Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozbřesk trochu jinak 93

03.02.2010 (10:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5691×

Bella:

„Bello, dokud nebudeš přeměněná, tak s tebou milovat nebudu,“ tohle byla poslední kapka a moje slzné kanálky začaly naplno pracovat.

„Edwarde, to… to nemyslíš vážně,“ dostala jsem ze sebe mezi vzlyky a přitom se snažila ignorovat úmornou bolest hrudníku.

„Naprosto,“ přitakal s vážnou tváří. „Bello, je to pro tvoje dobro,“ setřel mi slzy a já už dál trpěla v duchu.

„Nemůžeš se dojít zeptat, kdy mě pustí,“ snažila jsem se změnit téma.

„Dobře,“ kývnul a odešel.

Zůstala jsem sama v tom depresivním, nemocničním pokoji a slzy mi zase začaly omývat tváře. Než jsem je ale stihla setřít, Edward se vrátil. „Bello, lásko, bolí tě něco?“ stál okamžitě u mě a vyděšeně mi stíral slzy.

Zakroutila jsem hlavou a Edward si oddychl. „Tak co se děje?“ ptal se starostlivě a chytil mě za ruku.

„Nic, kdy mě pustí?“ odvedla jsem téma jinam.

„Zítra se na tebe přijdou ještě podívat doktoři, a když všechno dobře dopadne, tak tě pustí už pozítří,“ odpověděl.

„Díky,“ usmála jsem se a do pokoje zase přišla sestra.

„Paní Cullenová, měla byste odpočívat a ne se vyčerpávat mluvením,“ napomenula mě a po Edwardovi vrhla přísný pohled.

„Já vím,“ povzdechla jsem si a moje žebra zase bolestivě zaprotestovala.

Můj zkřivený obličej bylo znamení pro sestru, která mi dala do kapačky další oblbováky. „Edwarde,“ zašeptala jsem, když to na mě začalo působit. „Zůstaň tu se mnou, prosím.“

„Zůstanu,“ pohladil mě po tváři a dal mi pusu na čelo. „Miluju tě.“

„Já vím,“ zamumlala jsem s posledními zbytky sil a konečně se zbavila bolesti.

Vzbudila mě sestra, která mi přinesla snídani. Neměla jsem hlad, ale aby byl Edward spokojený, přemohla jsem se a snědla to. Hned, co snídani zase odnesla, za mnou přišel doktor.

Byl to starší muž a vypadal jako dokonalý dědeček. „Dobré ráno, paní Cullenová,“ pozdravil mě s úsměvem. „Konečně vás vidím při smyslech.“

„Dobré ráno,“ oplatila jsem mu pozdrav a nasadila mírný úsměv.

„Jsem doktor Heavy a budu vás mít na starosti, dokaď se neuzdravíte. Tak jak se cítíte?“ zeptal se po představení a posadil se na židli u mé postele.

„Mohlo by to být lepší,“ přiznala jsem a on se rozesmál.

„To vám věřím, ale musíte si říkat, že by to mohlo být i horší.“

Tahle věta mnou otřásla. Byla jsem si jistá, že si Edward při mém příjmu něco vymyslel, ale představa, že by to dopadlo hůř, než mými zlomenými žebry se mi vůbec nelíbila, nehledě na to, že už takhle si to bude Edward vyčítat neskutečně dlouho. „To mohlo,“ zamumlala jsem vykolejeně.

„Ale myslím, že byste mohla jít zítra domů. Váš… manžel říkal, že je jeho otec lékař, tak budete v dobrých rukou.“

„To ano. Carlisle je vynikající lékař,“ odpověděla jsem uznale, ale představa litujících obličejů mé rodiny se mi ani trochu nelíbila.

„Tak to je skvělé. Ještě se na vás přijdeme podívat zítra ráno a uvidíme,“ naposled se usmál a odešel.

Edward přišel hned po obědě, ale jeho přístup a chování bylo značně odměřené. Dal mi pusu, ale víc nedovolil. Potlačila jsem zasténání a moje žebra zaprotestovaly. Snažila jsem se tváři vyrovnaně, ale moc mi to nevěřil, protože se začal tvářit lítostivě. „Edwarde, okamžitě se přestaň užírat,“ obořila jsem se na něj. „Prostě se to stalo a konec, jasné? Už to nejde vrátit, tak se přesto přenes!“

„Bello, já se nemůžu koukat na to, jak trpíš,“ povzdechl si.

„Ale já netrpím. Jsi tu se mnou a to mi stačí,“ snažila jsem se jeho výčitky zmírnit.

„Bello,“ zasténal utrápeně a obličej si schoval do dlaní. Zvedla jsem ruku a prsty mu zapletla do vlasů.

„Vyřešíme to, až budu doma, jo? Tady na to není vhodná doba,“ hrála jsem si s jeho vlasy.

„Není co řešit,“ zamumlal si do dlaní.

„Ale je,“ nadala jsem se. „Musíš se přestat užírat!“

„Udělá ti to radost?“ kouknul se mi do očí.

„Ani nevíš jakou,“ usmála jsem se na něj, když přišla sestra a přinesla mi večeři. „To ale neznamená, že budu znovu riskovat tvůj život,“ zamumlal, aby to neslyšela. „Vyzvednu tě zítra,“ dal mi pusu jako by nic a odešel.

Myslela jsem, že večer bude neúnosně dlouhý, ale díky dalším sedativům jsem usnula rychle a brzy. Ráno se na mě přišli doktoři podívat rovnou tři, a jak říkal Edward, mohla jsem jít domů. Žádné věci jsem v nemocnici neměla, jen oblečení, ve kterém mě přivezli.

Oblékání mi dělalo trochu potíže, ale po pár bolestných slzách a usyknutí se mi obléknout povedlo. Právě jsem si zapínala kalhoty, když přišel Edward. „Bello, proč si nezavolala sestru. Nemůžeš se ještě tak přetěžovat,“ začal výchovně.

„Protože nejsem malé dítě a jsem schopná se obléct sama.“

Problém ale nastal a brzo. Nešťastně jsem koukala na boty a Edward se vítězně usmíval. Sklesle jsem se posadila na postel a čekala, než mi ty zatracené boty obuje. „Můžeme jít?“ chytil mě lehce za ruku, tak jsem kývla.

Ještě jsme se stavili na sesterně podepsat nějaké papíry a poslechnou si poučení, co všechno smím a co ne a jeli jsme domů.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozbřesk trochu jinak 93: