Konečně tu máte další. Je to hodně krátké, ale já to musela takhle uknčit, takže se omlouvám. Moc teď nemůžu psát, sice už je po čtvrtletí, ale škola se nedá zanedbat, takže se na mě nezlobte a čtěte dál. Tohle období je vážně na palici, ale doufám, že to brzy překonám. Děkuju za podporu a za komentáře, které mi tu necháváte.
24.11.2009 (17:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6024×
„Co to mělo znamenat? Proč si říkala, že si na uraženou nehraješ?“ zeptala jsem se zmateně.
„Bello, copak ty sis nevšimla, jak se musí přemáhat, aby po tobě neskočil a nezlíbal tě?“ nadzvedla obočí.
Jen jsem si zklamaně povzdechla a zakroutila hlavou.
„Tak otevři oči,“ poradila mi.
„Pokusím se.“
„Zítra chce přijít Emmett, tak se připrav,“ změnila téma.
„To by to ze mě měli vyndat, aby mě náhodou neoběsil,“ zasmála jsem se a ukázala na kanily, které byly všude kolem mě.
„Myslím, že ho Edward dokonale zpacifikuje,“ pohladila mě po tváři.
„Slečno Cullenová, návštěvní hodiny už skončily,“ vyrušila nás sestra a podala mi tác s večeří.
„Tak se uvidíme zítra,“ dala mi pusu na tvář a odešla.
Pomalu jsem se pustila do večeře a všimla jsem si nějaké knížky na nočním stolku u postele. Nedojedenou večeři jsem vrátila sestře a znovu jsem si lehla. „Večer se na vás ještě přijde podívat pan doktor,“ upozornila mě a odešla.
Pohodlně jsem se uvelebila v posteli a sáhla pro knížku. Byla jsem mile překvapena, když jsem zjistila, že je to moje oblíbená „Na větrné hůrce“. Jediný, kdo jí mohl přinést, byla Alice, nebo Edward, ale ta druhá možnost byla pravděpodobnější. Nedalo mi to a začala jsem číst.
V půlce stránky mě vyrušil doktor Woody, že se na mě přišel podívat. „Tak jak se cítíte?“ zeptal se až s přehnaným úsměvem.
„Už docela dobře,“ odbyla jsem ho.
„Zítra vám vytáhneme kanilu a vypadá to, že bychom vás mohli v pátek pustit domů,“ zase se usmál.
„Díky,“ oddechla jsem se, ale vůbec jsem si nebyla svým návratem domů jistá. Co když se to s Edwardem nesrovná? Ale Alice říkala, že se to srovná, takže mi nezbývá nic jiného, než čekat a doufat.
„Kdybyste něco potřebovala, tak zazvoňte na sestru,“ poradil mi a odešel.
Znovu jsem se začetla do knížky, ale moc dlouho jsem nevydržela, protože jsem usnula.
Ráno mě vzbudila sestra se snídaní a taky mi přinesla věci. Nebo spíš peněženku, mobil a klíčky od auta. Vzpomněla jsem si na Renée a Charlieho, že bych jim možná měla zavolat, tak jsem po snídani mobil zapnula.
Tolik nepřijatých hovorů a SMS zpráv jsem snad ještě nikdy neměla. Asi 10 hovorů bylo od Renée, takže jí musím zavolat, aby zbytečně nepanikařila, ale počet sms mě dokonale dostal do kolen. Pustila jsem se do otevírání, a když jsem uviděla i jméno odesílatele, tak i do mazání.
Začala na mě dopadat Edwardova slova, že mě na pokoji stejně nenechá a teď jsem měla v ruce jasný důkaz.
Co si dát rychlíku na záchodech? Začínám se nudit a potřebuju rozptýlení, abych se mohl soustředit na další přednášky.
Krásko, mám volný bejvák, nechceš se stavit?“
Stav se, pěkně to rozjedeme.
Prdelko, co si to rozdat v autě za městem? Manžílek se to nedozví.
Vezmu kámoše a můžeme dát trojku. Vsadím se, že to jsi ještě nezkoušela, anebo se mýlím?
Můžu se stavit, co takhle trojku s tvým manžílkem? By mě zajímalo, jak je výkonej, jestli to s ním vůbec stojí za to.
Krásko, nehraj si na nedostupnou. Moc dobře vím, že se ti to líbilo, tak nedělej drahoty.
Ta poslední SMS mě dorazila a po tváři mi začaly téct slzy. Když někdo zprudka otevřel dveře, strašně jsem se lekla a tep se mi zrychlil. Rychle jsem odstranila poslední zprávu a mobil zaklapla. „Nesu vám oběd,“ usmála se sestra a podala mi tác s jídlem.
„Díky,“ lehce jsem se usmála.
„Až to dojíte, tak půjdete se mnou, abyste se trochu prošla, a já vám vyndám ty kapačky,“ řekla a odešla.
K obědu zase nějaký nemocniční blaf, tak jsem se v tom zase jen potípala. Poslední dobou jsem skoro vůbec nejedla. Ne že bych neměla hlad, ale neměla jsem chuť.
Jakmile jsem „dojedla“ sestra talíř odnesla a odpojila mě od pípacích přístrojů, které kontrolovaly funkce mého těla.
Po dlouhé době jsem šla dál než 10 kroků na záchod a zpátky. Byl to úžasný pocit po celých dnech ležení zase se normálně hýbat.
Sestra mě posadila na židli, přinesla náplasti a začala mi vytahovat kanilu. Náplastí mi zalepila ranku, ze které jsem trochu krvácela a mohla jsem jít zpátky na pokoj.
Jen co jsem si znovu lehla, vtančila do pokoje Alice, za ní Rose, Emmett a hlavně Edward. „Ahoj Bello, koukej, co jsem ti přinesl,“ začal hlasitě Emmett a podával mi láhev s nápisem vodka.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Rozbřesk trochu jinak 68:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!