Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 23. kapitola

04.02.2010 (07:00) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8536×

Bella

Oni… oni ze mě chtějí udělat upíra. Několikrát za sebou jsem se rychle nadechla.

„Bello, nech mě ti to vysvětlit. Prosím,” ozval se naléhavě Edwardův sametový hlas.

„D… d… dobře,” přikývla jsem. Pomalu, i na člověka, přešel k druhé straně postele a posadil se.

„Bello, do ničeho tě nechci tlačit. Je důležité, aby jsi věděla, že tě do ničeho nebudeme nutit, ani já ani ostatní,” počkal na mé přikývnutí a pokračoval. „Nikdy bychom tě nepřeměnili proti tvé vůli, ale Alice…”

„Alice viděla, jak se ze mě stane upír,” vyhrkla jsem.

„Ano, Alice tě viděla jako upírku.”

„Ale… její vize jsou přece subjektivní, nemusí se naplnit,” musel v mých očích vidět jiskřičky naděje, ale hned je uhasil.

„Ano jsou subjektivní, ale tohle viděla už několikrát. Pokaždé to dopadlo stejně a nezáleželo na okolnostech.” Nevypadal nadšeně z toho, že bych se měla stát upírkou, spíš smířeně.

Jen tak jsem tam seděla a snažila si utřídit myšlenky. Takže já budu upír. Budu jako oni, krásná, silná, rychlá, nezničitelná… prostě dokonalá. To je… nečekané. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych byla upír. Vlastně mě to nikdy ani nenapadlo. Já a upír. Být věčně mladá, opustit svět lidí. Vlastně bych ho neopustila úplně, bylo by to stejné jako teď. Nepatřila jsem ani do jednoho světa. Pro svět upírů nebyla má lidskost přijatelná, pro klidný život s lidmi, jsem toho věděla až moc o nadpřirozených bytostech.

„Takže ze mě bude upír,” vydechla jsem asi po hodině podobných úvah. Já budu upír. Nebyla to zas tak špatná myšlenka. Nečekaná, to ano, ale ne nepředstavitelná. Teď jsem na to nebyla připravena, ale za rok za dva. „Ale nemusím se jím stát hned, že ne?” ptala jsem se rychle.

Edward si nahlas oddechl. „Ne Bello, rozhodně ne. Budeš mít tolik času, kolik jen budeš potřebovat,” opatrně vstal, obešel postel a sedl si vedle mě. Nejistě ke mně natáhl ruku. Chvíli jsem jí sledovala, potom se podívala do jeho očí a položila svou dlaň do jeho. Posadila jsem se na paty a objala ho. Potřebovala jsem vědět, že bude všechno v pořádku. Toužila jsem po ujištění, že to tak má být.

„Neboj se, lásko, všechno je přesně tak jak to má být. Možná by ses měla vyspat, co ty na to?” nečekal na odpověď, lehnul si na postel a mě stáhl sebou.

‚Ale já neusnu,‘ proletělo mi myslí.

„Neboj se, usneš,” zašeptal mi do ucha a začal broukat mou ukolébavku. Měl pravdu, po pár tónech jsem spala.

„Možná bychom jí měli vzbudit,” slyšela jsem Rosáliin hlas.

„Ne, musí se vyspat, její mysl se potřebuje vyrovnat s novou informací, necháme jí spát,” odpověděl Carlisle.

„Vážně to vzala dobře, čekal bych, že bude vyvádět a zase od nás uteče,” rozváděl Jasper svou myšlenku nahlas.

„Bella je statečná holka a podle toho, co Edward říkal, to v klidu nebylo,” zastala se mě mateřsky Esme. Nějak mi nedocházelo, co jsem měla vzít dobře, s čím se mám vyrovnávat.

„Říkala jsem vám, že bude jednou z nás,” byl to Alicin výrok, který mi připomněl události včerejšího večera. Takže já budu upír. Znělo to… zvláštně, nezvykle.

„Edwarde, proč nemá pyžamo?” ozval se Emmettův hlas. Teď jsem si vzpomněla na situaci, která předcházela mému zjištění. Uvědomila jsem si, že mám na sobě jenom podprsenku a kalhotky. Hlavu jsem měla položenou na Edwardově hrudi a jednu ruku omotanou kolem jeho pasu, jeho ruce si mě tiskly k sobě. Jednu nohu jsem měla přehozenou přes něho. Byla to velice nelichotivá pozice, obzvlášť když jsme nebyli přikrytí a v pokoji s námi byla celá rodina.

Edward si uvědomil, že jsem vzhůru a v reakci na mé myšlenky nás přikryl.

„Lásko, myslím, že budeš muset otevřít oči,” zašeptal mi do ucha a políbil mě do vlasů.

‚Nemusela bych, kdybys mě neprozradil,‘ poslala jsem Edwardovi myšlenku a všechny pozdravila chraptivým hlasem, oči jsem ale neotevřela. „Dobré ráno.” Zaslechla jsem vrznutí dveří, kolem mě se mihl slabý vánek.

„Bello, tady máš, napij se,” slyšela jsem Alicin hlas. Teď už jsem musela otevřít oči. Jako první jsem uviděla Edwardovu dokonalou zářící hruď. Natočila jsem hlavu a spatřila členy své rodiny rozmístěné okolo postele. Alice stála nejblíže a podávala mi sklenici s džusem. Oparně jsem se posadila, přičemž ze mě sklouzla tenká hedvábná přikrývka a já před nimi byla opět jenom v krajkové podprsence. Neřešila jsem to a vzala si od Alice sklenici džusu a vypila jí.

„Děkuju,” usmála se a podala jí prázdnou sklenici.

„Nemáš zač. Říkala jsem ti, že se bude hodit,” nenápadně mrkla na moje oblečení, spíš neoblečení. Ale nebyla tak nenápadná, aby si toho nevšimlo zbývajících šest upírů v pokoji.

Okamžitě jsem zčervenala. „Jo říkala,” zamumlala jsem a zakryla se pokrývkou.

„Co jste tady večer vlastně dělali?” zeptal se podezřívavě Emmett a rozhlédl se. Jeho pohled upoutaly mé roztržené šaty a Edwardovy šortky ležící na podlaze. Ztuhla jsem, co když se zase na Edwarda vrhne a něco mu udělá! Emmett si toho zřejmě nevšiml, ale Jasperovi to neuniklo, zkoumavě se na mě podíval. V myšlenkách jsem na Edwarda křičela, ať je dostane ven z našeho pokoje.

„Bella se potřebuje umýt a obléct a taky má určitě hlad. Měli bychom jí nechat soukromí,” zachraňoval situaci.

„Má pravdu, Bello co by sis dala na snídani?” souhlasila Esme.

„Emmettovy palačinky,” vypálila jsem rychle. To ho přivede na jiné myšlenky. Jak jsem předpokládala, na Emmettově tváři se rozlil usměv a jako první vypálil z pokoje. O něco pomaleji ho následoval zbytek rodiny. Když se za posledním z nich zavřely dveře, svalila jsem se na postel.

„To bylo o chlup.”

„Emmettovi to stejně jednou dojde. Neboj se, nic mi neudělá,” naklonil se nade mě a políbil mě, jako každé ráno.

„Měla by jsi jít, Emmett už smaží poslední kousky a plánuje sem vletět,” oznámil mi, když se ode mě odtrhl. Chvíli jsem jen ležela v posteli a snažila se posbírat své myšlenky. Je strašné, jak na mě Edwardovy polibky působí. Hodila jsem na sebe první věci, co jsem našla a bez návštěvy koupelny jsem se vydala nasnídat.

„Máme všechno?” ptala jsem se Edwarda a rozhlížela se po pokoji, zda jsme něco nezapomněli.

„Ano máme a kdybychom něco zapomněli, tak to Alice s velkou ochotou zase koupí.” Protočila jsem oči a vydala se k lodi. Za pět minut, by podle Alice, mělo zapadnout slunce a my mohli vyrazit na cestu domů.

Došla jsem k molu a sledovala zapadající slunce. Byl to nádherný pohled, všechno tady bylo nádherné, čisté, světlé, jasné, dokonalé a já se musím vrátit do Fairfieldu.

„Copak je Bello?” zeptala se mě Rose, která se objevila vedle mě.

„Nechce se mi zpátky do Montany. Chtěla bych tady zůstat,” povzdechla jsem si.

„Taky se mi nechce zpátky. Tady můžeme být sami sebou, nikdo nás nevidí, ale tam…” Takže jsme na tom byly stejně, taky se jí nechtělo zpátky, předstírat.

„Tak tady zůstaneme,” nadhodila jsem z nadějí v hlase. Bylo by to dokonalé, nikdo by nemusel nic předstírat, všichni by byli šťastní.

„To nemůžeme, holčičko,” zhatil mé plány Carlisle.

„Já vím…” povzdechla jsem si a šla k lodi. Znovu jsem se zadívala na Esmin ostrov. Na tu nádheru, kde jsem strávila skoro dva měsíce. Byl to ráj na Zemi, a teď ho musím opustit.

„Bello pojď nebo nám uletí letadlo,” volala na mě Alice z jachty. Než jsem stihla udělat krok, bral mě Edward do náruče a lehce skočil na loď.

„Já umím chodit,” plácla jsem ho rozmrzele po rameni a nechala se postavit na palubu. Bez jediného slova jsem šla za Jasperem, který řídil.

Slyšela jsem Emmetta jak se směje. „Teď sis to pokazil brácha,” dál jsem je nevnímala, jen jsem si užívala rychlou jízdu a vítr ve vlasech.

„Nezlobíš se na mě, že ne?” objal mě majitel toho sametového hlasu a hlavu zabořil do mých vlasů.

„Nezlobím se,” opřela jsem se zády o jeho hruď a objala jeho ruce, stočné kolem mého pasu.

„To jsem rád,” políbil mě na ušní lalůček.

„Bello, vstávej jsme doma.”

„Hmm…” to bylo všechno, co jsem Esme odpověděla, předtím, než jsem znova usnula.

Probudil mě prapodivný zvuk. Znělo to, jako kdyby něco křuplo a potom se ozvala velká rána. Okamžitě jsem se vymrštila do sedu a rozhlížela se po tmavém pokoji. Něco studeného se zvedlo společně semnou. Hned na to se rozsvítilo tlumené světlo a já si uvědomila, kde jsem. Byla jsem doma v Montaně, ve svém, vlastně našem pokoji.

„Co to bylo?” zeptala jsem se Edwarda.

„To nic, Emmett s Rose zlikvidovali další postel,” zadržoval smích.

„Aha,” povzdechla jsem si a lehla si zpátky na postel. „Kolik je vlastně hodin? A co je za den? Jak dlouho jsme doma? Jak dlouho jsem spala?”

„Jsou tři hodiny ráno. Přijeli jsme včera odpoledne, Esme se tě snažila vzbudit, ale marně. Vážně nechápu, že dokážeš tak dlouho spát.”

„Hmm… teď už se mi ale spát nechce,” usmála jsem se šibalsky a poklepala vedle sebe, hned si vedle mě lehl.

„A co by jsi chtěla dělat?”

„Hmm… nech mě přemýšlet,” zvedla jsem se na loket a dívala se na něho, přitom jsem si kousala spodní ret a dělala, že přemýšlím. „Možná bych mohla…” naklonila jsem těsně k jeho obličeji. „Políbit svého přítele…” přitiskla jsem své rty na jeho. Edward po chvíli zapojil i jazyk a vyměnil si se mnou polohu. Když mi začal docházet dech přemístil se na můj krk. Slastně jsem vzdychla. Mé ruce bloudily po jeho nahých ramenou a objížděly každý sval na jeho zádech. Přitáhla jsem si jeho ústa zpátky ke svým, líbali jsme se tak dlouho, dokud mi opět nedošel dech, Edward mě po celou tu dobu vzrušoval nejen svým jazykem, ale i rukama, které zkoumaly mé tělo a odhalovaly každé jeho tajemství. Když jsem začala lapat po dechu, opět se přesunul na můj krk. Zasypával ho jemnými polibky, lehkými jako dotyky motýlích křídel. Z krku se pomalu přesunoval níž a líbal mě přes jemnou látku pyžama, až teď jsem si uvědomila, že mám na sobě hedvábné pyžamo, které mi nedávno koupila Alice. Jeho rty se zastavily na hraně tílka a kalhot. Opatrně začal tílko zvedat a motýlími polibky zasypával mou odhalenou kůži. Když dospěl k pupíku, jemně ho obkroužil a vnikl do něj jazykem. V tu chvíli jsem slastně zavzdychala a toužila mít Edwarda uvnitř sebe. S čím jsem ale nepočítala, byla jeho reakce. Edward se zarazil a lehl si vedle mě na postel. Leželi jsme vedle sebe na zádech a zhluboka oddechovali.

„Proč?” zašeptala jsem bolestně a snažila se potlačit vzlyky deroucí se z mého hrdla.

„Bello, já ti nechci ublížit. Strašně po tobě toužím, ani nevíš jak.”

„Tak mi to dokaž,” skočila jsem mu do řeči.

„Bells, lásko, po ničem jiném netoužím, ale nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo. Kdybych ti ublížil,” přitáhl si mě do náručí.

„Ubližuješ mi tím, že mě odmítáš,” už jsem se nemohla udržet a vzlykla nahlas.

„Pšt lásko. Neplač. Já, nechci ti ubližovat, ale já nemůžu, ne teď,” utěšoval mě a těsně objímal. Začal mi broukat mou ukolébavku. Pomalu jsem se uklidňovala a nakonec usnula v Edwardově ledovém náručí.

Líbila se kapitola? Je tohle lepší než konec s Charliem? Znovu děkuju za komentáře a doufám v další. 

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 23. kapitola: