakou schopnost, či co, pomyslela jsem si. Jenže učitel si všiml nové tváře.

„Dobrý den. Vy jste tu nová?" zeptal se mě a já mu přinesla papíry od sekretářky.

„Ano,“ odpověděla jsem. Podíval se na mě a zeptal se: „Představíš se nám?"

„Jistě. Jmenuji se Isabella Swanová a přistěhovala jsem se z New Yorku. Byla jsem tam v dětském domově a v osmnácti letech mě nechali se vydat vlastní cestou,“ svěřila jsem se jim. Třída mě poté okouzleně pozorovala.

„Děkujeme. Už se můžeš jít posadit,“ řekl učitel a já jsem nepostřehnutelně zaváhala, ale šla si tam sednout.

Věděla jsem, že ho má vůně mučí, ale já za to nemohla. Bojoval sám se sebou. Celou hodinu mě pozoroval a já věděla, že má nějakou schopnost, jen nevím jakou. Když zazvonilo, vyletěl ze třídy jako střela, ale já dělala, že jsem si toho nevšimla. Poté co jsem vyšla ze třídy, viděla jsem partu kluků, jak si povídají, a když mě uviděli, nenápadně postrčili jednoho mladíka dopředu. Vypadal mile. Měl blonďaté vlasy, modré oči a na tváři měl nyní ruměnec. Málem jsem zasténala, když se ke mě začal přibližovat, ale dělala jsem, že jsem si jich nevšimla a dívala se na rozvrh.

„Ahoj,“ pozdravil mile ten kluk. Oplatila jsem mu pozdrav.

„Já se jmenuji Mike. Mike Newton. A ty jsi?“ zeptal se nervózně.

„Já jsem Isabella Swanová, ale mám radši, když se mi říká Bello,“ odpověděla jsem mu a snažila se znít mile a ne otráveně.

„Nechtěla by sis sednout k našemu stolu na obědě?“ zeptal se.

„Jasně, ráda,“ odpověděla jsem mu s úsměvem. „Představil bys mi pak někoho? Jsem tu totiž nová.“

„Jasně,“ vyhrkl ze sebe rychle. „Co máš teď za hodinu?“

Koukla jsem se na rozvrh a málem si povzdechla. „Trigonometrii,“ odpověděla jsem mírně otráveně. Sice mi jde, ale nemusím ji.

„Já mám Děják,“ řekl a snažil se zakrýt zklamání.

„Aha. Tak na obědě.“

„Jo. Čau.“

Já jsem se otočila a vydala se na druhou stranu. Proč zrovna já musím přitahovat pozornost, pomyslela jsem si naštvaně. Za chvíli jsem došla do třídy a nenápadně hledala někoho s bronzovými vlasy. Nepostřehnutelně jsem se uvolnila, když tam nikdo takový nebyl. Zase se automaticky všechny pohledy přesunuly na mě, a když jsem se posadila, uslyšela jsem jen útržky nově začlých hovorů: „... koukni se na tu novou...“ „... tu musím někam pozvat...“ a podobně.

Byla jsem ráda, když učitel přišel. Všechny rozhovory automaticky ustaly. Když jsem mu šla ukázat papíry, nechtěl po mně, abych se představila, a já za to byla neskonale vděčná. Hodina po - pro mě - dlouhé době skončila. Ostatní hodiny proběhly v pořádku, až na to, že se mě vždy o přestávce zeptal nějaký kluk, jak se jmenuji, a chtěl po mně i telefonní číslo. Dala jsem mu ho, ale jenom proto, abych ho neurazila. Už při tom žádání o číslo byl až moc nervózní.

Před jídelnou na mě poslušně čekal Mike a já jsem poznala, že byl rád, že on byl první, kdo mě pozval, abych si k němu sedla na obědě. Šel ke stolu a já šla poslušně za ním. Dovedl mě ke stolu, kde seděly tři dívky a dva kluci. Mike si sednul a ostatní se na mě podívali.

„Bello, tohle jsou: Jessica, Angela, Lauren, Eric a Tyler. Lidi, tohle je Bella,“ představil nás Mike.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je.

Pozdrav mi všichni oplatili a Jessica mi pokynula, abych si sedla vedle ní. Když jsem se posadila, zeptala se mě: „Líbí se ti to tu?“

„Teď už ano, když tu konečně někoho znám.“

Jess se zasmála. Chtěla pokračovat, ale do jídelny vstoupily dva páry krásných lidí a já se na ně podívala.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se zvědavě Jessicy.

„Cullenovi. Ta blondýnka je Rosalie a ta hora svalů je Emmett. Ta černovlasá je Alice a ten blonďák je Jasper. On a Rosalie jsou dvojčata. Všichni jsou adoptovaní Carlislem a Esmé Cullenovými,“ pověděla mi a bylo vidět, že jí bylo jasné, že se zeptám. Strach jsem sice neznala - to patřilo mezi schopnosti masarky -, ale když přišel do jídelny ten s bronzovými vlasy, ztuhla jsem. Překvapením. Překvapením, že neodjel. Měl znovu zlaté oči. Asi to bude tím, pomyslela jsem si, že už je z dosahu mojí vůně.

Jess si všimla, kam se dívám, a řekla mi: „To je Edward. Edward Cullen. Je jediný, který je z celé rodiny sám. A asi tak chce zůstat.“ Tu poslední větu zamumlala šeptem. Aha, došlo mi, asi se ho snažila někam pozvat a vyšla naprázdno.

„Já už půjdu, musím ještě něco doma udělat, tak ahoj. Ráda jsem vás všechny poznala,“ rozloučila jsem se s nimi. Když jsem odcházela, nenápadně jsem zabloudila pohledem ke stolu, kde seděli Cullenovi. Edward se na mě nedíval nenávistně, ale ještě víc frustrovaně.

Než jsem došla k autu, musela jsem potichu zasténat. Prohlížela si jej skupinka kluků, a když k němu přišla, pohledy se stočily na mě. Nevšímala jsem si toho a jen s milým úsměvem nastoupila. Když mé autíčko s předením nastartovalo, většina kluků si jen závistivě povzdechla.

Když jsem dojela domů, moje zvířecí spolubydlící spaly. Potichu jsem Vicky dala do mističky kapsičku s masem a Moně plátek salátu. Šla jsem se do pokoje převléct, abych mohla vyrazit znovu do lesa. Oblékla jsem si bílé kalhoty, černé tričko a na něj mikinu. Prošla jsem ke dveřím a cestou si obula černé sportovní tenisky, aby se mi lépe šlo. Na chvilku jsem se zastavila u svého mobilu a přemýšlela, jestli si ho mám vzít. Ne, že bych se bála, že by se ztratil, ale proto, že budou volat kluci. Nakonec jsem si ho nechala doma.

Na lesní cestičku už jsem si zvykla a poznávala jsem lépe "svoji" cestu ke "svému" stromu. Došla jsem tam v kratším čase a chvíli se na něj dívala. "Vypla" jsem si psychický štít, protože tady jsem jej nikdy nepotřebovala a jen mě vysiloval. Začala jsem znovu pohybovat prsty, abych vyvolala vzduch. Šlo mi to mnohem lépe, protože jsem měla více Sil. Za chvíli jsem seděla na středu svého stromu. Použila jsem ještě trochu Sil, abych jen trošilinku rozhrnula mraky, a hned na mě vykouklo sluníčko. Mraky okolo byly tak husté, že nikdo jiný nemohl vidět, že je tu světlo.

Zafoukal vítr a rozfoukal mi vlasy, jenže za mnou se ozvalo hlasité zapraskání kůry. Rychle jsem se otočila.

V příští kapči by měl být Edwardův pohled. Pořád chcete pokráčko? :D

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínové slunce 2. kapitola: