Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozbřesk trochu jinak 57

30.10.2009 (13:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4863×

Venku jsme si našly volnou lavičku, abychom si mohly sednout. „Tak povídej,“ pobídla mě zvědavě. Nadechla jsem se a musela jsem si neustále připomínat, že je to jen pro její dobro.

„Víš, jak si se mě ptala na Joshe,“ začala jsem opatrně a Jenny přikývla. „Já jsme ti neřekla všechno,“ sklopila jsem hlavu.

„Jak to myslíš?“ zeptala se nechápavě.

„Neznám ho od vidění. Vlastně, když se to tak vezme, známe se docela dobře.

Když jsem nastoupila v říjnu do školy, hned první den se se mnou pokusil navázat kontakt, ale Edward mu to nedovolil. Pak jsme se potkali v jednom baru, a když jsem se vracela ze záchodů, Josh mě odchytl. Začal mě dost hrubě líbat a určitě by to pokračovalo i dál, kdyby Edward zase včas nezasáhnul,“ odmlčela jsem se a koukla na ní, abych věděla, jak reaguje. Koukala na mě trochu vyjeveně, ale zvládala to zatím docela dobře.

„Pokračuj,“ pobídla mě, když jsem mlčela. Potřebovala jsem si jenom dodat odvahu na to nejhorší.

„Od té doby mě Edward samotnou nikam nepouštěl, ale i jeho obrana měla slabá místa a já si to dost dobře uvědomovala. Asi sis ještě nevšimla, že nikdo z nich nechodí do školy, když je slunečno. Jezdí kempovat. Většinou jedu s nimi, ale tentokrát se mi opravdu nechtělo, a i když mi to Edward rozmlouval, šla jsem do školy.

Po poslední přednášce jsem šla k autu, ale zastavil mě jeden kluk. Představil se jako Thomas a…“

„Thomas?“ skočila mi do řeči. „To je přeci Joshův nejlepší kámoš.“

„Jenže já to nevěděla. Vůbec mi nedocvaklo, že by spolu mohli mít něco společného,“ vysvětlila jsem a pokračovala dál. „Jenom mě o něco poprosil a já kývla, jenže když jsem chtěla odejít, dal mi ruku přes pusu a někdo další mi držel ruce za zády.

Pozdě mi došlo, kdo za tím vším stojí, a že bude opravdu schopný udělat všechno, jenom aby mě dostal.

Dovedli mě do nějakého skladu, kde mě naštěstí našel Edward. Kdybych neměla takový štěstí, dopadlo by to asi hodně bledě.“ Se sklopenou hlavou jsem hypnotizovala asfalt a pod náporem vzpomínek mi uteklo několik slz. Ten konec jsem si musela upravit, protože bych jí asi těžko vysvětlovala, že mě našel pomocí myšlenek a málem Joshe zabil jedním stisknutím ruky.

„Ale proč odešel ze školy?“ zeptal se stále překvapeně.

„To bylo kvůli mně. Kdyby neodešel, Edward by mu ze života udělal peklo a Emmett s Rose by si ho taky pěkně vychutnali.“ Koukla jsem se na ní, abych odhadla její reakci. Nejprve na mě koukala vyjeveně, ale pak se jí v očích objevilo opovržení a zloba.

„A proč bych ti jako měla věřit?“ znechucení v jejím hlase si nebylo možné nevšimnout.

„Cože?“ zalapala jsem po dechu šokovaně.

„Že sis to hezky vymyslela, ale vyprávěj to někomu víc naivnímu,“ odsekla a vstala z lavičky.

„Jenny, copak ty to nechápeš? Chce tě jenom do postele a pak tě odkopne jako každou,“ chytila jsem jí za ruku, ale vytrhla se mi a naštvaně odcházela.

Dlouho chvíli jsem koukala na její vzdalující se záda, a pak jsem si přitáhla nohy k tělu a hlavy zabořila do kolen. „Co jsem to udělala? Všechno jsem zkazila,“ užírala jsem se myšlenkami, když se mě z ničeho nic dotkla ruka a já zpanikařila.

„To jsem jenom já,“ zašeptal Edward, když uslyšel můj strachem zrychlený tep a pohladil mě po zádech. „Jsi v pořádku?“ Na tuhle otázku jsem zrovna náladu neměla. Měla jsem chuť na něj zakřičet, že v pořádku nejsem a nebudu, ale ovládla jsem se a jen přikývla. „Půjdeme? Máme další přednášku.“ Pomohl mi se zvednout, a když jsem se na něj podívala, ve tváři měl bolest. Samozřejmě, mělo mi dojít, že bude celou naší konverzaci sledovat. „Nechceš radši domů?“ navrhl, ale odmítla jsem. Nejspíš bych se tam jenom užírala. Tady jsem se mohla alespoň soustředit na výuku, ale doma… Vzala jsem ho za ruku a společně jsme šli do budovy.

Jaké mě čekalo překvapení, když se za nás v učebně posadil Josh. Tep se mi zrychlil a na čele mi vyrazil pot. Edward si té změny všimnul a ruku mi stisknul o poznání pevněji.

Myslela jsem, že tu hodinu a půl nevydržím. Neustále jsem cítila jeho pohled na zádech a i Edward byl o poznání nervóznější. Několikrát mu uteklo mírné zavrčení a tím mě rozhodně neuklidnil.

Ale co tu dělá? Vždyť je o dva roky starší. Nenapadlo mě nic jiného, než se na to zeptat Edwarda. „Proč je tady?“ pošeptala jsem a oba jsme věděli, o kom mluvím.

„Je tu kvůli tobě,“ povzdechl si a levou tuku zaťal do pěsti, až mu zbělely klouby. Tyhle slova mi úplně stačily, aby se mi začaly neovladatelně třást ruce.

Už jsem v té místnosti s Joshem za zády nemohla vydržet, tak jsem si rychle vzala věci a jako nějaký srab jsem utekla. Ještě než jsem se ale dostala ze dveří, můj pohled se setkal s tím jeho výsměšným, ale chtivým.

Radši jsem pohledem uhnula a na chodbě jsem se vyčerpaně opřela o zeď, abych se nesložila. Edward vyšel jen malou chvíli po mně, a bez otázek mě vzal do náruče a nesl do auta. Tam mě posadil, připoutal a jel domů.

Cesta proběhla mlčky a jen co zastavil u domu, vystoupila jsem a se svěšenou hlavou šla do ložnice, kde jsem se schoulila do klubíčka a poddala se vzlykům. Ještě nikdy jsem v Edwardově blízkosti nebyla takhle zoufalá.

Po nějaké době jsem už vzlykat nebyla schopná, tak jsem tam jen tak ležela a hypnotizovala místo na zdi. Neslyšela jsem, kdy se otevřely dveře, ale najednou se prohnula matrace. Edward mě pohladil po vlasech, ale já stále zírala do blba. „Bello, už tu ležíš tři hodiny,“ promluvil zoufale.

„Dám si sprchu,“ zašeptala jsem a vstala. Pochybně se na mě podíval a odešel.

V koupelně jsem ze sebe shodila všechno oblečení a pustila na sebe proud studené vody. Postupně jsem přidávala teplou a znovu studenou a vylezla jsem, až když mi byla opravdu zima.

V ručníku jsem došla do šatny, kde jsem z prádelníku vytáhla kalhotky a ze skříně vytáhla Edwardovu košili. Zalezla jsem si zpátky do postele a do ruky jsem si vzala trochu gumovější rohlík, který mi přinesl Edward na večeři. Vajíček jsem si ani nevšimla a jen jsem po kouskách žmoulala tu gumu. Když jsem snědla půlku, znechuceně jsem mu ho vrátila.

Ztrápeně se na mě podíval, ale to byla chyba. Já byla to, kdo se má trápit a ne on. Pohladila jsem ho po tváři a prstem mu zvedla koutek bezchybných rtů nahoru. Pochopil, o co se snažím a nejistě se usmál. Hned mi bylo o poznání lepší. „Bello, já se nemůžu smát, když se ty trápíš.“ Pro změnu mě pohladil po tváři on.

„Zůstaneš tu, prosím?“ Chytila jsem ho za ruku a nehodlala ho pustit.

„To víš, že ano,“ přikývl a já se posunula, aby si mohl lehnout ke mně, a pak jsem mu hlavu zabořila do svalnaté hrudi.

Doufala jsem, jako už tolikrát, že jeho blízkost a vůně zažene moje noční můry a pro tentokrát jsme měla pravdu.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozbřesk trochu jinak 57: