Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 26. kapitola

06.02.2010 (16:45) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8470×

Bella

„Tak kde začneme?” ptala jsem se při snídani. Ostatní se po sobě podívali.

„No víš, Bello, bylo by nejlepší, kdybych šel já,” začal Carlisle, „Edward, Jasper a Emmett. S jejich schopnostmi to bude nejjednodušší. Vy si můžete mezitím prohlédnout město.” Zamračila jsem se na Carlislea.

„Bello, víme, že by jsi chtěla jít taky, ale ničemu by to neprospělo, věř mi. Takhle to bude nejjednodušší,” přesvědčoval mě Jasper.

„Tak dobře,” kapitulovala jsem.

Alice nadšeně zavýskla.

„Děkuju, děkuju, děkuju.” Podle jejího nadšeného výrazu jsem poznala, že půjdeme nakupovat, protočila jsem oči a šla se převléct.

„Neboj se, něco zjistíme,” objal mě zezadu Edward.

„Já vím,” usmála jsem se a opřela o jeho hruď. „Co Alice plánuje?”

„Nejdřív prohlídku města, ale hned potom nákupy,” zamračil se.

„Asi potřebuju doplnit šatník,” povzdechla jsem si.

„Asi jo,” uchechtl se. Otočila jsem se na něj a políbila ho. Edwardovi se můj letmý polibek nelíbil a proto ho prohloubil. Po nějaké době jsme se od sebe odtrhli.

„Tak pojď, půjdeme,” chytil mě Edward za ruku a společně jsme šli do obývacího pokoje.

„No konečně, už jsem myslela, že pro tebe budu muset zajít,” prohlásila Alice a zkontrolovala moje oblečení, zřejmě s ním souhlasila, i když u tenisek se zamračila. „Jdem!” zavelela naše generálka a my jsme se vydaly za ní do víru velkoměsta, zatímco muži pátrat po mých biorodičích, jak je Emmett nazval.

V hale jsem dala Edwardovi polibek na rozloučenou a šla provětrat kreditky. Jak jsem předpokládala, prošly jsme jedno ze dvou obchodních center, zajímalo by mě, co budeme dělat, až dojdou obchody.

„Bello, zkus si i tyhle, uvidíš, budou ti slušet,” nutila mi Alice už páté šaty.

„Alice, kdybys mi raději přinesla kalhoty.”

„Neboj, všechno bude.”

Další zastávkou byl obchod se spodním prádlem, popravdě to byl jediný, do kterého jsem dneska chtěla jít. Začala jsem se rozhlížet.

„Alice, prosím tě mohla by si mi pomoct?” všechny tři se na mě otočily. „No co, potřebuju něco, hodně sexy,” pokrčila jsem ramena a rychle jsem se otočila, aby neviděly mé červenající se tváře.

„Bello, jsi si jistá?” ptala se mě mateřsky Esme. Obchod se spodním prádlem, kde po nás všichni pokukují, nebyl nejvhodnější pro tenhle rozhovor.

„Ano, jsem si jistá. Edward je ten pravý, jediný,” usmála jsem se nesměle a sklopila oči.

„V tom případě bychom měly vybrat něco, čemu ani můj bratříček neodolá,” usmála se Rose. Alice na nic nečekala a začala běhat po obchodě jako splašená, stejně jako má matka a druhá sestra. Za chvíli jsem stála v kabince a zkoušela snad všechno, co bylo v mé velikosti. Nakonec jsme odcházely s deseti taškami spodního prádla pro mě a několika taškami pro mé sestry a matku.

„V tom červeném ti neodolá,” radila hned Rose.

„Já myslím, že to tmavě modré bude nejlepší,” oponovala jí Alice.

„Věřte mi, černá je osvědčená klasika,” řekla naše matka s vědoucím úsměvem.

„Alice, kdy přijdou?” ptala jsem se snad už po desáté. Před hodinou jsme dorazily do hotelu, venku už se stmívalo. Dala jsem si teplou sprchu, oblékla si oblíbené pyžamo s gumídky a šla do společného pokoje, kde mě čekala výtečná večeře.

„Za deset minut jsou tady, uklidni se,” usmála se a prohodila si s Rose časopis.

„No jo no, já vím, že pro vás to nic neznamená, ale já bych docela ráda znala ty, co mě jenom tak pohodili v lese,” zamručela jsem. Esme hodila svůj časopis na stůl a šla mě obejmout.

„Víš, Bello, já bych je taky ráda poznala a poděkovala jim za to, že mi tím dali tak nádhernou, chytrou, ve všech směrech dokonalou dceru.”

„Sestru a kamarádku,” dodaly jednohlasně mé sestry a usmály se.

„Já vím. Mám vás ráda,” usmála jsem se na ně a objala Esme.

Přesně za 10 minut se otevřely dveře, stáli v nich naši hledači. Netvářili se moc nadšeně. Nadějně jsem je sledovala. Každý se šel přivítat se svou drahou polovičkou, my s Edwardem jsme nebyli výjimkou.

„Tak co?” ptala jsem se nedočkavě.

„Bello,” začal vážně Carlisle a sedl si vedle Esme. „Je to už dlouho. Málokdo si pamatuje, co se tehdy stalo. Byli jsme na policejní stanici. Hledali jsme v archívu oznámení o unesených, ztracených či mrtvých dětech, ale nic jsme nenašli.”

„No ale to jsou záznamy jenom ze Seattlu, přece to mohli oznámit jinde,” namítla jsem.

Carlisleovi přeběhla po obličeji bolest, ale možná se mi to jenom zdálo.

„Víš, Bells, všechny oznámení, spisy případů, všechno starší dva roky, se vozí z policejních stanic v okolí a archívují tady.” Nasadila jsem neprostupnou masku. Takže jsem nikomu nechyběla, nikdo mě nehledal. Edward si mě přitáhl ještě víc k sobě. Ale to jsem vlastně věděla už předtím, není to nic nového, takže bych se neměla cítit tak zraněná, podvedená, nechtěná.

„Neboj se, miláčku, zítra budeme pokračovat v hledání,” uklidňoval mě Edward.

„Myslím, že bych si chtěla lehnout,” řekla jsem otupěle a snažila se vymanit z Edwardova náručí. On mě ovšem odmítl pustit, ruku v ruce jsme vešli do našeho pokoje. Šla jsem otevřít okno a lehla si na postel, Edward mě chvíli pozoroval, potom mě zabalil do peřiny a objal mě. Stulila jsem se mu v náručí a dál sledovala noční oblohu. Nechtěla jsem přemýšlet o tom, proč mě nikdo nehledal, proč jsem nikomu nechyběla, toužila jsem jenom usnout a zaspat to. Edward mi začal broukat mou ukolébavku, dneska ale nefungovala. Můj mozek odmítl zastavit, a nutil mě myslet na okolnosti mého narození, mé biorodiče, důvod toho proč mě opustili. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Edward si mě okamžitě otočil čelem k sobě a přitiskl si mě ke svému tělu. Nevím jak dlouho jsem ještě brečela, ale nakonec jsem usnula vyčerpáním.

„Necháme ji pořádně vyspat. Včera toho na ni bylo hodně,” slyšela jsem Esmin mateřský hlas.

„Edwarde, musíme jít,” to připomínalo Jaspera.

„Raději bych tady zůstal s ní,” pronesl můj anděl.

„S tvou schopností to půjde rychleji,” zase Jasperův hlas.

„Já vím,” povzdechl si Edward, potom jsem cítila jeho studené rty na čele a znovu usnula.

„Dobré rán… odpoledne,” pozdravila jsem sestry a Esme, jakmile jsem vešla do obývacího pokoje.

„Ahoj, objednaly jsme ti něco k jídlu,” usmála se Rose a ukázala na jídelní stůl. Neobjednaly jenom něco, ale snad všechno, co tady měli, stůl se prohýbal pod množstvím jídla. Sedla jsem si na židli a dala se do jídla. Nesnědla jsem toho moc, popravdě jsem ani neměla hlad, ale chtěla jsem Esme udělat radost.

„Kolik je vlastně hodin?” zajímala jsem se.

„Bude jedna odpoledne,” odpověděla ledabyle Rose. Takže jsem prospala víc jak půl dne.

„A co budeme dělat dneska?” zajímala jsem se. Alici se hned rozsvítily oči, bylo zle. Že já radši nemlčela a neprospala i zbytek dne. Možná bych mohla říct, že je mi špatně a potřebuju klid.

„Na to zapomeň, z toho už se nevylžeš,” oznámila mi má malá otravná elfi sestra. Jenom jsem si povzdechla a šla do koupelny, když jsem vylezla, měla jsem na posteli nachystané purpurové šaty, bílé sako a boty na podpatku.

„Alice…” začala jsem výhružně.

„Udělej mi radost a obleč si to,” přerušila mě dřív, než jsem vůbec začala. Zase jsem si jenom povzdechla a oblékla se do modelu ála Alice. Jakmile jsem si obula druhou botu, už u mě stála a navlíkala mi vhodné doplňky. Hned potom mi v rekordním čase dvou minut vykouzlila upíří rychlostí na hlavě účes.

„Tak teď pojď, ať to stihneme,” tahala mě hned z pokoje, ani jsem neměla čas se na sebe podívat.

„Sluší ti to,” usmála se na mě Rose. Měla na sobě podobné šaty, akorát byly červené.

„Děkuju tobě taky, ostatně jako vždy,” usmála jsem se na ni.

„No tak honem honem,” popoháněla nás Alice. Stála u otevřených dveří apartmánu a netrpělivě podupávala nohou. Měla na sobě stejné šaty jako my dvě, akorát zelené.

„Sluší ti to,” oznámila jsem jí, když jsem procházela dveřmi. Zářivě se na mě usmála.

„Esme, sluší ti to,” pochválila jí Rose šaty, při čekáni na výtah, měla na sobě stejný model, akorát v béžové barvě. Takže Alice se nás rozhodla sladit všechny, usmála jsem se a prohlížela si sama sebe v lesklých dveřích výtahu. Opravdu jsem vypadala dobře, vlasy jsem měla vyčesané do drdolu, bílé sako doplňovalo purpurové šaty a boty.

„Vážně vypadám dobře,” usmála jsem se na Alici. Otevřely se dveře výtahu a my jsme se vydaly na další kolo nakupování. Při procházení halou se na nás všichni otočili. Mohli na mých sestrách a matce oči nechat, musela jsem se usmát, takhle působí na všechny. Občas si mezi nimi připadám jako ošklivé káčátko.

„Bello, oni koukají i na tebe. Ne jenom na nás,” uhodla Al mé myšlenky.

„Podívej se tam na toho černovlasého,” pohodila Rose hlavou směrem k recepci. „Může na tobě oči nechat. Vidět to tak Edward a slyšet jeho myšlenky, myslím, že už by nežil.” Usmála jsem se na ni. Před hotelem na nás čekalo objednané taxi a my jsme se vrhly na nakupování.

„Alice, to bylo naposledy, už necítím nohy,” stěžovala jsem si ve výtahu. Mohlo být kolem desíti večer, venku byla naprostá tma a před půl hodinou zavřel poslední obchod. To Alici přimělo vydat se do hotelu.

„Tak strašné to zase nebylo,” hádala se se mnou.

„To říkej mým nohám,” zabrblala jsem, ale musím uznat, že se jejich plán vyvedl. Opravdu jsem celý den neměla čas myslet na to, co zjistili o mých rodičích. Teď ty myšlenky vypluly zase na povrch a já jsem chtě nechtě musela myslet na okolnosti svého narození. Cinkl zvonek a dveře výtahu se otevřely. Jenom co jsem udělala první krok, už mně objímaly dvě studené ruce a líbaly mě něčí studené rty. Samozřejmě, že to byl Edward.

„Strašně jsi mi chyběla,” odtrhl se ode mě.

„Ty mě taky.” Až teď jsem si uvědomila, že mě donesl do apartmánu. „Ahoj,” pozdravila jsem kluky a otce. Pozdrav mi oplatili, teda až na Emmetta, ten se jenom chechtal.

„Zjistili jste něco o mých rodičích?” zajímala jsem se hned. Edward, Emmett, Jasper a Carlisle ztuhli.

„Bello,” začal opatrně Carlisle, to nevěstilo nic dobrého. „Měli bychom se posadit.” Přikývla jsem a podpírána, no spíš nesena, Edwardem jsem se vydala k pohovce, kde si mě Edward posadil na klín.

„Ta mrtvá žena, o které jsme před odjezdem mluvili,” začal Jasper. „Bylo jí osmnáct. Její tělo našli na hranici indiánské rezervace La Push, bylo zakryté listím. Podle pitevního protokolu byla mrtvá tři měsíce, dva týdny před smrtí porodila. Někdo jí způsobil mnohočetné zlomeniny a vnitřní poranění.”

Edward pokračoval.

„Podle koronera ji zbili nějakým tvrdým dlouhým předmětem, usuzoval, že baseballovou pálkou. A taky…” Vypadalo to, že se bojí mluvit dál.

„Co, Edwarde?” podívala jsem se mu do očí. Byl v nich vidět strach a bolest.

„Bells, oni ji před smrtí znásilnili,” dořekl to Emmett. Vytřeštila jsem na něj oči.

„Ale… to přece, přece nemusí… nemusí být má… matka,” vykoktala jsem po chvíli.

„Bells,” začal opatrně Carlisle. „Koroner dělal testy DNA, pro zjištění totožnosti, a podle jeho výsledků je to tvoje matka.”

Takže mojí matku před smrtí brutálně zbili a znásilnili. Edward si mě přitiskl k sobě. Nebyla jsem schopna nic udělat, jenom jsem tam seděla v Edwardově náručí, a hlavně jsem nepřemýšlela. Nechtěla jsem si představovat, jaké to pro ni muselo být.

Po chvíli jsem si něco uvědomila, ona, má matka, mi zachránila život. Edward si mě přitiskl k tělu ještě víc a já se rozvzlykala. Myslela jsem si, že mě odhodila do lesa, že mě nemilovala, že jí na mě nezáleželo, ale ona mi místo toho zachránila život.

„Bells, nevím to jistě, ale vypadá to tak,” hladil mě Edward po zádech.

„Co nevíme jistě?” zeptala se Ros.

„Vypadá to, že Bellina matka utíkala lesem, před útočníkem. Když poznala, že už mu neuteče, schovala Bellu pod stromem, kde jsi ji našla. Sama se potom vydala opačným směrem k La Push, aby ji ten dotyčný nenašel,” odpověděl Edward. Celou tu dobu jsem se snažila utišit své vzlyky, slzy ale zastavit nešly.

„Ona mi zachránila život, … a já ji celou tu dobu…” rozvzlykala jsem se znovu. Edward mě konejšivě hladil po zádech.

„Možná bychom jí měli nalít panáka,” slyšela jsem Emmettův hlas.

„To není nejlepší nápad,” oponoval Carlisle.

„Nebo něco na uklidnění,” navrhla Esme. „Máš sebou lékařskou tašku, určitě v ní něco takového máš.”

„Mám, ale nevím, jestli bychom Belle měli něco dát,” promluvil profesionálním hlasem.

‚Edwarde, nic nechci, jenom si lehnout, prosím,‘ oslovila jsem ho v myšlenkách.

„Potřebuje si jenom odpočinout,” pronesl můj anděl nekompromisně. O pár setin sekundy později jsem se ocitla ve vzduchu. Edward mi pomohl do pyžama, zabalil mě do deky a lehl si vedle mě. Pevně jsem se k němu přitiskla a poslouchala svou kolébavku.

Ráno svítilo slunce. Přetočila jsem se na druhou stranu, aby mi nesvítilo do očí a přitiskla se ke studené Edwardově hrudi.

„Už je ti líp?” zajímal se.

„Ano, už jsem se uklidnila. Včera toho na mě bylo moc. Celodenní nakupování s Alicí, mě vyčerpalo a to ,co se stalo mé matce. Fakt, že jsem ji celou dobu obviňovala neprávem… Vlastně mi zachránila život.”

„Ano, zachránila. Nakonec tě milovala, být naživu, určitě tě hledá,” zamumlal mi do vlasů.

„Edwarde, zjistili, kdo jí to udělal?”

„Ano, našli ho o pár dní později, může tě uspokojit, že ho odsoudili na doživotí a ve vězení zabili při potyčce,” zavrčel temně. Potom jsme mlčeli.

„Edwarde, zjistili jste, kde je pohřbená? Chtěla bych navštívit její hrob.”

„Ano, vím, kde leží, zítra tam zajdeme, ano?”

„Hmm,” zamumlala jsem na souhlas.

„Bello,” promluvil po hodné chvíli nejistě. „Víme, co se stalo s tvým otcem, včera na to nedošlo.” Hrklo ve mně, takže já mám i otce. Samozřejmě, že jsem měla otce, ale myslela jsem, že matku opustil.

„Co je s ním?”

„Zjistili jsme, že manžel tvé matky zemřel v nemocnici na následky autonehody. Bylo to pár dní, po tom, co tě Ros našla.” Takže i otec mě miloval. Zvláštní jak lidé kolem mě umírají anebo už jsou mrtví. Jako bych byla magnet na smrt.

„Bello, tak to není. Je to jenom souhra okolností,” promluvil rozhodně a přitáhl si mě víc k sobě.

„Až moc náhod najednou. Anebo osud,” protestovala jsem.

„Osud,” souhlasil, to byl pro Edwarda přijatelný kompromis.

„Jak se jmenovali?” napadlo mě najednou, měla bych vědě, jak se jmenovali mí rodiče.

„René a Charlie Swanovi.” René a Charlie Swanovi, Isabella Marie Swan, Isabella Marie Cullenová. Swanová znělo tak cize, nepřístojně, neosobně. Cullenová, to bylo mé příjmení, to ke mně patřilo. Swanová, být Swanová, tuhle možnost mi vzali před lety, ale nelitovala jsem. Nelitovala jsem svého dětství, života u Cullenů. Ano, bylo mi líto, smutno, bolelo mě, že zemřeli, ale vlastně byli cizí, takže bych se kvůli nim neměla hroutit.

„Cítím se jako Cullenová, ne Swanová.”

„Taky jsi Cullenová a budeš jí na věky věků,” pronesl nekompromisně Edward a hned na to mě políbil.

„Co budeme dneska dělat?” ptala jsem se rodiny. Emmett se díval s Jasperem na zápas, Carlisle četl knihu, Esme si něco črtala do bloku a Rose s Al četly časopis.

„Do šesti večer nemůžeme ven,” oznámila mi naše vědma. Takže den v rodinném kruhu.

„Zlatíčko, jak ti je?” ptala se mě Esme.

„Jo, už je to pořádku, zítra bych chtěla jít na hrob svých rodičů.” Jenom co jsem to dořekla, už mě objímala Esme.

„To je dobře,” souhlasila téměř šeptem.

„Alice, jak bude zítra?” zajímal se Edward.

„Celý den zataženo,” oznámila, aniž zvedla hlavu od časopisu.

„Tak co chceš dělat?” zeptal se mě Edward.

„Hmm… Emmette, Jaspere mají tady videohry?” Oběma zasvítily oči a hned se dali do vytahování všeho potřebného. Uvelebila jsem se na pohovce před televizí a čekala, až to nastaví. Edward si sedl vedle mě a chytl do ruky jeden joystick.

Tázavě jsem se na něj podívala.

„No co, taky si zahraju,” pronesl nevině.

„A žádné schopnosti,” hrozil nám Emmett.

„Co to bude?”

„Ridge Racer 2,” ušklíbl se Jasper. Super takže auta.

„Začínáme… Teď,” vyhrkl Emmett. Bylo velkou nevýhodou být jediný člověk mezi upíry, měli mnohem rychlejší reflexy. Po dvou minutách začali jako obvykle podvádět, to byla má jediná možnost jak vyhrát. Obrnila jsem se svým štítem. Tím jsem zabránila Jasperově vlně únavy, aby na mě působila, a zároveň Edwardovi předvídat mé úmysly.

„Hele, řeklo se žádné schopnosti,” bručel Emmett a žduchl do Jaspera, který následně vrazil do Edwarda. Nevšímala jsem si jejich potržky a soustředila jsem se na hru. Po pár vteřinách jsem získala slušný náskok.

„Edwarde, sakra, nečti mi myšlenky!” hulákal Jasper a já ucítila další, mnohem silnější vlnu únavy, jak se odrazila od mého štítu.

„Tak na mě neposílej spánek.”

Už jenom kousek a budu v cíli.

„Vítěz!!!” jásala jsem.

„Vidíte, co děláte! Vždyť nás porazil člověk!” rozčiloval se Emmett.

„Vítěz, vítěz, vítěz,” skákala jsem nadšeně po pokoji. Carlisle se smál, Esme, Rose a Alice se usmály, Emmett s Jasperem se mračili a Edward se mnou zatočil ve vzduchu, hned na to mě políbil.

„Tak co si zahrajeme teď?” zeptala jsem se po chvíli. Až do oběda jsme v kuse hráli videohry, po obědě jsme pokračovali, ale střídali jsme to se šachy. Dokonce jsme si zahráli všichni monopoly.

„Áááá…” zívala jsem v devět večer.

„Bello, přece už nejsi unavená,” popichoval mě Emmett.

„Nechceš něco k jídlu?” zajímala se Esme. Zakroutila jsem odmítavě hlavou a vydala se do koupelny. Napustila jsem si plnou vanu teplé vody a lehla si do ní.

„Bello, můžu dovnitř?” slyšela jsem z dálky Edwardův hlas. Po chvíli jsem slyšela otevřít dveře. Jako poslední, než jsem usnula, jsem zaregistrovala Edwardův sametový hlas. „Bello, děje se něco?”

„Alice, nevíš, kde mám ty černé šaty, co jsme koupily předevčírem?” volala jsem na ni nervózně. Než jsem se stihla otočit, už mi je podávala.

„Tady máš boty a vezmi si ten černý kabátek, bude zima.”

„Ano, mami,” odsekla jsem jí ostře. „Alice, promiň,” omlouvala jsem se hned. Jenom nad tím mávla rukou a šla se obléct. Dohodli jsme se, nebo spíš má rodina se dohodla, že na hřbitov půjdeme všichni, byla jsem jim za to vděčná, nevím, jestli bych to sama zvládla.

Oblékala jsem se podle Aliciných instrukcí a netrpělivě přešlapovala u výtahu. Edward mě konejšivě objal kolem pasu a já se k němu přitiskla. Jeho přítomnost mě uklidňovala, stačilo se jenom nadechnout jeho vůně a napadaly mně úplně jiné myšlenky. Edwardovi se zamlouvaly, protože hned jak si je v mé hlavě přečet, mě začal líbat. Krásný okamžik přerušilo cinknutí výtahu, s povzdechem jsem se od něho odtáhla a nastoupila dovnitř.

Emmett se celou cestu dolů chichotal jako zamilovaná puberťačka. Tohle přirovnání samozřejmě rozesmálo Alici a Edwarda, podělili se o něj s ostatními. Emmett se začal nakrucovat jako puberťačka a celý výtah se otřásal smíchy. Při procházení halou na nás opět všichni koukali a Edward dokonce tlumeně vrčel, ani Jasper a Emmettem na tom nebyli o moc lépe. Jediný Carlisle se usmál a něco zašeptal Esme do ucha ta se usmála a políbila ho.

„Edwarde, přece by jsi nežárlil,” usmála jsem se.

„Na tebe vždycky,” odvětil naprosto vážně a políbil mě.

Cesta na hřbitov trvala hodinu. Čím více jsme se k němu blížili, tím více jsem byla nervóznější. Ani nevím proč, neuvidím tam nic jiného, než dva náhrobní kameny, ale i přesto jsem se nedokázala uklidnit, dokonce ani Edwardova přítomnost nepomáhala.

„Bello, pokud nechceš, nemusíme tam chodit,” pronesl sametovým hlasem, když auto zastavilo.

„Ne, musím tam jít.” Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila z auta, Edward mě hned chytil za ruku a propletl naše prsty.

Viděla jsem Alici a Jaspera jak k nám míří a něco drží v rukou, když přišli blíž, zjistila jsem, že to jsou rudé růže, každému dali jednu.

„Děkuju,” usmála jsem se vděčně a vydali jsme se k hrobu mých rodičů. Po pěti minutách chůze se Edward zastavil, před námi se objevil prostý bílý náhrobek s několika jmény, překvapilo mě, že mají společný hrob.

„Potom, co našli tělo tvé matky a zjistili její totožnost, je nechala tvoje babička pohřbít spolu, stalo se to až po čtyřech měsících, co jsme se odstěhovali. Tak daleko jsme nepátrali,” odpověděl Carlisle.

„Takže já mám babičku?”

„Ne, zemřela, je to deset let, je pohřbená ve Forks.”

„Ale proč matku nehledala dřív? Nebo mě?”

„Podle toho co uvedla ve výpovědi, se tví rodiče pohádali pár dní předtím a tvoje matka se sebrala a utekla. Podle všeho jel tvůj otec za vámi, když naboural. Tvá matka se to dozvěděla,a asi byla na cestě do nemocnice, když se to stalo,” předkládal mi svou teorii Carlisle.

Jenom jsem přikývla a zaměřila svou pozornost na hrob. Stálo tam, Charlie Swan, narozen 18. srpna 1964, zemřel 13. října 1991, René Higginbotham Swan, narozena 27. února 1973, zemřela 10. října 1991, Isabella Maria Swan, narozena 26. záři 1991, zemřela 10. října 1991. Takže já jsem mrtvá.

Stáli jsme tam dlouho, po tváři mi pomalu stékaly slzy. Z jedné strany mě objímal Edward a z druhé Esme. Všichni jsme mlčeli a jen sledovali hrob.

„Rád bych něco řekl,” začal z ničeho nic Emmett. „Chtěl bych vám poděkovat.”

„Za to, že jste nám dali Bellu,” pokračovala Rose.

„Byla, je a bude to ta nejlepší sestra, přítelkyně, důvěrnice,” dodala Alice.

„Bez ní bychom nebyli rodina,” pronesl Jasper.

„Doufáme, že jsme ji vychovali dobře,” pokračoval Carlisle.

„Je našim sluncem, milujeme ji jako vlastní dceru,” řekla Esme.

„Děkujeme za to, že jste nám dali šanci najít ji, milovat ji,” dokončil Edward.

„Děkuju,” objala jsem je všechny.

„Ne, to my děkujeme tobě,” usmál se Carlisle. Potom každý položil růži na hrob a poodstoupil, nechávali mi soukromí.

„Já… je mi líto že jsem vás nemohla poznat. Určitě by jste byli skvělí, milující rodiče. Ale Cullenovi jsou skvělá milující rodina, moje rodina, kterou nadevše miluju. Musím vám poděkovat za to, že jsem s nimi. Moc děkuji, miluju vás.” Položila jsem na hrob růži a vstala. Edward mě okamžitě objal, přitiskl si mě k boku a setřel mi slzy z tváře. Ještě chvíli jsme tam tak stáli, z nebe začal padat jemný déšť.

„Sbohem, zase přijdu.”

„Přijdeme,” opravil mě Edward. Usmála jsem se na něho, ruku v ruce jsme odešli společně s naší rodinou.

Znovu děkuju za komentáře a doufám v další.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 26. kapitola: