Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Route 66 - 5. kapitola

17.07.2012 (21:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 5716×

5. kapitola

Další zastávkou našeho putování byla Oklahoma.

Ani jedním slůvkem jsem nezaprotestovala, když Edward nadhodil, že bychom to mohli na pár dní zakotvit tam. Čerstvý vzduch a příroda měly něco do sebe, ale pro nějakou chvíli jsme se to všechno rozhodli vyměnit za ruch velkoměsta. Možná za to z velké části mohla ta vážně nezapomenutelná příhoda s automobilem, která měla na svědomí, že jsem se stala paranoidní. Kdykoliv Edwardovo auto vydalo podezřelý zvuk, zvýšil se mi tep a začínala jsem vyvádět. Proto mi taky ze srdce spadl kámen o velikosti Austrálie, když se moje noha dotkla pevné země.

Další důvod, proč jsme právě vcházeli do našich pokojů v hotelu s trefným názvem Route 66, byl Edward. Zatímco já se každým jídlem cpala jako prorvaná, on do úst vložil sotva jedno sousto. Věděla jsem, že přišel čas. Častokrát jsem ho přemlouvala, aby si zašel na lov, ale marně. Edward měl totiž dojem, že mě musí hlídat, jako bych se snad o sebe neuměla postarat. Tentokrát jsem ho ale přitlačila ke zdi a doslova ho k tomu přinutila. 

„Bello?“ doneslo se ke mně nejistým hlasem ode dveří, a jelikož jsem byla zaneprázdněná skákáním po jedné noze, jak jsem se na sebe pokoušela navléknout čisté džíny, tiše jsem jen vyčkávala, až bude pokračovat. „Přišel jsem ti pouze oznámit, že už odjíždím.“

„Počkej,“ zavolala jsem nazpátek naléhavě, abych ho zadržela. Rychle jsem na sebe natáhla ten kus hadru, a aniž bych věnovala jediný pohled zrcadlu, vyběhla jsem z koupelny za Edwardem. Toho jsem našla, jak se opírá o futra a se zamyšleným pohledem zkoumá své boty. Zmateně jsem si ho prohlédla od hlavy k patě. Kdybych nevěděla, kam má právě namířeno, tipovala bych, že má domluvenou nějakou schůzku. Tak mu to slušelo. Když jsem se dostatečně vzpamatovala, bylo už pozdě a on mě přistihl, jak si ho důkladně prohlížím. Okamžitě jsem zrakem uhnula do strany a celkově se od něj odvrátila. „Já…“ Odkašlala jsem si. „Jen si vezmu pár věcí.“ Vklouzla jsem do tenisek, na krk si pověsila Dennise, kterého jsem si tak trochu přivlastnila, a vykročila za Edwardem. „Hotovo, můžeme jít.“

Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si původně myslela. Zrovna jsem se chystala překročit práh a proklouznout kolem Edwarda, když mi v tom zabránila právě jeho paže. Prudce jsem vydechla a s protočením očí se pomalu obrátila čelem k němu.

„Můžeme?“ ujišťoval se, zda slyšel správně. Ihned jsem zareagovala horlivým přikývnutím. Neušlo mi, jak se jeho obočí stáhlo k sobě, což nebylo dobré znamení. Otočila jsem se, abych mohla pokračovat v cestě, ale Edward byl jiného názoru. „Kam si myslíš, že jdeš?“

„No… přece ven,“ řekla jsem a s nechápavým zamračením nad Edwardovou otázkou zavrtěla hlavou. Ale najednou jsem zaváhala. „Nemyslel sis snad, že zůstanu zavřená v pokoji, že ne?“ ověřovala jsem si. Nejistě jsem přešlápla z jedné nohy na druhou a pohlédla Edwardovi do tváře, jejíž výraz mi potvrdil to, co jsem už předem věděla.

Byla to jen vteřina, kdy se jeho oči podívaly jinam. „Byl bych klidnější,“ odvětil prostě a nepřístupně si založil ruce na hrudi. Musela jsem pevně semknout rty k sobě a s hlubokým nádechem zavřít oči. Jen to mě totiž přimělo nevypustit ven slova, která se mi drala na jazyk. A nic slušného to vážně nebylo…

„Takže ty si můžeš lítat někde po venku a já mám být zavřená mezi čtyřmi stěnami?“ Edward už se nadechoval k jistě velmi chytré odpovědi, ale můj zabijácký pohled a ukazováček zabodnutý v jeho hrudi, mu ji nedovolil vyslovit nahlas. „Radila bych ti, abys na tuhle otázku neodpovídal, pokud nechceš, abych ti ten foťák vrazila do jisté části tvého těla,“ říkala jsem s ledovým klidem, abych dala jasně najevo, že to myslím zcela vážně. 

Milovala jsem, když o mě měl Edward strach. Dokazoval mi tím, že mu na mně záleží, což byla příčina toho příjemně teplého pocitu kolem srdce, ale zrovna dneska jsem si přála, aby svůj ochranitelský komplex, kterým tak oplýval, pověsil na hřebík a vzal si dovolenou. Prospělo by to nejen jemu, ale především mně.

„Chci se jen projít po městě a udělat pár fotek,“ vysvětlovala jsem zoufale a přitom zahýbala foťákem, abych mu to celé potvrdila. Ale Edward byl tvrdohlavější než já, na toho se muselo jinak. „Pokud se ti to nelíbí, tak mě ještě můžeš vzít s sebou.“

Už když jsem to vyslovovala, tak jsem tušila, že to Edwarda pobaví. Proto mě nepřekvapilo, když k mým uším dolehl jeho zvonivý smích. Odfrkla jsem si a uraženě kolem něho prošla zpátky do svého pokoje.

Stoupla jsem si k oknu a připravila aparát. „Kolik si myslíš, že bych dostala za fotky upíra?“ zeptala jsem se a s tím se rychle otočila k Edwardovi. Zmáčkla jsem spoušť. 

Nepočítala jsem s tím, že bych před ním mohla utéct, proto jsem se ani nenamáhala. Pouze jsem zrcadlovku strčila za záda a přitiskla se ke stěně. Edward přeběhl celý pokoj a zastavil se přímo přede mnou. Sladce jsem se na něj usmála. 

„Fajn, vyhrála jsi, ale jestli tady nebudeš, až se vrátím, tak si mě nepřej!“

Dvě hodiny.

Tak dlouho mi vydrželo chodit samotné po městě a nemyslet na Edwarda, který byl už kdoví kde. Když jsem se ale posadila na lavičku u nějaké fontány, abych si udělala krátkou pauzu, připadala jsem si najednou tak sama. Posmutněle jsem se podívala na fotoaparát ve svých rukou. Nikdo se mi ho nesnažil vytrhnout a ani mě nikdo při focení nebuzeroval tím, že to dělám úplně špatně. Nachytala jsem sama sebe, jak se přitrouble usmívám. Chybělo mi to. Chybělo mi to tak moc, až jsem se zhrozila. Odhodila jsem Dennise vedle sebe, jako by on mohl za všechny myšlenky ohledně Edwarda. Bylo to směšné, ale na někoho jsem to svést musela.

Kdy se to stalo?

Kdy se stalo, že se mi při pohledu do Edwardových očí rozhořely tváře a srdce začalo bít v rytmu jeho jména? Kdy se stalo, že mi jeho dotek rozpaloval kůži do běla? Kdy se jeho hlas stal mou písní? Kdy se stalo, že když byl smutný on, bylo mi do pláče? Kdy se stalo, že když on odcházel, měla jsem pocit, jako bych ztrácela kousek sebe. A kdy se stalo, že když se vrátil, znovu jsem se narodila?

„Dost,“ zabručela jsem a přitiskla si dlaň na divoce se zvedající hrudník. Měla jsem strach. Děsila jsem sama sebe. Zvedla jsem se na nohy a rozeběhla se pryč. Pryč od místa plného otázek. Pryč od něho.

Zastavila jsem se až tehdy, když jsem nemohla popadnout dech. Jaké pro mě bylo ale překvapení, když jsem zjistila, že stojím před naším hotelem. Se srdcem v krku jsem se rozhlédla po zaparkovaných autech. Ani jedno nepatřilo Edwardovi. Byla jsem ráda? Nad tím jsem ještě musela popřemýšlet a to nejlépe nad panákem něčeho pořádně tvrdýho.

„Tohle bude asi tvoje,“ vyrušil mě nečekaně někdo ze sledování pomalu se rozpouštějících kostek ledu ve skleničce. Vylekaně jsem se narovnala a podívala se směrem, odkud zněl ten neznámý hlas.

Vedle mého stolu stál mladý hoch s dlouhými vlasy a snědou pletí. Indián. Zatímco sem si ho zvídavě prohlížela, na jeho tváři se objevil veliký úsměv. Taky jsem se nepatrně usmála, ale hned nato jsem obličej sklápěla dolů, přičemž jsem pohledem zavadila o věc v jeho rukách.

„Dennis,“ vyjekla jsem jako smyslů zbavená. Vyskočila do stoje a div nepřevrátila celý stůl. Trochu té hořké tekutiny, která na mě měla už nepatrný vliv, se vychrstlo na stůl. To bylo ale to poslední, co mě teď zajímalo. Musela jsem dostat zpátky, co mi patřilo.

Horlivě jsem se natáhla po foťáku, ale ten kluk ucukl. „Cože?“

Jakmile jsem uviděla, že na mě hledí jak na pomatence, nervózně jsem se zasmála. Musela jsem přestat dávat věcem jména, dělalo mě to ještě divnější, než jsem ve skutečnosti byla. Strčila jsem si ruce za záda a nasadila klidný výraz. Netrpělivému podupávání nohou jsem se ale neubránila.

„Jo, je to moje,“ zaskřehotala jsem s důrazným přikývnutím. Srdce jsem měla až někde v krku. Nechápala jsem, jak jsem tam něco tak důležitého mohla jen tak nechat ležet. Nešlo mi tak ani o to, že bych ztratila Edwardův foťák, on si takových věciček mohl koupit stovky, tady se jednalo o obsah. Uvnitř bylo zachycené celé naše přátelství od úplného začátku. Krom toho mi každá z jednotlivých fotek připomínala, co bylo předtím, než jsem se dostala až sem. A ačkoliv to nebylo nic, na co bych vzpomínala ráda, nelitovala jsem toho. Protože jen to mě dovedlo za ním. Za Edwardem.

Ruka se mi nepřirozeně klepala, když jsem ji natáhla před sebe. „Vrátíš mi ho?“ Chtěla jsem, aby to znělo lhostejně, ale naléhavost v mém hlase byla nepřehlédnutelná. „Prosím,“ dodala jsem. Na tváři se mi objevil šťastný úsměv, když se mé prsty dotkly koženého povrchu popruhu. Rychle jsem si ho pověsila na krk, abych zabránila opětovnému ztracení. „Jak jsi vůbec věděl, že patří mně?“ Dlužila jsem mu spíš poděkování, ale zvědavost byla silnější.

Mladíka můj zájem o něj očividně nadchl. Oči mu zazářily nadšením, a aniž bych mu nabídla místo, sám se usadil naproti mně. Trochu mě to překvapilo, ale neprotestovala jsem. Vlastně jsem neměla nic proti jeho společnosti. Byl mi sympatický. Vesele jsem se na něj usmála a posadila se zpátky ke své sklence koňaku. 

„Jsem Bella,“ představila jsem se mu ještě v rychlosti, než se stihl chopit slova. Rozpačitě jsem se na něj usmála, ale měla jsem potřebu, aby znal mé jméno. Slušelo se to. Neznámý s úsměvem od ucha k uchu natáhl ruku přes stůl. Pevně jsem ji stiskla.

„Jacob.“

Jacob Black se ukázal jako velmi dobrý společník. Neustále mi něco vyprávěl, o sobě, o své rodině a o věcech, u kterých jsem ani netušila, že by mohly být tak zajímavé. Neuběhla jediná chvíle, kdy bych se něčemu nesmála. Byl tu jen Jacob a já, všechno ostatní jsem vytěsnila z mysli. Aspoň na chvíli…

„Jsi tu sama?“ položil nenadále otázku, která měla lepší účinek než studená sprcha. Jacob si upil ze svého piva a dychtivě se na mě podíval. Zarazila jsem se a skleničku, kterou jsem si právě přikládala k ústům, jsem zase položila zpátky. Náhle jsem se cítila provinile. Ani jednou jsem si na Edwarda nevzpomněla. Kolik bylo vůbec hodin? Automaticky jsem zrakem zabloudila ke svému zápěstí, to ale zelo prázdnotou. „Nejsi?“ vyzvídal dál Jake, když jsem mu stále neodpovídala. Usoudila jsem, že je určitě ještě brzo na to, aby se Edward vrátil. Uvolnila jsem se a chystala jsem se dát vědět, že ho vnímám, když v tom někdo promluvil za mnou.

„Ne, není…“

Srdce mi vynechalo jeden úder a vzápětí nasadilo neuvěřitelné tempo. Věděla jsem, kdo za mnou stojí. Ten hlas bych poznala kdykoliv a kdekoliv a právě proto mi dělalo tak velké obtíže se ohlédnout. Nervózně jsem se kousla do spodního rtu a zdlouhavě začala otáčet hlavou do strany. Zvedla jsem zrak vzhůru a setkala se s Edwardovým tvrdým pohledem. Rozhodilo mě to.

„Edwarde,“ dostala jsem ze sebe stěží a ještě než se zvedla od stolu, pohlédla jsem letmo na zmateného Jacoba. Povzdychla jsem si. „Co-co tu děláš?“

„Tu samou otázku bych mohl položit já tobě, Bello,“ řekl Edward a zněl uraženě. Propaloval mě svýma zelenýma očima a ani jednou nemrknul. Zamračila jsem se a snažila se pochopit, o co tady jde. Vadilo mu snad, že mě nenašel v pokoji? „Myslel jsem, že chceš vidět město,“ ušklíbl se a zrak nasměroval na Jacoba, „jak ale vidím, plány se změnily.“ Ve tváři se mu mihl náznak smutku. Byl to ale jen okamžik, než opět nasadil neprostupnou masku.

Zmateně jsem zamrkala. Zaváhala jsem, než jsem ho chytila za ruku a dotáhla přímo před Jacoba. „Edwarde, tohle je Jacob, on mi…“ Odmlčela jsem se a nenápadně zašilhala směrem k fotoaparátu. Došlo mi, že nechci, aby Edward věděl, co se stalo, proto jsem změnila téma. „Jacobe, tohle je Edward.“

Ve skrytu duše jsem doufala, že by si ti dva mohli podat ruce, ale po těch nepřátelských pohledech, co si vyměňovali, jsem si uvědomila, jak hloupá jsem byla. Proto jsem jen mávla rukou a Edwarda dostrkala za stůl, sama se pak posadila vedle.

„Vrátil ses brzy,“ plácla jsem to první, co mě napadlo a to jen proto, abych ukončila to děsné ticho, co mezi námi třemi vládlo. S úsměvem jsem se koukla na Edwarda. Asi jsem čekala, že i on se na mě usměje, o tom víc mě pak překvapilo, když se tak nestalo.

„Jo,“ připustil Edward a zrak sklopil na své propletené ruce na stole. Neposedně jsem se zavrtěla na místě. „Chtěl jsem tě vzít někam na večeři,“ prozradil nevesele příčinu svého rychlého návratu. Má nálada v tu chvíli klesla na bod mrazu. Připadala jsem si náhle tak provinile. 

„Už jsme jedli,“ vložil se do toho Jacob a mě tím srazil až na samé dno. 

„Bezva,“ zavrčel Edward a očima zabloudil k prázdným talířům na stole. Poté se ublíženě podíval po mně. Uhnula jsem pohled do strany a na okamžik zavřela oči. Byla jsem navztekaná sama na sebe. Tohle bylo snad poprvé, kdy mě Edward chtěl sám od sebe pozvat na večeři. Nepředcházela tomu žádná katastrofa, která by ho k tomu donutila jako jindy…

„Fuj, co je to za smrad?“ošklíbal se Edward, když přišel večer z práce a hned ve dveřích ho do nosu uhodil pach připáleného masa. Dlaní si zamával před obličejem v naději, že se mu to podaří odehnat.„To ta ježibaba nad námi zase něco spálila?“ ptal se smíchem, zatímco šel za mnou k oknu, které jsem se bezúspěšně už několik minut pokoušela otevřít. Decentně mě odstrčil stranou a povolil kličku. Do obýváku se okamžitě nahrnul čerstvý vzduch.

„To jsem byla já,“ pípla jsem zahanbeně.„Chtěla jsem uvařit večeři, ale úplně jsem na to maso v troubě zapomněla.“ Zpod řas jsem na něho pohlédla. Zajímalo mě, jak se na mé fiasko s vařením, které se stalo úplně poprvé, bude tvářit.

„Ou,“ vypadlo z Edwarda konsternovaně. Nervózně se podrbal ve vlasech a pak mi věnoval omluvný úsměv. „Teď už mi to nepřijde tak hrozný,“ obrátil najednou a soustředěně nasál vzduch do plic. „Vlastně to voní docela dobře. Co máme dobrého?“ Zasmála jsem se a švihla ho zčernalou utěrkou přes hlavu. I tak mě ale Edward vzal kolem ramen a proti mé vůli dotáhl do kuchyně, přímo ke zničené zapékací míse.

Chtěla jsem se otočit na patě a rychle odejít pryč. Bylo to víc než ponižující, ale Edwardova paže mi to nedovolila. Přitiskl si mě bokem k sobě a donutil mě sledovat, jak vytahuje vidličku ze šuplíku.

„Edwarde, nejez to,“ vykřikla jsem vyděšeně, ale to už si kousek spáleného jehněčího vložil do úst. Po těle mi přeběhl mráz, když jsem slyšela, jak mu to v puse křupe. Odvrátila jsem obličej, abych se na to nemusela dívat. 

„Není to zase tak špatný,“ zamumlal Edward a dál přežvykoval,„trochu křupavý, ale…“Jeho obličej mluvil za vše.

Uchechtla jsem se a natáhla se po jisté krabičce. „Ubrousek?“

„Díky.“ Edward vypliv ten blivajz a vyhodil to do koše. S podezřele potěšeným úsměvem se pak vrátil ke mně. „Teď je zase řada na mně, abych něco uvařil,“ říkal, když mi rozvazoval zástěru, která hned následovala ubrousek.

„A co?“

Edward pokrčil rameny. „Nevím, ještě jsem neviděl jídelní lístek.“

Jacob věděl, jak mě donutit znovu vnímat. „Jak dlouho spolu vy dva chodíte?“ Přestala jsem dýchat a zabodla do něj polekaný pohled. Cítila jsem, jak se vedle mě Edward napjal a taky jsem cítila, že se na mě dívá. Pro mě ale byl nadlidský úkol mu pohlédnout do očí. Děsila jsem se toho, co bych tam mohla spatřit.

„Cože?“ tázala jsem se hlasem, který mi nepatřil. Odkašlala jsem si, abych získala nějaký ten čas na rozmyšlení. Nevěděla jsem, co mu na to říct, přestože odpověď byla víc než jasná. Zaťala jsem ruce v pěst, aby si nikdo nevšiml, jak se mi roztřásly. S odhodlaným nádechem jsem zrakem vyhledala Edwarda. Několik vteřin jsme si vzájemně oplácely pochybné pohledy, když jsem poté vyslovila pravdu. „My spolu nechodíme. Jsme jen kamarádi,“ uvedla jsem to na pravou míru a uhnula očima do strany. Dala bych všechno za to, že si Edward potichu povzdechl.

„Jo, pouze kamarádi,“ zopakoval poloupír chladně. Musela bych být hluchá, abych nezpozorovala, jaký důraz na to jedno slovo dal. Ze všech sil jsem se držela, abych na sobě nedala znát, jak moc se příčilo to slyšet z jeho úst. Znělo to skoro jako nadávka.

„Nic víc,“ pronesla jsem šeptem, když jsem čirou náhodou prsty zavadila o Edwardovu dlaň. Zadívali jsme se na sebe a byl to Edward, kdo se náhle zvedl a odešel dveřmi ven.

Nedokázala jsem dělat nic jiného, než nešťastně hledět na prázdné místo, kde ještě před chvílí seděl. V hlavě mi lítala jedna zmatená myšlenka za druhou a ani jedna mi nedokázala říct, co se tu právě stalo. Něco mi našeptávalo, že důvodem Edwardova odchodu jsem nebyla tak úplně já.

Naštvaně jsem do sebe vyklopila zbylý obsah skleničky a postavila se na vratké nohy. Musela jsem se na chvilku opřít a vyčkat, až se místnost přestane točit. Koukla jsem na Jacoba a nadechla se. Pak mi ale došlo, že mu vlastně nemám, co říct a tak jsem stejně neomaleně, bez rozloučení vyběhla ven do noci. Ani jsem se nerozhlédla, jestli něco nejede a vběhla do silnice.

Schody jsem brala po dvou, každá vteřina teď byla důležitá. Kolem dveří od mého pokoje jsem prošla bez povšimnutí, já měla namířeno jinam. Ani jednou jsem se nezamyslela nad tím, že bych ho tam nenašla. Byl tam a já to věděla. Bez otálení jsem vzala za kliku a vešla dovnitř.

Automaticky jsem se podívala doprava. Jako bych už předem věděla, kde ho najdu. Stál u okna a s opřenýma rukama o parapet se díval ven. Zaznamenala jsem, že nepatrně natočil hlavu do strany. Rázně jsem udělala krok vpřed, když mi něco zapraskalo pod nohama.

„Proč jsou na zemi střepy?“ Ani jsem nedoufala, že bych z něho dostala vysvětlení, proto jsem sama začala zjišťovat, čeho součástí to dříve bylo. Zrak mi padl na dřevěný rám, jehož výplň se mi pravděpodobně válela pod podrážkami. Překvapeně jsem vydechla. „Co se stalo s tím zrcadlem?“ Teď už jsem trvala na objasnění.

Dva kroky od Edwarda jsem zastavila. 

„Rozbil jsem ho,“ oznámil nevzrušeně a stále zůstával otočený zády ke mně.

„Proč, proboha?“ Ohlédla jsem se za sebe, abych si ještě jednou prohlédla tu spoušť. Dychtila jsem po tom dozvědět se víc, a proto se znovu pohledem vrátila k Edwardovi, který se mezitím přesunul. Už nestál u okna, nýbrž přímo přede mnou. Vyjekla jsem a uskočila dozadu. Edwardovi se podle všeho znovu vytvořená vzdálenost mezi námi nelíbila a zkrátil ji, jak nejvíc to šlo. Jeho obličej byl teď nadosah a stejně tak jeho neodolatelná vůně, která mě hned uhodila do nosu. Zachvěla jsem se. 

„Protože už jsem nesnesl pohled na toho idiota, co se nedokáže rozhodnout,“ vmetl mi do tváře a nešetřil zoufalostí.

„Dobře, teď vůbec nevím, o čem mluvíš, tak se zeptám na něco jinýho,“ šeptla jsem roztřeseně. „Co se stalo tam v restauraci?“ Nešťastně jsem zavrtěla hlavou a natáhla ruku, abych ho pohladila po tváři, ale Edward mě nenechal to udělat. Kousek od svého obličeje mou ruku zabrzdil a stáhl ji zpátky dolů.

„Chtěl jsem vás jen nechat o samotě,“ hlesl odměřeně, pustil mou ruku a odstoupil ode mě. „To kamarádi dělají.“ Trpce mě chvíli pozoroval, pak se s odfrknutím vrátil na své původní místo a vyhlédl opět ven.

„Počkat,“ vyprskla jsem šokovaně. Zajela jsem si prsty do vlasů. „Ty… ty,“ ani mi to nešlo přes pusu, „ty se domníváš, že já a Jacob…“ Nedořekla jsem to. Na jednu stranu to bylo zbytečné a na tu druhou jsem to já osobně slyšet nechtěla. Už tak mi to přišlo směšně. „Jak jsi na takovou pitomost přišel?“ 

„Pitomost?“ štěkl Edward užasle, když se obrátil čelem ke mně. Ani jsem se nepohnula z místa, když se jako divoká šelma začal přibližovat. „Moc dobře jsem viděl, jak jsi z něho byla hotová.“ Osočoval mě. Osočoval mě z něčeho, co ani nebyla pravda.

„Bože, ty snad žárlíš,“ křikla jsem na něj v rozčilení. Když jsem si ale uvědomila, co jsem vypustila z úst, přimělo mě to se nad tím zamyslet. Teď už bych chápala, proč se choval tak, jak se choval. Byla to pravda. „Ty žárlíš,“ konstatovala jsem už podstatně klidněji, zato více překvapeně.

„Nebuď směšná, Bello,“ zareagoval hned nevrle Edward, ale pohledu z očí do očí se vyhýbal. „Nemám proč žárlit, jsem přece jen tvůj kamarád.“ Ironie z jeho hlasu zaváněla na kilometry daleko. Dupla jsem a zaúpěla, když opět vyslovil to slovo. Říkal to z nějakého určitého důvodu a už jen to, že jsem nevěděla z jakého, mě vytáčelo k nepřítomnosti. 

„Ale my jsme přece jen kamarádi,“ vřískla jsem na pokraji sil, „tak už to konečně pochop!“ Zmlkla jsem a zhluboka oddechovala. Rozrušeně jsem se rozhlédla po celém pokoji. Teď už mi bylo jasné, proč zrcadlo skončilo na zemi. Má chuť něco rozbít s každou vteřinou sílila. Překonala jsem to a pozornost přesunula na tiše vyčkávajícího Edwarda. „Vadí ti to? Vadí ti, že jsi jen můj kamarád?“

„A co když ano?“

Energicky jsem přikývla. „Fajn,“ řekla jsem pevně a přistoupila k němu blíž, „fajn.“ Nebojácně jsem se mu zadívala zpříma do očí a opatrně odložila foťák na stolek po mé pravé ruce. Pak jsem si přetáhla tričko přes hlavu a pohodila ho k Edwardovým nohám. S poklidnou tváří jsem rozpřáhla ruce do stran. „Tak s tím něco udělej, Edwarde.“

Po celou dobu, co jsem čekala na reakci z Edwardovy strany, jsem ani jednou neuhnula pohledem. Jestli se to mělo stát, byla jsem připravená. Srdce mi naráželo do hrudi, jako by se snažilo dostat blíž k tomu Edwardovu.

Zasáhlo mě, když sklopil hlavu k zemi a začal se ke mně otáčet zády. Sklesle jsem pokývala hlavou a sehnula se pro triko.

Chystala jsem se odejít, když jsem se náhle ocitla zády přitisknutá ke zdi. Můj překvapený výkřik umlčely Edwardovy rty. Nebyl to žádný něžný polibek, naopak hrubý a plný chtíče. Stále jsem byla naštvaná a teď se mi konečně naskytla možnost, jak si zlost vybít. Usmála jsem se a hladově začala Edwardovi polibky oplácet.

                                                                                  »Shrnutí«

Co napsat? Že to stálo za prd, jste asi poznali sami, tak jen ještě zopakuju, že jsme právě v půlce povídky. Raději vám tady ani nebudu říkat, jak jsem nakrknutá z 6. podmínky, kterou nemůžu použít tak, jak jsem si naivně myslela. Tudíž vůbec nevím, co bude v další kapitole a už vůbec nevím, jak celá povídka skončí. Takže se připravte na cokoliv.

Taky ještě děkuju za komentáře u předchozích kapitol. Jen díky vám jsem se dostala takhle daleko.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Route 66 - 5. kapitola: