Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozbřesk trochu jinak 95

09.02.2010 (14:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6175×

„Bello, co to je?“ zeptal se zaskočeně, když s auta vyskočil velký, černý labrador, ale hned, jak Edwarda uviděl, přikrčil se.

„Pes,“ pokrčila jsem rameny a šla do kuchyně.

„A co tu bude dělat?“ pokrčoval ve svém křížovém výslechu.

„Ode dneška spí se mnou v ložnici,“ oznámila jsem mu a Mikovi hodila z lednice kus šunky. „Počkej tu s ním, dojedu mu koupit nějaké žrádlo,“ houkla jsem na Edwarda a jela zpátky do města.

Mezitím, co jsem nakupovala, se Mike uvelebil pod Edwardovým klavírem a jen co na něj Edward něco zahrál, začal strašně štěkat. Se škodolibým úsměvem jsem sledovala Edwardův otrávený výraz, a když jsem se na něj dostatečně vynadívala, šla jsem si dát sprchu.

„Miku,“ zavolala jsem po sprše a pes se hned objevil mezi dveřmi.

Dveře jsem zase zavřela a lehlas k Mikovi, který zatím vyskočil na postel a zabíral Edwardovo místo. „Bello, to nemyslíš vážně. Ten pytel blech bude ležet v naší posteli?“ přišel Edward a nesouhlasně si mě měřil.

„Ty si nechtěl, tak si nestěžuj. A není to žádný pytel blech, ale Mike,“ zchladila jsem ho a Edward poraženě odešel. Mike si lehl vedle mě a společně jsme usnuli.

Ráno mě probralo něco mokrého na mojí tváři. „Edwarde, přestaň,“ smála jsem se a odněkud z rohu se ozvalo zlověstné zasyčení, tak jsem otevřela oči. „Miku,“ zasmála jsem se a sedla si.

Vzala jsem si čisté oblečení a zmizela v koupelně. Upravila jsem se a společně s Mikem jsem se šla nasnídat. „Ahoj,“ pozdravila jsem Edwarda, nasypala Mikovi granule a sama si namazala rohlík. „Ty se mnou nemluvíš?“ podívala jsem se na něj, když na můj pozdrav nijak nereagoval.

„Ahoj,“ pozdravil mě místo odpovědi na mou otázku.

„Půjdeš se mnou odpoledne vyvenčit Mika?“ zeptala jsem se nadšeně, ale moje nadšení Edward nesdílel. Jak ale uviděl můj smutný výraz, tak kývnul. Jen počkej, chlapče, já ti ještě ukážu.

„Miku, jsme doma,“ zavolala jsem, když jsme přijeli ze školy a Mike se okamžitě objevil u mě. „Jdeme ven,“ drbala jsem ho za uchem a společně jsme šli do obýváku.

Protože jsem měla na něco chuť, vzala jsem si jablko a vodítko, které mi včera dali. Připnula jsem ho Mikovi k obojku a vyšli jsme ven. Edward se k nám během chvíle přidal a váhavě mě objal kolem ramen, tak jsem ho nechala a vyrazili jsme do lesa. „Bello,“ prolomil Edward ticho. „Já nechci, abys byla nešťastná.“

„Tak mě přestaň trápit,“ prosila jsem.

„Copak to nechápeš?“ zastavil a mě si otočil čelem k sobě.

„Ale co mám chápat?“

„Nechápeš, že už si nevěřím. Mohl bych tě zabít,“ zašeptal bolestně.

„To si říkal i poprvé a nic se nestalo. Tak si prostě nebyl po lovu. Dojdeš si na jednu pumu a můžeme to zkusit znovu, prosím,“ pohladila jsem ho po ruce.

„Prostě ne, vydrž pár měsíců do přeměny,“ odbyl mě nekompromisně.

„Jestli jde o moji přeměnu, tak mě přeměň okamžitě,“ zakřičela jsem naštvaně a Edward mě chytil za ramena.

„Bello, na tomhle už jsme se domluvili, tak o tom zase nezačínej.“

„Ale… “

„Lásko, je to pro tvoje dobro, tak mi to prosím neztěžuj,“ setřel mi malou slzičku naštvání, která mi tekla po tváři.

„Nech mě být,“ zašeptala jsem, vytrhla se mu ze sevření a s Mikem se vrátila domů.

Společně jsme se navečeřeli a já si šla dát sprchu. Potom jsem zalezla do postele a doufala, že usnu co nejdříve, abych to všechno zaspala, ale nepovedlo se mi to. Pořád jsem se převalovala, ale spánek mě nenavštívil. „Bello,“ ozvalo se tiše za mnou. „Prosím, mluv se mnou,“ přisedl si ke mně na postel, když jsem nereagovala.

„Ale já s tebou mluvím,“ zahučela jsem unaveně.

„Tak…“

„Tak co Edwarde?“ skočila jsem mu do řeči. „Mluv se mnou a já tě za odměnu proměním, nebo co?“ křičela jsem na něj a slova mi splývali dohromady se vzlyky.

„Ale takhle to přece není,“ přitáhl si mě do klína.

„A jak to teda je?“ brečela jsem mu do košile.

„Víš, že tě moc miluju a nechci ti ublížit,“ hladil mě po zádech.

„Ale ty mi ubližuješ,“ vzlykla jsem a jeho ruka okamžitě ztuhla. „Ubližuješ mi tím, že mě odmítáš,“ pokračovala jsem, aby si to nevysvětlil špatně.

„Ty ale víš, proč to dělám,“ posadil mě znovu na postel a chtěl jít pryč.

„Zůstaň tu, prosím,“ zamumlala jsem a vší silou se ho držela. Podíval se na mě a přilehl si.

Mika nemilosrdně shodil z postele a víc si mě k sobě přitisknul. Jenže, co mi dalo pořádně zabrat, byl Edward, který ležel vedle mě. Cítila jsem jeho tvrdé tělo a moje prsty si najednou dělaly, co chtěli. Sjela jsem k okraji jeho košile a lehce ho pohladila po břiše. „Bello, přestaň,“ napomenul mě a ruku mi zpod košile vytáhl.

„Promiň,“ zamumlala jsem celá červená a obličej zabořila víc do polštářů.

„Spi, už bude půlnoc,“ poradil mi a broukal mi ukolébavku, abych lépe usnula, což se mi povedlo.

„Lásko, vstávej,“ budil mě Edward. I když se mi moc nechtělo, překonala jsem se a vstala. Společně s Mikem jsem se nasnídala a s Edwardem jela do školy.

„Bello, můžu s tebou mluvit?“ ozvalo se za mnou a moje srdce na ten hlas divoce zareagovalo. Stiskla jsem Edwardovu ruku o něco pevněji a pomalu se otočila.

„Jenny, potřebuješ něco?“

„Nemohly bychom si odpoledne promluvit?“ zeptala se napjatě.

„Když myslíš,“ kývla jsem.

„Tak v 16:00 v kavárně v obchodním centru?“ navrhla.

„Budu tam,“ lehce jsem se usmála a s Edwardem pokračovala v cestě. „Nevíš, co mi chce?“ podívala jsem se na něj prosebně.

„Vím, ale neřeknu,“ zakroutil hlavou a dal mi pusu do vlasů, tak jsem si povzdechla a zbytek dne se užírala zvědavostí.

Odpoledne jsem jela domů s Edwardem, abych si vzala auto. „Dojedu pro tebe,“ nabídl mi, když jsem šáhla po klíčích.

„To je dobrý, zvládnu to,“ ujistila jsem ho a vyjela z garáže.

Do kavárny jsem dorazila po 15 minutách a Jenny už tam na mě čekala, tak jsem si přisedla. „Ahoj,“ pozdravila mě docela nervózně.

„Ahoj,“ zamumlala jsem, když přišel číšník, abych si něco objednala. Dala jsem si jen vodu a čekala, až odejde, abychom si mohli promluvit.

„Bello,“ začala opatrně. „Já bych se ti chtěla omluvit. Když si mi říkala o Joshovi, že jsem ti nevěřila,“ sklopila hlavu.

„Ne,“ zašeptala jsem, protože mi řeklo, co to znamená. „Řekni, že to neudělal,“ naléhala jsem, ale Jenny jen zakroutila hlavou.

„Já ho zabiju,“ procedila jsem naštvaně mezi zuby.

„Myslela jsem, že sis to vymyslela, abych za ním nelezla, protože jsi žárlila,“ přiznala se a v očích se jí zaleskly slzy.

„Jenny,“ natáhla jsem ruku a pohladila jí po její.

„Promiň mi to,“ zašeptala a vzlykla.

„Ale já ti nic odpouštět nemusím. Jenom si mě neposlechla. Sice trvalo trochu déle, než jsem se přes to přenesla, ale Edward mi docela pomohl,“ usmála jsem se a vzápětí si povzdychla.

„Chtěla jsem se ti omluvit už dřív, ale nebyla jsi ve škole a pak jsem musela sebrat odvahu,“ přiznala se.

„Bylo to trochu komplikovanější,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„A řekneš mi, kde si byla?“ začala zkušebně. „Pochopím, jestli ne,“ obrátila, když viděla můj nerozhodný výraz.

„Jde o to, že už příští semestr zřejmě nenastoupíme,“ přiznala jsem.

„Kvůli Joshovi?“

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou a hledala vhodnou výmluvu. „Vlastně trochu ano, ale chceme s Edwardem cestovat,“ plácla jsem první věc, která mi přišla na jazyk.

„Tak to ti závidím. Kdybych rodičům řekla, že končím ve škole, asi by mě přizabili.“

„No, oni o tom ještě neví. Ještě jsme to moc neplánovali.“

„A kde jsi teda byla?“ vrátila se k původnímu tématu.

„Nejdřív jsem byla nemocná a pak mi napsal Josh,“ popadla mě nesmírná sdílnost. „Že, když se s ním sejdu, tak mě nechá na pokoji. Edward ten víkend zrovna odjel a já byla tak blbá a naivní, že jsem mu to spolkla a sešla jsem se s ním.

„Ty jsi Edwarda podvedla?“ skočila mi vyvaleně do řeči, tak jsem kývla. „Jenže pak se to dozvěděl a skončilo to mou hospitalizací v nemocnici na otravu alkoholem.

A pak, když se to pomalu začalo vracet do normálu, jsme odjeli do Evropy, kde jsme se na tohle období snažili zapomenout. Řekněme, že to byly naše druhé líbánky,“ shrnula jsem to.

„Páni,“ vydechla. „Ale předpokládám, že jste tam nebyly dva měsíce,“ narážela na to, že jsem nebyla ve škole do dubna.

„Ne,“ sklopila jsem hlavu. „Když jsme se vraceli, na letišti jsem spadla ze schodů a zlomila si čtyři žebra.“

„Au,“ otřásla se.

„Jo, au,“ kývla jsem.

„Díky, že jsi mě vyslechla a že jsi mi to řekla,“ zašeptala Jenny vděčně.

„Není zač, ale asi bych už měla jet. Nechceš hodit na kolej?“ nabídla jsem jí a ona s díky přijala. Dovezla jsem jí tedy ke koleji a jela domů za Edwardem a Mikem.

„Jsem doma,“ zavolala jsem a čekala, kdy Mike přiběhne, ale nic se neděje. „Edwarde, kde je Mike?“ zeptala jsem se siluety sedící na gauči, když jsem ho nikde nenašla.

„Bello,“ zvednul se a šel ke mně.

„Kde je Mike?“ měřila jsem si ho podezřele.

„Chtěl jsem se s ním projít, aby si nemusela večer a… on utekl,“ přiznal, ale nevypadalo to, že mu to vadí.

„To si neuděl,“došlo mi, co myslí slovem útěk.

„Bello, jenom utekl,“ snažil se mě uchlácholit.

„Tak proč si za ním nešel?“

„Protože jsem si toho všimnul pozdě,“ povzdychl si.

„Nech mě být,“ zamumlala jsem a vyběhla do našeho pokoje, kde jsem se zabouchla.

Potřebovala jsem se uklidnit, tak jsem si šla dát sprchu. Večeři jsem vynechala, i když jsem měla hlad a šla jsem si rovnou lehnout. Zavrtala jsem se do deky a zavřela oči, když si ke mně někdo přilehl. Podle vůně jsem poznala Edwarda. „Bello, bude to tak lepší,“ snažil se si mě udobřit a mě bohužel došlo, že má pravdu. Moje přeměna se blížila a co by s Mikem bylo potom.

„Hm,“ zahučela jsem a víc se k němu přitiskla.

„Hezky se vyspi, lásko,“ popřál mi ještě a já konečně usnula.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozbřesk trochu jinak 95: