Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozbřesk trochu jinak 87

14.01.2010 (07:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5934×

Jen co jsem se probudila, čekala na mě vydatná snídaně v podobě pomerančového džudu, toastů a tří druhů džemů. Snědla jsem to všechno v rekordním čase a Edward mě jen užasle pozoroval. Potom jsem se vyhrabala z postele, z kufru vytáhla spodní prádlo, ponožky, kalhoty a tričko a zaplula jsem do koupelny.

Měla jsem abnormálně dobrou náladu a nemohla jsem se dočkat, až se dozvím, co dneska budeme dělat. S úsměvem jsem se vrátila do ložnice a skočila na postel. „Tak co budeme dneska dělat?“

„Dneska se budeme procházet po Praze,“ oznámil mi s úsměvem a já protočila oči.

„Myslela jsem, že mi řekneš něco bližšího,“ zamračila jsem se.

„Ale to já přece vím a schválně jsem ti to neřekl,“ nahodil svůj pokřivený úsměv.

Zasténala jsem a přetáhla si polštář přes hlavu.

„Tak pojď, ať toho stihneme co nejvíc,“ vzal mě do náruče a nesl mě ke dveřím.

„Mikinu,“ vzpomněla jsem si a hned na to mi podával bundu.

Vyšli jsme z hotelu a zamířili po ulici někam pryč. Došli jsme do nějaké zahrady, která byla naprosto úžasná. Celé dopoledne jsme se tam procházeli, dokaď jsem nedostala hlad. Navštívili jsme samozřejmě drahou restauraci. Dala jsem si ani nevím co, ale bylo to docela dobré. Ještě chvíli jsme tam zůstali, prý abych to strávila, a zase jsme vyrazili.

Edward mě táhnul do nějakého kopce a vůbec mi nechtěl říct, kam vlastně jdeme. Ovšem to jsem po chvíli zjistila sama.

Když jsme konečně došli nahoru, byla tam nějaká rozhledna. „Lásko, to je Petřín,“ poučil mě Edward.

„Jdeme nahoru?“ zeptala jsem se nadšeně.

„Jasně,“ kývnul a pokřiveně se usmál.

Sice jsme si museli vystát menší frontu, ale za ten pohled to stálo. Prahu jsme měli jako na dlani, ale stejně mě nejvíc uchvacoval pohled na Edwarda, kterého zase uchvacoval pohled na mě. „Možná bychom se měli vrátit do hotelu. Večer nás čeká ještě nějaký program,“ políbil mě lehce do vlasů, když jsme seděli pod Petřínem na lavičce.

„Tak jo, jen doufám, že mě zase nevezmeš na večeři. Teď už ti na to neskočím,“ usmála jsem se a prohrábla mu už tak rozcuchané vlasy.

„Neboj, tohle bude mnohem lepší,“ ujistil mě a pomalou procházkou jsme se vraceli zpátky.

Jen co jsme vešli do pokoje, vyčerpaně jsem se svalila na postel a protáhla se. Neuvěřitelně mě bolely nohy, ale nemohla jsem se dočkat večera. Celou cestu jsem se to z něj snažila vytáhnout, ale ani pod výhružkami nepovolil a nic mi neřekl.

Zatímco jsem ležela v posteli, Edward prohraboval můj kufr a něco hledal. „Co děláš?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Hledám,“ odpověděl a já myslela, že po něm něco hodím.

„A co?“

„Oblečení,“ otočil se a usmál se na mě.

Chtěla jsem se zeptat proč, ale nestihla jsem ani otevřít pusu a jeho rty se zmocnili mých. „Už to skoro mám,“ odtáhl se ode mě a stoupnul si.

Na postel hodil černé rifle, bílý top za krk a ještě černé sako. Musela jsem se přemoct, abych se zvedla a oblékla, ale díky zvědavosti se mi to povedlo.

Rychle jsem ze sebe shodila všechno oblečení a zůstala jen ve spodním prádle. Znovu jsem se oblékla, i když s kalhotami jsem měla menší problém. Byly až nechutně opnuté, ale jinak mi bohužel seděly dokonale a Edward se mým počínáním nadmíru bavil. Ještě jsem si v koupelně trochu pročísla vlasy a Edward už ne mě čekal s botami v ruce.

Nejspíš byly moje, protože byly černé na jehlovém podpatku. „Ne,“ zakroutila jsem hlavou.

„Jo,“ kývnul odhodlaně.

„No ne,“ stála jsem si na svém a chtěla si vzít tenisky.

Bohužel, když jsem kolem něj procházela, shodil mě na postel a sám mi ty proklaté boty obul. „Je to jen kousek,“ chlácholil mě, když jsem si ho nesouhlasně měřila.

„Fajn, ale máš mě na svědomí,“ podvolila jsem se a Edward mě s úsměvem pustil. Ještě mě trochu upravil, aby to bylo podle jeho představ a vyrazili jsme mě neznámo kam.

Šli jsme neznámou ulicí od hotelu, a i když říkal, že je to kousek, stihla jsem se párkrát přizabít, ale hned na to jsme se objevili u řeky.

Věděl naprosto jistě, kam máme jít, ale překvapilo mě, že jsme šli na molo ke krásně osvícené lodi. Tomu námořníkovi, co stál u vchodu, dal lístky a mohli jsme jít na palubu. Chvíli po našem nástupu se objevilo ještě pár lidí, a pak parník zahoukal. Myslela jsem, že je to jen tak, ale on se dal po chvíli do pohybu. Trochu jsem se lekla, ale pak jsem se s úžasem usmála.

Bylo to naprosto úžasné a hlavně romantické. Praha byla v noci nádherně osvícená a užívala jsem si to o to víc, že tu se mnou mohl být Edward. Seděla jsem mu na klíně, on mě jednou rukou držel kolem pasu a tu druhou měl položenou na mých nohách. Já měla hlavu na jeho rameně a náš vyrovnaný dech mi hodně pomáhal k tomu, abych začala usínat. „Lásko, ještě nespi. Musíme se vrátit do hotelu,“ hladil mě po tváři Edward.

„Hm,“ zamručela jsem nesouhlasně a pomalu otevřela oči.

„Pojď, vezmeme si taxík. Pak tě do postele klidně donesu,“ postavil mě pomalu na nohy.

Loď už stála na místě a mě začala být docela zima. Taxík nás dovezl až přímo k hotelu a já se opravdu musela přemáhat, abych držela oči otevřené.

Vzpomněla jsem si na ostrov Esme, kdy mě Edward takhle utahal pokaždé, abych po něm nechtěla sex. Pro sebe jsem se zasmála a Edward se na mě zvědavě podíval. „Až jindy,“ zakroutila jsem hlavou.

Jen co nám výtah zastavil v našem patře, Edward mě vzal do náruče a opravdu mě donesl do postele. Vleže jsem si svlékla kalhoty i sako a zachumlala jsem se pod deku. Ještě jsem postřehla, jak si ke mně Edward lehnul, a v momentě jsem usnula.

Druhý den jsme se šli kouknout na Pražský hrad, na který jsme koukali z hotelu. Nahoru jsme šli po Zámeckých schodech a nenechali jsme si utéct výměnu gardy. Koukli jsme se do katedrály svatého Víta a Edward mi vyprávěl historii. Chvíli na to jsme šli zase Zlatou uličkou dolů a k mému údivu jsme šli do metra. Jeli jsme poměrně dlouho a všichni na nás zírali. Respektive na Edwarda, který seděl na jednom volném místě a mě si posadil na klín. Párkrát jsme museli přestoupit, ale s Edwardem to nebyl žádný problém.

Když jsme vystoupili, akorát mi zakručelo v břiše a já zrudla. „Ty jsi tak lidská,“ zamumlal si pro sebe Edward a zakroutil hlavou.

„Já za to ale nemůžu. Někdo nemá takové štěstí,“ bránila jsem se.

„Ale to já přece vím,“ rozcuchal mi vlasy a zabočil do nějaké restaurace.

Po velmi výživném obědě jsme šli dál. „Jsme na Vyšehradě,“ zamumlal Edward, když jsme šli kolem nějakého kostela.

Nevím, proč, ale Edward chtěl, abychom se šli podívat na hřbitov. Moc se mi tam nechtělo, ale nakonec se mi to i docela líbilo. Potom jsme šli ještě na hradby a pozorovali Vltavu.

Pomalu se začínalo stmívat a začínala mi být zima. Edward to poznal a začal mi svou dlaní třít ruku. Myslela jsem, že zpátky zase pojedeme metrem, ale vzali jsme si taxíka. Asi hlavně proto, že to bylo rychlejší.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozbřesk trochu jinak 87: