Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozbřesk trochu jinak 59

08.11.2009 (12:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7077×

Chtěla jsem odejít, ale chytil mě za zápěstí. „Nech mě na pokoji,“ zasyčela jsem a pokusila jsem se mu vytrhnout, ale držel pevně.

„Ale no tak. Vždyť jsem si jen přišel popovídat se svojí kamarádkou.“

„Já tu ale žádnou TVOJI kamarádku nevidím, takže mě pusť a dej mi pokoj.“ Koukla jsem směr parkoviště a doufala, že už je Edward na cestě.

„Tak jinak,“ začínal být naštvaný. „Dám ti návrh.“

„Já o žádný nestojím,“ odsekla jsem.

„Počkej, vždyť si mě ani nenechala domluvit,“ mírnil mě.

„No a?“ pokrčila jsem rameny.

„Věnuješ mi jednu milostnou hru a nechám tě na pokoji,“ začal se ke mně nebezpečně přibližovat.

„Na to okamžitě zapomeň!“ hlas mi vylétl o oktávu výš.

„Nevadí, nechám ti pár dní na rozmyšlenou,“ usmál se a rozhlédl se kolem sebe. „Promiň, ale už musím jít. Rád jsem tě zase viděl, Bello. A rozmýšlej dobře, takovouhle nabídku už znovu nedostaneš,“ pohladil mě po tváři a zmizel.

Ještě chvíli jsem tam stála jako socha, ale to už u mě zastavilo auto a Edward mi otvíral dveře. Zatřepala jsem hlavou a pomalu nastoupila. Nechtěla jsem, aby na mě Edward něco poznal, o když mi bylo divné, že neslyšel jeho myšlenky, ale i přes to jsem se namáhavě usmála. Takže z hezkého večera zase sešlo.

V autě byla docela zima a než Edward zapnul topení, párkrát jsem pšíkla a spustila se mi rýma. Vždycky jsem popotáhla anebo si musela nos utřít do rukávu a Edwardovi to přišlo děsně vtipné. „Alice měla pravdu,“ usmál se, když jsme znovu popotáhla.

„Cože?“ zeptala jsem se nechápavě.

„No ještě než jsme odlétali, tak mi říkala, že ti ke konci týdne nebude dobře a budeš doma, takže se BEZ protestů budeš léčit.“ Neodolatelně se zasmál a zajel do garáže.

„Vždyť mám jen rýmu,“ protestovala jsem, ale to už stál u mých dveří a bral mě do náruče.

„Co jsem říkal? Žádné protesty,“ uzavřel naší debatu a upírskou rychlostí mě donesl do postele.

Na jednu stranu jsem byla ráda, že mě ušetří kontaktu s Joshem, ale bála jsem se, že se doma budu užírat a Edward se bude zase kvůli mně trápit. Z koupelny mi přinesl noční košilku a pomohl mi, se převléct.

Každý jeho dotek ve mně vzbuzoval mravenčení, ale když jsem ho začala líbat, tak se odtáhl. „Musíš se vyléčit,“ vymluvil se a zabalil mě do deky.

„Pochybuju, že v tomhle se rýmy opravdu zbavím,“ zatahala jsem si za ramínko.

„To se vyřeší. Za 10 minut jsem zpátky,“ dal mi pusu na čelo a bez vysvětlení zmizel.

Víc jsem se zachumlala do deky a zavřela oči.

„Lásko, jsem tady,“ pošeptal mi do ucha Edward a na stolek položil hrnek čaje.

S úsměvem jsem se na něj podívala a čekala, co mi přinesl. „Koukej, co jsem ti přivezl,“ počkal, až se posadím a položil přede mě pyžamo a medvídkama a na to teplé ponožky.

„Páni, díky. Alespoň se zbavím těch krajek,“ políbila jsem ho.

„To si nemysli. Však já tě do nich dostanu zpátky,“ zakřenil se a chtěl mi pomoct se převléknout, ale nenechala jsem ho.

„Ne, ne. Už nikdy“ zakroutila jsem hlavou a s novým pyžámkem zaběhla do koupelny.

Jak lehké se zdálo nemyslet na Joshe, ale ve skutečnosti mě to stálo hodně přemáhání. A přesto to ve mně stále hlodalo.

Skočila jsem zpátky do postele a zachumlala se do deky. Za chvíli přišel Edward s plným talířem. Byly na něm pomeranče, mandarinky, jablka, jahody a kousky ananasu. „Páni, to si vypěstoval?“ nahodila jsem úsměv a vzala si jahodu.

„Pro tebe všechno,“ pokřiveně se usmál a lehce mě políbil na tvář.

„Díky a kapesníky jsi mi nekoupil?“ úsměv mi pohasl.

„Vydrž“ pohladil mě a zmizel.

Když se znovu objevil, v ruce měl tři krabice papírových kapesníků. „Doufám, že ti to bude stačit, ale pro jistotu jsem ti koupil i nějaké kapky do nosu,“ položil náklad na postel a kapky vedle čaje na stůl.

„Jsem ti nesmírně zavázána.“ Načala jsem první krabici a konečně se pořádně vysmrkala.

„Vypij to a pokus se usnout,“ poradil mi a podal mi čaj.

„No jo,“ zamručela jsem neochotně a napila se.

Když jsem si znovu lehla, pozorovala jsem skleněnou stěnou měsíc, který se po dlouhé době objevil, a krásně osvětloval ložnici.

Ráno jsem dostala neservírovanou snídani až do postele a Edward se mohl přetrhnout, jak kolem mě skákal. Pravidelně mě krmil, vařil mi čaj, nosil mi ovoce a kontroloval, jestli ležím. A když se do mě večer dala zimnice, málem vyletěl z kůže.

Okamžitě mi přinesl teploměr a mezitím, co jsem se měřila, netrpělivě přecházel sem a tam. „Edwarde, můžeš přestat? Vždyť mám jenom rýmu a ne smrtelnou nemoc,“ protočila jsem oči a jen stěží zadržovala smích.

„Ukaž,“ upírskou rychlostí ke mně přeletěl a sápal se po teploměru.

„Počkej, nejdřív já,“ zadržela jsem ho a teploměr vyndala.

Než jsem se ale stihla podívat, vytrhl mi teploměr z ruky. Uraženě jsem se na něj koukla a zalezla víc pod deku. „Nezlob se, lásko, ale budeš ležet až do neděle, protože máš teplotu.“

„Hm,“ zamručela jsem.

„Ale když budeš hodná, tak tě můžu zchladit,“ nabídl mi, ale já se schválně roztáhla přes celou postel. „Tak když nechceš,“ pokrčil rameny, ale byl zklamaný.

Uvnitř jsme se radovala, takže jsem se musela hodně držet, abych se nerozesmála. Edward si sednul do křesla u skleněné stěny a navzájem jsme si koukaly do očí. Ty jeho byly stále krásně zlaté, ale už začínaly nabírat černý odstín, takže bude muset brzy na lov. Hypnotizovali jsme se navzájem pohledem a mě to tak uklidnilo, že se mi začaly zavírat oči.

Když jsem je po chvíli otevřela, Edward byl pryč. „Bello, vezmi si tohle,“ ozvalo se za mnou z ničeho nic, až jsem nadskočila.

Vyděšeně jsem se na něj otočila a neunikl mi jeho pobavený výraz. „Ha, ha, vážně moc vtipné,“ prohodila jsem ironicky.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, jen si vezmi tohle,“ omluvil se a na dlani mi podával bílý prášek.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozbřesk trochu jinak 59: