Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 32. kapitola

15.02.2010 (14:30) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8523×

Bella

Kráčela jsem po křupavé vrstvě sněhu a přitom křečovitě svírala otcovu ruku, i když pochybuju, že si toho všiml. Držela jsem se ho jako klíště, doufaje, že mi neujede noha a já nespadnu během své svatby, tomu by se Emmett smál do konce věčnosti.

Nebylo vůbec jednoduché jít po sněhu v podpatcích a přitom dávat pozor, abych si nešlápla na šaty. Byly opravdu nádherné, Alice se překonala. Pod prsa vypasovaný živůtek byl vyšívaný stříbrnou nití a přidržovaly ho lehké pavučinové ramínka. Pod prsy se k zemi spouštělo jemné hedvábí a tím zakrývalo mé bříško. Rose mi natočila a vyčesala vlasy, které přichytila sponkami dokonale ladícími s šaty.

Zvedla jsem hlavu a uviděla svou rodinu stojící před oltářem. Eleazarova rodina stála blíže k nám, sledovali nás s úsměvem na tváři. Esme stála společně s Emmettem v první řadě a usmívali se na nás. Všem to moc slušelo. Alice s Rose stály na levé straně oltáře. Nebyla jsem si schopna vybrat družičku, nemohla jsem volit mezi sestrami, proto jsem si vybrala obě. Na opačné straně stál Jasper ve slušivém černém smokingu a úsměvem na tváři. Vedle něho čekal můj anděl. Teprve teď, pár metrů před oltářem, jsem si dovolila podívat se na něj. Měl na sobě dokonale padnoucí černý frak, bílou košili a vázanku, která přesně doplňovala mé šaty.

Za výrazné Carlisleovi podpory jsem udělala těch pár zbývajících kroků a stanula před Edwardem.

„Hodně štěstí,” popřál nám otec a vložil mou ruku do Edwardovy. Když si byl jistý, že mě pevně drží, odešel za Esme. Kněz začal mluvit a mluvit a mluvit. Z celého obřadu si pamatuju jenom konec, kdy Edward odpověděl na knězovu otázku ano a já ho vzápětí následovala. Rovněž si pamatuju nasazování prstýnků a náš první, dlouhý a vášnivý manželský polibek. Emmett se někde uprostřed našeho polibku začal pochechtávat. Nakonec jsme se od sebe odtrhli, když mi došel dech. Opřeli jsme se o sebe čely a dívali se vzájemně do očí, přitom jsme se usmívali.

Jako z dálky jsem slyšela jásavý potlesk naší rodiny. Edward nás otočil čelem k nim.

„Bello, holčičko.” Jako první k nám přišla Esme a objala mě, vlastně mi vzlykala na rameni, bez slz. „Gratuluju.” Potom se přesunula k Edwardovi. Takhle k nám postupně přišli všichni z naší rodiny.

„Bello, pojď, půjdeme dovnitř, musí ti být zima.” Dokud to Edward neřekl, neuvědomila jsem si to, ale opravdu mi bylo chladno. Zavěsila jsem se do něj a vydali jsme se do domu, obřad se konal na zahradě.

Před dveřmi se Edward zastavil. „Bells, měla by jsi hodit kytici,” zašeptal mi do ucha. Podívala jsem se na své ruce, ve kterých jsem svírala kytku z fialek a pomněnek.

„Házení kytice,” oznámila jsem a na nic nečekala, rychle jsem se otočila a sledovala letící kytici, která přistála v Tanyiných rukou. Usmála jsem se na ní a ona na mě.

Než jsem stihla něco říct, ocitla jsem se ve vzduchu. Překvapeně jsem zvedla hlavu k Edwardovi.

„Přece sis nemyslela, že tě nepřenesu přes práh,” usmál se na mě a pospíchal do domu, kde se semnou posadil přímo před krb a zabalil mě do deky. Přitulila jsem se k němu a políbila ho.

„Vy dvě hrdličky nechte toho,” smál se Emmett a sedl si s Rose na pohovku.

„Je čas na dort,” oznámila Esme a postavila na stůl bílý dort se spoustou marcipánových růžiček a figurkami napodobující mě a Edwarda. „Tak teď ho rozkrojte.”

S Edwardem jsme vzali do ruky nůž a rozkrojili dort, který budu jíst jenom já. Potom mě jím Edward nakrmil.

„A teď si dej ty, Edí,” smál se Emmett. Edward se ušklíbl a chystal se statečně spolknout svou porci, ale zastavila jsem ho.

„Nech to tak, nemusí ti být špatně. A Emmette, jestli chceš, klidně si nabídni, jako správný svatebčan by jsi měl alespoň ochutnat.”

„Díky sestřičko, ale to ti nemůžu udělat a už vůbec ne svému synovci,” vykrucoval se.

„Nám to vadit nebude.” Zářivě jsem se na něj usmála a podala mu kousek dortu. Všichni okolo dusili smích.

Emmett si vzal talíř do ruky a podezřívavě sledoval svůj kousek dortu. „Viděli jste to?” vypískl. „Právě se pohnul, nebudu jíst něco, co se hýbe!” objasnil a s vítězným úsměvem položil talíř na stůl, všichni jsme se museli smát.

„Teď je čas na dárky,“ jásala Alice.

„Tady to máte od nás,” podával nám Eleazar obálku. Edward jí otevřel, vypadla z ní nějaká brožůrka. Můj manžel se usmál a podal mi jí. Otevřela jsem jí a zůstala zírat s otevřenou pusou.

„Měli by tam být všechny místa, které jste chtěli navštívit. A neboj, platnost je neomezená, takže se nemusíš bát, že budeš muset opustit škvrně,” objasňovala Irina. V knížečce byl plán cesty kolem světa, pro dvě osoby.

„Děkuju,” usmála jsem se na ně.

„A od nás máte tohle,” podával mi Jasper klíč.

„Klíče?” nadzvedl Edward obočí. Jasně, Alice mě požádala, jestli bych nemohla blokovat myšlenky, co se týče svatebního daru. Snažila jsem se a asi to zabralo.

„My vám dáváme dům,” oznámila nadšeně Esme. „Víme, že nepojedete na svatební cestu, nebylo by to bezpečné, tak jsme se rozhodli dát vám dům. Budete tam mít soukromí. Je hodinu cesty autem odsud, když Edward poběží, tak 13 minut.”

„Děkujeme,” poděkoval za nás Edward, dojetím jsem nebyla schopna slova. Vstala jsem a šla je obejmout, přitom mi tekly slzy štěstí.

„Alice děkuju, byla to krásná svatba,” šeptala jsem jí do ucha, když jsme se na schodech loučily.

„Jsem ráda, že se ti líbila,” odpověděla mi. Potom jsme s Edwardem nasedli do auta a vydali se na cestu do našeho domu. Přesně za hodinu jsme parkovali uprostřed lesa u našeho domku.

Edward obešel auto a otevřel mi dveře. Když jsme vystoupili, sledovali jsme náš dům. Vypadal jako pohádková chaloupka. Měl červenou střechu a byl celý obložený dřevem. Neměl žádnou verandu, jenom stříšku, která zastřešovala dveře, ke kterým vedl oblázkový chodník. Edward otevřel dveře do prostorné chodby a přenesl mě opět přes práh. Jako pravý gentleman mi pomohl z kabátu a pověsil ho. Ruku v ruce jsme pokračovali do útrob domu. Přízemí tvořila perfektně vybavená kuchyně, koupelna a obývák. Vešli jsme do obýváku a začali se rozhlížet. Byl tu od každého kousek, v rohu knihovna, ve stěně obrovská plazmová televize, před ní konferenční stůl a obrovská pohovka. U další stěny stálo černé piáno a skleněné dveře vedoucí za dům.

„Je to krása,” usmála jsem se na Edwarda.

„Ano, to je, překonali se,” souhlasil. Potom jsme se vydali nahoru. Byla zde jedna prázdná místnost, na dveřích byl lísteček se vzkazem ‚Tohle bude dětský pokoj, ale zařídíme ho, až se malé narodí.‘ Byly tady ještě další dva pokoje, asi pro hosty a nakonec naše ložnice. Edward mi podržel dveře a já vešla dovnitř. Celé patro, bylo v podstatě podkroví, takže skoro celá střecha našeho pokoje byla ze skla a tím nádherně prosvětlovala půlnočně modrý pokoj. Uprostřed zadní stěny stála obrovská postel se světlým povlečením a spoustou polštářů. V pokoji byl světlý nábytek a dvoje dveře, jedny vedly do modrobílé koupelny a druhé do šatny, jejíž velikost byla srovnatelná s velikostí pokoje.

„No páni,” vydechla jsem.

„Je to nádherné,” přikývl Edward a políbil mě. Přitáhla jsem si ho blíž a prsty zapletla do jeho vlasů. Edward mě hladil po zádech. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli a líbali se, ale začal mi docházet dech. Edward to vycítil a přejel svými rty po mé lícní kosti až ke krku. V tu samou chvíli, kdy jsem ucítila jeho rty přejíždějící po mé krční tepně, jsem se ocitla ve vzduchu a hned na to jsem ležela uprostřed polštářů v naší posteli. Edward si opatrně lehl vedle mě, přitáhla jsem si jeho rty ke svým a vášnivě ho líbala.

„Bello, neměli bychom…” odtrhl se ode mě Edward a hlasitě oddechoval.

„Edwarde…” zaúpěla jsem. Nemohla jsem to vydržet, toužila jsem po něm, mé tělo po něm toužilo. „Prosím, je naše svatební noc.” Přitáhla jsem si k sobě jeho rty. Nejprve nereagoval, ale když jsem začala jazykem zkoumat vnitřní stranu jeho úst, vzdechl a vložil se do polibku.

Chvíli nato už jsme vedle sebe leželi nazí. Edward putoval svými rty po mé nahé pokožce, prsty jsem obkružovala svaly na jeho pažích. Už jsem nemohla čekat, toužila jsem cítit jeho tělo na svém, toužila jsem s ním zase splynout v jedno. Edward reagoval na mé myšlenky téměř okamžitě. Ani nevím jak, ocitla jsem se na Edwardovi, spojili jsme naše těla v jedno. Zmítali jsme se v pradávném tanci a stoupali společně ke hvězdám.

„Princezno, co by sis dala na snídani?” ptal se mě Edward, sotva co zaznamenal, že jsem vzhůru.

„Nevím,” zamumlala jsem mu do hrudi a přitiskla se k němu ještě blíž, v pokoji bylo přetopeno, další Edwardovo opatření.

„Dobré ráno,” zašeptal mi po láskyplném polibku do ucha.

„Dobré ráno,” usmála jsem se na něj a protáhla se.

„Bello, je ti dobře? Nebolí tě něco, neublížil jsem ti?” zajímal se hned. Nechtěla jsem tuhle chvilku kazit řečmi, proto jsem ho opět políbila a během polibku mu ukazovala všechno, co jsem včera večer cítila. Edward se náruživě zapojil do mé hry, snídani jsme odložili o dvě hodiny.

„Bello, chceš něco jiného? Nechutná ti to?” zajímal se Edward, jakmile jsem pět minut sledovala svou porci.

„Ne voní to krásně,” usmála jsem se na něj a dál sledovala svojí večeři. Opravdu vypadala dobře. Měla jsem hlad, ale když jsem tak sledovala talíř před sebou, přecházela mě chuť. Možná to ani nebyl hlad, spíš šimrání v žaludku, nebo krku? Těžko určit.

„Udělám ti něco jiného,” bral Edward talíř ze stolu.

„Ne,” chytla jsem ho za ruku a zastavila ho tak. „Už se budu věnovat jídlu,” usmála jsem se na něj a vzala si vidličku. Strčila jsem první sousto do úst a statečně ho polkla. Bylo to zvláštní, věděla jsem, že Edward dělá skvělé lasagne, dokonce lepší než Esme, ale nebyly dobré. Chutnaly jako jídlo, které někdo zapomněl dochutit. Nabodla jsem si další kousek a rychle ho spolkla. Takhle jsem snědla polovinu porce, potom jsem talíř odsunula a vstala.

„Bello, ty nedojíš?” zajímal se Edward. Od doby co jsem těhotná, se to stalo poprvé. Edward měl na obličeji výraz, který nasadil pokaždé, když se mi snažil přečíst myšlenky a já odmítala.

„Ne, nějak nemám hlad, asi jsem snědla moc dortu.” Což byla pravda, řekla bych, že ve mně včera zmizela půlka dortu. Mé bříško podle toho taky vypadalo, ještě chvíli a neuvidím si na nohy.

„No dobře,” kapituloval nakonec. Nedojedené lasagne dal do ledničky a doprovodil mě do obýváku, kde jsme si lehli a sledovali romantické filmy. Někdy uprostřed našeho maratonu jsem usnula.

Cítila jsem, jak mě dvě studené ruce pokládají do něčeho měkkého, potom ze mě zmizelo oblečení a nahradilo ho jiné. Následně se vedle mě prohnula postel a přikryla mě pokrývka. Přitulila jsem se ke studenému tělu vedle sebe a usnula.

Líbánky plynuly jako voda. Byli jsme tady už týden. Náš domeček byl naprosto kouzelný a okolí taky. S Edwardem jsme zkoumali okolí, dokonce jsme jednou došli k okrají útesu, odkud byl nádherný rozhled na celé okolí.

Taky jsme si zajeli do města na romantickou večeři a nákupy. Ani ne za dva týdny jsou Vánoce a my jsme neměli žádný dárek, teď už máme všechny.

Edwardovo pravidlo o sexu přestalo nějakým záhadným kouzlem platit a já víc než v noci spala ve dne.

Carlisle každý den volal, aby zjišťoval, jak na tom jsem a Edward za něj prováděl pravidelné kontroly.

Jediné, co Edwardovi dělá starosti, je moje chuť k jídlu. Můj zmenšující se apetit se před ním nedal utajit. Ne že bych neměla hlad, to jsem měla, ale jídlo ho neutišilo. Moc tomu nepomáhal fakt, že všechno chutnalo stejně mdle a přitom to určitě bylo vynikající. Obviňovat Edwarda z toho, že neumí vařit, bylo stejné jako byste Mozarta obvinili, že neumí komponovat nebo Da Vinci malovat, prostě naprostý nesmysl.

„Bello, už toho mám dost. Za poslední týden jsi skoro nic nesnědla. Takhle to dál nejde. Pojedeme za Carlislem, aby tě pořádně prohlédl,” oznámil mi nekompromisně Edward, jakmile jsem od sebe odstrčila téměř plný talíř se snídaní. Ani jsem se nepokoušela protestovat, bylo to marné. A popravdě jsem taky začínala mít strach, co se to se mnou děje. Poslušně jsem se šla obléknout, hned jsme se vydali na cestu domů.

„Bello, Edwarde čekali jsme vás až na Vánoce. Jak jste se měli?” objímala nás Esme, jakmile jsme přišli domů. V obýváku čekala celá rodina, všichni se s námi přivítali.

„Tak co Bello? Zrušil Edward moratorium?” smál se Emmett, narážel tím na náš sexuální život.

„Budeš se divit, ale zrušil,” ušklíbla jsem se na něj. „Ale jak tak koukám na tebe, Rose ti ještě neodpustila, že jsi do jejího nového rudého kombiné navlékl mrtvolu medvěda. Vlastně ona o tom neví, že?” usmála jsem se nevině.

V tu chvíli mu na hlavě přistála křišťálová váza plná růží. „Emmette Cullene!!! To jsi neudělal!!” vřískala Rose. Ještě po něm hodila pár knížek a potom vyběhla nahoru do ložnice, hlasitě za sebou práskla dveřmi.

„To ti nedaruju, sestřičko,” zamračil se Emmett a pomalu se vydal za svou ženou.

„Jak to tak vypadá, moratorium tady začíná někomu jinému,” pochechtával se Jasper a všichni ostatní s ním.

„Alice, kdy se vrátí Carlisle z práce?” zeptal se Edward, jakmile se uklidnil.

„Bude tady za pár minut, proč? Děje se něco?” Všechny oči v místnosti mě teď starostlivě pozorovaly.

„Jenom chci, aby Bellu prohlédl, to je všechno,” uklidňoval je Edward, ale strach v hlase se mu úplně zamaskovat nepodařilo. Nikdo se už na nic neptal, ale starost se jim zračila v očích.

Jakmile Carlisle přišel domů, hned mě s Edwardem vedli na ošetřovnu, kde mi Carlisle udělal všechny testy, které mohl, ale na nic nepřišel. Edward mu vylíčil mé zmenšující se stravovací návyky. Já se mu pokusila vysvětlit, že všechno jídlo jako by ztratilo chuť. Carlisle vypadal ustaraně, ale na nic nepřišel.

„Třeba to nic není, v těch knížkách co mám, ztratí některé ženy dočasně chuť k jídlu,” snažila jsem se je uklidnit a sebe taky.

„Carlisle?” otcovo jméno z Edwardových úst vyznělo jako otázka.

„Je to možné, ale nezdá se mi to. Zkusím něco najít v knihách,” odpověděl a hned se vydal do pracovny.

„Taťka na to přijde, uvidíš,” uklidňovala jsem Edwarda. Ten se na mě jenom usmál a sklonil se, aby mě políbil.

„Víš, že jsi naprosto úžasná a moc tě miluju,” pošeptal mi, jakmile jsme se od sebe odtrhli.

„Mami, já už opravdu nechci,” podávala jsem jí z půlky snězený talíř s večeří a pohodlně se opřela o pohovku.

„Takže tvá chuť k jídlu se nevylepšila? Nic jsem nenašel, jenom to co říkala Bella, některé ženy dočasně ztratí chuť k jídlu. Většinou se to stává na začátku těhotenství, zvláštní,” přemýšlel Carlisle nahlas.

„Však ona se mi chuť k jídlu zase vrátí,” uklidňovala jsem všechny a natáhla se po knize, která ležela na stole. Opatrně jsem ji chytla do ruky a hledala stranu, kde jsem skončila. Kniha mi ale vypadla z ruky a já jsem si rozřízla prst o papír. Všichni v pokoji ztuhli a sledovali jak mi krev pomal stéká po prstě. Byla jsem fascinována tou červenou tekutinou, která si stékala do mé dlaně. Čím déle jsem jí hypnotizovala, tím více se ze svědění v krku stávalo pálení.

Tak co, líbila se? Já doufám, že ano a že zanecháte komentáře.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 32. kapitola: