Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodinná tajemství - 2. kapitola

Druhá kapitola nese název Přehlídka. Nejen, že se zde do sebe (i když vcelku rozumně) pustí Edward s Emmetem, ale Alice si pod svou taktovkou pěkně všechna děvčata a ženy odvelí nahoru, aby se promenádovali před zbytkem Cullenovské rodiny. Budu vděčná za každý komentář, každý z nich mě vždycky navnadí a tím dříve se vždy pustím do dalšího dílku, proto o ně tak moc prosím... x) Poděkování všem, kteří mou povídku čtou, patří především.

08.02.2010 (13:00) • Esaiel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1089×

 

 

Přehlídka

 

   

Darja Denali

 

 

   

Chvíli jsem bezcílně jezdila mezi kanály, až jsem nakonec narazila na přírodovědný pořad a sledovala, jak žijí zvířata v savanně a jak se to liší od života zvířat v tajze. Netrvalo dlouho a mezi mě a Jaspera se vmáčkl ještě Emmett, který do mě neustále šťouchal, a zjevně ho to neuvěřitelně bavilo, když jsem sebou vždycky trhla, oči stále přilepené na obrazovce.

 

 

 

 

Ještě jednou a už to nevydržím. Ještě chvíli... zatni zuby. Chvilinku. Vydrž ještě moment! Panebože, jen si hraje. Je jak malý! Rošťák v dospělém těle. Ne, ještě to vydržíš. Soustřeď se na televizi. Že mají lvi problémy přizpůsobit se nejnovějším podmínkám? Zajímavé! Ne, nevšímej si ho. Ignoruj ho.

 

  

„Emmette, nech toho,“ zasyčela jsem na něj tiše po půl hodině dorážení, kdy už to vážně nejde vydržet, a jemu to přišlo extrémně vtipné.

 

  

„Teda povím ti, Darjo, tebe škádlit, to je zlé. Máš neuvěřitelnou výdrž!“ Znovu se zasmál. Jeho smích mi byl příjemný. Uvolněně měl ruku položenou na gauči pod mojí hlavou a držel mě tak za rameno. Ten dojem, že je můj bratr anebo alespoň jeho ideální podoba, ještě zesílil.

 

 

 „Tak to buď rád!“ špitla jsem, ale neměla jsem v hlase hněv, jen pobavení.

 

 

„Víš, myslím, že z tebe bych strach mít nemohl. Působíš tak... křehce, jako panenka z porcelánu, víš, takže se mi ho raději ani nepokoušej nahnat,“ šeptal mi tiše.

 

  

Povzdychla jsem si. Bylo by příliš těžké mu zanadávat, a tak jsem ho alespoň prstem dloubla do žeber. Tentokrát se rozesmál i Jasper. Vzdychla jsem a raději upřela pozornost zpět na obrazovku televizoru a ignorovala jejich vzájemné šepotání.

 

 

 To se na mě snad domlouvají? Och, tak to bych měla být připravená na všechno. Co mi vlastně můžou provést? Hlavně myslet pozitivně... myslet pozitivně... shodí mě z pohovky? Polijí mě vodou? Ne, to by mi neudali! Nebo ano? Budou si ze mě tropit žerty pořád?

 

  

V tu chvíli se dovřely dveře a do domu vešel Edward, tváře ještě zrůžovělé od běhu, vlasy rozcuchané a já myslela, že se mi rozskočí srdce, jak mi srdeční rytmus zakodrcal, takže jsem honem předstírala, že sem právě sledovala, jak se malé lvíče snažilo přeprat antilopu, která ho řádně pokopnula a ono bezbranně leželo se zlomenými tlapkami.

 

  

Bože, chudáček maličký! Divočina je... tak tvrdá, tak nemilosrdná. Jako válka. Všechno je povoleno, ve válce a v lásce. Ach, tolik ztracených životů. Přežijí jen ti nejsilnější, slabé stáhne vír času a už je nevrátí. Jak se mám udržet na nohou? Jak mám přežít?

 

 

 V tu chvíli mi došlo, že Edward vlastně čte myšlenky. Zrudla jsem jako ředkvička, připomínalo mi to jednu vzpomínku, kdy mě Eleazar nachytal, jak jsem se tajně dívala do koupelny, sledujíc rybičku v umyvadle a myslel, že šmíruju sprchující se Carmen. Přednáška o tom, že to, že jsem na holčičky je úplně normální, mě tehdy málem stála sebeovládání. Obvzlášť, když jsem ho nemohla reálně přesvědčit, že já rozhodně miluju a obdivuju mužskou část populace a ne to naše něžné odvětví, jimi povětšinou utlačované pomocí hrubé síly.

 

 

 „Teda, Darjo, takhle rudá jako rajče jsi vážně k nakousnutí,“ poznamenal Emmett. To už mi nedalo a vrhnula jsem po něm zlý pohled. Svým hurónským smíchem přebyl ticho.

 

 

 „Nech ji být, Emmette,“ osočil ho Edward jako by líně. Jako kdyby byl unavený... Je to u upíra vůbec možné?

 

 

 „Ale ona je vážně k sežrání,“ bránil se Emmett polohlasem a prsty mi přejel po krku. Ucukla jsem.

 

 

 „Copak nevidíš, že je jí to nepříjemné?“ ptá se dál Edward jízlivě. Úplně to pokazilo tu pozoruhodnou barvu jeho hlasu.

 

  

„Tak brácha, copak nepoznáš legraci?“

„Jen pokud nehraničí s šílenstvím.“

„Ty si dneska nějaký popudlivý!“

„Nech si toho!“

„Tak toho nech ty!“

 

 

 Zacpala jsem si uši. Třeštila mě z nich hlava. Jasper se zatvářil nevinně a bezmocně. Pokrčil dokonce rameny.

 

 

 „Tak, dost vy dva!“ vykřikla jsem tak nahlas, že sebou všichni včetně mě trhli, a ostatní na mě začali zírat, jako u vytržení.

 

 

 Horkost se mi do tváří vrátila. Nechtěla jsem být panovačná nebo nepříjemná. To ta hádka mě vyprovokovala. Bylo to, jako by vám v uších bouchaly bomby a vy nemohli nic dělat. Pak se naskytla skulinka a vy po ní drapnete tak dychtivě, že ostatní pojmou podezření, že jste se zbláznili.

 

  

„Já...eh... nedá se to poslouchat. Bratři by se neměli hádat,“ zamlouvala jsem to. Naštěstí - a to jsem byla poprvé vděčná za Alicin příchod - se dveře rozrazili a Alice po boku s Rosalií a Carlislem vešli dovnitř. Alice se tvářila jako andílek, zkrátka neviňátko každým coulem. No kdo by ji nemiloval? Rosalie vypadala netrpělivě a okamžitě i s taškami zamířila do druhého patra. Carlisle místo toho upřel starostlivý pohled na nás, pak na Alici a když zavrtěl hlavou, ověšen taškami následoval Rosalii.

 

  

„Výborně! Jste tu všichni. Darjo, okamžitě nahoru, jdeme si udělat menší módní přehlídku!“

Na mé tváři se i bez mého vědomí stáhl trapičský výraz.

 

  

„Ale no tak... Sehnala jsem ti všechno ještě dneska!“ vyvýskla nadšená Alice. Podle mě s tím mohla ještě tak pět let počkat a vrátit mi mé staré věci. Jenže, to už mě Jasper uklidňoval a nadchnul pro věc.

  

 

„No jasně!“ šílela jsem radostně. V tu chvíli jsem postřehla Esméin káravý výraz směrem k blonďatému upírovi a uvědomila si, co se stalo. Strčila jsem do něj loktem a ušklíbla se, z čehož všichni v místnosti, vyjma Carlislea a Rosalie v druhém patře, vybuchli smíchy. 

 

 

Proč , bože, proč?

Vrhla jsem zoufalý pohled k Jasperovi a ten jen zakroutil hlavou. Měla jsem vědět hned, že na svou (ne)životní partnerku ruku ani moc nevztáhne.

Prosím! Jaspere!

 

 

 Pozdě, už mě táhla za ruku nahoru. Moje postel byla od shora dolů zaplněná samými taškami plnými oblečení a doplňků. Mě ale Alice posadila na židli a chvíli se v tom všem nepořádku přehrabovala, než vítězně vytáhla bílé, bezramínkové šaty, těsně nad pasem přepásané širokým černým pruhem látky, vzadu zavázaným na mašli. Na bílých šatech byl jemný vzor divokých růží a to táhnoucí se od živůtku už jen po pravé straně točitě dolů kolem celé suknice.

 

 

 Zatajila jsem dech, ale Alice na mě mávala ať se vysvléknu. Neměla jsem moc šancí na útěk, byla ohromně rychlá, takže jsem si poslušně přetáhla tričko přes hlavu a vyvlékla se z kalhot. To už mi její ruce obepínaly šaty kolem těla a přitáhly mašli, aby obtáhla moje tvary. Dýchala jsem v tom obyčejně, ale když mě natočila před zrcadlo, vykulila jsem oči. Navlékl by se do nich jen někdo s extra štíhlou postavou.

 

  

Alice zatahala beze slova za gumičku, která držela moje vlasy v drdolu a ty se v měkkých vlnách snesly na krk, ramena, záda a splývavě až do pasu. Dokonale s šaty ladily. Ten malý skřítek mě otáčel dokolečka a prohlížel si mě ze všech směrů a úhlů pohledu. Jednou se dokonce vytáhla našpičky, aby zkontrolovala, zda výstřih neodhaluje příliš, a když pak spokojeně vydechla, znovu mě postavila před zrcadlo.

 

  

„Páni,“ vydechla jsem. Byl to skoro šok. Sama jsem v šatech krom léta nechodila vůbec a to jen v jedněch naprosto neforemných, vybledle žlutých. A teď jsem si připadala trochu jako princezna. Podívala jsem se na Alici, která se culila.

 

  

„Co teď?“ ptala jsem se zmateně. Popadla mě za ruku a dotáhla do koupelny. V prvé chvíli na mě udeřily jemně modré mramorové kachličky a sněhově bílé skříňky, mramorové, bílé umyvadlo, sprchový kout a obrovitá vana a až pak jsem si všimnula Esmé, jak seděla na židli, zatímco Rosalie jí splétala vlasy do složitého copu s uvolněnými prameny natočenými po směru přes rameno spolu s copem. Celé to vypadalo fantasticky a velmi efektivně, ale nevěřila jsem, že by něco takového mohli provést i s mými vlasy, na to byli moc dlouhé.

 

 

 Na chvíli jsem se zasekla, když jsem na pultě uviděla nůžky.

Chtějí mě snad i ostříhat?

Zrychlil se mi zděšením dech a tentokrát se mi v šatech dýchalo náramně špatně. Alice mě tedy popostrčila a zatlačila do židle.

 

 

 Zavřela jsem oči a nechala ji, ať si se mnou dělá, co chce. Celý proces trval asi půl hodiny. Nejdřív si hrála s mými vlasy, pak s obličejem a nakonec mi rakama přejela i přes krk, paže, ruce, a hrudník, zkrátka všude tam, kde mou kůži neskrývaly šaty.

 

 

 „Můžeš otevřít oči, Darjo,“ šeptla mi Alice.

„To já nádhera, Alice, ty jsi geniální!“ pyšnila se Esmé při pohledu na mě.

 

 

Zkusila jsem otevřít nejdřív jedno oko a pak jsem ohromením otevřela i to druhé. Dva prameny nově vlnitých černých vlasů mi splývaly podél tváře, ostatní vlnité směřovaly dozadu a mezi havraní černí se teď blyštěly stříbřitě sbarvené pramínky.

 

  

Řasy mi pokrývala stejná stříbrná, takže kombinovaly černou a stříbrnou, rámující dvě bledě modré, dokonale čisté oči. Na vrcholcích tváří jsem měla nanesenou slabou růž a rty měly barvu jahod. Celý obličej tak získal zvláštní výraz něžnosti.

 

  

Všechna kůže, kterou nezakrývaly šaty, měla zvláštní odstín krémové a byly po ní rozprášeny tisíce stříbrných třpytek. Všechno bylo dokonale sladěné, stejně jako ve všech pokojích a na zápěstích jsem měla jemné třpytivé náramky, ovíjející se mi kolem ruky jako had natřikrát. Na pravé ruce jsem měla taky na prsteníčku prsten a kamenem nevídané krásy.

 

  

„To je jen stará cetka,“ odbyla mě Alice, když jsem se jí na něj ptala.

„Tady už ho stejně nikdo nenosí,“ souhlasila Esmé.

 

  

Přesto jsem je podezírala, že je to ve skutečnosti diamant, stejně jako ty kamínky na stříbrných náušnicích. Bylo to úžasné. Rosalie rychle udělala každému pár fotek.

 

  

Sama Rosalie na sobě měla zvláštně pastelovou růžovou róbu s odkrytými zády až do pasu a geometrickým výřezem místo výstřihu. Vlasy měla volně rozfoukané kolem dokonale nalíčeného obličeje a to ještě podtrhlo její zjev anděla.

 

 

 Esmé se pyšnila šaty barvy půlnoční modři a náhrdelníkem se safíry. Cop měla přes rameno a oči černé, jak dlouho nebyla na lovu. Vypadala jako královna. Jako by vystoupila z pohádky.

 

  

Alice sama si právě oblékala splývavé hráškově zelinkavé šaty, na kterých bylo o něco tmavší pastelovou zelenou vyšito vedle sebe mnoho obrazců z přírody, srnka, tulipán, semdikráska, veverka... Vlasy měla stáhnuté do působivého drdolu vyjma jediného pramenu rámujícího její obličej. Nebyla jako ostatní. Vypadala tak křehce a mýticky... Bohyně.

 

 

 Pak už se všechno seběhlo příliš rychle a já byla příliš okouzlená krásou, než abych vnímala. Chvíli jsme přecházely sem a tam po vyvýšeném pódiu na melodie Edwardovy piáno-hry. Carlisle, Jasper i Emmett, všichni tři měli v rukou fotoaparáty a pořizovali fotky všeho, ze všech směrů, pohledů, úhlů a snad i z těch nemožných.

 

 

 

pokračování

shrnutí

předchozí

Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodinná tajemství - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: