Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina - Navždy

08.02.2010 (18:30) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4346×

PŘEČTĚTE SI PEREX!!!

Bella

V Seattlu jsme zůstali ještě tři dny, byli to tři nejúžasnější dny v mém lidském životě. Hned po probuzení se Edward zajímal, jak mi je, jak se cítím, jestli mě něco nebolí. Když jsem ho ujistila, že jsem v pořádku, zopakovali jsme si noc, a potom znovu a znovu. Domů jsme letěli první třídou, jak jinak, celou cestu mi šeptal do ucha krásná slovíčka lásky, taky jsme se líbali. V letadle nás všichni sledovali, stejně jako na letišti, bylo to nepříjemné, ale Edwardova přítomnost hodně pomáhala. Na letišti nás čekal Emmett.

„Emmette, co tady děláš?” ptala jsem se svého bratra překvapeně. „Většinou jezdí Alice nebo Carlisle.”

„Uzavřeli jsme doma dohodu,” osvětlil mi, ale já byla ještě víc zmatená.

„Jakou dohodu?” jenom co jsem se zeptala, Edward výhružně zavrčel. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Dohodl se, že pro nás přijede, a oni nebudou muset poslouchat jeho hloupé otázky a vtípky na Seatlle, odbude si je cestou,” zavrčel.

„Co jsem komu udělala,” zamrčela jsem nešťastně.

„A taky ti chci něco ukázat,” usmál se můj bratr šibalsky. S Edwardem vzali naše kufry a vydali jsme se k autu.

„No teda Emmette,” řekla jsem uznale, když jsem se zastavila před jeepem, který jsem viděla na výstavišti.

„Koupil jsem si ho hned ten den, trvalo jim tři dny, než ho dodali, věřila by si tomu,” kroutil nevěřícně hlavou.

„Ale tam ten byl červený.”

„Ale zelený mi jde k pleti, samozřejmě to není ten z výstaviště. Přece nebudu čuchat cizí lidi,” kroutil nevěřícně hlavou a vysadil mě nahoru.

„Tak hrdličky,” začal potom, co nastartoval motor. „Jak jste se měli? Co jste dělali?” ptal se s úšklebkem.

„Je ten pokoj ještě použitelný, nebo jste ho dokonale zdemolovali?”

„Pokoj stojí a měli jsme se skvěle,” odsekla jsem mu.

„Vlastně pro tebe máme skvělou novinu,” naklonila jsem se k němu a dala mu levou ruku před obličej. „Už nebudeme sourozenci, ale švagr a švagrová.” Emmett dupnul na brzdy a Edward měl co dělat, aby mě chytil, jinak bych proletěla předním sklem. Emmett vyskočil z auta a mě tahal ven.

„Bello,” hulákal nadšeně a točil mnou ve vzduchu, nevnímaje naštvané řidiče, kteří nás museli objíždět a vrčícího Edwarda.

„To je úžasné,” radoval se. „Doufám, že jste to náležitě oslavili.”

„Emmette, mohl by si prosím tě položit mojí snoubenku na zem,” ozval se někde za mnou Edward, o chvilku později jsem se opírala o jeho kamennou hruď. Emmett samozřejmě blahopřál i Edwardovi a dával mu pár dobře míněných rad do manželství. Zbytek cesty proběhl překvapivě hladce. Emmett byl zřejmě vykolejený tou novinkou, protože ani moc nevtipkoval.

„Zlatíčko, jak jste se měli?” vyptávala se Esme, jenom co jsme překročili práh domu, hned nás taky objala.

Okamžitě po ní k nám přiskočila Alice s jiskřícími kukadly. „Bello, můžu prosím, prosím. Přísahám, že se budu krotit. Prosím,” škemrala úpěnlivě.

„Edwarde, co myslíš?” ptala jsem se svého… snoubence, znělo to cize ale nádherně.

„No jestli se bude opravdu krotit, tak v tom nevidím problém,” usmál se můj anděl. Alice začala okamžitě skákat radostí a objala nás, možná až moc pevně, pro člověka.

„Můžete nám vysvětlit, o co tady jde?” ptala se Rose, byla překvapena tím, že nic neví.

„Já a Bella se budeme brát,” pronesl Edward. V tu ránu u nás byl zbytek nezasvěcené rodiny a objímal nás, gratuloval nám.

„Já myslela, že o tom víte,” podívala jsem se na Rose a šťastnou Esme. „Že proto mě tak upravujete.”

„Věděly jsme jenom, že tě chce pozvat na romantickou večeři, ne že tě při ní požádá i o ruku,” objasnila mi záhadu Esme a zamračila se na Alici. Ta se andělsky usmála a odcupitala k Jasperovi.

„Už víte datum?” ptal se nás Carlisle večer v obývacím pokoji.

„15. října 2010,” pronesl Edward.

„Proč až za rok?” ptal se překvapený Jasper.

„Protože jsme se s Bellou dohodli, že ji ještě před svatbou proměním,” pronesl naprosto vážně. Na tvářích rodiny se objevilo překvapení.

„A kdy ji proměníš?” ptala se Rose.

„Za dva dny. Předtím se chci ještě rozloučit s přáteli,” odpověděla jsem za Edwarda. Všichni jenom kývli. Po večeři jsme se vydali do našeho pokoje.

Jenom co zaklaply dveře, vrhla jsem se na Edwarda, lepší by bylo říct, vrhli jsme se na sebe. Stála jsem opřená o dveře, líbali jsme se, hladili se a navzájem se zbavovali oblečení. Když jsme byli oba nazí, přenesl mě Edward na postel a opatrně si na mě lehnul.

„Všichni to uslyší,” zašeptal mi do ucha a líbal můj ušní lalůček.

„Tak ať, my jsme je poslouchali dost dlouho,” vydechla jsem a přitáhla si jeho ústa k svým.

„Kolik je hodin?” ptala jsem se Esme.

„Bude deset, proč?”

„Přemýšlela jsem, že bych zašla za kamarády a oznámila jim, že se stěhujeme. Rozloučila se.” Esme se na mě smutně usmála a kývla.

„Teda Bello, tebe muselo jít slyšet až do New Yorku,” smál se Emmett, a přitom sledoval zápas.

„Nepovídej vážně? Doufám, že jsem ti vyplašila všechny medvědy v okolí.” Vyděšeně se na mě podíval a začal větřit. Jasper sedící v křesle se smál na celé kolo, stejně jako všichni v domě.

„To vůbec není vtipné,” bál se Emmett. „Teď abych to šel zkontrolovat.” Jenom co to dořekl, zmizel mezi dveřmi směr les.

„Lásko, nemám jít s tebou?” objal mě zezadu Edward.

„Ne to je v pořádku, zvládnu to sama. Navíc moje autíčko už dlouho zahálelo,” usmála jsem se na něj a odešla do garáže.

„Věděla jsem, že tady budete,” sedla jsem si ke svým přátelům, nacházející se v naší oblíbené, vlastně nevím, co to je, něco mezi kavárnou, čajovnou a cukrárnou. Všichni se na mě překvapeně dívali.

„Myslela jsem, že se stěhujete,” prohodila Rachel.

„Ano, za dva dny odjíždíme,” hlesla jsem.

„A kam jedete,” ptal se Jonny.

„Vlastně nevím kam přesně, Carlisle mluvil o Skotsku, někde poblíž Edinburgu,” lhala jsem, jako když tiskne.

„No páni,” hlesl Danny. Jenom jsem přikývla.

„Tak to se už neuvidíme,” podotkla Eliz.

„Ne to už ne,” smutek v hlase jsem ani nemusela předstírat, bude se mi po nich stýskat. Zbytek dne strávený s nimi proběhl ve veselém duchu. Povídali jsme si, smáli se, dělali vtípky a nepřipouštěli si, že se vidíme naposledy.

„Jak si se měla?” objímal mě Edward, jenom co jsem vystoupila z auta.

„Dobře,” usmála jsem se na něj. „Ale stýskalo se mi.” Hned na to jsem přitiskla své rty na jeho.

„Mě taky,” propletl naše prsty, společně jsme vešli do obývacího pokoje.

„Bello, přemýšleli jsme, kam se přestěhujeme. Kam by si chtěla?” zeptal se mě Carlisle.

„No nejspíš někam, kde nebude moc lidí,” řekla jsem nejistě.

„Taky jsme to tak viděli. Nejdřív zůstaneme pár týdnů tady a potom se přestěhujeme,” jenom jsem přikývla, tenhle plán se mi zamlouval.

„Bello, víš to jistě?” ptal se mě Edward dnes už posté.

„Ano Edwarde,” pronesla jsem rozhodně. „Chci s tebou strávit zbytek věčnosti.” Byli jsme v našem pokoji a seděli na posteli. Zbytek rodiny byl kolem nás, byli tady hlavně proto, aby Edwarda zastavili, kdyby se náhodou neudržel. Ale já mu věřila, před pár hodinami se vrátil z důkladného lovu a jeho oči připomínaly tekuté zlato. Carlisle mi právě píchal morfium, domníval se, že by to nemuselo tolik bolet. Naposledy jsem Edwarda políbila, jako člověk. Edward přesunul své rty na můj krk, svými rty objížděl mou krční tepnu, slastně jsem vzdychla, to byl signál pro Edwarda. Na krku jsem ucítila jeho zuby a cítila, jak se mi zaryly pod kůži a čím dál víc se tiskne k mému krku. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pomalu jsem začala umdlévat, a do žil se mi vlilo rozžhavené železo. Jako z dálky jsem slyšela Edwardův hlas, ale nerozuměla jsem mu.

Mé tělo ovládla neuvěřitelná agonie, bylo v jednom ohni. Každičkou buňkou mého těla prostupovala bolest, žhavá, spalující, drásající bolest. Nejhorší bylo, že jsem se nemohla ani pohnout. Nemohla jsem se stočit do klubíčka a aspoň na chvíli ulevit svému spalovanému tělu, nemohla jsem ani hnout prstem, nemohla jsem křičet. Morfium otupilo mé tělo, ale ne bolest. Vnímala jsem každičký zvuk, pach v okolí, v domnění, že mi pomůže zapomenout na tu nesnesitelnou bolest.

Vnímala jsem studenou ruku, která tiskla tu mojí, vnímala jsem hlasy kolem sebe, rozhovory, ale bolest jsem utišit nedokázala.

Nevím, jak dlouho to trvalo, mohla to být vteřina, minuta, hodina, den, týden, měsíc nebo rok, ale bolest začala pomalu ustupovat. Začala jsem cítit své prsty, posléze ruce, nohy i zbytek těla. Cítila jsem své tělo, spalující žár ustupoval, ale o to byla ta bolest větší, všechna se nahromadila v mé hrudi, mé srdce sprintovalo tak, rychle, až jsem si myslela, že mi vyskočí z hrudi. Ozvalo se poslední mohutné BUCH a potom… nic. Vůbec nic, jenom ticho, žádná bolest, žádné bušení, nic. Jenom tak jsem tam ležela a užívala si bezbolestnou chvilku. Větší část mého já, se zabývala skutečností, že mě nic nebolí, ale ta menší se zabývala jinou činností. Napínala jsem uši, slyšela jsem každé zaševelení listu, každé šplouchnutí vody, každé mávnutí křídel, každé projíždějící auto, rozhovor, bušení srdce. O setinu sekundy později jsem otevřela oči. Viděla jsem každé smítko prachu ve vzduchu, každou prasklinku na stropě, úplně všechno.

„Bello,” ozval se kousek ode mě. Byl to sametový hlas, tak dokonalý, zněl jako ten nejdokonalejší zpěv, ztrácela jsem se v jeho záhybech, zvučnosti, ale druhá, větší část mé mysli reagovala na potenciální ohrožení. Neuvěřitelnou rychlostí jsem vystřelila z postele a krčila se v obranném postavení na druhé straně místnost.

„Bello klid. To jsem já Edward, tvůj snoubenec. Tví sourozenci Alice,” ukázal na malou elfi krásku s černými vlasy. „Rosálie,” poukázal na dokonalou blonďatou bohyni. „Emmett,“ černovlasý svalovec, z jeho těla šlo vyčíst jediné, a to síla. Napjala jsem se. „Jasper,” blonďák, který měl posetou tvář posetou jizvami, jasná známka nebezpečí. Tlumeně jsem zavrčela. „Tví rodiče,“ pokračoval, nevšímal si mé reakce. „Carlisle,” autoritou sálající muž. „A Esme,” mile vypadající hnědovláska.

„Já přece vím, kdo jste,” řekla jsem pobouřeně, cítila jsem, jak se ke mně přibližuje Jasperova vlna klidu, nechala jsem ji proniknout přes štít, jehož okraj jsem zřetelně viděla. Malinkatá část mé mysli se pozastavovala nad jeho přiléhavostí, pružností, dokonalostí, krásou, sílou, ale opravdu jen malinká.

„Bello, klid, uklidni se. Vím, že jsi zmatená a je toho na tebe hodně,” začal Edward a pomalu se ke mně přibližoval. „Nechceme ti ublížit, jenom ti pomoct.”

„Já vím,” hlesla jsem. Nechal jsem Edwarda přijít ke mně, obezřetně jsem sledoval každý jeho pohyb, připravena vystartovat, při sebemenším náznaku nebezpečí.

„Bells,” zašeptal a zastavil se těsně přede mnou. Pomalu a opatrně zvedl ruku a přiblížil jí k mému obličeji. Kousek, milimetr, možná dva, od mé pokožky ji zastavil a čekal, co udělám. Velká část mé samé chtěla vyskočit skleněnou stěnou za mými zády, ale ještě větší část toužila po polibku. Přitiskla jsem svou tvář k jeho dlani a vychutnávala si náš dotek. Edward si mě jemně přitáhl do náruče a políbil mě. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli a jenom se líbali, ale někdo si odkašlal. Podle veselého tónu jsem poznala Emmetta. Okamžitě jsem se odtrhla od Edwarda a nenávistně zavrčela Emmetovým směrem, už jsem na něj chtěla skočit, když mě chytly dvoje paže. Jedny Edwardovy a jedny Jasperovy, ze kterých se šířil klid a pohoda.

„Emmette, nemůžeš dát pokoj aspoň teď? Opravdu chceš přít o něco důležitého? Bella je novorozená a ty ji takhle popouzíš,” peskovala ho Rose. Nevím proč, ale strašně se mi to líbilo a zlobu vystřídalo pobavení. Jasper měl pravdu, když říkal, že novorození jsou zmítáni pocity.

„Bello, jak se cítíš?” zeptal se mě Carlisle. Chvilku jsem o tom přemýšlela.

„Vlastně dobře je to zvláštní pocit, ne nepříjemným ale zvláštní. Teda až na to nesnesitelné škrábání v krku,” poslední část jsem zavrčela. Přepadla mě náhlá potřeba po něčem, po krvi. Edward s Jasperem zesílili svůj stisk.

„Rozumím, pojď, půjdeme na lov,” oznámil mi Carlisle. Jenom jsem přikývla a spolu s celou rodinou běžela, ne letěla, je lepší výraz, lépe vystihuje tu dokonalou, úžasnou rychlost, kterou jsem uháněla na svůj první lov. Ruku v ruce s Edwardem.

Je to přesně rok, rok ode dne kdy jsem umřela, ode dne, kdy přestala existovat lidská Bella. Kráčím uličkou ke svému andělovi a říkám si, jak co všechno se stalo. Pamatuju si na každičký okamžik svého nového, upířího života. Na první polibek, první společně strávenou noc, první dotek, první bitvu s Emmettem, hlavně výhru. První nákupy s Alicí, první lov, na ten neuvěřitelný pocit, když mi teplá krev proudila do hrdla. Ale taky si vzpomínám na své lidství. Tyhle vzpomínky jsou jakoby v mlze, jako bych se dívala přes hustý závoj. Pamatuju si první odpálený míček, první zahranou melodii, první projížďku v autě, první kamarádku, první přečtenou knížku, první nákup, první pusu, první polibek. Okamžik, kdy mi Edward řekl, že mě miluje, když mě požádal o ruku, na první společně strávenou noc i na poslední lidsky polibek. Vzpomínám na důležité věci, důležité mezníky mého života a jsem šťastná. Jsem šťastná, jak to dopadlo. Mám velkou milující rodinu, se kterou zůstanu navždy.

shrnutí

Znovu opakuju TOHLE JE DRUHÝ ALTERNATIVNÍ KONEC a povídka pokračuje 28. kapitolou!!!

Více informací o 28. kapitole ve shrnutí.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina - Navždy: